Jednou jsi dole, jednou nahoře – takový je sport

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: neděle 1. září 2024 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Jiří Orság je náš nový kolega a trojnásobný olympionik ve vzpírání, držitel mnoha rekordů. Není to žádný drobeček, zvedá činky od svých jedenácti let a na svém kontě má pěknou řádku medailí z domova i ze světa. Na olympiádě v Londýně byl šestý, v Riu osmý. Zažil úspěchy i pády, ale jak sám říká, takový je sport.

Pro laiky jen malé opáčko: vzpěrači soutěží v různých váhových kategoriích a ve dvou disciplínách – v trhu a nadhozu. Výsledky z obou pokusů se sčítají, na soutěžích jako mistrovství Evropy nebo světa se hodnotí každá disciplína zvlášť, takže závodník může získat až tři medaile.

Jirko, vy jste začal se vzpíráním v 11 letech a hned jste získal první medailové umístění, i když trošku „nelegálně“ …

Ano, se vzpíráním jsem začal v polovině února 2000 a první soutěž – mistrovství Severomoravského kraje – jsem měl hned za dva týdny a skončil jsem druhý, s výkony 30 kg v trhu a 42,5 kg v nadhozu. Dá se říct, že jsem první rok závodil jakoby „nelegálně“. Tehdy se mohlo soutěžit až od dvanácti, tak jsem trošku zestárnul a dva roky mi bylo dvanáct. Po roce se průkazka ztratila a udělala se nová. Ten první diplom mám zarámovaný, stále visí na stěně u maminky, kde jsou i ostatní trofeje.

Velkou sílu máte v genech?

Mám asi geny po mamince. To je silná ženská ještě teď. Nikdy nesportovala, ani amatérsky, ale celý život pracuje na statku. Zanedlouho jí bude šedesát a bez problémů zvládne těžké pytle s obilím nebo kusy dřeva. I já jsem vyrostl na statku, takže jsem se od malička učil manuální práci. Ale jinak jsem v naší rodině v silovém sportu průkopník.

Odkud pocházíte?

Z Valašska, z malé vesničky Karolinka. Od 12 let jsem byl pod Sokolem Karolinka, začínal jsem v Tělovýchovné jednotě Nový Hrozenkov, to je hned vedle. Je tam klub s dlouhou tradicí, vychoval hodně reprezentantů. Já jsem ale poslední odchovanec, který to dotáhnul k profesionálnímu sportu.

Vaším top výsledkem je 6. místo na olympiádě v Londýně v roce 2012. Pak ale přišel pozitivní dopingový test a zákaz na dva roky.

Ten test byl trochu složitější, nebylo to úplně jednoznačné. Přišel jsem o zaměstnání a bydlení v Olympu, středisku vrcholového sportu ministerstva vnitra, kde jsem pracoval jako civilní zaměstnanec.

Dovedu si představit, že takové téma zajímalo novináře …

Jo, nějakou dobu, ale já jsem přišel ve 24 letech o smysl života. Bylo to těžký, protože jsem kromě sportu nic jiného neznal, měl jsem velké plány. Na obranu nebo odvolání ale nebyly peníze a hlavně čas. Bydlel jsem u rodičů, žil z úspor, občas jsem si přivydělával jako vyhazovač na diskotéce. Do zaměstnání jsem nastoupit nechtěl, protože mým cílem byla olympiáda v Riu a tomu jsem se chtěl věnovat na maximum. Bez odborného vedení a zázemí to ale nešlo snadno. Trenér mohl pomáhat jen na dálku.

Když v říjnu 2015 trest vypršel, vrátil jsem se zpět do Olympu?

Ano, ale dva roky bez péče fyzioterapeuta byly znát, začal mě dávat dohromady. Návrat do extrémního zatížení nebyl lehký. Snažil jsem se naskočit rozumně, ale zároveň čas letěl a olympiáda se blížila, kvalifikace byla za dva měsíce. V Riu jsem skončil osmý.

Další úspěch. Ale zatímco v Londýně i Riu jste se dostal do elitní desítky, v Tokiu se to nepovedlo.

Tahle olympiáda se kvůli pandemii o rok posunula, prodělal jsem koronavirus, léčil natržené lýtko, přesto to hodně mrzelo. Možná, kdyby byla olympiáda v řádném termínu, možná to dopadlo jinak, ale možná taky ne. Kdo ví. Kdybych dal jen ten základní pokus, tak jsem mohl být čtvrtý, což by bylo super. Ale takový je sport – jednou jsi dole, jednou nahoře.

Pro Vás osobně nejcennější úspěch?

