Čokl, kohout a ledoborec

Rubrika: Kultura Zveřejněno: úterý 1. duben 2025 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Zase je zima až praští. Vlastně by mě zajímalo, na co taková zima vůbec je? Mráz leze pod kožich, a když se chce jeden kocour olíznout, tak, aby si dával pozor na svůj jazyk. Viděl jsem dokonce jednoho chudáka, co ze zoufalství olízl železné zábradlí, a pak půl dne mňoukal jako šílený. No, mňoukal, spíš se o to snažil. Asi si chtěl vyzkoušet, jak chutná ta blyštivá omrzalka, co se tak krásné třpytí na sluníčku. Jo jo, taky jsem to jednou udělal, ale jen zlehýnka, opatrně, abych neskončil jako ten chlupatec, co teď šišlá a místo krásného hlubokého kočičího mňoukání spíš připomíná hada, co mu auto přejelo ocas. Naštěstí ten mráz netrvá dlouho a snad taky nebude. To se jeden potom v noci moc neprojde.

Viděl jsem včera v noci jednu kočku, jméno bych vám samozřejmě řekl, ale já ji neznám, jak pochodovala po zahradě na sněhu. Dvojnožci, to vám byla podívaná. Ona nešla, ona tančila, baletila a poskakovala… no prostě podívaná k popukání. Tak opatrně našlapovala na tlapky, až vypadala jako primabalerína z nějakého divadla… mňau. Doteď se mi při té vzpomínce třesou vousky u tlamy. Asi to byla domácí puťka, co se vydala jednou za čas ven… amatérka, to se rozumí. Lidé, prosím vás, nedělejte z nás polštáře. Není nad opravdovou domácí kočku, co na noc a třeba celý den zmizí a toulá se venku.

Já se toulám rád, to mi věřte. Ale všeho moc škodí. Rád si zajdu domů na pořádný gáblík, lehnout si do pelíšku, otřít se dvojnožcům o nohy a pořádně zavrnět. Oni mě poškrábou za ušima, pročísnou a pořáááádně pohladí. Já pak spokojeně vrním a předu a předu. Ale jen do času. Za chvíli mě zase vezme toulavá a to se neuhlídám… znáte to… když to na vás přijde, tak holt musíte, to se nedá nic mňoukat. Pořádně zaškrábu na dveře a oni už vědí. Jdu na kočičí toulavou.

Jak jsem již říkal, je zima, naštěstí ne dlouho a tak nejsem zimou unavený. Naopak, nějak mi ten mráz lije krev do žil. Tak hup a jsem u sousedů. Tady pozor! Mají na zahradě čokla, promiňte mi ten výraz, ale on to čokl fakt je. Já se psy vycházím, to jo, ale tohle je fakt úplnej blbec, prostě čokl. Už tisíckrát jsem mu přes plot říkal, že budeme kámoši, že ho neseknu, ale on jenom štěká a štěká. Skáče dokola, honí si oháňku a skáče metr dvacet. Prostě čokl. Jednou mě tak naštval, že jsem ho začal honit. Jo jo, já honil psa. On je totiž úplně blbej. Běhali jsme kolem zahradní chatky dokola a dokola… já za ním. Nakonec to vypadalo, že ho to ještě baví, ale co… Když si myslel, že už ho nedohoním, tak jsem se zastavil. A on ze setrvačnosti doběhl až ke mně… to už byla jednoduchá práce. No jo, jednu dostal, přes čumák… vždyť jsem vám říkal, je to čokl. Tak teď opatrně, aby mi to nechtěl vrátit.

No jo, jednu dostal, přes čumák… vždyť jsem vám říkal, je to čokl

Měsíc mi krásně svítí na tu mou výpravu. Pravidelně chodím za jedním kocourem na konci ulice. Jsme přátelé a občas dorazí i nějaká ta micina. To potom společně lezeme po střechách a blbneme, jak to jen jde. Ale dnes nikoho nevidím, čekám a nic. Jen naprosté ticho, praskání sněhu pod tlapkami a z dálky hluk projíždějících aut. Všichni jsou doma v teple. No nic, mňouknu, alespoň prozkoumám jiné zahrady a zítra jim ukážu, kde jsem všude byl. Musím našlapovat opatrně, kocour nemůže vědět, kde se může nacházet další čokl!

