Lvi nebes

Rubrika: Historie Zveřejněno: pondělí 1. červen 2020 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Hrdost, vlastenectví, touha po svobodě, touha po spravedlnosti a hlavně se nebát. Víra v to, že je vaše přesvědčení to správné a že musíte překonat řadu překážek proto, aby se vaše vnitřní já dokázalo smířit samo se sebou. Abyste se každé ráno uměli podívat do zrcadla a říci si, že jste necouvli, i když ta daň je, a ještě bude, obrovská. Někdy vám rozum říká, že jste se dali na zbytečně riskantní cestu, ale srdce řve opak. Srdce opravdového lva, který se neváhá pro svou zemi vrhnout do boje. Do boje, o kterém neví, jak nakonec dopadne a zda se bude moci vůbec někdy vrátit do vlasti, ze které utekl na poslední chvíli. Prošel si drsnou cestou až do okamžiku, kdy nastoupil do okřídleného stroje, aby v něm mohl udělat první krok k onomu návratu. Pro mnohé ta cesta skončila předčasně. Některým se povedlo projít roky bojů, aby se pár let po válce pustili do boje dalšího. Boje, který se jen velmi těžko chápe.

Aby se lvoun nenažral

Nacistické Německo mělo na začátku druhé světové války výraznou vojenskou přesilu. Pokud bychom to brali od samotného začátku, tak nejprve došlo k anschlussu Rakouska, poté jsme byli předhozeni hladovému Hitlerovi my a pak již samotný začátek války v podobě útoku na Polsko, které si zpočátku nacisté rozdělili se Stalinem na základě paktu „Ribbentrop-Molotov“. Ten byl podepsán ještě před zahájením samotného útoku prvního září na Westerplatte. Na konci téhož měsíce 1939 podepisují Německo a Sovětský svaz smlouvu o rozdělení Polska, kde vzájemně připouští i úplnou likvidaci tohoto státu. Důležité pro běh událostí byl rovněž podpis mezi Polskem a Velkou Británií ze dne 25. srpna zaručující vzájemnou pomoc při vojenském útoku na jakoukoliv smluvní stranu – to potvrzovalo již jednou dané záruky západních mocností.

Systematický útok a následný postup Německa pokračoval o pár měsíců později operací Fall Gelb – tu známe spíše pod obecným názvem Bitva o Francii. Zde stáli na jedné straně spojenci (Francie, Velká Británie, ale také jednotky z Československa či Polska) proti Německu a později i Itálii, která se do bojů zpočátku nechtěla příliš zapojit. Samotné tažení trvalo překvapivě krátkou dobu – téměř jeden měsíc. Pro Británii byla velmi důležitá evakuace ustupujících jednotek – Britského expedičního sboru, která se odehrála z přístavu Dunqkerque. Francie padla a bylo naprosto jasné, kdo bude příště na řadě.

Hitler byl nadšen rychlým postupem a pádem Paříže. Blitzkrieg slavil svůj úspěch (Blitzkrieg je bojová taktika, založená především na rychlém postupu motorizovaných a mechanizovaných jednotek obranou nepřítele – smyslem je téměř okamžité obsazení velících a zásobovacích jednotek – ústřední roly zde hrají tankové síly, pozn. red.). Vzhledem k obsazení francouzských pozic při pobřeží kanálu La Manche došlo k rozmístění německých pozemních, leteckých a námořních sil v těsné blízkosti Britů. Operace Seelöwe (v překladu operace Lvoun – plán nacistů na invazi do VB) tedy mohla začít. Hitler však ještě před samotným zahájením a zintenzivněním nabízí ve svém projevu Britům mírovou dohodu – tato nabídka je pochopitelně rázně odmítnuta nově zvoleným ministerským předsedou Winstonem Churchillem zastávajícím politiku neústupkaření. Tím dává jednoznačný signál nacistům a operace může být zahájena.



Aby Lvoun mohl být úspěšný, je jednoznačné, že bez převahy v oblacích nacisté tak složitou a komplikovanou invazi nemohou uskutečnit. Dokonce samotný Hitler tento fakt výhradně podpořil a dal tak zelenou masovým náletům na britská města a pobřeží. Smyslem mělo být v první řadě vyřazení britských vzdušných sil – RAF, dále zničení leteckého průmyslu, odříznutí země od možnosti zásobování nejen průmyslovými produkty, ale hlavně potravinami a dále decimace námořních vojenských a dopravních sil. Tímto by bylo možné uskutečnit invazi bez většího odporu a obsadit Londýn.

