David Kotlaba, lidská vlajka v řadách Městské policie Praha

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 1. srpen 2024 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Přidal se k nám mistr světa. Začínám takhle zostra, i když vím, že by si to kolega David se skromností jemu vlastní nepřál. Po zhlédnutí videí z jeho soutěžních vystoupení však nemohu jinak. Jeho výkony jsou neuvěřitelné a je velká škoda, že sportovci jako on nemají ani zdaleka takovou mediální pozornost, jako každá druhá kopačka, co to umí jen solidně odmáznout. Ale to bychom zabruslili někam, kam nechceme. Důležité je, že si David vybral Městskou policii Praha a svolil k rozhovoru, kde nám popíše cestu nejen k jeho medailím, ale také ke krásné modré uniformě. Přeji příjemné čtení.

Davide, ty máš teď po závěrečných strážnických zkouškách. Bylo to peklo?

My jsme je měli vlastně už v lednu, ale ta teoretická část pro mě nebyla takové peklo, jako pro některé z nás. Studuji kriminalistiku a forenzní disciplíny, takže trestní právo, správní právo a tyhle předměty mám už vystudované. Mám z nich státnici. Díky tomu to pro mě bylo do jisté míry opakování. Samozřejmě jsem se dozvěděl i spoustu nového, ale nebylo tak náročné, jako pro kolegy, kteří v oboru nestudovali nebo si to už nezkoušeli v praxi u jiných složek. Hlavně tedy musím říct, že jsme měli fakt super vyučující. V každém jednotlivém předmětu měli super přístup, opravdu perfektní znalosti a snažili se ke každému přistupovat individuálně. To opravdu oceňuji, protože poté, co jsem pokračoval v nástavbě, mi došlo, že oni s každou novou třídou musejí jet pořád to samé dokolečka a přesto byli docela zapálení a opravdu se nám věnovali perfektně. Připravili nás dobře, i přesto, že jsme měli přípravu přes Vánoce, navíc nám ministerstvo posunulo o týden termín, takže jsme měli skoro o dva týdny kratší výuku, ale zvládlo se to v pohodě a odvedli fakt dobrou práci. To ovšem v neposlední řadě platí i o všech lektorech fyzické a střelecké přípravy. Opravdu jsem jim za jejich práci vděčný.

A co tě v přípravě nejvíce bavilo?

To lze těžko takhle jednoznačně určit. Za mě osobně jsem měl v každé části nějakou slabší chvíli, kdy jsem si říkal, že to není možné, to prostě nezvládneme a naopak chvíle, kdy jsem z toho měl skvělý pocit. Ale asi nedokážu určit, co bylo nejlepší. Možná, kdybych musel něco vybrat z celého toho přípravného kurzu, tak zrovna ta taktika na závěr. Ta mi přišla nejzajímavější, nejzáživnější a i když se kolikrát učíme i věci, se kterými strážník třeba pravidelně nepřichází do styku, jako jsou třeba vstupy se zbraní do místnosti, tak je dobré si to zkusit. Za mě, kdybych měl říct, co mě bavilo nejvíc z celého kurzu, tak to byla rozhodně ta taktika. A nebylo to jen o zajímavém obsahu, ale také o perfektním přístupu, znalostech, zkušenostech a profesionalitě lektorů Zdendy a Jirky. Jsou to neskuteční profíci a je to jejich zásluha, že ta nástavba byla tak „hustá“. V celém školáku byla výuka na strašně vysoké úrovni, ale taktika byla prostě absolutní top.

Zní to, jako byste už předtím někde sloužil. Je to tak?

To ne. Tou výhodou jsem myslel, že ti, kteří obor studovali, jako třeba já, mají velkou výhodu, stejně jako třeba ti, co přišli od PČR. Já jsem od maturity pracoval 15 let v Pražské energetice a spadl jsem do takového toho klasického korporátního stereotypu. Ne nadarmo se říká, že pervitin a pravidelná měsíční výplata jsou největší závislosti. S tím prvním tedy zkušenost nemám, ale s tím druhým hodně. Jak byl člověk zajetý, měl své jisté, tak ztrácel tah na branku. Já jsem vždycky chtěl do uniformy na ulici, ale z jedné strany jsem byl zakořeněný v práci a z druhé jsem si myslel, že už jsem na to starý. Že začínat v šestatřiceti je prostě pozdě, ale pak jsem začal studovat tu kriminalistiku. To mě nadchlo a říkal jsem, proč si to nesplnit. Co mi brání odejít z práce? Je to úplně normální věc, jen musí člověk opustit komfortní zónu, tak jsem do toho praštil a teď tady sedím.

