Šupem domů!

Rubrika: Historie Zveřejněno: pátek 1. květen 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Každý z nás už asi někdy v životě slyšel slovní spojení „poslat někoho někam šupem“. Ale kde se tady vzalo a co vlastně znamenalo?

Za Rakouska-Uherska šlo o zcela konkrétní termín z oblasti veřejné správy a trestního práva. Počátkem sedmdesátých let 19. století v důsledku hospodářské krize totiž začal stoupat počet lidí, kteří ztratili práci. Rozšiřovali tak vrstvu stávajících tuláků, žebráků, bezdomovců i vagabundů.

V červenci 1871 přijímá vídeňská Říšská rada zákon č. 88, „jímžto se pořádá policejní vyhošťování a hnaní postrkem“. Zákon, platný pro celou monarchii, zahrnoval čtyři skupiny osob, kterých se jeho působnost mohla týkat. Vyjmenované skupiny osob mohly z policejních příčin do domovské obce „postrkem neboli šupem odvedeny býti“. Zákon se týkal i cizinců, ti měli být vyhoštěni do své země.

Právnický jazyk tehdejší doby je neodolatelný, posuďte, alespoň částečně, sami. Především to byli tuláci a jiní lidé práce se štítící, kteří padají veřejné dobročinnosti za obtíž; dále osoby bez výkazu a ustanovení, které nemohou prokázati, že mají nějaké příjmy aneb nějakou živnost dovolenou; zákon mohl dopadnout na nevěstky veřejné, které nejsou poslušny rozkazu od úřadu jim daného, aby odešly a konečně trestanci a nucenci, z vazby propuštění, pokud jsou škodni bezpečnosti osoby nebo majetku.

Zákon se opíral o institut tzv. domovského práva, které bylo zavedeno v roce 1849 zároveň s obecní samosprávou. Představoval „příslušnost k obci“. Dotyčný se dočkal střechy nad hlavou a alespoň minimálního chudinského zaopatření ze strany obce. Nedělejme si iluze o úrovni ubytování – podle dochovaných záznamů ze sčítání lidu z roku 1880 byl i v malých vesničkách obecní chudobinec. V jedné nebo ve dvou místnostech přežívalo i patnáct lidí, často navzájem nepříbuzných. V době, kdy neexistovalo jakékoliv sociální zabezpečení, bývalo uplatnění domovského práva poslední nadějí starých, nemohoucích a nemocných.

Hnanecký úřad s působností pro Prahu představovalo c. k. policejní ředitelství a pro policejní obvody příslušná c. k. policejní komisařství. Jinde to byla c. k. okresní hejtmanství. Tyto hnanecké úřady rozhodovaly o tom, kdo má být postrkem hnán nebo být vyhoštěn, návrhy podávaly obce nebo císařské úřady.

Každému rozhodnutí předcházelo úřední nebo policejní šetření, jestli je příčina k postrku, dotyčný se mohl hájit, následně se sepsal protokol, dotyčného „ve střežení vzali“ a nejpozději do 24 hodin se musel protokol i s přílohami hnaneckému úřadu poslat. Někdy si hnanecký úřad vyžádal dalších 24 hodin na rozhodnutí.

Následovala však další úřední mašinerie. Bylo potřeba zjistit, zda vykázaná osoba má skutečně domovské právo v udávané obci, aby se předešlo případům, že by hnanec obcí nakonec nebyl přijat. Jednou z povinností hnaneckého úřadu bylo také zjišťování domovské příslušnosti osob, které byly c. k. soudy trestané a čekalo je vyhoštění nebo výše zmíněných „špitálníků“. Hnanec samozřejmě nepobýval na svobodě.

C. k. místodržitelství čtrnáctého března 1877 vydává výnos, kterým mají „býti osoby práce se štítící, zastaralými neduhy, vředy stížené, kteréž v nemocnicích útočiště nalézají a jako „špitálníci“ známy jsou, byvše propuštěny z veřejných nemocnic odevzdány, aby mohly býti hnány postrkem do svých domovských obcí.“ Veřejným nemocnicím byla dokonce uložena povinnost oznámit hnaneckým úřadům všechno, co o těchto lidech věděly, aby ty mohly rozhodnout.

