Bakalářské příběhy četnické

Rubrika: Historie Zveřejněno: neděle 1. listopad 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

První republika se nám s odstupem může jevit jako období poklidné, pokojné, skoro až harmonické, zahalené do hnědavých sépiových tónů… Vybledlé fotografie, nostalgické prostoduché filmy pro pamětníky, zažloutlé archivní prameny, úsměvné reklamy, archaický slovník… Prostě idylická doba… 

Za oknem nám teď začínají pošmourné, mlhavé a studené dny. Komu by se chtělo v takové dny zůstávat venku? Pojďme se raději pomyslně přesunout do dobře vytopeného archivu, projděme se kolem polic s typickými archivními kartony a sem tam nějaký vytáhněme. Zlehka a opatrně odfoukněme letitý prach a ponořme se do sto let starých příběhů… Podobným jsme se v našem časopise věnovali už několikrát. Jsou to příběhy o tom, že i četníci jsou lidé z masa a kostí, občas chybují a z vyšetřujících se pak rázem stanou vyšetřovaní. Příběhy četníků, kteří se nějakým způsobem provinili proti tehdejším zákonným normám. Nebo alespoň byli z provinění podezřelí.

 

Připomeňme, že četnictvo si chránilo svoji dobrou pověst, a to i za cenu, že velení četnického sboru věnovalo až přehnanou pozornost třeba (z dnešního pohledu) naprosto bagatelním záležitostem. Četnictvo bylo prostě vojensky organizovaným sborem, platil v něm vojenský služební řád a spadalo pod vojenskou jurisdikci. Četníky soudily vojenské soudy, takže tresty byly vždy tvrdší než v případě provinění civilních osob. Každý četník musel počítat s tuhou kázní, odpovědností a často holt s trestem. Všechny kauzy, uvedené v článku, pocházejí z Národního archivu v Praze, složka Zemské četnické velitelství Čechy. Ne, nejsou to příběhy, které by měly být inspirací pro tlustý román o několika stech stranách nebo celovečerní film. Ale třeba vás zaujmou…

Pojďme si hned zkraje povědět, že bychom v archivních materiálech za léta 1918 – 1921 jen horko těžko hledali těžký zločin proti zdraví a životu. Většina prošetřovaných případů má poněkud tragikomický nádech (viz např. https://ps.mppraha.info/rubriky/historie/stare-dobre-casy). Přitom počet četníků v Čechách v oněch dobách dosahoval čísla 4.600 – 5.200 a v celém Československu pak téměř dvanáct tisíc četníků. Během těch tří let došlo na celém území československého státu k jednomu jedinému případu vraždy, spáchanému četníkem – vraždil četník na zkoušku Josef Sláma, a to 11. května 1920 na Slovensku (v okrese Stará Ľubovňa, téměř na hranici s Polskem). U četnictva končil a měl odevzdat výstroj a výzbroj v Bratislavě. Jenže místo toho se snažil utéci. Svého kolegu postřelil do břicha, pak mu ještě uštědřil ránu pažbou do hlavy, okradl ho a nakonec střílel po svědcích činu. Divizní soud v Bratislavě ho odsoudil k trestu smrti provazem. Kdoví, zda čekal prezidentskou milost. Pokud ano, musel být zklamán.

A jeden jediný případ zabití ve sledovaném období spáchal nadporučík Karel Teichmann. Rovněž na Slovensku mu kladl pasivní odpor při zatýkání jakýsi občan – lehl si na zem, vzpíral se a všelijak se bránil, když ho chtěli odvést na služebnu. Nadporučík Teichmann onoho člověka bodl bodákem do ramene a způsobil mu tak smrtelné zranění.