Nebe v ohni

V odborné literatuře se  jako počátek bitvy o Británii často uvádí datum 10. července 1940. Nejde napsat s jistotou, že toto datum naprosto přesně vymezuje tuto událost, ale za počátek ji můžeme v klidu považovat. Samotný průběh bitvy neměl vždy stejné charakteristiky ani stejná místa střetů. V podstatě se více druhů vzdušné války střídalo v čase a prolínalo mezi  sebou. Celý průběh se odehrával pouze ve vzduchu a Bitva o Británii se tak stala první čistě leteckou bitvou v dějinách válek vůbec.

V první fázi se jednalo o občasné útoky německého Luftwafe na zásobovací konvoje. O tyto střety se staraly hlavně střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka, které byly velmi snadno rozeznatelné díky prolomeným křídlům, nezatahujícímu se podvozku a hlavně díky zvukovým sirénám majícím působit psychologickým dojmem. Britské letectvo se nepotýkalo s nedostatkem letadel, která by mohla být nasazena do akce, ale začalo se ukazovat, že kritický by mohl být nedostatek kvalitních bojových pilotů. Proto se britská armáda začala soustředit i na cizí státní příslušníky, kteří se dostali do jejích řad. Pro nás je klíčový hned začátek konfliktu, tedy již jednou zmiňovaný 10. červenec 1940 – založení 310. československé stíhací perutě, o pár týdnů později následuje 311. československá bombardovací peruť.

Druhá a rozhodující fáze Bitvy o Británii se uskutečnila v prvních třech srpnových týdnech. Již nejsou ze strany nacistických letců napadány jen lodní konvoje, ale pozornost se soustředí na leteckou výrobu, předsunuté základny RAF či na radiostanice, tak nezbytně nutné ke správnému vedení obranných či útočných letů. 8. srpen je označen za The hardest day, nejrozsáhlejší útok Luftwafe následuje 13. srpna s nadějí, že dojde ke konečnému zlomení odporu a bude se moci naplnit plán invaze Lvoun. Celou dobu vychází vedení německé armády z celkem optimistických údajů o počtu sestřelených letounů RAF a také z naděje, že Britové nemají takové kapacity, aby mohly dodávat dostatečný počet stíhačů i bombardérů. Naštěstí byly jejich odhady zkreslené a hrdý Albion mohl dál pokračovat ve své obraně a v následných odvetných útocích.

Srpen znamená pro 310. stíhací peruť první bojové nasazení a hned zaznamenává 3 úspěšné sestřely. Téhož měsíce Luftwafe poprvé bombarduje Londýn a hned následující den probíhá britská odplata v podobě svržení bomb na německou metropoli. Následující měsíc představuje pro Londýn téměř očistec – intenzivní denní a především noční nálety jsou velmi tvrdým testem anglické výdrže a houževnatosti v boji proti nacistům. Je paradoxem, že zaměření německého letectva na bombardování a tedy i upoutání stíhačů jakožto doprovodu, vedlo k tomu, že se RAF konsolidovala. Protivník neměl tolik sil, aby vedl intenzivní útoky na Londýn a zároveň na letecký průmysl či letiště Albionu. Jaké bylo zděšení hlavního velitele vzdušných sil Luftwaffe Hermann Göringa, když zjistil, že síly protivníka ve vzduchu i v protiletecké obraně jsou ještě větší než na začátku bitvy.

Září je z našeho pohledu zajímavé založením další československé stíhací perutě – 312. To už 311. bombardovací peruť jde do ostrého nasazení a jejím cílem se stává Brusel s jeho dopravní infrastrukturou. Pokračují velmi intenzivní nálety ve dne i v noci na Londýn, ale misky vah se začínají pozvolna naklánět na stranu Britů a jejich spojenců.  Dochází k těžkým ztrátám Luftwafe jak mezi stíhači, tak mezi velkými bombardéry. Jako zlomový den se označuje 15 září – Battle of Britain Day. Intenzita začíná polevovat a my můžeme označit za jakýsi pomyslný konec této bitvy závěr října. To však neznamená, že by se německá strana úplně odmlčela a nedělala výpady či útoky. I v následujícím roce byly londýnské sirény ohlašující nálety v pravidelné pohotovosti.

