Lípa 50 na příjmu - S autohlídkou na Praze 12

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 1. srpen 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Důvod proč někdy vyrazit na jih Prahy, na „dvanáctku?“ Jako kdyby na první i druhý pohled nebyl důvod... Snad navštívit proslulou vietnamskou tržnici SAPA? Projít se Modřanskou roklí? Zdolat divočinu směrem k letišti Točná? Navštívit přírodní koupaliště na Lhotce?  Na kole zdolat pár kilometrů podél Vltavy?

Praha 12, to jsou Cholupice, Kamýk, Komořany, Lhotka, Libuš, Modřany, Písnice a Točná. Praha 12, to je čtyřiapadesát tisíc obyvatel.

V práci strážníka není žádný den stejný. Nikdy nevíte, co vám ten den přinese.

Je před námi jeden z těch mnoha letošních horkých dnů, kdy slunce pálí a pálí a kdy meteorologové předvídají nějakých pětatřicet stupňů ve stínu. No, paráda... Bohužel, termín už je domluvený.

Autohlídku Lípa 50 dnes tvoří Dalibor a Radek. „No, to sis vybral den! Prázdniny, horko, dovolené, dneska se nejspíš jen projedeme autem. Nechceš raději přijet v noci? To tady bývá zajímavěji.“ Děkuji, nechci. Noční šichty mi nikdy nedělaly dobře. „No, jak chceš. Tak aspoň zažiješ klidný den. Celá dvanáctka je totiž jedna velká noclehárna. Ráno se to všechno zvedne, odjede pracovat do centra a zbyde tady pár lidí. Život na dvanáctce začíná večer.“ No, díky za informaci, asi jsem si měl pro tuhle reportáž opravdu vybrat jiný obvod...

Jako kdyby „duch dvanáctky“ kolegu slyšel a chtěl mu provést naschvál. Jen několik málo minut po začátku směny totiž dostáváme hlášení, abychom zajeli do ulice Kyslíková prověřit, zda se tam nepotuluje stádo koní. Použití majáků zamítáme, abychom stádo případně nevyplašili. A také nelze vyloučit, že volal někdo, kdo před chvílí odešel z nočního baru a viděl koně místo bílých myšek.

Koně vypadají sami rozpačití, kde se to vlastně ocitli a jako by si nevěděli rady, co počít s nabytou svobodou.

Kdepak, není to stádo. „Jen“ stádečko, osm koníků. Koně vypadají sami rozpačití, kde se to vlastně ocitli a jako by si nevěděli rady, co počít s nabytou svobodou. „Tydli klap, tydli klap, tydli klap zní rovinou“ a klapot kopyt zní také Komořanskou. Ale tohle nejsou divocí mustangové pro pony expres. Tihle vypadají jako kliďasové pro výuku jízdy. Přesto budí respekt.

Kolemjedoucí řidiči jedou krokem – možná jsou ohleduplní, možná jen zvědaví. Zastavují se i kupující, spěchající do nedaleké Billy. Na pomoc si voláme Lípu 10. Pomalým krokem tlačíme koníky do malého parčíku, kde kolega Dominik provedl opatření, aby nepronikla ani myš – natáhl kolem stromů modrobílou pásku „Městská policie, vstup zakázán.“ Jak do parčíku tlačíme další koníky, past se pomalu uzavírá. Sláva, všichni koně jsou za páskou. Vzpomínám na kovboje, hrdiny mých dětských dobrodružných knížek, kdy po úspěšném zkrocení mustangů projevovali radost mohutným: „Jupííí!,“ vyhazováním klobouků a střelbou z revolverů do vzduchu... Doba se změnila, bohužel.

Naši zkrocení koníci si občas uždibnou trochu uschlé trávy, líně popojdou pár kroků, nechají se pohladit, ale rozhodně neprojevují žádný zájem pásku protrhnout nebo snad dokonce přeskočit.

Komu že ti koně vlastně patří? Pro operačního začíná perná hodinka. Hledání na internetu. Obvolávání majitelů. Někdo ještě spí a podle toho reaguje: „Víte, kolik je hodin a už mě budíte?!?“ Další vznášejí před vstáváním z postele doplňující otázky: „A co je to za plemeno? Je mezi  nimi grošák?“ Jindy jsou obvolaní koňáci smířlivější: „Počkejte, dojdu se do ohrady podívat. Tak moji to nejsou, ale díky za vaši starost. Příště klidně zavolejte znovu.“  Nevěřil bych, kolik je na tomhle obvodu jezdeckých klubů, stájí a maštalí.