Zvláštní právní předpisy byly v tomto směru věnovány cikánům. C. k. ministerstvo vnitra svým výnosem ze dne 14. září 1888 mj. nařizovalo svým podřízeným úřadům v okresech, které hraničily s Uhrami, aby se vší obezřetností a důrazem o to pečovaly, „by cizí cikáni neb cikánské rodiny, jakož jmenovitě cikánské roty přes hranice nevnikly, jinak se mají vetřelci ihned ve směru jich přechodu odmítnouti a zpět zatlačiti.“ Výnos podrobně rozebíral, jak se u této skupiny má zjišťovat domovské právo, čeho se mají úřady vyvarovat a jak jednat v různých nejasných případech. Úsměvný je bod 4 tohoto předpisu: „Všichni bez zaměstnání a práce se potulující cikáni, pakli jejich bezodkladné odstranění přes hranice dle bodu 1 se nestalo, jsou-li opatřeni legitimačními listinami nebo nikoliv, mají se podle zákona ze dne 24. května 1885 odevzdati soudu k potrestání co tuláci.“

V Praze se hnanecká stanice kryla s městskou věznicí, zvanou Fišpanka, kterou bychom tehdy našli poblíž Emauzského kláštera. V roce 1887 čítal personál 31 strážníků a během roku prošlo tímto zařízením neuvěřitelných 5.515 hnanců. V městském účetnictví se dochoval údaj o vynaložených 6,413 zlatých a 58 krejcarech, vydaných za ošacení více než dvou třetin hnanců.

Jako průvodci hnanců do domovských obcí a garanti jejich odjezdu z Prahy byli vysíláni pražští obecní strážníci. Naši kolegové v roce 1887 cestovali ve více než patnácti stech případech (1,525) a městskou pokladnu to přišlo na 4,803 zlatých a 57 krejcarů. Strážníci si hnance po cestě předávali mezi svými služebnami (hnaneckými stanicemi) a doprovázeli ho až do domovské obce.

Toho roku byly také poprvé realizované hromadné postrky. Takové postrky z Českých Budějovic přijížděly do Prahy ve středu a v neděli, vždy o sedmé hodině večerní, mezi Plzní a Prahou se odbývaly v pondělí a čtvrtek. Nejednalo se jen o uvedená města, ale hnanci nastupovali či vystupovali v tom kterém městě po celé trase.

Pro srovnání: jihočeské městečko Deštná mělo tehdy přes tisíc obyvatel. V roce 1875 bylo do obce dovedeno šupem dvacet potrestaných, v roce 1879 již pětadvacet a roku 1880 dokonce třicet šest.

Obec s hnaneckou stanicí musela vydat dotyčné osobě buď pas nucený, v němž se mu předepisovala „maršruta“, kterou musel přesně dodržovat (cesta přímá a nejkratší) nebo pas hnanecký. Přestože z dnešního hlediska může tento zákon a především jeho terminologie působit silné rozpaky, ani tehdy zákonodárci neopomněli některé zásady moderního práva: hnanec měl právo na odvolání, které mělo odkladný účinek, měl střechu nad hlavou, dostával pravidelně jídlo, v případě potřeby slušné ošacení, nemohl být vyhoštěn do doby, dokud nebyla jeho domovská obec spolehlivě zjištěna. Neměl-li hnanec žádný majetek a neměl tak čím postrk uhradit, pak pětinu nákladů na jeho postrk platila domovská obec, zbytek zemský fond, resp. c. k. berní úřady.

Svým způsobem se přece jen dbalo o jeho důstojnost i na veřejnosti. Paragraf 3 onoho zákona uvádí, že „Odvedení postrkem stane se tím způsobem, a) že se hnanci předepíše pasem nuceným (vázanou maršrutou) cesta, kterou má v určitých lhůtách a časech vykonati; b) že se nuceně postrkem dopraví, jsa zprovázen orgány strážními. Nikdo nebuď postrkem hnán dřív, pokud se účelu takového hnání dojíti může pasem nuceným.“

Samozřejmě, že se občas někomu zpět do rodné vesnice nechtělo. V takovém případě hrozilo osm dní vězení. Na stranu druhou se v dobovém tisku objevují případy opačné. Například na hnanecký úřad v Kolíně se roku 1899 dostavil zbědovaný vyhladovělý muž a sám žádal o dopravu postrkem. Protože však nic nespáchal, nebylo mu vyhověno. Nakonec se ale se strážníkem domluvil: začal veřejně žebrat, když stál strážník nedaleko a důvod hnání byl na světě, jen si ještě předtím musel odsedět jeden den ve vězení. Jiný muž v podobné situaci (Kolín, říjen 1901) podobné štěstí neměl – zemřel hlady během řízení.

Postrk se německy překládal jako Schub, hnanec dostával na cestu Schubpass. A tak vzniklo ono úsloví poslat „druhého někam šupem“. A taky nám ta doba dala výraz „šupák“ – sešlý, zanedbaný.

Všechny zákonné normy, týkající se hnanectví, byly z našeho právního řádu odstraněny až trestním zákonem správním v roce 1950.

Zobrazení: 1525