Československá stopa

„Doprovázeli jsme bombardéry, a když jsme se vraceli, tak nás napadlo asi sedmadvacet letadel. Za mnou se posadili čtyři. Ani nevím, jak se tam dostali. Ať jsem dělal, co jsem dělal, tak jsem pořád viděl jenom svítící střely. Byl to hroznej houf světýlek a byly všude. Nevěděl jsem už, co mám dělat. Udělal jsem prudký a hodně nebezpečný manévr, ale konečně se to podařilo. Letoun jsem skoro postavil na hlavu. Málem jsem vyletěl z kabiny. Tohle je hrozně nepříjemnej manévr i tělesně. Nemůžete vůbec dýchat a je vám špatně. To nečekali a to bylo moje štěstí. Letěl jsem kolmo k vodě. V týhle rychlosti bylo letadlo fakticky neovladatelný. Na chvíli jsem i ztratil vědomí. Dodnes si myslím, že jsem to přečkal jen zázrakem. To byl taky můj poslední skutečný boj.“

(generál v.v. František Peřina (1911-2006) – výpověď z cyklu Paměť národa, Nejtěžší boj v životě)

Pokud se budeme držet striktně období Bitvy o Británii, tak z Čechoslováků bylo nasazeno celkem 88 pilotů v řadách 310., 312. a dalších perutí RAF. Padlo 7 mužů.  Celkově se jim podařilo 56 jistých sestřelů a 20 pravděpodobných (letoun byl poškozen, ale neví se s jistotou,  zda byl sestřelen či s poškozením dosedl na zem). Samozřejmě touto bitvou vůbec nic nekončilo, ba naopak. Britové začali uskutečňovat nejen obranné nálety a letky, ale také začali oslabovat svého nepřítele útočným vedením války vzdušné západní fronty.



Host perutě

Naším nejúspěšnějším stíhacím pilotem mezi červencem a říjnem 1940 se stal Josef František. Letecké eso z Otaslavic u Prostějova. Zajímavé na tomto stíhači byl fakt, že do bojů byl zapojen ne v rámci československých perutí, ale v rámci polských útvarů (to vyplývalo především z jeho činnosti po útěku z okupované vlasti). Další zajímavostí je to, že v boji byl až od září 1940 a přesto stihl poslat k zemi 17 protivníků. Naprosto úctyhodné číslo, které z něj udělalo nejúspěšnějšího  zahraničního pilota Bitvy o Británii. Rovněž byl zajímavý svým stylem létání. Sám vyhledával německé piloty, vzdaloval se od své perutě, až si vysloužil přezdívku „host perutě“. Kdyby nebyl tak úspěšný a zarputilý, asi by mu taková privilegia nebyla vůbec dovolena. Úspěšně napadal vracející se německá letadla z boje a za jediný měsíc tak uskutečnil všechny své sestřely. Bohužel rychlý vzestup leteckého esa předznamenal i rychlý pád. Nestalo se tak v samotném boji, ale při návratu z hlídkového letu 8. října 1940. Samotná příčina nebyla nikdy objasněna, ale největší pravděpodobností bylo výrazné vyčerpání letce. Zahynul ve svém Hurricanu v Cuddington Way, když zavadil koncem křídla o zem.

Byl to pilot, jaký ještě neexistoval před ním a již nebude existovat. Sám se pouštěl do souboje s přesilou, létal sám, zákeřně přepadal Němce. Byl nejlepším střelcem, co stiskl spoušť na kulomety, to byl sestřelený Němec. Létal s láskou a odvahou, byl to největší hrdina v bitvě o Anglii. (polský kapitán Witold Źyborski, pobočník velitele polské 303. perutě, u níž František bojoval).

Noční sekáč

Josef František se stal za jediný měsíc leteckou legendou druhé světové války. Pokud bychom chtěli udělat populární srovnávací tabulky s počtem sestřelů, tak by obsadil hned druhé místo mezi Čechoslováky. Počtem hákových křížů na letounu jej přeskočil jen jeden pilot – Karel M. Kuttelwascher.

Obávaný „Noční sekáč“, či přáteli řečený Kut se narodil roku 1916 ve vesnici Svatý Kříž nedaleko Havlíčkova Brodu. Sám dobrovolně nastoupil do československého letectva a po okupaci a vzniku protektorátu  odešel do řad zahraničních armád. Po krátké epizodě u cizinecké legie přechází k francouzskému bojovému letectvu. Z té doby také pochází jeho první úspěchy sestřelených nepřátelských letadel. V některých pramenech se můžeme dočíst o šesti doložených sestřelech, ale blíže skutečnosti budou sestřely dva. Přímo do samotné Bitvy o Británii se Kuttwascher nezapojil, neboť do Anglie dorazil později a než stačil projít výcvikem na letounu typu Hawker Hurricane, hlavní boje pomalu odezněly. Byl tak vynikajícím stíhačem, že mu samotný výcvik na novém typu letounu zabral jen dva měsíce a mohl se hned zapojit do bojů v nejprestižnější 1. stíhací peruti RAF. V následujícím roce zničil tři proslulé stroje Messerschmitty Bf-109 a poté byl zapojen do akce Night Intruder – ta spočívala v individuálních náletech na německé bombardéry v okolí jejich letišť, převážně na území Francie. Při těchto akcích, zvaných „sweepy“, Kut zaznamenal patnáct jistých sestřelů. Mezi další úspěchy patřilo poškození německého torpédoborce či zničení útočného člunu.

