82 pohledů

Rubrika: Historie Zveřejněno: středa 1. duben 2020 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Je ráno 27. května a na kalendáři se píše rok 1942. Dvě mužské postavy odjíždějí tramvají na Žižkov, kde si společně vyzvedávají dva bicykly. Společně také odjíždí směr Holešovice. Jeden má pod kabátem britský samopal Sten Mk II ochuzený o ramenní opěrku, ten druhý je rovněž ozbrojen a má u sebe speciálně vyrobenou bombu. Oba čekají na splnění svého úkolu a nervozita se jim rozlézá po celém těle.

Johannes Klein sedí na místě řidiče vozu Mercedes 320 Cabriolet-B. Jedná se o výborný a výkonný automobil německé výroby, jak jinak, když nepoveze nikoho jiného než samotného zastupujícího říšského protektora, z kterého má podle všeho obavy i samotný Hitler. Jeho jízda začíná v Panenských Břežanech směr Pražský hrad, pak bude pokračovat do Ruzyně a odtud jeho pasažér, SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich odlétá do samotného centra třetí říše Berlína. Klein, jakožto řidič a zároveň šéf ochranky, může mít trochu obavy. Vůz tohoto typu sice vypadá více než reprezentativně, ale prvky bezpečnosti vůbec nesplňuje. Je otevřený a ještě k tomu jedou bez vojenského doprovodu, ale egu Heydricha to evidentně nevadí.

Je pár minut po půl jedenácté a automobil zatáčí dřívější Kirchmayerovou třídou do ulice V Holešovičkách. Do cesty mu vchází postava odhazující kabát a pokouší se střílet, ale marně. Gabčíkovi se tehdy vzpříčil náboj v hlavni. Kubiš vytahuje bombu a hází ji k pravé zadní části vozu, co nejblíže spolujezdci.

Téhož dne je vyhlášen státním tajemníkem K. H. Frankem výjimečný stav na celém území protektorátu. Na každém nároží pak můžeme najít letáky s textem: Kdo pachatele přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě, anebo o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou. Na dopadení pachatelů se vypisuje odměna 10 milionů korun!

Hloupý dopis

Na začátku  byl dopis Anny Marušákové, která jej dostala od svého ženatého přítele. Samotné Lidice s odbojem jako takovým neměly nic společného, neměly nic společného s Anthropoidem ani se Silver A. Ovšem u kladenského gestapa tento dopis vyvolal podezření na spojitost atentátu s rodinou Horákových v Lidicích, neboť jejich syn byl příslušníkem československého zahraničního vojska v Británii. Možná by se vůbec nic nestalo a toto podezření spadlo, jak se lidově říká, pod stůl, ale situace byla pro gestapo svízelná. Nemělo vůbec nic v ruce a z Berlína byl obrovský tlak na potrestání viníků. Dokonce Hitler uvažoval o tom, že na výstrahu nechá popravit každého desátého Čecha. Po atentátu nacisté mučí a popravují stovky odbojářů i nezapojených osob v Petschkově paláci a Kobyliské střelnici – soudy jdou stranou a hovoří jen zbraně a nenávist. A stejně to bylo i s obcí Lidice. Stala se obětí nátlaku na výsledky a okamžité potrestání. Nikoho z nacistů nic nezajímalo! Bylo zapotřebí vykonat pomstu za smrt „vynikajícího muže německého národa“. Gestapo ještě před smrtí Heydricha uzavřelo celou lidickou záležitost jako nepodloženou. Ukázalo se, že se jednalo jen o milostný dopis, který byl napsán trochu „zvláštním“ způsobem. Ani popis osob se neshodoval s popisem atentátníků. Vše však změnila smrt zastupujícího říšského protektora. Z Berlína dochází instrukce od K. H. Franka, který je obdržel od samotného Hitlera:

  • Všechny dospělé muže zastřelit.
  • Všechny ženy převézt do koncentračního tábora.
  • Děti shromáždit, schopné k poněmčení dát do rodin SS v říši, zbytek bude podroben jiné výchově.
  • Obec úplně vypálit a srovnat se zemí.

Osud malé obce se začal naplňovat z 9. na 10. června 1942, několik hodin po půlnoci. Okolí bylo uzavřeno německou armádou. Vesnice tehdy čítala 503 obyvatel – ve stejný den bylo na zahradě Horákova statku zastřeleno 173 lidických mužů, ženy a děti byly převezeny do prostor kladenského gymnázia, kde byly po několika dnech od sebe odtrženy. Ženy byly odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku, děti dle rozkazu roztříděny na ty, které se k poněmčení hodily a ty do stáří jednoho roku.  Zbytek byl otráven výfukovými plyny ve speciálně upravených nacistických vozech. Všechen cenný majetekbyl odvezen a zabaven. Domy zapáleny a postupně vyhozeny do vzduchu. Likvidační četa se nezastavila ani před kostelem sv. Martina a místním hřbitovem. O rok později zbyla na místě Lidic jen planina s nápisy zákaz vstupu!