Přes relativně vysoký počet četníků v celém Československu odsoudily divizní a brigádní soudy k nějakému trestu dva roky po vzniku republiky jen šestadvacet četníků. Na straně druhé však položilo svůj život během služby pro nově vzniklou republiku téměř čtyřicet četníků (hlavně v bojích proti maďarské armádě a na Podkarpatské Rusi).                                                                               

Vzbouření lidu v Kunraticích

Třicátého června roku 1920 „bylo v Kunraticích pobouření místního lidu proti četnictvu, a to následkem domnělého zlého nakládání s děvčetem Boženou Šebkovou na četnické stanici. Rozčilený zástup lidu odebral se na Libuš, kde vyhledal četníky a vedl je na obecní úřad… Událost vzbudila v obci veliký rozruch.“ Tolik jen částečný popis tehdejších událostí v pamětní knize obce Kunratice u Prahy (dnes obvod Praha 4).

❞ Rozčilený zástup lidu odebral se na Libuš, kde vyhledal četníky a vedl je na obecní úřad… Událost vzbudila v obci veliký rozruch...

Tomu předcházela o několik měsíců dříve jiná příhoda. V březnu 1920 byl jistému obuvníkovi v Kunraticích odcizen z uzamčené místnosti obnos 8.800 Kč. Vrchní strážmistr Chuchla po několika dnech usvědčil manželku místního bohatého řezníka, která se k činu přiznala a škodu nahradila. Byla ponechána na svobodě. A od té doby se v Kunraticích ozývaly hlasy, že vrchní strážmistr Chuchla jedná stranicky a straní bohatým.

Obec měla v té době spolu se sousední Libuší něco přes dva tisíce obyvatel. Žilo tady mnoho kovorolníků, tedy dělníků, kteří zároveň udržovali vlastní zemědělské hospodářství. Ti Chuchlovi při jeho pochůzce obcí občas připomínali, ať nezkouší zatknout některou manželku dělníka.

Co čert nechtěl… Dvaadvacátého června 1920 se jisté kunratické obyvatelce ztratilo z bytu 250 korun. Podezření padlo na dvě sestry Šebkovy, dvanáctiletou Boženu a čtrnáctiletou Marii. Třicátého června předvedl závodčí Karel Zítek z místní četnické stanice obě dívky k výslechu. Vyslýchali je právě Zítek a vrchní strážmistr Chuchla. Na stanici se v době výslechu nacházel i četník na zkoušku Brousek.

Jenže… Jenže podle dva roky starého, avšak stále platného rozkazu mělo být všechno trochu jinak: V rozkaze se doslova píše: „Podotýká se, že ve vlastním zájmu, zejména aby se předešlo stížnostem, má četník zásadně vyslechnouti osoby podezřelé z trestních činů na obecním úřadě. Není žádného zákazu, aby tyto vyslechnul na četnické stanici, arciť je ale povinen v tom případě si přibrati jako svědka osobu hodnověrnou.“ Navíc už tehdy učebnice pátrací techniky upozorňovaly na fakt, že nezletilé osoby vyžadují zvláštní zřetel. Například musely být vyslýchány nenápadně, aby nevznikla záminka pro šíření pomluv o těchto vyslýchaných nezletilých.

Zdá se tedy, že výslech podezřelých dívek na stanici a beze svědků byl opravdu poněkud nestandardní.

Po ukončení vyšetřování Boženu Šebkovou propustili, kdežto Marii odeslali k Zemskému trestnímu soudu v Praze. Propuštěná Marie Šebkova udala svým rodičům, že byla tlučena na četnické stanici do obličeje. MUDr. Jan Růžička z Kunratic shledal nepatrná zranění na krku. Zprava o týrání obou dívek se rychle od úst k ústům rozšířila po celých Kunraticích. Samozřejmě s dovětkem, že se zase ukázalo, že je to ten Chuchla, který má spadeno jen na dělníky a že tedy musí být z Kunratic odstraněn.