Otázka proč jsi šel do uniformy, je tedy napůl zodpovězená. A proč zrovna MP?

Já se musím přiznat, že když jsem si přečetl na internetu, jak složitý je celý ten proces a co všechno se tam může pokazit, že vlastně máte několik testů, fyzické, psychotesty, zdravotní vyšetření a tak dále. A ještě to trvá relativně dlouho, tak jsem nechtěl úplně ztrácet čas a riskovat, že to ve druhém nebo třetím měsíci ztroskotá, tak jsem se hlásil skoro do všech složek.  Do armády, k vězeňské službě a sem. Byl jsem všude přijatý a nakonec jsem si vybral Městskou polici. Nebudu lhát, i kvůli penězům. Protože v těch ostatních složkách, které jsou přímo pod služebním zákonem, to není v té zopce moc slavné, a i když pro mě nejsou peníze úplně na prvním místě, tak si na to živobytí prostě vydělat potřebuju. Také mi to přišlo nejlepší pro skloubení se školou, protože ještě pokračuji na magisterském studiu. V armádě, kde mě přijali na řízení letového provozu, tak tam kromě normálního výcviku, měsíc a půl ve Vyškově, chtěli ještě tři měsíce na důstojnickém kurzu a pak 12 měsíců na letadlech. Což mi řekli až úplně na posledním pohovoru, takže když jsem zmínil, že ještě studuju soukromě, řekli mi, abych to přerušil, protože je potřeba, abych se věnoval jejich letadlům. To však pro mě vůbec nepřipadalo v úvahu. No a vězeňská služba? Se školou jsme se byli podívat v několika věznicích a odcházeli jsme s nepříjemným pocitem, protože ono je to fakt ošklivé místo. Ale možná i proto mě to lákalo. Říkal jsem si, že by to byla zajímavá zkušenost. Nicméně jsem zvolil tu světlejší možnost, což byla městská policie a zatím toho vůbec nelituju.

Už víš, na kterou Prahu půjdeš?

Jelikož jsem nevěděl o nutnosti být náborovaný, abych měl jistotu, tak ještě úplně nevím, ale hned po nástupu jsem jednal s personální, že bych chtěl na Prahu 11, kde mám teď nové bydliště. Za ty měsíce tady jsem potkal spoustu strážníků z výkonu, s mnoha z nich jsem se bavil a zaujala mě práce u Hlídkového útvaru v týmu Metro. To by mě moc zajímalo, ale zdá se, že budu víc potřeba na té jedenáctce.

Měl jsem tady několik okamžiků, kdy jsem myslel, že s tím seknu, že to prostě nedodělám. Jednou jsem byl dokonce opravdu blízko...

Na co se nejvíc těšíš do výkonu?  Jaký je tvůj cíl?

Bude to znít jako romantické klišé, ale jakákoliv pomoc pro lidi, která bude doceněná. Tím nemyslím, aby mě vychvalovali nebo něco. Doufám, že si to nemaluji moc romanticky, ale na to se moc těším. Měl jsem tady několik okamžiků, kdy jsem myslel, že s tím seknu, že to prostě nedodělám. Jednou jsem byl dokonce opravdu blízko, a pak jsem na Želivského viděl vystupovat maminku, která nemohla odnést kočárek, protože tam nejsou nikde eskalátory. Pomohl jsem jí ze schodů a ona měla tak strašnou radost, úplně mě to otočilo zase zpátky, že říkám, ne, to prostě zkousnu a dotáhnu. Samozřejmě si nepřeju, aby nastávaly nějaké extrémní situace a hlavně doufám, že budu moct být prospěšný. Jaká bude realita, si můžeme říct, třeba za půl roku.

Já jsem podle tvého Instagramu nabyl dojmu, že cvičíš calisthenicu, ale ty se spíš věnuješ pole sportu. Nebo jak to je?