Asi největší „majstrštik“ se mu povedl v noci na 5. května 1942 nad francouzským územím u St André. Jako jediný noční stíhač v historii RAF získal hned tři vítězství nad německými bombardéry v rozmezí pouhých několika málo minut. Nebezpečí pro letce nepředstavovaly jen samotné bombardéry či doprovodní stíhači, ale také intenzivní protiletecká obrana, která byla ve své podstatě mnohem horší. Podtržení toho výkonu umocňuje i fakt, že vzhledem k vybavení nočních letounů (neměly radary) se mohlo létat jen za měsíčních nocí.

Ani toto letecké eso nedostalo do vínku klidné a dlouhé stáří. Do Československa se vrací v srpnu 1945, ale nezůstává dlouho.. Atmosféra se mění a Kut se nakonec vrací za svou rodinou do Anglie. Umírá náhle ve svých 42 letech na srdeční zástavu. On sám si takový osud předurčil, když říkal, že umře mladý. Tato smutná zpráva pak obletěla celou Anglii a dostala se do všech deníků – potvrzení toho, jak si Britové vážili a váží svých hrdinů.

Jen pro představu. Karel M. Kuttelwascher jako ocenění za svou statečnost obdržel: 5x Československý válečný kříž, 4x čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem, čs. medaili Za zásluhy I. stupně, francouzský Válečný kříž, 2x britský Záslužný letecký kříž a mnohé další. V květnu 2000 byl povýšen na brigádního generála in memoriam a 28. 10. 2016 mu byl propůjčen Řád Bílého lva in memoriam.

Kdybychom chtěli popsat alespoň stručně osudy a příběhy našich, tedy československých, letců, museli bychom vydat obsáhlou encyklopedii. Celkem za druhé světové války sloužilo v řadách RAF, ať již jako samotní piloti či pozemní personál, 2500 Čechoslováků. 531 jich zahynulo, sestřeleno či poškozeno bylo 365 nepřátelských letadel a 6 bezpilotních střel. Mezi nejúspěšnější stíhací esa patřili tito:

  • Karel M. Kuttelwascher (1916-1959) – 20 jistých sestřelů
  • Josef František (1913-1940) – 17 jistých sestřelů
  • Alois Vašátko (1908-1942) – 15 jistých sestřelů
  • František Peřina (1911-2006) – 12 jistých sestřelů
  • Otto Smik (1922-1944) – 11 jistých sestřelů

Mohli bychom pokračovat mnohem, mnohem dál a rozhodně by si to ti další zasloužili. Byli to právě oni, kdo vytvořili společně s dalšími vzdušné hradby nacistickému Německu. Kdo ví, jak by se celý válečný konflikt vyvíjel, kdyby Velká Británie tehdy padla.

 „Mě sestřelili v jednom těžkém souboji v severní Francii. My jsme doprovázeli dvoumotorové Bostony, spojenecké bombardéry. Sedli jsme si vedle nich a chránili je, kdyby na ně přišli stíhači. Stíhači přišli, měli jsme souboj. Já jsem střelil po dvou letounech, nevím, co se s nimi stalo. Ale dostal jsem takovej nával dávky od nich, že mně začal vynechávat motor. Bylo to 5. května 1942 odpoledne a byly to Focke-Wulfy 190, nejlepší jejich letoun, a potom Messerschmitty. Tak co jsem mohl dělat – když jsem viděl, že to prohraju, když se na mě vyhrnuli, tak jsem to sklopil a piké, pikoval jsem až k zemi. Nemohl jsem skočit, tak jediná možnost byla přistát v terénu. A přistál jsem přímo mezi Němce. No, to bylo velice tragický, mohlo být… Ale obrátilo se to ve štěstí. Jak mně hořela mašina zespodu, tak já jsem toho Spitfira podvozkem zavřeným ponořil do kypré půdy toho pole ve Francii. A vysvětluju si to tak, že ten oheň udusila hlína. Já jsem z toho vypadl, utíkal jsem do polí. Našel jsem tam jednu paní, tak jsem se jí ptal, kde jsou Němci, ona říkala: ,Là-bas‘ – to je nedaleko odsud. Já jsem utekl do polí, našel jsem potok, vlezl jsem do něj a do temnoty jsem tam zůstal, protože jsem věděl, že mě obkroužili. To jsem viděl, jak nade mnou létalo letadlo. Dostal jsem se do jejich terénu.“

