Mám štěstí na fajn lidi aneb Moje největší bohatství

Záchrana lidského života je úctyhodný čin. Příběhy strážníků, kterým se taková věc podařila, rádi na tiskovém prezentujeme. Ve chvílích neodkladné první pomoci jde o hodně a času je málo. Pocit jistoty dodává zachráncům vědomí, že vědí, co dělat. Na Hlídkovém útvaru školí své kolegy v první pomoci Stanislav Šnek. S tímhle neskutečně aktivním životním optimistou jsem měla možnost pohovořit a pozitivní energie byla všude kolem nás.

Stando, váš nástup do armády má „na svědomí“ dětský sen. Je to tak?

Dá se to tak říct. Na Vojenské gymnázium v Praze jsem nastoupil ve 14 letech. Už od mala jsem měl totiž jasno v tom, že bych chtěl lítat. Pokračoval jsem na Vojenskou akademii v Brně. Tam jsem se sice nedostal do pilotního oboru, ale vyučil jsem se řídícím letového provozu. A strávil jsem tam nějakých dvacet let. Na škole si mě našla ženuška a ve 4. ročníku jsem měl už čtyři děti. (úsměv)

Cesta za knipl byla sice delší, ale stála za to.

Po škole jsem nastoupil jako náčelník letecké informační služby na věži, 24hodinový směnný provoz (celý život dělám na směny), to mě ale neuspokojovalo, protože si za kniplem užívali jiní a já to sledoval z kanceláře. Potřeboval jsem zpětnou vazbu a trochu akce. Využil jsem toho, že z důvodu nedostatku pilotů pořádala Armáda v roce 2003 pilotní kurz a měl jsem štěstí. Ze 14 uchazečů jsem byl v těch sedmi, kteří se nedostali dál, nicméně jsem si polítal – cca 16 letových hodin na Z-142 – a strávil v Pardubicích krásné tři měsíce.

Pak přišel prosinec 2003 …

Ano, tenhle měsíc zásadně ovlivnil moji budoucnost. Došlo k reorganizaci základny v Náměšti nad Oslavou, kde jsem v té době sloužil, a protože už jsem lítal, tak jsem se stal zástupcem velitele roje CSAR, což je bojová pátrací a záchranná služba. Do roku 2006 jsme měli být „combat ready“ a podle toho vypadal výcvik a všechno kolem. Absolvoval jsem základní výsadkový kurz, kurz volných pádů, angličtinu STANAG 2222, kurzy instruktora přežití, slaňování z vrtulníku, základní zdravotní kurz, kurz CLS (neodkladná zdravotní péče v polních podmínkách)… bylo to fakt boží. (úsměv) Tady bych rád vyzdvihnul, že mě po celou dobu moje milovaná podporovala a byl jsem jeden z mála, kdo se nerozváděl, přestože jsem měl doma malé děti a byl jsem pořád pryč.

Absolvoval jsem základní výsadkový kurz, kurz volných pádů, angličtinu STANAG 2222, kurzy instruktora přežití, slaňování z vrtulníku ...

Kde měl tenhle roj SAR působit?

Měli jsme být schopni působit v rámci struktur NATO všude tam, kde bude potřeba. V roce 2005 se ale přišlo na to, že by naše nasazení bylo pro republiku finančně neúnosné … V té době jsme již byli připraveni, měli jsme za sebou několik zahraničních cvičení a shodou okolností přišla nabídka, jestli bych nevzal volné místo náčelníka záchranné a výsadkové služby na letce SAR v Plzni-Líních. Za podpory mé ženy jsem tam v roce 2006 nastoupil a byly to moje nejkrásnější profesní roky. Na druhou stranu vykoupené tím, že jsem byl v práci třeba týden nebo i deset dní v kuse, pak na čtyři dny doma a zase pryč.

Kolik vrtulníků bylo v Líních standardně v pohotovosti?

V době, kdy jsem v Líních sloužil, byly v pohotovosti dva vrtulníky. Jeden byl určen jako letecká záchranná služba pro Západočeský kraj. Standardní posádku kromě pilota a borťáka tvořili doktor a sestra. Druhá mašina byla letecká pátrací a záchranná služba SAR, neměla zdravotnické vybavení a na palubě byli dva záchranáři. SAR letů nebylo tolik a v rámci našeho profesního růstu a zdokonalování zdravotnické přípravy si doktor se sestrou brali s sebou záchranáře. Druhý byl v pohotovosti na druhé mašině, a kdyby bylo potřeba, tak by nabral hasiče, který tam nepřetržitě sloužil. Díky tomu jsme se dostali k nehodám a ke všemu možnému.