Události nabírají spád… K osmé hodině večerní se shluklo několik set lidí před Chuchlovým bytem a několik lidí vniklo do jeho domu. Když došla zpráva, že četníci jsou v sousední Libuši (vyšetřovali tu krádež peřin), dav se tam okamžitě začal přesouvat. Cestou se navíc připojila velká část tamního obyvatelstva a nálada se stávala více než bojovnou. Kunratičtí četníci se najednou ocitli tváří tvář tisícihlavému zástupu, který četníky obstoupil a dožadoval se své spravedlnosti. Dav četníky přinutil, aby v jeho středu šli na obecní úřad, kde se vše mělo řešit se starostou. Cestou se četníci museli bránit pokusům davu o jejich odzbrojení. Nějakým zázrakem se podařilo uprchnout závodčímu Zítkovi. Zbylí dva četníci byli pak na obecním úřadě konfrontováni s Boženou Šebkovou. Ta však prohlásila, že ji bil „nějaký velký četník.“ Jenže největším ze tří místních četníků byl právě uprchlý Zítek.

Nechceme vás tady… Před radnicí se dav stále nerozcházel, formulovaly se požadavky na odzbrojení a okamžité převelení všech tří kunratických četníků. Četníci nakonec opravdu zbraně odevzdali starostovi a před desátou hodinou večer mohli konečně odejít. Zjitřená atmosféra však vládla v Kunraticích ještě několik dnů.

Pokračování…? Vyšetřovatelům se podařilo později identifikovat v davu celkem 27 osob, tři ženy a čtyřiadvacet mužů. Nikdo si nic nepamatoval, nikdo nikde nebyl, nikdo nikoho nepoznal. Nejmladšímu usvědčenému „vzbouřenci“ bylo sedmnáct let, nejstaršímu devětačtyřicet. Jednalo se o zedníky, dělníky, ševce, kočí, zámečníka, tesaře nebo obchodníka s drůbeží. Ti nejradikálnější dostali tresty vězení v řádu dní a hodin.

A nějaké jiné pokračování…? Závodčí Zítek toho večera našel útočiště v sousední četnické stanici Krč a v Kunraticích se už neukázal. Druhého července je přeložen do Mukařova. Četník na zkoušku Petr Brousek, svědek výslechu, je stejného dne přeložen do Krhanic. A jejich velitel, v Kunraticích silně neoblíbený vrchní strážmistr Chuchla? Ten je zbaven funkce velitele četnické stanice v Kunraticích – a dostává místo velitele četnické stanice v sousední Krči. Co na to dosavadní velitel stanice Krč? Nic, přechází totiž jako velitel stanice do Kunratic.

Závěr…? Koncem listopadu 1920 Zemské četnické velitelství pro Čechy oznámilo ministerstvu vnitra, že další vyšetřování bylo amnestií prezidenta republiky zastaveno.

Mizera mizernej

Následující případ je z četnické stanice Líbeznice (dnes okres Praha-východ). Sloužili tady jen tři četníci a jejich ubytování bylo řešeno kasárenským způsobem. Zdálo by se tedy, že k sobě budou mít blízko. Případ však budiž spíše důkazem o tuhé kázni a přísné podřízenosti než o nějaké kolegialitě. A také příkladem lidské prchlivosti, kdy jazyk je rychlejší než myšlenka. Hlavními „hrdiny“ jsou velitel stanice, vrchní strážmistr František Trinar a jeho podřízený František Řezáč. 

Na začátek něco oficiálního… Vzhledem ke kasárenskému ubytování četníků vyšel předpis, který se ohledně návštěv ve služebních ubytovacích prostorách vyjadřuje následovně: „Soukromé návštěvy v četnických kasárnách buďtež omezeny na případy nejnutnější a nebudiž trpěno, aby návštěvníci v kasárnách prodlévali déle, nežli jest nezbytně nutno. To platí zvláště o návštěvách osob ženského pohlaví. Návštěvy osob špatné pověsti nesmí býti vůbec připuštěny.“

Jedna krásná srpnová neděle roku 1920… Strážmistr Řezáč nemůže odolat a přivádí si svoji dívku na návštěvu na četnickou stanici. O několik dnů později ale velitel Trinar svému podřízenému návštěvu na stanici vytkne. Co na to Řezáč? V Řezáčovi naprosto nepřiměřeně bouchnou saze. Rozeřve se na celou stanici: „To je moje snoubenka a ta sem na stanici může chodit!“ Trinar zachovává dekorum a klid: „Já vám neříkám nic zlého. Ale jen tolik musím říci, že pořádné děvče do kasáren nechodí.“ Zamilovaný Řezáč však jako kdyby ztratil rozum… (Co si budeme povídat, v určitých chvílích se to nám mužům stává, že?) Začíná zmateně pobíhat po stanici, zatíná pěsti, vráží je veliteli pod nos a vzteklým hlasem pořvává: „Moje děvče není žádná kurva! Je to pořádné děvče! Když jsem tady já, může tady být i ona! Žádná kurva, rozumíte?!?“