Jsem vděčnej a vážím si každého úspěchu. Účast není samozřejmost, každému sportovci, který chce jet třeba na mistrovství Evropy, se to nepovede. Mých 245 kg v nadhozu z mistrovství republiky v Praze 2017 zůstane jako rekord překonaný po 40 letech v historických tabulkách. Ale měnily se váhové kategorie a místo kategorie nad 105 kg je kategorie nad 109 kg. Tím pádem se měnily i rekordy. Tuším, že v nové váhovce mám 241 nebo 242 kg. Věřím, že v historických tabulkách to nějakou dobu zůstane a běží čas. Aktuálně se tomu nikdo nepřibližuje, ale kdo ví, třeba se toho dožiju. Můj rekord držitel předchozího rekordu, Peter Nagy, viděl. Docela rád bych se toho dožil, protože by to znamenalo, že české vzpírání zase někam směřuje.

Po výsledku v Tokiu jste říkal, že ještě uvažujete o Paříži, že se takhle loučit nechcete ...

Nechtěl jsem, ale tělo se postavilo proti. Já jsem pro běžný život zdravý člověk. Ale pro vrcholový sport musíte být ultra zdravý. A to už nejsem. Nic mě netrápí, bolístky, které překážely při sportu, v běžném životě nebo práci nevnímám.

Takže už jen pro radost?

Udělal jsem si trenérský kurz na kulturistiku a fitness. Na vzpírání zatím ne, s lednovým nástupem k městské policii jsem měl jiné starosti a priority – zbrojní průkaz, školák, ústní otázky, písemné otázky, učení, osvědčení... nebylo toho málo a chtěl jsem to všechno zvládnout, což se na první pokus podařilo. A musím říct, že průběh byl nad moje očekávání, bylo to skvělý, moc jsem si to užil. I když byly chvilky, kdy mi nebylo všechno jedno. Třeba první dvě hodiny fyzické přípravy byly opravdu náročný, a to si myslím, že jsem měl celkem dobrou formu.

Kdy jste začal uvažovat o městské policii? Státní jste nezkoušel?

Přibližně v první polovině roku 2023 jsem zvažoval nejprve městskou, pak jsem zkusil nábor k SPJ u státní, kde jsem neprošel přes psychotesty a vrátil se k původní myšlence. Smlouva v Olympu mi doběhla koncem roku 2023 a od nového roku jsem nastoupil do školáku.

Po nástupáku jste tedy skončil na Praze 8 jako okrskář a co dál?

Mám už podanou žádost o přeložení na Prahu 5 do autohlídky. Práce mě baví, nachozené kilometry mi nevadí, jsem zvyklý se hýbat. Nachodím za den 15-20 kilometrů, ale raději bych do hlídky, kde se člověk dostane k více věcem. Teď řeším hlavně dopravu v klidu, parkovačky, bezdomovce.

Jaký máte pocit z přístupu veřejnosti?

Já se snažím, vzít si ze všeho to dobré. Takže mám pocit, že většina lidí k nám přistupuje s respektem. Blbci se najdou všude a vždycky. Ale setkávám se i s tím, že lidi poděkují za pomoc a řeknou, že jsou za mě rádi, že se cítí bezpečně. Podivná rozrušená paní na lavičce nevypadala jako bez domova a když jsem ji oslovil, strašně se mě lekla. Pak se svěřila, že byla okradená a zmatenou jsem ji doprovodil na policii. Člověk má pak pocit, že jeho práce má smysl.

Ve volném čase pořádáte lekce crossfitu. Můžete vysvětlit, o co se jedná?

Ano, lekce mám jednou týdně. Je o to velký zájem, bývá plno. Jedná se o kombinaci gymnastiky, atletiky, vzpírání. Typický crossfiťák dokáže zvednout nad hlavu těžkou činku, zároveň uběhne za slušný čas několik kilometrů, zvládne cviky na hrazdě, veškeré cviky s vlastním tělem. Je to takový univerzální sportovec. V Česku tenhle sport začal kolem roku 2005, takže celkem novinka. Každý si může trénink poskládat tak, jak mu vyhovuje, podle jeho úrovně. Nejvyšší soutěže jsou tzv. crossfitgames, které probíhají online. Jde buď o maximální počet opakování, nebo nejlepší čas. Výkon se natáčí a posílá elektronicky k vyhodnocení. Vítěz dostane pozvání do Ameriky, letos tam jede právě majitelka našeho gymu, Soňa Karásková. Na vlastní cvičení se snažím najít čas 3-4krát do týdne, což je ve spojení se službami složitější, ale řeším to tak, že vstanu ve čtyři hodiny a jdu cvičit před službou.

Viděla jsem fotku, na které děláte provaz. Zvládnul byste ho ještě dnes?

Asi jo, když bych se rozcvičil. To by byla možná dobrá sázka, kterou bych vyhrál. Věřím tomu.

Jirko, děkuju Vám za zajímavé povídání a přeju, ať se daří na všech frontách.

Zobrazení: 494