Na dospělé se člověk dokáže připravit. Letíte a čekáte to nejhorší. Na zbytečnou smrt dětí se připravit nedá.

Jaký příběh záchrany ve vás nejvíc rezonuje?

Takových příběhů je víc a jsou spojené s dětmi. Na dospělé se člověk dokáže připravit. Letíte a čekáte to nejhorší. Na zbytečnou smrt dětí se připravit nedá. A nedej bože, když je to hloupostí rodičů. Viděl jsem 3letou holčičku opařenou od pasu dolů jenom proto, že dospělí dali velký hrnec s omáčkou chladit na zem a ona do něho skočila. Moje první mrtvé dítě u nehody byl 14letý kluk, kdy matka nedala přednost při odbočování doleva…ona byla bez zranění. Byl jsem u sebevraždy 14letého kluka, který vzal tátovi brokovnici a pravděpodobně nepřijatelné vysvědčení vyřešil na kopci za domem…. Tyhle příběhy vám v hlavě zůstanou. Zdravotničtí matadoři se brání černým humorem. Já z toho byl ze začátku vykulenej, ale pak jsem pochopil, že to je obrana proti tomu, aby se nezbláznili.

Pak přišla další radikální změna a v lednu 2010 jste nastoupil k MP Praha.

V té době jsem se rozhodl, že už v armádě neprodloužím závazek. Své ženě jsem chtěl vrátit její letitou podporu a nechtěl jsem, aby mě děti znaly jen z fotek. Probíhala pseudokrize, měl jsem domluvené místo v Brně (tam jsme bydleli celou dobu, nechtěl jsem rodinu tahat po republice)), ale z toho sešlo a naopak se začalo propouštět. Byl to pro mě docela šok, ale pražská městská policie jako jedna z mála stále nabírala, tak jsem si řekl, proč to nezkusit a jsem tady už 14 let na Hlídkovém útvaru. V nástupním kurzu jsem potkal svého nevlastního brášku alias parťáka. Známe se už od náboru, ve školáku jsme spolu seděli v lavici a spolu jsme šli na Metro. Tahle práce je hodně o parťákovi a já bych Karlíka nikomu nedal. A doufám, že to se mnou ještě nějaký ten pátek vydrží. A ani nevypadá, že by se na něm těch 14 let nějak negativně projevilo.(smích)

Kdy jste vstoupil do Aktivních záloh ozbrojených sil České republiky?

To je záležitost posledních sedmi let. Bavil jsem se s kolegou na jiné směně, který sloužil v armádě u chemiků a řekl mi, že tam vznikají aktivní zálohy. Mně se stýskalo po vojenském životě, a navíc to byla příležitost přivýdělku, což se do mé početné rodiny vždycky hodí. Tak jsem se telefonicky spojil s tamním velením a už po telefonu jsem věděl, že jsme si lidsky sedli. Mezi chemiky jsem poznal fantastický lidi, kterým jsem 6 let dělal v Liberci velitele čety, a kdyby mi kluci nenabídli, že se můžu vrátit na SARku v nižší hodnosti (u chemiků jsem působil jako poručík, na SARku jsem na vlastní žádost šel v hodnosti podpraporčíka), tak bych tam byl spokojeně dál. Lidi tam byli úžasní a moc rád bych je pozdravoval. Možnost lítat a skákat v rámci SARu je pro mě neskutečnej dárek od života.

Možnost lítat a skákat v rámci SARu je pro mě neskutečnej dárek od života.

Není náročné všechny vaše aktivity skloubit?

Díky pochopení nadřízených žádné problémy nevznikají. U chemiků jsem absolvoval cvičení čtyřikrát ročně. Vždycky jsem donesl povolávák a nenarazil na žádný problém. Na SARce toho bude víc, ale jsem s nimi domluvený na rozpisu podle plánu mých služeb tady a na cvičení mě budou zvát ve volnu.

Zdá se, že téma první pomoci vás provází celým životem. Školení vašich kolegů na Hlídkovém útvaru má velký ohlas.