Ráno moudřejší večera? Kdepak, v tomhle případě to neplatí. Druhý den se koná raport a strážmistr Řezáč žádá po svém veliteli, aby svá slova odvolal a omluvil se. Zlost a prchlivost jím stále cloumá: „Vy mizero mizerná, žádný mizera by si to nedovolil, moje děvče takhle urážet! Je to slušné děvče, žádná kurva!“ Vzduchem létají další nadávky, spis je dále nekonkretizuje.

❞ Zlost a prchlivost jím stále cloumá: „Vy mizero mizerná, žádný mizera by si to nedovolil, moje děvče takhle urážet! Je to slušné děvče, žádná kurva!“...

Kdoví, jaká padala slova z jedné i druhé strany. Těžko říci, zda tehdy strážmistr Řezáč neznal horší slova nebo je jen nechtěl použít. Možná si byl vědom, že v případě ostřejších slov by jako četník skončil.  A těžko říci, zda horší slova nepadla a Trinar jen nechtěl svému kolegovi dělat celou věc ještě horší.

Každopádně Trinar se obrátil na nadřízené četnické velitelství, které informovalo zemské četnické velitelství a zároveň podalo trestní oznamení u brigádního soudu v Praze. Strážm. Řezáč přiznal vlastní provinění. Na svou obhajobu uvedl, že jednal v rozčilení. Po schválení Okresní politickou správou v Karlíně četničtí velitelé strážmistra Řezáče přeložili. Kvůli porušení subordinace byl převelen na Smíchov. Co trochu zaráží, to je fakt, že přeložen byl i svědek celého incidentu, strážmistr Čeněk Janda.

Trestní řízení pro přečin porušení subordinace bylo v tomto případě nakonec zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky.

Příbuzný plukovníka Krause

Počáteční místo a čas děje: Všehrdova ulice, Malá Strana, sobota 26. února 1921, osm hodin ráno.

Osoby a obsazení: kapitán četnictva Josef Riedl (žalovaný), major československé armády Kučera (žalující), Zemské četnické velitelství Čechy, Vojenské velitelství Velké Prahy, náhodní kolemjdoucí.

Kauza, u které člověk neví, co si má myslet. Naprostá banalita, která přesto rozhýbala aparát vojenské justice. Snad to bylo opravdu dáno přísnými požadavky na kázeň a úctu, snad se jen úřední šiml rozřehtal a nikdo pak nevěděl, jak ho zkrotit. Příběh jako vystřižený z Haškových povídek ze starého mocnářství.

Armádní major Kučera poslal na četnické i vojenské velitelství v Praze stížnost, ve které barvitě popsal hrdelní zločin kapitána Riedla: „Dnes potkal jsem ve Všehrdově ul. v Praze kapitána Josefa Riedla. Týž šel kolem mne na vzdálenost jednoho kroku v opačném směru a zdravil mne s levou rukou v kapse a už skoro když byl za mnou, naprosto nedbale. Žádal jsem jej, aby při pozdravu vyjmul ruku z kapsy a na to zmíněný kapitán místo, aby se omluvil, čímž by byla věc odbyta, přímo na mne vychrlil příval slov, obviňoval mne ihned z nedbalého děkování na pozdrav, odepřel se mi legitimovati (pozn.: legitimování četníků armádou a naopak bylo vícekrát předmětem sporů), nepostavil se v předepsaný postoj, ač jsem jej na to upozornil a mluvil hlasem zvýšeným a rozčileným tak, že se lidé začali pozastavovati. Poukazoval na to, že mohl být již podplukovníkem a když konečně jsem si jeho legitimaci vymohl a sám jsem se mu na jeho dožádání legitimoval, řekl při spatření mé legitimace: „A to jste vy, ten, co už naše lidi několikráte udal,“ ač toto tvrzení se nezakládá na pravdě, poněvadž jsem jen jednou před měsíci udal jakéhosi četníka na zkoušku pro nezdravení. Celé chování tohoto důstojníka vůči mně jako vyššímu bylo neuctivé a nedůstojné a nedovedu si je jinak vysvětliti, než že jest tento důstojník nervově chorým. Žádám, aby bylo proti kapitánovi Riedlovi zakročeno!“

