Smrt je jediný spolujezdec, kterého si vozíme s sebou. (Ayrton Senna)

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: úterý 2. duben 2024 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Martin Lang se stal pražským strážníkem před 18 lety, z toho šestnáct let slouží na Praze 1. Povídal si se mnou o své celoživotní vášni i o tom, že tradici pomalu ale jistě přebírá jeho syn.

Martine, motosport vás provází prakticky celý život. Zamiloval jste se už na základce…

Ano, v 1. nebo 2. třídě mě vzal táta do nedalekého Mostu na závody Interserie, což byla tehdy kombinace vozů F1 a Le Mans. A bylo rozhodnuto. Od té doby jsem šetřil každou korunu, abych měl na autobus do Mostu a mohl vidět všechno, co se týká závodů a voní benzínem. Chodil jsem i několik kilometrů pěšky, abych ušetřil za jízdenku a mohl si koupit třeba obrázek závodníka. Získal jsem velký přehled o závodech i závodnících, v tipování vítězů jsem jednou vyhrál jako první cenu mikrovlnku. Za velkou krabicí jsem ani nebyl vidět a moji překvapení rodiče mi běželi k autobusu naproti.

Ale roky ubíhaly, ze studenta byl mladý muž, kterého čekala vojna. Co bylo dál?

Po vojně jsem už nechtěl být jen za plotem jako divák, chtěl jsem blíž a oni zrovna sháněli lidi do bezpečnostní služby. Tak jsem se šel zeptat, jestli bych se jim nehodil. Zkusili to se mnou a po třech hodinách jsem byl natolik v obraze, že řekli: „Toho kluka tady chceme“. Zkoušky jsem udělal bez problémů a začal na autodromu pracovat jako traťový komisař, zasahoval jsem při nehodách a byl  součástí celého týmu.

Kdy jste si zkusil roli závodníka?

Do prvního závodu jsem se dostal náhodou. Udělal jsem si licenci a jezdil s jedním jezdcem jako mechanik. On si zlomil na závodech ruku, a protože bylo všechno už zaplacené, tak po mě hodil helmu a já srdnatě vyrazil na start. Dojel jsem sice poslední, jako osmý ve skupině, ale historie se neptá … (smích)

Jak jste se dovnitř poskládal?

S mými 197 cm jsem tam byl skutečně nacpaný, měl jsem odřená kolena i lokty, byl to hendikep. Měřím stejně jako futra, takže kde je špatný zedník, já to poznám. (smích)

Co finance? V tomhle sportu se asi točí velké peníze …

Abych měl na dva závody F3, vzal jsem si osobní půjčku 360 tisíc, o které rodiče dodnes neví. Vůz F3 je skutečně nákladný auto, má tzv. podmotorovaný podvozek, proto ho  nezvládne řídit každý. Říká se, že v téhle formuli se ukáže závodník. Co se výhry týká, tak u nás dostanou nějaký baget jen první tři, ale většinou to spolknou týmy pro sebe. Třeba v Americe si něco vydělá i ten poslední.

Vy jste ale nezávodil jen doma. Projížděl jste i nejtěžší zatáčkou světa …

Kolem závodu jsem se motal celý život. Pohyboval jsem se přímo v paddocku buď jako mechanik nebo jako jezdec. Poznal jsem nejen oba české okruhy Brno a Most, ale taky německý Eurospeedway Lausitz, Hockenheimring, maďarský Hungaroring, belgický Spa-Francorchamps, což je jedna z nejpopulárnějších a nejtěžších tratí na světě, s nejtěžší zatáčkou světa. Když jsem ji poprvé projel, tak jsem málem zadkem přeštípl drát. Má to být poslední přírodní trať.

Asi 16 let už na autodromu nepracuju. Byl to všechno jenom vedlejšák. Sledoval jsem, jestli auta „nefaulujou“, vlajkovou signalizaci, vozil jsem doktora rychle na místo, logistické zajištění. Člověk to nemůže dělat pro peníze, ale z lásky