Nedávno jsem absolvoval dvoudenní kurz na Kundratce. Zdendu Matušíka, který je jedním z instruktorů na taktice, znám dlouhodobě, je to můj bývalý spolužák z gymnázia a jsem přesvědčený, že je to to nejlepší, co mohlo MP potkat. Podle mě to vedou výborným způsobem. Já jsem si tam ujasnil to, že klukům na útvaru nepletu hlavu něčím jiným, že vycházíme ze stejného modelu, ze stejných algoritmů. Ty jsou postavené na vojenském rozhodování, tak, aby to bylo pro lidi co nejjednodušší a aby jim to v případě potřeby automaticky naběhlo. Armáda učí, že život jako takový má prioritu před kvalitou života a nejhorší, co můžete udělat, je, že nebudete dělat nic. A já dodávám sám za sebe, že nejhorší je, když víte jak, ale nemáte čím. Od toho se odvíjí třeba věci každodenní potřeby, jako EDC (sada předmětů pro krizové použití), které já u sebe nosím. Náš vedoucí nám umožnil, že můžu s klukama před začátkem šichty na téma první pomoci opakovaně pohovořit, probrat správné postupy, zjistit, jestli si něco od minula pamatují atd. Podle zpětné vazby je o to docela velký zájem a padají dotazy hodně zajímavé a k věci. Nedávno mě překvapil dotaz, jestli je možné nasadit defibrilátor člověku, u kterého je viditelný strojek. Samozřejmě, že to možné je, protože když má takový člověk zástavu a strojek nefunguje, tak defík standardně použiju a on si stav vyhodnotí. Hodně kluků má malé děti, tak se logicky zajímají o tuhle oblast. Mám z toho radost a díky kurzům si všechno oživuju. Já jsem se hodně snažil po nástupu, ale po 14 letech se nějak uzavřete do své bubliny, máte dobrého parťáka a jedete si víceméně na sebe. Ale co jsem začal znovu lítat, tak mě to nakoplo, dodalo mi to nový drive a pak došlo ke střelbě na Filosofické fakultě. Znovu jsem si uvědomil význam zvládání první pomoci, která se hodí každému.

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Ano, většina obyvatel měla do té doby pocit, že události tohoto typu se naší země netýkají.

Naši uniformu hodně lidí nemusí, protože je pro ně spojena s nějakou represí, dostali třeba botičku nebo pokutu za kouření. Ale jakmile se stane nějaká mimořádná událost, tak lidi k uniformě vzhlíží a znamená pro ně pomoc a záchranu. Proto je potřeba, aby člověk v uniformě měl navrch před civilem, aby věděl a znal.

Takže školení na Kundratce a na Hlídkovém mají stejnou formu a obsah?

Ano, s klukama na Kundratce jsme se shodli, že to vedu ve stejném duchu. Spoléhat se na systémové řešení u firmy, která má přes dva tisíce lidí, nejde. Kapacita nepokryje skutečnou potřebu. Jde o  periodické opakování, dril, aby se to dostalo lidem pod kůži a jednali pak automaticky.

Přijde mi super, že si každé naše obvodní ředitelství jede ve školení první pomoci po svém. Když jsem šéfoval záchranářům, tak každý z nich měl nějakou svou specializaci, za kterou zodpovídal a seznamoval ostatní s novinkama. Jeden měl na starosti výsadkovou přípravu, druhý zdravotnickou záchranu, další horolezeckou přípravu atd. Udělali zaměstnání pro ostatní, aby jim to oživili a ukázali jim nové možnosti. Pohybujete se v prostředí, kde není od koho se co učit, jste nucená nějakým způsobem improvizovat a v podstatě máte víc praxe než školitel ve školicím zařízení.

Kromě kvality poskytnuté pomoci rozhoduje při záchraně čas, a pokud máte ve stresu teprve zjišťovat, kde co je, tak je to špatně.

Všechno funguje, jak má? Nic byste nezměnil?

Líbila by se mi myšlenka, kdyby každý útvar, každé OŘ mělo nějakého takového opičáka, jako jsem já, kterému by instruktoři z Kundratky předávali novinky a on by školil ostatní na útvaru. Zároveň by hlídal, aby v autech nebylo propadlé zdravotnické vybavení. Vůbec bych se nebránil tomu, mít to jako práci navíc, a ani bych za to nic nepožadoval. Aby lidi věděli, co přesně v tom batohu je a kam sáhnout. Kromě kvality poskytnuté pomoci rozhoduje při záchraně čas, a pokud máte ve stresu teprve zjišťovat, kde co je, tak je to špatně.  