❞ Do salutování má voják vkládat duši! A když voják padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat nebo salutuje nedbale, je u mě bestie...

Celý případ připomíná setkání nadporučíka Lukáše s plukovníkem Krausem von Zillergut, vojáky  nazývaným „mannlichertrottel“. Možná si vzpomenete, že plukovník Kraus považoval salutování za něco, na čem závisí úspěch a vítězství habsburského domu v celé válce. „Do salutování má voják vkládat duši! A když voják padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat nebo salutuje nedbale, je u mě bestie.“ Major Kučera byl zřejmě Krausovým příbuzným.

Bezelstně působí slova, že Kučera nikoho neudal… aby se k udání za nedbalý pozdrav vzápětí přiznal. A když nebylo hned po jeho, nařkl četníka, že je nervově chorý…   

Pohled kapitána Riedla byl pochopitelně odlišný: „Hlášení majora Kučery neshoduje se se skutečností. Dne 26. února t. r. po 8. hodině dopoledne šel jsem Všehrdovou ulicí do kasáren. Při záhybu v této ulici, když jsem si vytahoval z levé kapsy rukavice, šel proti mně v opačném směru nějaký důstojník s distinkcí majora. Poznav vyššího, pozdravil jsem dle předpisu pravou rukou, aniž bych byl měl čas vytáhnouti levou ruku z kapsy. Bylo to právě v záhybu a celé potkání bylo dílem okamžiku. Tento důstojník přímo nápadně nedbale mně děkoval, maje při tom ještě hořící cigaretu v ústech.“ Historka pokračuje dál: „Zvýšeným hlasem za mnou někdo zavolal ,kapitáne!´ a viděl jsem onoho důstojníka, jak ke mně rozčilen běží a na ulici před lidmi na mě křičí: ,Nevíte, když zdravíte, že máte vyndati ruce s kapsy, já vás zatknu!“ (Na nějaké zatýkání samozřejmě neměl armádní major žádné právo.)

Podle dalšího textu se major Kučera odmítl legitimovat, avšak měl vyhovět návrhu, že se oba aktéři vydají na hlavní strážnici. Za nejbližším rohem však major Kučera obrátil: „Tady nikdo není, ukončíme to. Prosím, zde je moje legitimace. Řekněte, že vám byla zima, omluvte se a bude tím věc vyřízena.“ – „Ne, neomluvím.“ – „Omluvte se, řekněte, že vám byla zima.“ – „Neomluvím.“ – „Omluvte se, bude to vyřízeno.“ – „Neomluvím.“ – „No, jak chcete...!“

Oba muži si nakonec předali osobní údaje a rozešli se. Riedl pustil událost z hlavy, Kučera však nikoliv. Četnický kapitán pak na svou obhajobu mj. napsal: „Oznámení o tomto případu jsem neučinil, jelikož mně bylo toho starého pána líto.“ O událost se zajímalo jak pražské vojenské velitelství, tak četnické velitelství a také brigádní soud v Praze. Spis není úplný a tak se už asi nikdy nedozvíme, jak tenhle případ vlastně skončil. Určitým náznakem snad může být, že Riedl byl o dva roky později povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Národní archiv ukrývá ještě mnohé zajímavé případy a příběhy s četnickou tematikou. Snad jsme zažloutlými stránkami soudních a kázeňských spisů nelistovali naposledy. 

Poděkování: Bc. Filip Křížek

Zobrazení: 1956