Pole sport byla jen taková krátká odbočka, ale v podstatě streetworkout, parkour, to všechno je dohromady calisthenika. Calisthenika z řeckého slova kállos (krása) asthenos (síla) znamená krása těla, ale v moderní době je jakékoliv cvičení s vlastní vahou calisthenika. Já jsem začínal se streetworkoutem, to bylo někdy v roce 2011. V roce 2008 jsem odmaturoval. Vždycky jsem byl sportovec a všechno bylo v pohodě. Pak jsem nastoupil do kancelářského zaměstnání, a jak jsem najednou přestal mít tělocvik, zpřetrhaly se kontakty se spolužáky, se kterými jsem hrával fotbal a podobně. Tak se najednou ze mě stala celkem kulička a pamatuji si přesně den, kdy jsem se rozhodl, že s tím něco udělám. Snažil jsem se zlanařit nějaké svoje kamarády, jenomže nikdo nechtěl. Klepali si na čelo, že nebudou někde běhat. Ale já jsem to musel změnit, tak jsem nejdřív nastoupil na bootcamp, což je taková obdoba kruhových tréninků, které mají vycházet z armádní přípravy. Tam jsem chvíli chodil, něco jsem shodil, zase bylo všechno v pořádku, ale pořád jsem pošilhával po hrazdách. V té době to u nás však moc neexistovalo. Koukal jsem akorát na videa z Ruska nebo z Ameriky, ale tady nebylo nic. Jednou jsme se byli rozcvičit v parku a tam stály najednou hrazdy. Město si je tam nechalo postavit. Ještě ten den jsem z té rozcvičky zdrhnul a už jsem se nevrátil. To bylo v roce 2011, kdy nás to dělalo pár. Pak v roce 2013, protože tu nebyla žádná workoutová hřište, se zakládala firma Revolution 13 a začala vznikat jak na běžícím pásu. Dnes jsou všude a je to dobře, protože je to skvělej sport.

V té době to u nás však moc neexistovalo. Koukal jsem akorát na videa z Ruska nebo z Ameriky, ale tady nebylo nic.

No a ten pole sport. Jednou jsem byl na exhibici na Sportexpu, kde jsem se seznámil se slečnou, která právě dělala pole dance a její brácha se zajímal o hrazdy. Seznámili jsme se, z té slečny se stala moje přítelkyně a později manželka. Manželství nám sice nevydrželo, ale bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života. A ona říká, hele ty máš z těch hrazd sílu, děláš ty vlajky, to by bylo na tyči strašně platný. Pro mě to byl nesmysl, nejsem žádný tanečník. Ona na to, že tady je jedno odvětví, které se jmenuje pole sport, tam se netančí, je to spíš taková gymnastika a akrobacie na tyči. Tak jsem to zkusil. Šel jsem na jeden trénink a byla to katastrofa. Ona mě ale přesvědčila, abych pokračoval, a pak se děly úplně neuvěřitelné věci. Po třech měsících tréninku mě přihlásila na mistrovství Evropy, že si tam půjdu pro nějakou zkušenost, uvidím, jak to dělají lidi z Evropy a tak. No a já jsem tam získal bronzovou medaili. A to i mě samotného přesvědčilo, že má smysl, soutěžit dál. Nejen kvůli vítězství, ale že se budu opravdu posouvat. Zapracovali jsme ještě na nějakých detailech a o dva měsíce později bylo mistrovství světa a tam už jsem vyhrál zlato. To bylo úplně neuvěřitelný. Ještě jsem nebyl ani na jednom mistrovství republiky a hned se to takhle povedlo. Sice není v pole sportu taková konkurence jako v jiných, třeba olympijských, disciplínách, ale člověku to udělá prostě radost. Tak to byla ta odbočka k pole sportu, který jsem poté opustil, protože měl podobný vývoj jako streetworkout. Na začátku se u toho sportu pohybovali jen nadšenci, co si pomáhali, měli upřímnou radost z úspěchu druhého, ale pak se do toho dostaly trochu ty pozlátka. Jako, že si toho začínala všímat média, už z toho byly nějaké peníze a tak. Najednou se to hrozně přetvořilo, lidi si začali závidět, dělat naschvály a já tyhle věci strašně vnímám. Nechtěl jsem se v tom prostředí už pohybovat. Pak tam byl ještě další faktor., Jak děláte ty různé vlajky a podobně, tak to většinou trénujete na jednu stranu a to pro mě bylo hodně disbalanční. Ty důvody se nakupily, a tak jsem se vrátil čistě ke kladkám, hrazdám, stojkám. Takže to byla jen taková tříletá odbočka.

Co jsi za ty tři roky stihnul vyhrát?