Myslím, že dnes mám o zábavu postaráno… zadařilo se. Narazil jsem na kurník… slepice nelovím, to ne, ale baví mě na ně koukat z dálky, a když mám odvahu, tak je trochu proženu, ale jen na chvíli… ty slepice pitomý začnou dělat strašný kravál a za chvíli mě honí dvojnožec s koštětem… věřili byste tomu? Já mňoukám jako šílený, že je to jen hra, aby neblbli, ale oni ne… slepice řvou jako kráva a člověk jako siréna. Naštěstí umíme, my kočky, zdrhat. Máme spoustu životů, jak se o nás říká, ale ne vždy to prý platí… Čerňák, kocour kámoš, měl zase jinýho kámoše, Dvojzuba, co měl zase dalšího kámoše a ten říkal, že ještě neviděl, aby kočku osmkrát přejelo auto a ona podeváté vstala. Tak nevím, třeba jsou to jen řeči o těch devíti životech… Raději to nebudu zkoušet.

Slepice spí v kurníku… to je nuda, tak jsem se rozhodl, že jim povím pohádku na dobrou noc. Pomalými kroky dojdu blíž, rozhlédnu se a hop… dřevostavba má své vady a svůj věk… stačí tlapkou zabrat a jsem uvnitř. Trochu čekám, abych se rozkoukal, a najednou před sebou vidím něco moc velkého na slepici… koukám, mžourám a najednou bum. Rána jak z děla rovnou do kebule… Jauuuu, vymňouknu… a zapomínám na rovnováhu… letím dolů, ani se nestačím otočit na všechny čtyři a bum na bok… co se to děje? V okamžiku mého dopadu z obstarožní dřevostavby vylítá kohout velikosti menší pohovky a řve… nekokrhá, fakt řve… to jsem ještě na kočičí duši a čoklí svědomí neviděl. Je čas zachránit kožich a beru do zaječích… trochu zvláštní přirovnání u kočky, ale dejme tomu. Kdybych jen chvilku otálel, tak mi ta opeřená koule skončila na zádech, a to by nebylo moc příjemné povídání…

Je čas zachránit kožich a beru do zaječích… trochu zvláštní přirovnání u kočky, ale dejme tomu.

Jeden plot, druhý plot, jedna túje, druhá túje, jeden záhon, třetí záhon… a je snad klid. Vydýchávám a poslouchám, jak ten skoro neidentifikovatelný opeřenec burcuje do boje celou domácnost… No nic… vím, že tady mi pšenka nepokvete. Na druhou stranu mám co vyprávět micinám a Čerňákovi. Trochu vydýchávám a tlapkou škrábu meziuší… ještě to bolí… ten blbej pták měl ale sílu… co by se asi stalo, kdybych mu padl doslova do pařátů… raději nemyslet. Půjdu domů…

Až teď zjišťuji, že nejsem tam, kde to znám… při útěku jsem nabral směr „zachraň si život“ a ten nevedl do míst, kudy obvykle chodím. No nic… půjdu, až narazím na něco, co znám, to nebude dlouho trvat… Mám přece svůj instinkty lovce a dobrého stopaře… nic mě nezastaví… bloudím!

