Důchod není hranice

  Představa blížícího se důchodu na každého působí zcela odlišně. V určitých fázích života na tuto část životní etapy nahlížíme jinak. Jako dětem nám naše babičky a dědečkové připadali poklidní, vyrovnaní, bezstarostní a láskyplní lidé, kteří svým vnoučatům věnovali trpělivě svůj čas. V té době nám přišlo nemyslitelné, že jednou také budeme tuto roli plnit. Jako roztěkaní studenti s matnou vizí o budoucím pracovním životě, jsme na hlubokomyslné rozbory představ o důchodovém věku neměli ani pomyšlení.  Bylo to pro nás stále ještě tak daleké a nepředstavitelné, jako jsou úvahy nad nekonečností vesmíru. Ono ani v dospělosti, té rané i střední, to mnohým vůbec nedochází, jaká velká změna nás jednou zastihne a jakou velkou změnou si prochází lidé z našeho blízkého i vzdáleného okolí. Ono také proč se tím v danou chvíli zaobírat, když máme na „to“ ještě dost času. Člověk má v tu chvíli plno zájmů, plno plánů a představ, které by rád stihl realizovat, dokud ještě může. Snad jen čas od času nám do myšlenek vchází ona představa klidu. Nemuset. Nemuset například ráno vstávat do práce. Jedinou reálnou starostí o naši budoucnost v důchodu je založení si penzijního připojištění.

  Často, když se v mém okolí diskuze stáhne na téma odchodu do penze, vždy od někoho zaslechnu: „Důchod? Toho já se stejně nedožiju.“ Ale většina ano, což je naprosto v pořádku a tak by to mělo být ve všech případech. Čas plyne neúprosně, což si připomínáme nad typickým notoricky známým povzdychnutím: „Ty bláho, to je už XY let, co … (zde si můžete dosadit např.: tady pracuji, co se narodilo to a to dítě, co jsem ukončil školu…), to není možný!“ A pak přijde den, kdy se rozloučíme se svými spolupracovníky a kolegy, zavřeme dveře a vykročíme do nové etapy života. Co se ale děje po tomto dni „D“? Ze začátku to může připomínat dovolenou, jenže pak člověk zjistí, že je nekončící. Co teď? Odborné psychologické publikace radí, že je dobré se na tuto změnu připravit. Mít už naplánováno, čím se zabývat, stanovit si další cíle. Jinak člověk „uschne“. Sejde a postupně zanevře na své okolí. Stane se nevrlým zapšklým samotářem. Změnil se společenský status, z aktivního člověka se stal nepotřebný penzista. Nastává plíživý pocit nenápadné úzkosti a svou roli hraje blížící se čas odchodu ze světa a jeho úvahy nad ním. Vyhnout se tomu dá. Je ale potřeba vše pečlivě naplánovat a svou novou roli přijmout pozitivně. Do důchodu, který sociální správa označuje jako starobní, odchází lidé stále ještě v aktivním věku, převážně bez jakýchkoli zdravotních problémů.

  Práce v naší organizaci je specifická. Dlouhé hodiny na nohou, dennodenní komunikace s lidmi, úředničení, fyzický výcvik, neustálé vzdělávání v oblastech zákonů atp. A i odsud odchází naši kolegové do důchodu – najednou tlustá čára a… Nedávno jsem se s jedním z nich, který odešel před rokem, bavila. Václava Čermáka znají kolegové z OŘ Prahy 1, kde sloužil od roku 2002 sedm let a z OŘ 13, kde působil až do loňského roku. Zajímalo mě, jaká to byla pro něj změna, a co vlastně teď dělá, když má najednou spousta času. Odpověděl mi: „Víš, já jsem byl rád, už bylo na čase. Vlastně nedělám nic. Užívám si klidu, nemám žádné starosti. Chodím se dívat na fotbal (pozn. dříve aktivní fotbalista, rozhodčí a trenér), občas zajdu za kamarády a dost se věnuji svým dvěma vnučkám. To je pro mě relax a smysluplná náplň. Často spolu i sami jezdíme na dovolené. Práce     a ten šrumec kolem mi vůbec nechybí.“