Po celé zemi tehdy Němci pátrali po pachatelích atentátu. Mysleli jsme si, že tím to pro Lidice skončilo, ale večer 9. června se najednou ve vsi objevila nákladní auta s vojáky. Uzavřeli Lidice, nikdo nesměl ven. Pustili sem jen muže, kteří se vrátili z denní směny. 

Projevili se tak, jak pro ně bylo typické. Jako lháři, zloději a vrahové. Domy pak vyrabovali podle toho, co se jim hodilo. Je například známo, že manželka velitele kladenského gestapa Haralda Wiesmanna později vozila své dítě v kočárku sestry důstojníka Horáka, kterou z Lidic vyhnali těhotnou. 

Přežila v táboře na slamníku ještě zimu. Zemřela příští rok na jaře. Po válce řekla její dcera mé sestře: "Kdybych věděla, co maminku čeká, tak bych ji sama zabila ještě doma na dvorku."

(citace rozhovoru s paní Miloslavou Kalibovou pro iDnes.cz ze dne 11. prosince 2008 pod názvem: Zpověď ženy z Lidic: Muži a děti žijí. S tím jsme přežily koncentrák)

 Celkový počet obětí  lidických obyvatel byl 340. Po ukončení války se do Československa vrátilo 143 lidických žen a po několikaletém pátrání i 17 dětí, které byly dány na převýchovu do nacistických rodin. Důležitým poválečným datem pro tuto obec se stal hned 10. červen 1945, kdy na mírové manifestaci vyhlásila československá vláda obnovu Lidic, která byla zahájena v létě 1947. Za několik let se povedlo postavit novou obec, kterou tvořilo  150 domů, včetně pošty či dnešního obecního úřadu.

Čekalo nás slavnostní přivítání kladenskou posádkou, která střežila hranice. Hrála se hymna a byla vztyčena státní vlajka. My stály v jedné řadě, proti nám vojáci a staří legionáři v uniformách. Tak jsme si říkaly: Pane jo, to nás asi čeká něco špatného. Pochopitelně jsme vyzvídaly, co se v Lidicích stalo, a dozvěděly se, že muži jsou zastřeleni a Lidice zbořeny. Po tvářích nám tekly slzy. Druhý den jsme přijely do Kladna, kde nás čekali příbuzní a známí. (citace rozhovoru s paní Miloslavou Kalibovou pro iDnes.cz ze dne 11. prosince 2008 pod názvem: Zpověď ženy z Lidic: Muži a děti žijí. S tím jsme přežily koncentrák)

Bronzové vzpomínky

Tragédií Lidic zůstalo 82 dětí, které zahynuly v plynových vozech v Chelmnu. Nehodily se pro poněmčení a tak byl jejich osud rozhodnut. Jejich příběh však rozhodně nezůstal zapomenut – a snad nikdy zapomenut nebude. Jako hmatatelný důkaz naší paměti stojí v Lidicích bronzový Pomník dětským obětem války. Ten začala tvořit od roku 1969 akademická sochařka profesorka Marie Uchytilová. Právě ona vytvořila 82 soch v nadživotní velikosti – 42 dívek a 40 chlapců, jejichž předlohy v sádře tvořila rovných dvacet let. Dokonce první hotové bronzové odlitky platila ze svých vlastních úspor. Osud však tragicky zasáhl nejen předlohy jejích soch, ale i autorku samotnou – nečekaně umírá téhož roku, kdy po dlouholetém úsilí vytvořila hotovou předlohu. Naštěstí její úsilí dokončují její manžel, dcera, lidé z Lidic i spolky k tomuto účelu založené. Nejprve se umístilo prvních třicet soch, poté následovaly další a kompletní dílo bylo dokončeno v roce 2000. Podle samotné autorky má být tento pomník symbolem všech zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva.

 Ležáky

Psát o Lidicích a nezmínit se jediným slovem o obci, kterou stihl stejný, ne-li ještě horší osud, by bylo krajně nevhodné. Ležáky byly nacistickou zvůlí vyhlazeny 24. června 1942, tedy jen dva týdny po Lidicích. Osada byla vypálena, srovnána se zemí a z místních obyvatel přežily jen dvě děti. Lidice s odbojem neměly vůbec nic společného. Ležáky však fungovaly jako úkryt parašutistů skupiny Silver A s radiostanicí Libuše (skupinu Silver A tvořili Alfréd Bartoš, Josef Valčík a radiotelegrafista Jiří Potůček – jejich úkolem bylo navazování spojení s Londýnem a předávání informací o dění v protektorátu, pozn. redakce).

Ležáky byly v osudný den obklíčeny jednotkami SS a českým protektorátním četnictvem. Na základě policejních přihlášek nacisté měli v ruce přesný seznam obyvatel, jež soustředili podél silnice probíhající osadou. Děti byly přivezeny ze školy eskortou. Pak již následoval lidický scénář…    

75 let

Rok 2020 znamená 75 let od konce druhé světové války. Od války, která znamenala pro lidstvo jistý mezník. Mezník ve vnímání konfliktů a možné lidské nenávisti. Obě obce a jejich osudy se staly mementem, které se snad nebude nikdy opakovat. My bychom si však měli jejich památku a osud  připomínat často.

Zobrazení: 1294