Rozhodnutí padlo u piva

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 1. srpen 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Kolegyně Jindra Hybnerová má u naší městské policie na starosti vyřizování dotazů, které dorazí v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím. A že takových všelijakých dotazů – někdy prapodivných a nepochopitelných – opravdu je! To by se jeden až divil…

Jenže tentokrát jsme se sešli, abychom si povídali na trochu jiné téma. Jindra se totiž začátkem července zúčastnila XVII. všesokolského sletu v pražském Edenu a cvičila ve skupině „Ženy a dorostenky“ skladbu „V rytmu srdce.“

Začněme netradičně od konce. Je pár dnů po sletu, jak bys svoji účast zhodnotila, jaké emoce v Tobě zanechal?

Slova nestačí… To se prostě nedá popsat a slovy vyjádřit. Opravdu, bylo to krásné, úžasné. Ta euforie… Všichni kolem tebe stejně naladění, všichni kolem tebe mají stejný cíl… Ta soudržnost a pocit, že všichni táhneme za jeden provaz, všichni jsme na jedné vlně… Nepopsatelný zážitek a pořád z toho mám husí kůži.

Copak, slzička ukápla?

Přiznávám, ukápla. A nejedna! Ani ne tak v těch viditelných akcích, jako třeba v průvodu z Václaváku na Staromák nebo při samotném cvičení. Ale hlavně v zázemí, když se potkáváš s ostatními. Vidíš tu o jednu nebo dvě generace starší lidi… Vidíš lidi, kteří tím setkáváním, sportem a cvičením žijí celý život… Vidíš lidi, kteří se dalšího sletu možná nedožijí, jsi součástí nějaké komunity… Ne, to nejde popsat, to musíš prožít.

Od konce na začátek. Vím, že se do všeho nového vrháš po hlavě. Tak mi pověz, jak ses vrhla do nácviku na letošní sokolský slet?

Kdepak, tentokrát to bylo po zralé úvaze! Loni na jaře nás sedělo pár kamarádek u piva. A známá z Čimic se tam zmínila, že shánějí lidi, kteří by chtěli na sletu cvičit. Že jich je zatím málo. Že potřebují alespoň šestnáct žen a kde nic, tu nic. Mezi jedním a druhým pivem jsem se jí zeptala na detaily a podmínky a hned jsme se dohodly.

Mezi jedním a druhým pivem jsem se jí zeptala na detaily a podmínky a hned jsme se dohodly

No, teď, když tak o tom přemýšlím, tak máš vlastně pravdu, zase jsem se do toho vrhla po hlavě... (smích)

A ty podmínky?

Ta nejdůležitější: chuť cvičit. Dále jednou týdně se na necelé dvě hodiny sejít v tělocvičně v Čimicích. Naštěstí v neděli večer – volný víkend, nejlepší termín!   

Potom finance. Platba necelých osmi set korun představovala jakési startovné, užívání haly, práce a čas instruktorek, dopravu zdarma v pražské MHD, slevy u sponzorů, účast zdarma na kulturních akcích a další. Podle mě za málo peněz hodně muziky. Za sletový úbor byla cena 1.200 korun, ale to by nám snad měla Národní sportovní agentura časem proplatit.

Pojďme k prvním krokům v hale.

Bylo nás málo, sháněli se lidé, panovaly obavy. Nakonec se nás v září sešlo víc než dost. Potřebovaly jsme šestnáct lidí, sešel se nás dvojnásobek.

Tělocvična byla poněkud menší, ale vešly jsme se. Jen značky byly blíž u sebe. Takže jsme musely dávat trochu pozor, abychom vedle stojící kolegyni při rozmachování nedaly facku nebo si neodřely ruku o zeď.

Jak bys popsala tu vaši skladbu lidem, kteří ji neviděli?

Skladba ryze taneční. Žádné náročné cviky, žádné nářadí, žádné speciální pomůcky. Hudba? Trochu swingu, trochu jazzu, zpíval Vojtěch Dyk.

A technicky? Když to řeknu laicky, tak byl základní pohyb založený na jakýchsi čtvercích. V každém čtverci 4x4 značek, na nich si představ šestnáct krásných a sympatických žen. Celek pak tvořily čtyři čtverce, což znamená už čtyřiašedesát krásných a sportu chtivých ženských. Už ty úžasné ženské vidíš před sebou?

Ano, úplně.

Malá potíž byla v tom, že každá ta formace a každá cvičenka v ní dělala něco úplně jiného. Nemáš od koho „opisovat,“ musíš si pamatovat ten svůj part. Víříme, rotujeme, přeskupujeme se, přebíháme, tančíme, měníme si místa, vytváříme nějaké vzory. Raději se podívej na záznam, je na internetu.

Pořád jsem osobně neměla pocit, že vytváříme něco velkého. Myslela jsem si, že to prostě bude obyčejné cvičení, vizuálně nic zajímavého.

Na slet cesta dlouhá?