  Každý z nás je jedinečný, každý má jiné vize, jiné cíle. Nedávno jsem měla možnost se potkat s Václavem Mornštejnem. Pravděpodobně ho nemusím vůbec představovat, tak alespoň krátce pro ty, co do našich řad vstoupili po roce 2014. Václav je známou legendou pražské městské policie, u které po přestupu od policie státní působil od roku 1994 jako instruktor fyzické přípravy. Tehdy byla Městská policie Praha v začátcích a fyzická příprava probíhala v tělocvičně na Balkáně.  Václav v roli instruktora pokračoval až do svého odchodu do důchodu, tedy téměř dvacet let. Tento judista tělem i duší zůstal MP věrný až doposud a vždy ji aktivně prezentuje na veteránských závodech v judu, kde se Václav mimo jiné těší těm nejlepším výsledkům. Ten úplně poslední je zlatý a vybojoval ho na konci září na Mezinárodním mistrovství v Judu.

Co pro Vás znamenal přechod z pracovního procesu do důchodu? Měl jste z toho obavy nebo jste se těšil?

  „Nebylo to jednoduché, protože nějaká řádka let tady byla. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si zvykl. Budil jsem se v hodinu, ve kterou jsem byl zvyklý vstávat, jakože jdu do práce a tak dále. Ono za těch dvacet let to v člověku zůstane zakódovaný a ty návyky, které máte, tak to trvá nějakou dobu, než se odstraní.“

A co jste dělal, když jste jistil, že najednou máte spoustu volného času?

  „Nemám (smích). Se mnou kdysi trénoval nějaký pan Václav Vosmík a já mu vždycky říkal: „Vendo, vždyť ty musíš mít strašně moc volného času?“ A on říkal: „Nemám!“ Já jsem mu to nevěřil a teď poznávám, že to tak je. Jediná výhoda je, že nevstávám v šest ráno, ale třeba až v půl osmé.“

To máte program v celém týdnu tak nabitý?

  „Vcelku ano. Já jsem vyrostl pro pohyb a mě ten pohyb baví a udržuje mě v kondici. Nějaký věk sice už mám a je fakt, že v mých letech se už všechno špatně hojí, nějaké ty rány, modřiny a podobné věci. Ale i přesto si pohybem tělo regeneruju. Navíc se k tomu zabývám přírodní medicínou. To mě naučil pan Lorenz, který mě kdysi trénoval. Už takových dobrých možná osmnáct let neberu žádný prášky, nic. Snažím se vše řešit přírodní vědou, hlavně čínskou přírodní medicínou.“

Čemu všemu se tedy věnujete?

  „Snažil jsem se od začátku pořád předávat informace a zkušenosti, které mi práce u MP dala. Pořádáme různé semináře jak v Praze, tak po celé republice v rámci sebeobrany Jiu Jitzu, kde je zakomponováno i mnoho policejní praxe. Semináře jsou pro veřejnost, ale jsou přítomni i strážníci a policisté. Sebeobranu trénuju každé pondělí a středu na Balkáně a nabízel jsem to i našim strážníkům. Občas toho někdo využije. Provádíme tam i akce, které by se jim hodily do ulice. Jsem žák pana Vladimíra Lorenze a snažím se stále držet jeho styl, ale doba je taková, že jsem do toho zakomponoval i ulici a policejní praxi, aby mí žáci věděli, jak mají zasáhnout, jak se vyvarovat zbytečným komplikacím a tak. Dále chodím na své tréninky, trénuji judo i děti a také vedu lekce kondičního tělocviku pro seniory. Když mám chvíli čas, tak si chodím odpočinout na různé výlety s klubem seniorů a sem tam s kytarou mezi kamarády.“

❞ Nějaký věk sice už mám a je fakt, že v mých letech se už všechno špatně hojí, nějaké ty rány, modřiny a podobné věci. Ale i přesto si pohybem tělo regeneruju...