Konečně má Láďa na operačním štěstí. Stáj, která vznikla nedávno a pořádá příměstský tábor. Heuréka a třikrát hurá! Kdoví, jestli by nám v tomhle případě náš měšťácký útulek vyšel vstříc a odvezl všech osm koníků do Troje.

Lípa 10 si jela po svých, dorazila majitelka. Bere velkého bílého vůdce stáda za uzdu a spoléhá, že ostatní půjdou za ním. Jdou, ale přesto to jistíme po stranách a za námi na jedničku Kodiaq s Radkem za volantem.

Paní ještě před několika měsíci vyučovala na druhém stupni základní školy. Vypráví, jak se v ní jednoho dne něco zlomilo, a řekla si, že je nejvyšší čas zařídit si život a práci jinak. Dala ve svém zaměstnání s jistým příjmem a pevnou pracovní dobou výpověď, pronajala si pozemky a pořídila koně. Silná ženská, obdiv.

Vůdce stáda je Jumbo, prý irský sportovní kůň. Majitelka se za hranicí města obrací na Dalibora: „Nechcete si zkusit, jaké to je vidět svět z koňského hřbetu?“ Dalibor zaváhá, v jeho očích čtu silný vnitřní boj. Farmářka vytuší jeho myšlenky: „Nebojte, tady už nepotkáme živou duši. A Džambo je klidnej koník, nahoru vám pomůžu. Nemáte se čeho bát.“ V Daliborovi se to ještě chvíli pere. Nakonec těžce vzdychne: „Díky, zkusím si to někdy jindy v civilu.“ Já jsem sice v civilu, ale nabídku nedostávám... No, asi nejsem tak sympatický. Dobrá, připomínat se nebudu, že jsem taky pomáhal.

Když jsme na služebně a vyřizujeme administrativu, přichází host. Láďa na operačním středisku otevírá okénko pro komunikaci s příchozím. Cizinec. Z mého pohledu je tohle okénko poněkud nedůstojné, trochu mi připomíná vlez do kurníku nebo okénko z toalety, snad jen 40x40 centimetrů, jeden druhému vidí jen hlavu. Menší postavy mají asi smůlu. Příchozí začíná lámanou angličtinou, Láďa mu obstojnou angličtinou odpovídá. Dozvídáme se, že náš host je Ital, kuchař a snad se porval se šéfem. Pak už na řadu přichází moderní technologie – návštěva vytahuje mobil a zapíná si jakousi aplikaci. Začne mluvit italsky, z telefonu se pak ozve angličtina, Láďa opět anglicky, z telefonu italština. Aha, tak návštěvník se v podniku zastal kolegyně, na kterou si dovoloval vedoucí a došlo na pěsti a snad i zranění. Naše návštěva zahodila vařečku, svlékla zástěru a teď obíhá policie, aby situaci vysvětlila dříve, než na ni vedoucí podá trestní oznámení.

Naše návštěva zahodila vařečku, svlékla zástěru a teď obíhá policie, aby situaci vysvětlila dříve, než na ni vedoucí podá trestní oznámení.

Rozhozeného italského kuchaře posíláme na služebnu PČR do Soukalovy ulice. Nedá mně to, pochválím Láďovu profesní angličtinu. Tak prý jen důsledné využití jednoho z benefitů – výuka angličtiny v našem vzdělávacím centru. Občas se tato nabídka objevuje na našem intranetu. Láďa s kolegy ve skupině sice chodí ve svém volném čase, ale ví o jiných strážnících, kterým účast na vzdělávání umožňuje vedení i v pracovní době.

Ladislav mi k tomu říká: „Tady na služebně se domluvíš ukrajinsky, maďarsky, německyi anglicky. Nejen skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále, ale i operační na dvanáctce si může pokecat anglicky s italským kuchařem. Ještě bychom kvůli SAPĚ občas potřebovali nějakého Nguyena.“ Někam zavolá do chodby a představí mi kolegyni: „Naše Oksana, ta nám překládá z ukrajinštiny. A že to v poslední době fakt docela  potřebujeme.“ Kolegyně se trochu upejpá, jen mávne rukou s tím, že to nestojí za řeč. Druhá žena toho dne, která má můj obdiv, někdy to pro ni musí být hodně těžké.