V sobotu 24. listopadu 2022 dopoledne měl strážník Martin volno a převážel z Loun na Plzeňsko svou závodní motokáru. Na rovince před obcí Plasy si všiml, že v dálce něco lítá vzduchem. Auta brzdí v obou směrech, lidé vystupují, všechno je zahaleno v dýmu a najednou vidí vozidlo, které přeletělo škarpu a narazilo do stromu. Uvnitř jsou dva muži. Martin běží k autu, jednu kolem stojící paní žádá, ať zavolá záchranku a hasiče, na pomoc přibíhají i další chlapi. Dveře u řidiče se podaří otevřít. Má něco s nohou, ale je při vědomí, dostávají ho z vozu. Druhé dveře otevřít nejdou, motor nejde vypnout, klíček je zaseklý. Muž má zaklíněné nohy a dýchá ztěžka. Někdo volá: „Pojďte pryč, bouchne to!“ Martin je se zraněným v zakouřeném vozidle. Když se na něho podívá a řekne: „Běž pryč a nech mě tady,“ vzpomene si na syna, ale je mu jasné, že by se styděl, kdyby toho chlápka v autě nechal. Odpoví: „Nenechám, ještě není čas umřít.“ Na závodech zažil nehodu několikrát, ve službě mu dokonce umřel chlap v náruči, ale tohle byl jiný pocit. Baterka… musíme odpojit baterku! Společně s dalším mužem ohnou zbytek kapoty a každý vytrhne jeden kabel. Kouř z auta začíná ztrácet na síle. Na místo přibíhá nějaká žena s tím, že je zdravotnice a postará se o zaklíněného. Ostatní muži mu vytáhnou nohy, ale nechají ho ležet ve vozidle. Během chvíle už přijíždí sanitky a hasiči. Teď už je to na nich. Martin odchází a zhluboka si oddechne. Na místě ale začíná eskalovat konflikt s ženou, která měla být údajným viníkem nehody. Proto se Martin vrací zpátky a snaží se přítomné uklidnit: „Děkuju vám všem, že jste pomohli. Byli jste skvělí,“ a společně s nimi vyčká na příjezd kolegů od státní policie.

Máte nějaký vzor nebo idol?

Od malička byl mým idolem legendární závodník Ayrton Senna z Brazílie. Díky němu jsem se stal i věřícím a chodím občas do kostela. Líbí se mi jeho motto: „Smrt je jediný spolujezdec, kterého si vozíme s sebou.“ Jméno Ayrton jsem chtěl dát i synovi, ale nebylo schválené a než by to tehdy ověřili, neměl by jméno. Paní na matrice hned věděla, o koho jde. Zvedla oči se slovy: „Vy budete stejný magor, jako můj manžel.“

Tradice motosportu ve Vaší rodině ale nezanikla …

Když se mi narodil syn Martin, byl se mnou na závodech často. Četli jsme o nich a místo Večerníčku se díval na dokument o Ayrtonu Sennovi nebo na závody. Miloval dětský film Cars a Bleska McQueena. Jezdil si ve svém elektrickém autíčku a pořád chtěl řídit velké auta. Tak jsem ho na jeho páté narozeniny vzal do půjčovny motokár a začal jezdit. Rychle se učil a zrychloval. Abychom mu nekazily návyky a styl řízení, pořídily jsme opravdovou závodní motokáru jediného českého výrobce MS Kart s italským motorem Iame M1. V březnu mu bylo osm. Má číslo 16, protože se narodil 16. 3. 2016 v 9 hodin 16 minut. Tři jedničky jako anděl a tři šestky jako ďábel … Předevčírem jsem dovezl motokáru novou. Silnější a italskou. S tou bude zatím jenom trénovat.

Dovedu pochopit, že u Vás strach o syna upozadila vášeň ke sportu, ale jak se s tím vyrovnala žena?

Partnerka  se ze začátku bála, že se zabije, že jede rychle a dnes už na něj křičí, ať přidá a nebrzdí. (smích) Párkrát boural, trošku fňukal, že ho bolí ručičky nebo si narazil koleno, ale nechtěl domů.  Já se na jednu stranu samozřejmě zaradoval, že to přišlo, na stranu druhou jsem věděl, co to znamená. Díky tomu nemáme barák a zůstali jsme v paneláku. (úsměv)

Když se den před prvním závodem na Mistrovství ČR v Chebu srazili v nejrychlejším místě okruhu se synem kamaráda, krve by se ve mně nedořezal. Plno kouře a prachu, oba vletěli až do záchytného plotu. Ostatní běželi hned na pomoc, já se nemohl nadechnout ani rozběhnout. Když jsem nakonec doběhl, oba už měli sundané helmy a smáli se, jaká to byla paráda. Žena naštěstí dorazila až druhý den …



Druhý den děsně pršelo, pořadatelé chtěli závod kvůli bezpečnosti zrušit. Nakonec je pustili, ale rozhodli, že pojedou v pořadí, jaké si vyjeli v tréninku. Martin nikdy na vodě nejel, tak jsem mu jenom poradil, aby jel prostředkem dráhy. „Zapomeň na všechno, co jsem ti doteď říkal, jeď prostředkem dráhy a hlavně dojeď v pořádku do cíle.“ Jako jediný neudělal smyk, byl nejmladší a dojel na 8. místě. V cíli mu blahopřál mistr světa F1 Fin Mika Hakkinen. Jeho děti jezdily v Chebu o třídu výš.

Jak se synovi na závodech daří dnes?

