Staré dobré časy?

Rubrika: Historie Zveřejněno: úterý 1. leden 2019 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

  První republika se nám s odstupem několika desítek let může jevit jako období poklidné, pokojné, skoro až harmonické, zahalené do hnědavých sépiových tónů… Vybledlé černobílé fotografie, nostalgické filmy, zažloutlé archivní prameny… Prostě idylická doba...

Pojďme se zhluboka nadechnout a pak se stejně zhluboka ponořit do prachem zapadaných kartónů a krabic. Ten prach pojďme zlehka, opatrně odfouknout... Zalistujme ve starých archivních spisech a objevujme příběhy, které sto let zůstaly skryty...

  V Národním archivu Praha jsme vybrali tři příběhy z nelehkého života četnického. Nejsou to příběhy, které by snad měly ambici stát se námětem pro celovečerní film. Spíše chceme ukázat, jakým obviněním četníci občas čelili a kvůli čemu byli vyšetřováni. Bylo to dáno především tím, že četnictvo si chránilo svoji dobrou pověst, proto věnovalo někdy až přehnanou pozornost (z dnešního pohledu) i zdánlivě bagatelním záležitostem. Četnictvo bylo totiž vojensky organizovaným sborem, platil tu vojenský služební řád a spadalo pod vojenskou jurisdikci – četníky tak soudily vojenské soudy, byl propracovaný systém trestů a hodnocení. Každý četník musel počítat s tuhou kázní a odpovědností. Panovala jasná služební hierarchie.

  Na straně druhé tady byla nejen sociální jistota, ale především hrdost na uniformu. Bylo třeba nemyslitelné, aby se četník objevil na veřejnosti v civilním oblečení. Ale to je jiná kapitola a doufám, že na ni zbyde místo v nějakém dalším vydání tohoto časopisu.

  V prvním příběhu se podíváme na jeden soudní případ spíše pohledem novinářů, kteří o cause referovali. Druhé ohlédnutí do minulosti budiž důkazem, že i kvůli malichernému sporu vznikají nepřekonatelné rozpory a konečně, že anonymní udání chodila na četníky i před sto lety.

  Archivní spis T124/21 z roku 1921, uchovávaný v Národním archivu, obsahuje relativně malé množství materiálu – jen několik málo listů. Poskytuje jen základní nástin událostí. Ve spise se naštěstí nachází list, který odkazuje na články v novinách, konkrétně v Národní politice a Českém slově, jež případ popisují. Pro nás je zajímavý tím, jak tehdejší novináři referovali o soudním případu se třemi četníky, kteří podle vojenského prokurátora nedostáli svým povinnostem.

  Co se týká novin s názvem Národní politika, byly v první polovině 20. století komerčně nejúspěšnějším a nejčtenějším listem v českých zemích. Národní politika vycházela dvakrát denně, večerní vydání mělo více jak půlmilionový náklad.

  O co tenkrát šlo? Pětadvacátého listopadu roku 1921 eskortovali tři četníci – vrchní strážmistr Vojtěch Touš, strážmistr Václav Pašek a Emanuel Kloubský „nebezpečného zločince a násilníka“ Jana Šmejkala. Šmejkal četníkům ale v Jílovém uprchl, a když jej dostihli, uprchl jim znovu. Událostí se musely zabývat vojenské justiční úřady. Ve spise chybí doklady obžaloby i obhajoby, takže se přesně nedozvíme, jak konkrétně k oběma útěkům došlo nebo co jim předcházelo. O rok později pak došlo k soudnímu líčení se všemi třemi četníky. Soudu předsedal kpt. Dr. Špindler, žalobu vedl kpt. Dr. Vaníček a obžalované hájil dr. Jaroslav Mellan.