Další věc je materiál, který by měl mít strážník u sebe. Jestliže se bavíme o zaškrcování masivního krvácení, tak máte rozhodovací proces, při kterém můžete toho člověka ztratit do 2 minut. Není čas na to, hledat v batohu v autě. Měli by to mít u sebe, v dobrém stavu a měli by ihned vědět, jak to použít. Je to všechno o drilu, o návycích. Někdo může říct, že městská policie není armáda a já bych ani armádu ze strážníků dělat nechtěl, ale proč nepřijmout něco, co už dobře funguje jinde? Představoval bych si lekci třeba jednou měsíčně. Mám výhodu, že náš vedoucí mi dává zelenou a maximální podporu.

Zmiňoval jste čtyři děti na konci studia. Nedá mi to, nezeptat se, jak jste to zvládnul?

Jedno se mi narodilo desetileté, jedno pětileté a dvě jsem si udělal sám. (úsměv) Teď je nejmladším dvojčatům šestadvacet, dalším čtyřiatřicet a devětatřicet. Už jsem trojnásobný dědeček, což si užívám. Asi půl roku po mém nástupu k městské policii jsme se přestěhovali z Brna do Milovic ve Středočeském kraji. Úžasné je, že jako řadový strážník můžu cestou domů ve vlaku úplně přepnout.

Úžasné je, že jako řadový strážník můžu cestou domů ve vlaku úplně přepnout.

Silový sport, modelářství, hudba, zbraně, motorka…. Kde berete čas?

Je to o tom, že si člověk musí ten čas uspořádat. Motorku už dneska používám jenom jako dopravní prostředek, modýlky letadel se dají stavět většinou večer, když si žena pustí oblíbené seriály. Muzika se dá poslouchat téměř při všem, většina lidí mě neviděla bez sluchátek, cesta vlakem je skvělá příležitost. Po fyzické stránce se snažím udržovat, v Milovicích do fitka chodí kluci, kterým je přes šedesát a já bych chtěl mít v šedesáti stejnou kondičku jako oni. Už nemám přemrštěné představy, dívám se na to reálně a chtěl bych fungovat co nejdýl. U letecké záchranky jsem musel každé dva roky absolvovat lékařskou prohlídku. Když jsem se tam chtěl vrátit, tak jsem měl nějaké zdravotní problémy a prohlídka měla rozhodnout. Ale ukázalo se, že to nebylo nic vážného, prošel jsem a dokonce jsem lékaře, který mi dělal rentgen plic, rozesmál. Měl jsem zaškrtnuto, že kouřím od čtyřiceti a on mi řekl, že už ty, co kouří od dvanácti, nedoženu, plíce jsem měl naprosto čisté.

Vy jste začal kouřit ve čtyřiceti??

Jo. Kromě toho, že mě u městské policie naučil parťák jíst příborem, tak jsem se tady naučil kouřit. Od jednoho nejmenovaného, který to bude číst v Jeseníkách.

A jak to vidíte dál?

Teď je mi osmačtyřicet a lítání je omezeno zdravotním stavem. Dokud projdu prohlídkou, budu lítat. Branná povinnost u AZ je do šedesáti. Nepředpokládám, že budu lítat tak dlouho, ale dokud mě to bude bavit, budu to zvládat a nebudu si připadat jako hrozba pro ostatní. Osádka je jako rodina, ve které se musí každý na druhé spolehnout.

Chtěl byste někomu něco na závěr vzkázat?

Chtěl bych poděkovat svým rodičům za to, že mě s láskou vychovali. Své ženě, že to se mnou vydržela a ve všem mě podporovala. Dětem bych chtěl poděkovat za to, že se nechaly vychovat tak, jak jsou a přeju jim, aby jim to s jejich dětmi dopadlo stejně. Vždycky jsem měl štěstí na lidi, po celé republice mám hromadu kamarádů, které zdravím. A úžasná věc byla, když mě pozvali, abych se po 14 letech vrátil. To byl neskutečnej dárek od života.

S blížící se padesátkou často bilancuju. Před dvěma roky mi v náručí umřel táta na rakovinu a já si uvědomil, že jsem na řadě a že mám co nabídnout a předat dál. Školení mě naplňuje a baví a podle zpětný vazby, doufám, že kluky taky.

Stando, díky za rozhovor, bylo mi potěšením, a ať se vám daří!

• Předchozí
• Následující