Dlouhá. Nacvičovalo se nějakých 38 týdnů, nějakých deset měsíců. Něco přes hodinu cesta do tělocvičny. Jeden secvičný slet v Lounech. Tam už nás byly dvě a půl formace, takže 64 + 32. Potom účast na oblastním, župním a středočeském sletu. Co je zvláštní, ani tam jsme si pořád neuvědomovaly, jak to bude působit na velké ploše.

Mimochodem, ve Voticích na středočeském sletu mi jedna kolegyně stoupla na značku a já tam najednou stála úplně mimo. Věděla jsem, že tam nepatřím, že vyčnívám, že se na mě všichni dívají, jak tam trčím... Hrozný pocit. No, nakonec jsem tu dotyčnou vystrnadila! (smích)

Věděla jsem, že tam nepatřím, že vyčnívám, že se na mě všichni dívají, jak tam trčím... Hrozný pocit. No, nakonec jsem tu dotyčnou vystrnadila!

Všechny jste došly až do konce, až do Edenu?

Skoro. Během těch deseti měsíců odpadly jen dvě kolegyně. Bohužel, obě ze zdravotních důvodů.

Mimochodem, jak by to dopadlo, kdyby tě nevzali v Čimicích?

Kdo chtěl, mohl se přes sokolský web zaregistrovat do té které skladby a web mu nabídl možnosti, kde v jeho okolí se co cvičí. Takže ses mohl dozvědět nejen, kde to cvičí, ale i kde jim chybí lidi. V malých oddílech mohli skladbu nacvičovat jen ve třech čtyřech lidech. Taky to jde. Vím třeba o známé, která ve finále cvičila s Voticemi, ačkoliv se s nimi viděla během nácviku jen párkrát. Jinak chodila cvičit a trénovat do pražské pobočky, která měla plný stav. Když se chce, jde všechno.

Opravdu jsi měla stoprocentní účast?

Když jsme některá vynechala, pak jsme měly k dispozici krátká videa jednotlivých pasáží. Ať už nám něco nešlo nebo jsme byly marod, mohly jsme se podívat na video a doma se věnovat doučování aspoň základních pohybů. Přece jen jsem v obýváku nemohla běžet na konec řady.

Vím, že ses zúčastnila i úvodního průvodu...

Předsevzala jsem si, že půjdu na každou akci, kterou budu zvládat časově. Od slavnostního zahájení až po slavnostní závěr. Rok na to cvičím, tak proč si to neužít?!? Vždyť je to jen jednou za šest let.

Doma si mě ten týden fakt moc neužili. Moc jsem toho nevynechala. Krásný byl třeba noční výšlap na petřínskou rozhlednu. Ale největší dojem ve mně nakonec zanechala akce v O2areně, kdy tam pod taktovkou divadla La Putyka vzniklo nádherné představení Sokol v gala... Osobně jsem od toho nic moc nečekala, ale nakonec jsem odcházela plná zážitků.

Co tvoje značka, našla jsi ji hned? Pochopil jsem z TV záběrů, že vaše čimická větev stála při hlavním vystoupení hned před hlavní tribunou?

Ano, značky byly očíslované, tak to bylo fajn. Moje výchozí nástupní značka byla 8/13. Ta čísla byla vidět dokonce i bez brejlí. Nikdo tam ze sebe nedělal houbaře v předklonu, aby hledal, kde má být... A opravdu jsme stály před hlavní tribunou, jen trochu bokem.

No jo, Čimice, asi dobrej oddíl... Hlavní tribuna se holt dívala na to nejlepší!

Ano, máš pravdu. Ale při nácviku v Edenu to vypadalo všelijak. Autorka skladby na nás z kapitánského můstku dost křičela, že to neumíme, že jsme mimo... Před sebou měla plánek, kde jaký oddíl má stát... Pořád jsme si tak mezi sebou špitaly: „Ať neřekne Čimice, ať neřekne Čimice!“ Sice jednou řekla, ale nakonec nebyla chyba na naší straně! Uf!

Viděla ses v televizi?

Ano, ale kdo mě nepoznal, to byl manžel! Nakonec mě i pochválil, koneckonců musel, jinak bych mu to nedarovala! (smích) Ne, vážně, oceňuji, že mi fandila celá rodina.

Teprve při sledování televize jsem si uvědomila, že jsem byla jen malinkou součástí něčeho velkého. Ta krásná choreografie se naplno projevila až v úplném celku v Edenu. Někde na internetu je video, které celé dění na ploše snímá dronem vcelku a je to hodně silný zážitek. V přenosech ČT jsme samozřejmě byly potěšené, že jsme se některá sem tam poznala v záběru, ale musím uznat, že ty celky byly mnohem zajímavější.

Něco na závěr?

Doporučuji to všem! Například moje kamarádky se zúčastnily jen jako divačky, ale emoce prý byly tak silné, že se příště chtějí zúčastnit taky! Nedivím se, v dnešní uspěchané hektické době je to balzám na duši.

Díky za rozhovor a „Nazdar, sestro!“

Zobrazení: 371