  Ve vydání Národní politiky z úterý 31. října 1922 najdeme pravidelnou rubriku „Ze soudní síně“. A v ní pak článek s nadpisem „Slasti četnického povolání,“ který reagoval na probíhající soud. Slova a text, které se v článku objeví, jako kdyby měly platnost do dnešních dnů:

  „Povolání četnické není věru záviděníhodné. Když je nejhůř a nebezpečí největší, volá se četník. A ať si vede jakkoli, všem se nezachová, nehledě ovšem k postiženým pachatelům, jimž se přirozeně nezachová nikdy. Nezachová se ani svým představeným, ani obecenstvu. Použije-li např. zbraně a za prchajícím střílí, jest vyšetřován, zda použil zbraně oprávněně, bylo-li to nezbytně nutné a mohl-li snad střelbou ještě někdo býti postižen, atd.“

❞ Když je nejhůř a nebezpečí největší, volá se četník. A ať si vede jakkoli, všem se nezachová, nehledě ovšem k postiženým pachatelům, jimž se přirozeně nezachová nikdy...

  Obžalovaní tři četničtí strážmistři stanuli před brigádním soudem pro opačný delikt: že zbraně nepoužili.

  „Jejich vina prý spočívala v tom, že zatknuvše jakéhosi vagabunda, o němž věděli z vlastní zkušenosti, že již byl trestán, nezabránili jeho dvojnásobnému útěku: jednou v polích, podruhé z domu pachatelova, rodinou obývaného.“ Jako jediný svědek stál proti oněm třem četníkům četnický kapitán, který sepsal trestní oznámení podle úředního hlášení, dnes bychom řekli, že pouze na základě „úředního záznamu“. Samozřejmě, jak je do dnešních dnů špatným zvykem, ani tehdy nebyl onen kapitán „na místě v době kritické, ani později“ a rozhodl tzv. „od stolu“. Řekněme rovnou, že všichni tři četníci byli osvobozeni a zproštěni obvinění.

  Noviny České slovo z 2. listopadu 1922 pak otiskly na stejné téma článek „Z ráje četníků“: „Poukázali jsme již několikráte na velmi obtížné postavení a těžkou, zodpovědnou službu výkonného četnictva. Měli jsme příležitost také upozorniti veřejnost na tu okolnost, že výkon četníkovy služby vázán jest starými předpisy, které jej často donucují, proti jeho vnitřnímu přesvědčeni k energickému výkonu.

  A běda četníkovi, nejednal-li tak, jak mu mrtvá litera předpisu nařizuje. Vzápětí stihá jej udání, vyšetřování, soud a zkáza existence. Charakteristický případ ze slastí četnických, byl nedávno předmětem jednání u brigádního soudu v Praze. Byli žalovaní tři četničtí strážmistři, protože prý nepoužili zbraně proti zatčenému, který jim utekl. Obhájci obžalovaných strážmistrů se sice podařilo přesvědčiti brigádní soud o jejich nevině a soud vynesl také rozsudek osvobozující, ale útrapy obžalovaných, spojené s vyšetřováním a soudem, jim jistě nenahradí nikdo.

  Tohoto případu by si měli zejména povšimnouti ti, kteří v našem četnictvu nevidí nic jiného, než nepřítele, aniž by uvážili, že četník není vždy pánem své vůle, a že výkon jeho služby mu diktuje ne jeho úsudek, ale byrokratický předpis. A proto celá veřejnost by měla společně s výkonným četnictvem usilovati o zdemokratisování četnických sborů, o odstranění rakušáckým duchem prosáklých četnických důstojníků a o občanskou rovnoprávnost výkonného četnictva.“

  V Národním archivu, ve fondu Zemského četnického velitelství, v kartonu číslo 299, najdeme stížnost na strážmistra Václava Korejse.

  V Odolené Vodě 22. listopadu 1919 započal spor strážmistra Václava Korejse se správou místního velkostatku. Strážmistr Korejs si na velkostatek docházel pro mléko. Pro všechny zdejší lidi platilo, že každá rodina odebírající mléko posílá jednu osobu na sklízení řepy (nezapomeňme, že bylo krátce po velké válce a pracovních sil byl velký nedostatek). Strážmistr Korejs se dotázal správce statku Rudolfa Číže, jestli nařízení platí také pro jeho osobu, na což správce odpověděl pozitivně. (Inu, kdo se ptá, ten se dozví, že?) Korejs neudržel nervy na uzdě a začal křičet, že kromě manželky nemá nikoho, kdo by za jeho rodinu řepu sklízel. Ve svatém rozhořčení vytkl správci, že kdyby měla jít na řepu jeho žena, tak by také měly jít paní ředitelová s paní správcovou. Ředitel velkostatku Chadraba si to ovšem nenechal líbit a nařídil, aby Korejs už žádné mléko nedostával. Své rozhodnutí ředitel nezměnil ani tehdy, když jej k tomu vyzval obecní úřad v Odolené Vodě. Korejs prostě mléko nedostane! Paní Korejsová na řepu nepůjde! Mléko nedostane! Na řepu nepůjde! Žádné mléko mu nedávejte! Ne, na řepu nejdeme!