Zajdu do instruktážní místnosti, kde panuje celkem klid, jen pár strážníků čerpá svoje pracovní přestávky. Ale u jednoho počítače sedí kolega a viditelně si dává záležet na slovech, která skládá do úředního záznamu. Jsem zvědavý, protože ve vysílačce jsem žádný zajímavý případ nezaznamenal. Kolega je trochu odtažitý: „Nic zajímavého. Jen musím vystornovat nějaká bépéenka, no.“ Pro neznalé: BPN, „bépéenko,“ bloková pokuta na místě nezaplacená, neboli „na složenku.“ S tím spojená administrativa musí splňovat přísná kritéria. Kolemjdoucí strážník mi říká: „Jo jo, ten už v těch stornech má praxi. Jedno bépéenko vypíše, jiná čtyři vystornuje.“ Silně nesouhlasnou reakci kolegy u počítače nebudu citovat.

Teploty začínají stoupat k předpokládaným šíleným hodnotám. Hic, vedro, nesnesitelno. Trička můžeme ždímat.

Když jedeme po Modřanské, všichni svorně zaječíme. Před našima očima tam červená fabia zahýbá přímo před rozjetou tramvaj. I z našeho pohledu je vidět, jak tramvaj najednou prudce brzdí, ale desítky tun kovu a plechů se přesto pomalu šinou po kolejích dál a dál, řidič fabie nestačí reagovat.

Zastavujeme, utíkáme k místu střetu, Radek se záchranářským setem v ruce. Uf, celá situace vypadala hůř, než nakonec byla. Tramvaj přece jen nějakým zázrakem narazila až do zadní části auta, starší řidič je jen silně otřesený. Začíná se ptát, kde se tam ta tramvaj vzala, že před chvílí tam ještě nebyla... Asi to vedro. Nikdo zraněný není ani v tramvaji. Tahle tramvaj číslo 27 podle jízdního řádu nepojede. Holt menší zpoždění, to se stane.

Všechno je za pár minut za námi. Žádný zraněný, nikdo nepožaduje ošetření, škoda jen na plechách, tramvaják si přivolává vlastní nehodovku z Dopravního podniku. Za tramvají se začínají štosovat další a další tramvaje, které z modřanského sídliště vyjely na čas.

Nezbytná láhev alkoholu na zapití úspěšné čórky. Ne, dneska se zapíjet nebude. Doklad totožnosti?

Billa, drobná krádež. V klimatizované kanceláři vyskládán zlodějský lup: nějaká drogerie, strojky a žiletky Gilette, nezbytná láhev alkoholu na zapití úspěšné čórky. Ne, dneska se zapíjet nebude. Doklad totožnosti? Žádný. Lustrace? Pachatel spolupracuje, za chvíli víme, koho máme před sebou. Pachatele jednapadesáti přestupků. Chvilka dohadů s policistou ČR, recidiva ve věci drobných krádeží nezjištěná, takže o trestný čin ještě stále nejde. Kolega volí nejvyšší možnou sankci: pokuta ve výši 10.000 Kč „na složenku.“ Když se Dalibora ptám se zjevnou narážkou na stornujícího kolegu, probodne mě pohledem: „Neboj, já ty papíry vypisovat umím!“

Kontrola náměstí u obchodního centra Labe, zákaz veřejného popíjení alkoholu. Celkem klid, jen jedna podezřelá skupinka. Tři muži na lavičce, před nimi asi padesátiletá žena, sedící na zemi. Ale sezení na zemi zakázáno není, byť ho ve městě neprovozujeme každý. Necháváme to bez komentáře. Jinak žádný alkohol, všichni střízliví. A že by v tomhle počasí alkoholu stačilo málo! Pro kolegy samí staří známí. Při následném rozhovoru, kdy nikdo nezvyšuje hlas a nikdo nikoho nikam neposílá, se dozvídám, že té padesátileté ženě je osmadvacet a má zažádáno, aby jí vrátili dítě, dočasně umístěné v jakémsi zařízení. Neptáme se na detaily, tohle necháváme příslušnému OSPODu, neboli Oddělení sociálně-právní ochrany dětí a mládeže. Názor si ale člověk přece jen udělat může.