  V roce 1994, kdy útulek pražské městské policie byl teprve v plenkách, ostatně podobně jako celá naše organizace, se objevil v prostorách bývalé barvírny, kde bylo pár kotců po tehdejším spolku ochránců přírody, muž, který sem přivedl zachránit psa. A protože to byl odborník na kynologii téměř posedlý láskou ke zvířatům, slovo dalo slovo a tehdy začala dlouhodobá spolupráce s útulkem. Dá se říci, že Jan Sosna s Václavem Steinbauerem, jenž je vedoucí dodnes, útulek společně vybudovali od píky. Honza, kromě toho, že působil v útulku jako ošetřovatel, stál i u zrodu Útvaru psovodů, kde se podílel na výcviku služebních psů.  Po dlouhých třinácti letech se rozhodl odejít do důchodu o něco dříve. „Práce v útulku byla náročná. Dal jsem tomu opravdu kus svého života a trávil zde mnoho času, mnohdy i víkendy. Bydleli jsme v Praze, ale pak jsme se přestěhovali mimo Prahu do Sadské. Má žena měla chovnou stanici francouzských buldočků, což je hodně náročný koníček. Já jsem ráno odjížděl kolem páté a vracel se večer leckdy až v devět hodin. Byl to takový kočovný život. Útulku jsem opravdu věnoval mnoho času a prakticky jsem nebýval doma. Cítil jsem, že to takhle dál nejde a chtěl jsem pomáhat mé ženě, tak jsem odešel do důchodu.“ Honza se psům a jejich výcviku věnoval od mala. Jak je to dnes? Stále se ještě věnujete kynologii? „Od svých pěti let jsem vždycky měl německého ovčáka až do teď. Má žena má dobrmana a knírače. Oba se věnujeme sportovní kynologii. Služební jsem se věnoval kdysi, kdy jsem kromě pražské městské policie spolupracoval v rámci výcviku i se státní policií. Absolvoval jsem i výcvik IPO, kde jsem složil mezinárodní sportovní zkoušku. Ale je to náročný koníček a jak přibývají roky, tak už pomalu ubývají síly. Navíc se můj pes zranil a už se nemůže závodům věnovat.“ Co pro Vás znamenal přechod z pracovního života do důchodu? Nestýskalo se Vám? „Jak jsem řekl, útulku jsem věnoval mnoho svého času, který byl na úkor rodiny a ještě jsem k tomu dělával i figuranta. To rozhodnutí muselo přijít, bylo to logické vyústění. Ale čas od času si na ta léta vzpomenu. Dokonce se jezdím dívat na kynologické závody ve služební kynologii, které pořádá Útvar psovodů. Ty jsem zakládal já společně s Pepou Žaludem. Takže si tam zavzpomínám a setkám se s bývalými kolegy.“

  Náplň života po skončení dlouholetých pracovních povinností je pochopitelně u každého odlišná. Důležitým faktorem však je, dělat věci tak, aby nás těšily. Neseme-li si své zájmy z minulých let, které mohou být u někoho srdeční záležitostí, a naše fyzická schránka nám stále umožňuje se jim ještě několik dalších let věnovat, máme vyhráno. A nemusí se jednat jen o sport, jako v případě Václava Mornštejna a dalších pár bývalých kolegů, kteří se i nadále věnují cyklistice nebo maratónskému běhu. Znám zaryté myslivce, rybáře, ale i ty, kteří se nakonec rozhodli znovu alespoň na částečný úvazek někde pracovat a nedělají to jen z ekonomických důvodů. Stejně tak lze najít zájmy nové, kterým se můžeme oddávat psychicky. Dnešní doba toho nabízí mnoho, od různých koníčků po další vzdělávání. Důležité je, nepodat se oné nastalé sociální změně a nenechat se udolat komplexem méněcennosti a sníženým sebehodnocením. Důležité je myslet pozitivně a mít kladný přístup ke svému životu a okolí. Jak jednou řekl jeden psycholog: „Senior je pojem a stáří je číslo.“

foto: DS MP Praha, archiv MP Praha

• Předchozí