  Strážmistr Korejs se hájil, že ředitel velkostatku je proti němu již delší dobu zaujatý, poněvadž zabavil pytel mouky, který ředitel poslal jistému učiteli v Bohnicích jako úplatek pro učitele ředitelových dětí.

❞ Po velikém zkoumání se věc nakonec uzavřela s tím, že strážmistr Korejs je sice velmi popudlivé povahy, ale vina je na straně velkostatku....

  Po velikém zkoumání se věc nakonec uzavřela s tím, že strážmistr Korejs je sice velmi popudlivé povahy, ale vina je na straně velkostatku. A konečně Korejs není na velkostatek nijak vázán - mléko totiž už odebírá u jiných sedláků.

  Ve stejném archivu a ve stejném fondu se nachází i karton č. 1261, v něm spis T71/21. Nebudu tady rozebírat celý obsáhlý případ, jen zmíním, že na úplném začátku stálo anonymní udání. Co všechno může také spustit úřední mašinérii, předkládám P. T. čtenářstvu bez jakýchkoliv úprav. Případ je z Plzeňska a aby nedošlo k omylu, pak musím potvrdit, že skutečně je dotyčný četník jmenovaný pokaždé jinak.

❞ Str. František Vohlráb prý na stanici v Hrdlořezích si udělal známosť se slečnou Žofii Mužikovou, tahal se s ní přes rok a ted ji nechal – to je přece trestné!....

Pane veliteli.

Máte pěkné četnici?

Str. František Vohlráb prý na stanici v Hrdlořezích si udělal známosť se slečnou Žofii Mužikovou, tahal se s ní přes rok a ted ji nechal – to je přece trestné! Byl s ní v Praze a tam jí pomohl od toho outěšku – neb bila s ním v jiným stavu.“

  Pisatel dále uvádí, že „strážmistr Wolráb nosil když byl volný zbraň a nosil neoprávněně šarši strážmistra, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn a se šarší tou se chlubil u milenky. Dále ošidil ji tím, že se přes rok tahal s dcerou Mužika, rodiče přes 20tisic. neb měli vše připravené, a byl tam u nich každých 14 dnů z Hrdlořez bez veškerého dovolení a povolení,- a tam mu ustrojovali papání a teď jí nechal, opuštěnou, když jí chuderu votahal. To přece slušný člověk nedělá – což teprve četník tohle nemá dělat. Nyní se ji každý směje.

  Dluhy dělal tenhle Wohráb v Oráčově a chlastal. Milence dával ukradené věci a ona je nosila na sobě,- a ty ukrad doma. Mužiková proklíná nyní toho četníka, že dceři takovou ostudu udělal – a hlavně o té škodě za tu výbavu!. Já a mi všichni občani sme měli za to, že ten četník jest slušný člověk - ale není. Když v Praze nechal milence pomoci od toho outěšku. Žádná lež - nechte ji lékařsky prohlednout, a budete vidět. Tohle by nesměl žádnému otci udělat - poučte ho  o tom – aby věděl vlastně co jest trestné,- a co nesmí dělat.- My máme z našich četniku velkou radosť, neb to jsou lidé slušné a charakterní, ale tenhleten zasluhuje pane veliteli přes prsty. Nechte si bližší třeba zjistit, žádnou lež nepíšem, to víte – uvádíme jen pravdu-neb nenecháme aby německý četník ubližoval české dívce.“

   První republika se nám s odstupem několika desítek let může jevit jako období poklidné, pokojné, skoro až harmonické, zahalené do hnědavých sépiových tónů… Ale život četnický nebyl nikdy žádná selanka.

 

zdroj: Bc. Filip Křížek, Kriminalita četnictva v Praze a okolí v letech 1918 – 1921, foto: Mgr. Radek Galaš a Muzeum policie

Zobrazení: 1183