(František Fajtl (1912-2006) – výpověď z cyklu Paměť národa, Sestřelen)

Návrat domů

Kdo by se nechtěl vrátit po konci války co nejdříve domů? Je smutnou hříčkou osudu, že právě naši letci a jejich kamarádi z řad RAF, patřili k těm, kterým to domů do Československa trvalo velmi dlouho. Příčinu můžeme hledat hned v několika „problémech“. Podle mezivládní vojenské dohody z října 1940 patřili naši letci v RAF do řad britské armády – vyčlenit je mimo, aby nedošlo k tomu, že bude v Praze přistávat britské a ne československé vojsko, zabralo trochu času. Jako další problém se ukázal fakt, že bylo potřeba naše perutě přezbrojit na nová letadla. Stroje, se kterými by přiletěli domů, měla stáří dvou až tří let těžkých bojů a iiž nebyla technicky úplně v ideálním stavu. Došlo tedy k dohodě mezi československou a britskou stranou o odkupu cca 70 strojů. To zabralo další čas. A jako skrytá brzda se ukázala i snaha některých vládních činitelů z řad komunistů tento návrat co nejvíce oddálit a komplikovat. K návratu tak dochází až 13. srpna 1945, kdy na Ruzyni přistává hlavní skupina stíhačů s 54 stroji typu Spitfire.

Jiří Hartman, velitel 310. perutě:
Letíme domů. Šest dlouhých let jsem snil o tomto okamžiku, který je teď jen několik krátkých minut před námi. Stále jsem doufal, že se vrátím, ale jako všichni moji kamarádi jsem věděl, že naděje na přežití je pramalá. Většina těch, kteří tehdy před šesti lety opouštěli svou vlast, když ji Hitler okupoval, se toho nedočkala. Vracíme se jen my, kteří jsme to všechno přežili.
Teď už vidím Prahu. Marně se snažím potlačit slzy, které se mi tlačí do očí. Poznávám Hradčany. Město se ježí věžemi a věžičkami. Vltava se kroutí středem města, vypadá jako stříbrný had vyhřívající se na slunci. Teď vidím ruzyňské letiště a tisíce lidí na jeho okraji. Doufám, že jsou mezi nimi i moji rodiče. Dovedu si představit, jak se asi cítí - jejich jediný syn se jim vrací po šesti letech. Určitě jsou na mě hrdí. Vracím se domů v čele první a nejslavnější československé stíhací perutě. Srdce mi praská pýchou.
Teď jsme nad Ruzyní. Ještě několik málo okamžiků. Dávám rozkaz: udělat formaci stupňovitě doprava a jdeme na přistání... podvozek ven, klapky ven... dosedáme... Rolujeme se Spitfiry do řady naproti místu pro diváky, kteří mávají národními vlajkami. Vypínáme motory, sundáváme letecké kukly a seskakujeme na zem. Konečně doma. Home, sweet home...
Ohromný potlesk, nadšené výkřiky. Spolu s chlapci, kteří přilétli před námi na palubách dopravních Liberatorů, se řadíme do tvaru. Uvítací ceremoniál. Mluví nějaký generál. Po celou dobu hledám očima své rodiče. Proslov končí a konečně se můžeme rozeběhnout a hledat své blízké. Vidím maminku a otce v první řadě diváků. Tři dny a tři noci čekali na náš přílet. Padáme si do náruče, znovu slzy. Otec vypadá dobře, ale maminka je těžko k poznání. Němci je za války oba uvěznili za to, že jsem bojoval v Anglii a maminka vážně onemocněla. V tu chvíli je však všechno zapomenuto ve šťastném shledání. Je to nejšťastnější den mého života...
(Hartman J.: Letec, citace z www.rafaci.cz)

Lvi nebes

Někdy slyšíme, že současné generaci mohou chybět vzory či morální autority. Možná v dnešní situaci těchto vzorů opravdu moc nemáme a chce to trochu pátrat v minulosti. A právě v tuto chvíli by bylo moudré upozornit na muže, pro které se boj za vlast stal naprostou prioritou a to i před jejich vlastním životem. Báli se smrti, ne že ne, ale jejich čest a hrdost je poháněla do dalších bojů, které jejich životu dávaly smysl, a hnaly je za myšlenkou svobodného návratu do vlasti. Je mezi námi mnoho patriotů, ale můžeme se rovnat Lvům nebes?

Na poli lidských konfliktů nikdy nevděčilo tolik za tak mnoho tak málu. (W.Churchill, 20. srpna 1940)

Zobrazení: 958