V loňském roce jsme po devastaci českého šampionátu – kdy za zvýšené startovné nechají děti na okruhu jen jezdit, ale bez závodů, kvalifikace a měřících zařízení – jsme, jako většina jezdců, začali závodit na Slovensku,  kde jsme skončili na 4. místě. Mohlo by to být i lepší, na třetího nám chyběl jen kousek, ale nefungoval mu motor. Takhle vyhrávat nechceme, a tak jsme půjčili soupeři karburátor, aby mohl jet. Z toho mám opravdu radost. Když něco nefungovalo nám, taky mi ostatní okamžitě pomohli a kluci se tím učí fair play. Dostali jsme pozvánku na světový šampionát v Itálii. Je to jeden víkend. Přijedete s motokárou bez motoru a vylosujete si mechanika, motor, takže jakékoliv podvádění odpadá. Bylo mi pak jasné, proč někteří Češi a Slováci nejedou … Tehdy bych ale musel doplatit 40 tisíc, ale já šetřil v té době na jiné výdaje, a tím jsem ho asi připravil o titul, protože to vyhrály děti, které jezdily kolem 10. místa a Martin je porážel. Takže jsem se stal terčem vtípků, jestli nemám na půjčení 40 tisíc a syn mi řekl: „Tati, hrubě jsi ovlivnil moji kariéru.“ Ale hračkárna to spravila.

Je to osmiletý školák. Jak zvládá skloubit školní povinnosti se závoděním?

Je prvňáček, jako reprezentant má individuální výuku, doháníme úkoly doma a on naštěstí nemá s učivem problém. Zatím je to dobrý. Při vysvětlování nových věcí na dráze se osvědčila výměna dětí. Cizího poslouchají víc.

Často se mě lidi ptají, proč dělá syn právě tenhle sport. Odpovídám, že nechci, aby byl dítětem ulice. Dal jsem mu možnost zkusit více sportů. Hraje navíc ještě fotbal, kde je ale hodně v nevýhodě, protože jsme často pryč. Dřív jsme hráli na domácí půdě v Lounech, teď jezdíme do obce Dušníky u Roudnice nad Labem, kde jsem kdysi hrál a pak  i trénoval dospělí, a teď tam trénuju děti. V Lounech je to 3x týdně a to už časově nestíháme. A když s nimi Martin nedokázal držet tempo, přestalo ho to bavit. Fotbal je dobrý i zdravotně, začal se za volantem trošku křivit, tak doktoři doporučili přidat jiný pohyb. Navíc doma musíme pravidelně cvičit reflexy, pohyby rukou, časem ho čeká trenažer. 

Co dovolená a prázdniny? Taky za volantem?

Kamarád Petr, jehož syn taky jezdí, má ve Španělsku dům. Tak se domluví několik týmů, naložíme to všechno do náklaďáku, který to odveze, a my tam jenom přiletíme. Na okruhu už máme všechno domluvené a zázemí u Petra. Tady do syna pomeranč nedostanu, tam jich sní nepočítaně, protože si ho trhá sám v pyžamu na zahradě. Během převozu autem mě dokonce děti přemlouvaly, abych přestoupil na druhou stranu zákona a utrhl jim pomeranč. (smích)  Jezdí tam po 15 minutách od 9 hodin ráno až do 18 hodin. Všechny děti jsou večer unavené, ale my, rodiče, jsme  víc. Ony navíc na rozdíl od nás rychle regenerují.

Ve Španělsku jsem jezdil v motokáře před ním, abych mu ukázal správnou stopu, kudy má jezdit. Jenže on mě chtěl v zatáčkách předjíždět, ty malé káry jsou obratnější. Navíc měl zklamaný výraz ve tváři, že ho brzdím. Tak jsem zajel do boxu a usoudil, že je to můj konec. (smích) Ale brzdí mě i problémy se zády. Člověk zkrátka nemládne.

Jaké máte letos sportovní plány?

Pojedeme znovu slovenský šampionát ve třídě „Školní 50“, když mu to půjde, tak na konci sezóny přesedne do šedesátky. Pokud přijde pozvánka na říjnový světový šampionát v Itálii, tak tentokrát neodřekneme. První závod Slovakiaringu bude koncem března, pak Třinec, dvakrát  Rakousko a znovu Slovensko. Je to jen šest závodů a víkendů na třech okruzích, ale zato kvalitních. V této souvislosti bych chtěl poděkovat řediteli OŘ za podporu. Občas se stane, že nám na poslední chvíli změní termín závodu a on mi naštěstí vychází vstříc.

Taky byl Martin nominován na Sportovce roku města Loun, tak uvidíme. Favority jsou i členové úspěšného tanečního kroužku.

Děkuji za rozhovor a ať se se Vám oběma daří měnit sny ve skutečnost.

 

Zobrazení: 302