Tak tyhle zahrady vůbec neznám. Samý záhon, zahrádka, kameny, zahradní domky, altány a taky psí boudy. Ještě mě pěkně bolí hlava z toho klofance! Stojím na krásném rovném zasněženém plácku, když uslyším takové divné zvuky… praskání? Natahuju jedno ucho, pak to druhé, pak se soustředím oběma… a zase, jako když praskne kost… co to je? Pes štěká, člověk křičí, jiná kočka mňoukne… A najednou mi to došlo… já stojím na bazénu, to je voda, odvěký kočičí nepřítel a smrt mnoha mých předků… vodu ne… ale gravitace je proti… V tu chvíli mi došlo, že klovanec stupidního ptáka nebylo to nejhorší, co mě potká. Já vám byl najednou tak unavený, že jsem ani nemňoukl. Ani hlásku jsem ze sebe nevydal… prostě nic! Jen jsem vytáhl drápy a začal bojovat o ten jeden jediný život kocouří. Zajímalo by mě, jaký blb vymyslel ten mýtus o devíti životech. V tu chvíli bych jej hodil do té studené vody a řekl mu, tak se ukaž, frajere, jak to uděláš!

Zajímalo by mě, jaký blb vymyslel ten mýtus o devíti životech.

Každá vteřina mi přišla strašně dlouhá, nekonečná a každé máchnutí tlapkou stálo tolik sil… v jednu chvíli jsem se skoro vydrápal na malou plovoucí kru, ale nešlo to… zase jsem sklouzl do té studene břečky a sotva lapal po dechu. V jednu chvíli se ze mě stal kocour potápěč, pak kocour ledoborec a nakonec kocour zednická lžíce. Polykám kočičí andělíčky a počítám s tím nejhorším, když cítím, že mě něco bere pod břichem a táhne z ledového sevření ven. Sotva vidím a lapám po dechu… vzápětí usnu. Občas se mi pootevře jedno oko, když se probudím v třesu, ale výrazně se má životní situace lepší. Cítím deku, postupně i teplo…

Nebýt toho, že dvojnožec měl otevřené okno i v té zimě a četl si dlouho do noci knížku (jistě to byla knížka Kocour Modroočko), tak bych tady již nebyl. Sice jsem nemňoukal, ale bojoval, cákal, pral se, kopal jednou, pak dvěma a nakonec všema čtyřma, kousal do ledu… prostě dělal kravál trochu jinak! Dvojnožec byl nejprve přesvědčen o existenci člověka loupeživého na své zahradě, a tak si vzal do ruky hůl. Tu nakonec použil ke zcela jinému účelu, než zprvu zamýšlel… k mé záchraně!

Dvojnožec nakonec zavolal nějaké pány a v teplé dece mě předal dál. Já jim říkal, že stačí trocha času, teplého mléka s rumem a budu zase čipera, ale oni mi moc nerozuměli. Tak se stalo, že jsem dorazil do baráku, kde bylo koček a kocourů více. Vlastně to tam bylo moc fajn. Dostal jsem deku, gáblík, podíval se na mě pan doktor… to mi ostatně připomíná, že si mohu škrtnout drápkem jednu preventivní prohlídku hrazenou pojišťovnou… a pak se o mě starala hodná paní. Mazlili se se mnou, hladili, srst pročesali, po hlavě drbali, drápky prohlídli a pedikúru s manikúrou provedli… Lázně, jedno mňouknutí. Ale znáte to… Doma je doma, a tak po třech dnech se přede mnou objevil můj dvojnožec i s rodinou a s úsměvem si mě vzali zpátky domů! Paráda!

Víte, dvojnožci čtenáři, všechno dobře dopadlo, ale ne vždycky se tak zadaří. Kočky v útulku měly mnohem horší osud než já. Musely ke kočičímu doktorovi a ten je operoval, některé neviděly a neslyšely, jiné kulhaly… no lazaret. A tak vás prosím, pokud máte doma místo, tak si je vezměte. Možná nejsou takoví krasavci jako já a mně podobní, ale jsou pak o to více rády, že vás mají. Jen jim, prosím, vysvětlete, že na ten zamrzlý bazén se nechodí, že to pak moc zebe. A taky jim řekněte, že kohout je blbec a je rozhodně horší než sousedovic čokl.     

 Příběh vychází z reálného základu UPOZ Městské policie hl. m. Prahy. Jádro příběhu je pravdivé, ostatní okolnosti jsou smyšlené. Vzhledem k GDPR se autor omlouvá všem chlupáčům, kteří se v příběhu čistě náhodou poznají.

Zobrazení: 40