Dvakrát mistrovství republiky, pak jsem byl jednou na světě, kde bylo zlato, dvakrát jsem se zúčastnil Evropy a to byly dvakrát bronzy. Ve smíšeném páru, který jsem tvořil s mojí tehdejší ženou, jsme se pak stali vicemistry světa a mistry Evropy. Moje druhé mistrovství Evropy bylo poslední kapka, kdy jsem se rozhodl, že skončím. Mezi rozhodčími seděla česká rozhodčí, jejího přítele jsem porazil na republice. Takže si to na mě pěkně vylila. Ona měla na starosti povinné prvky. Ty se vždy hodnotily od nuly do jedničky. Když jste to udělali perfektně, měli jste jeden bod, když vůbec tak nulu. Za nedokonalé provedení pak od 0,1 až 0,9. Na tom závodě bylo předepsaných 12 povinných prvků. Já jsem je udělal a na hodnocení svítila nula. Závodníci se s rozhodčími bavit nesmějí, tak jsem skrz toho jednoho, který je tam přes komunikaci, vznesl dotaz. Ona si mě na základě toho pozvala a řekla mi, že jsem to neměl perfektně provedené. Řekl jsem jí, že může dát i menší hodnocení jako 0,9 nebo tak něco a ona, že to nevěděla. Ono nejde o to, že jsem skončil třetí, i tak je to krásné místo, ale jde mi o ten sportovní princip. Už delší dobu mi vadilo, jak se k sobě lidé v tom sportu chovali. Jak jsou zákeřní a ubližují si. V takovém toxickém prostředí jsem nechtěl trávit svůj volný čas a tohle bylo, jak už jsem řekl, poslední kapka. Ztratil jsem úplně chuť to dělat dál.

V takovém toxickém prostředí jsem nechtěl trávit svůj volný čas a tohle byla, jak už jsem řekl, poslední kapka. Ztratil jsem úplně chuť to dělat dál.

Co nějaký protest?

Protest byl. Dokonce ho vznesla ta rozhodčí pro komunikaci, aniž bych o tom věděl. Oni ho dokonce uznali, ale to bylo všechno už po ceremoniálu a já nechtěl, aby mi ten kluk z Irska dával svojí medaili. Nepotřebuji být první za každou cenu. No a od té doby už jsem nesoutěžil. Pak už jsem se jen věnoval trénování lidí a vystupování.

Asi dlužíme čtenářům vysvětlit co to vlastně pole sport je?

Pole sport je sportovnější varianta pole dance. Na soutěžích jsou dvě tyče. Jedna je statická a druhá je spinová, která se protáčí. Z pole dance to má společnou vlastně jen tu tyč. Dělají se tam akrobatické kousky, silové páky, vlajky, salta. Když soutěžíte, máte většinou zhruba tříminutovou choreografii, kterou odcvičíte a rozhodčí ji hodnotí. Je to odvětví pro nás, co jsme více siloví a neumíme tančit.

A čemu se věnuješ v současnosti. Děláš trenéra?

Dnes je to tak, že trénuji už jen pro radost. Mám sice trenérský kurz, ale lidi už netrénuju. Akorát pomáhám malé hrstce lidí, kteří si to zaslouží, a neberu si za to peníze.

Když jsme u toho cvičení. Neudělal jsi při fyzických testech nějaký rekord?

Něco takového mi tam říkali. Že něco takového tam dlouho neměli. Shodou okolností mi to říkali v každé složce. Tady úplně ne. Měl jsem nějakých 104 bodů, což má být údajně dost. U vězeňské služby mě při těch cvičeních stopovali, že už ta tabulka dál nejde. Bylo zajímavé, že i když jsem na to nešel moc připravený, protože člunkový běh a podobné věci moc nedělám, tak se ukázalo, že ta calisthenika je všestranná a výborná do života. Doufám, že mi to pomůže, až budu honit nějakého darebáka po ulici.

Dovedeš si teď představit, že budeš u MP do konce svého profesního života?

To je otázka, na kterou bych ve dvaceti řekl ano, ale teď jsem dost starý, abych věděl, že to člověk nikdy neví. Každopádně mi kromě těch dovedností, které si teď otestuji v terénu, dal výcvik ještě spoustu nových kamarádů. Dokonce i to, že jsem nedal testy na zbroják na první pokus a "propadl" do dalšího kurzu, mi přineslo spoustu dobrého. I kdybych měl zítra u MP skončit, tak jsem v těch kurzech našel super kamarády.

Davide, děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí do budoucna.

Zobrazení: 891