Kolegové z Lípy 10 provádějí podle hlášení z vysílačky kontrolu stejného úkolu na Sofijském náměstí. A mají ji dobrodružnější. Jakási prapodivná dvojice sice spolupracuje, ale tak, že ani jednomu není rozumět. Holt alkohol a vedro. Hlídka z ženy nakonec nějaké údaje dostane, ale muž si vesele cosi blekotá dál. Kolega ve vysílačce to komentuje: „Rozumím sem tam slovo slovensky, ale jinak je to marný boj. Doklady žádné, asi dojde na předváděčku.“ Hlídka se ještě drahnou dobu pokouší o komunikaci, ale nakonec to vzdávají. „Zahajuji předvedení osoby na Policii ČéeR z důvodu zjištění totožnosti pro spáchání přestupku konzumace alkoholu na nepovoleném místě a znečišťování veřejného prostranství.“ Kolega z Lípy 10 pak ještě upřesňuje: „Rozumět mu není, ale šmajdá celkem dobře.“

Kolegu Dalibora z personálních důvodů střídá Dmytro. Zajíždíme dolů k Vltavě. Pro mě srdeční záležitost, těsně vedle mého bývalého okrsku. Pomalu a opatrně projíždíme po cyklostezce. Po bouři z předchozí noci narážíme na zlomené a překážející větve. Dmytro vytahuje svůj telefon a pořizuje fotodokumentaci. Nějaký zápis, kontrolní list? Kdepak!

Kolega mi v mobilu ukazuje aplikaci přímo městské části Praha 12. Když občan – strážník – kdokoliv natrefí na nějaký problém, jen pošle fotografii, připojí krátký text a určí místo. V mobilu mi Dmytro ukazuje, jak to fungovalo v minulých případech: „Vidíš, tady jsem jim poslal upozornění na něco podobného. Za hodinu už mi přišla z úřadu odpověď, že to předali odboru životního prostředí. Za dva dny mi životní prostředí poslalo zprávu, že situace je vyřešená.“ A dodává, že je jen škoda, že tyhle aplikace městských částí nemůžeme mít ve služebních PDA. A že by se třeba hodila i magistrátní aplikace s podobným účelem „změňte to.“ Funguje prý na podobném principu.

Do hovoru se přidává i Radek. Vypočítává několik dalších užitečných aplikací, které by se ve služebních PDA hodily. Namátkou třeba i-katastr nebo Regula, což je aplikace na ověření dokladů, doporučovaná i cizineckou policií. Doufejme, že jednou naše IT snad najde cestu...

Mezi další úkoly patří i kontrola rybníku Lipiny. Důvod? Časté pytláctví. Sice nemáme takové pravomoci jako rybářská stráž, ale v případě závažného podezření ji můžeme zavolat. Jenže ne, v tomhle parném dni se ani pytlákům nechce pytlačit. Na kmeni uprostřed hladiny odpočívá jeden kus invazního druhu želvy, na lavičkách si vyhřívají svoje kosti senioři a v přitékajícím potůčku se cachtají polonahé předškolní děti: „Jééé, koukej, mami, strážníci!!! Dobrýýý dééén!“ Dobrý den i vám, hezké léto. Klid a mír.

Zato klid rozhodně není v jakési ulici, kde kolega kontroluje dva rozpadající se vraky. Vedle parkoviště je umělecká škola a z jejích otevřených oken se do okolí rozléhá hlasitá ústřední melodie z filmu Podraz. No, žáci asi musí přes léto a prázdniny leccos dohánět, nástroje se dost rozcházely, skladba chvílemi a místy (často!) zněla hodně falešně (a to nemám hudební sluch). Rychle pryč!

Co kdybychom se ještě zajeli podívat na koníky z rána?

Po polní cestě přijíždíme až k ohrazeným pastvinám. Koníci na sobě mají letní výstroj, chránící je proti slunci i neodbytnému hmyzu. Ale z blízké buňky vybíhají děti kolem devíti desíti let. „Jé, strážníci!“ Z buňky vyjde i paní majitelka a organizátorka příměstského tábora v jedné osobě. Chvíli si povídáme, děti namačkané kolem auta. Pak se jich Radek zeptá, jestli chtějí nakouknout do útrob našeho auta. Nadšení! „Chcete pustit majáky a sirénu?“ Nadšení! „Chcete pustit blikačky STOP?“ Nadšení.

Ale pak jeden chlapec zvážní: „Taky byste nám mohli ukázat pistole a nechat nás z nich střílet!“ Nadšení! „Tak ukažte nám tu pistoli, pane strážníku! Prosím, prosím, ukažte nám tu pistoli! Pistoli... Vystřelit... Aspoň jednou!“ Tenhle podnět posíláme našim kolegům na Oddělení prevence.

Radek se až podezřele rychle loučí s paní majitelkou a my, stejně jako Kodiaq, bereme zpátečku. 

Ačkoliv jsme za celý den ani jednou neřešili dopravu, tak nakonec to zase tak nudný den nebyl.

Poděkování: Dalibor Perutík, Radek Nosek, Dmytro Dmytruk

Zobrazení: 246