Fotbal nás dost zaměstnává aneb Život na obvodě: Praha 10

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 3. prosinec 2019 Autor Redakce Vytisknout E-mail

Co vás napadne jako první, když se řekne „Praha 10“?

Praha 10, Praha 10...? Tápete, přemýšlíte, nic vás nenapadá? Ano, jako kdyby desítka neměla žádnou pořádnou a zapamatování hodnou dominantu... Člověk musí přece jen chvilku přemýšlet...

Vršovice? Fotbal? Slavia a stadion Eden? Bohemians, klokani a Ďolíček?

Co dál na Praze 10? Koh-i-noor a usměvavá dívčí tvář s patentkou, sevřenou v levém oku? Nebo si snad vzpomenete na dvě místní vily od geniálního architekta Jana Kotěry? Jednou z nich je Trmalova vila ve Strašnicích, druhou potom vila v ulici Hradešínská, kterou projektoval a nechal postavit přímo pro svou rodinu. Už tehdy platilo, že tohle je setsakra dobrá adresa: sousedem Kotěrových byl třeba jeden z nejvýznamnějších meziválečných průmyslníků Emil Kolben. No, neberte takového souseda...

  Jste hypochondři nebo opravdu nemocní? Pak by vám mohla naskočit vinohradská nemocnice. A pokud vaše cesta za zdravím nedopadne dobře, tak se hned vedle pro jistotu nachází Vinohradský hřbitov. Errores medicorum terra tegit.

  Jste spíše na kulturu? Možná si tedy vzpomenete na bezmála desetileté účinkování souboru Járy Cimrmana v Divadle Solidarita (dnes Strašnické divadlo). Budova Solidarity se objevila ve filmu Nejistá sezóna. Nebo se vám spíše vybaví Kulturní dům Barikádníků (hezky česky „Barča“)?

  Zabloudili jste někdy do Zahradního města? Sídliště, vyrostlé v šedesátých letech, by bloudícího neznalého pocestného s vybitým telefonem přivedlo na okraj šílenství... Ulice Sněženková, Zvonková, Leknínová, Sasanková, Jasmínová, Kosatcová, Macešková, Jiřinková, Pivoňková, Fialková, Šafránová a velká spousta podobných květinových názvů ulic... Caramba, kdo by měl nervy bloudit v téhle botanické zahradě?!?

  Praha 10, obvod na jihovýchodním okraji Prahy, tvoří tisíc let staré Vršovice, dále Strašnice a Malešice. Patří sem ale i část Záběhlic, Michle a také kus vilové čtvrti Vinohrady.

  Bydlí tady přibližně sto deset tisíc obyvatel. V žebříčku nejlidnatějších měst Česka by se pražský desátý obvod umístil na pátém místě za Plzní, před Libercem a Olomoucí. Rozloha obvodu činí téměř devatenáct kilometrů čtverečních.

  Vítejte na Praze 10.

  Budova Obvodního ředitelství Městské policie Praha 10 v Počernické ulici je poněkud atypická. Zatímco některá naše obvodní ředitelství jsou rozložena do prostoru a leckdy svými nekonečnými chodbami připomínají spíše bludiště, desítkové „ořetko“ se naopak vypíná do sedmipatrové výšky. Rohová budova se od okolí odlišuje už na první pohled, barevně i architektonicky. Je znát, že byla postavena nedávno. Slouží jen potřebám městské policie.

  Sedm pater přináší občas i zajímavé situace. Když nás místní kolega chce doprovodit k řediteli, chvíli zamyšleně pozoruje ovládací tlačítka výtahu: „No jo, k řediteli… Ale kde on to vlastně sedí? Dojeli jsme správně, je to sedmé patro.

  Ing. Michal Ridl se stal strážníkem před osmnácti lety. Než usedl do ředitelského křesla, absolvoval klasickou cestu: hlídkový strážník, vedoucí směny a zástupce ředitele na Praze 4.

  „Budova není tak velká, jak se na první pohled zdá. Zdání klame. Každé patro má, když to trochu přeženu, jen pár metrů čtverečních. Žádný prostor tady neleží ladem. Operační, instruktážka, vlastní šatna pro každou směnu, máme tady posilovnu, pár kanceláří a místo je pryč. A to máme všechny okrskáře jinde, ti už by se sem vůbec nevešli.“  

  V budově sídlí městská policie už deset let. Ridl mi k tomu říká: „Jako ředitel jsem zažil ještě staré ředitelství na Kubánském náměstí. Sotva jsem přišel na desítku, rozhodlo se o téhle stavbě. Ani jsem pořádně nevěděl jak, už jsem v tom lítal. Neznal jsem obvod, neznal jsem lidi, neznal jsem vztahy… A najednou jsem se měl podílet na něčem, o čem jsem si teprve musel zjišťovat informace… Občas to byly nervy. Snad se podařilo dosáhnout maxima možného.“

  Jaký je výhled ze sedmého patra po divukrásném okolí? „Podívejte se sám. Výhled k nezaplacení. Na věčně kouřící šedivou malešickou spalovnu. A kdyby mně to snad omrzelo, můžu se támhle dívat na jeden autobazar a pár ucpaných silnic.“

  Desátý obvod, ač jeho značnou část lze považovat za centrum města, zatím ještě úplně nepodlehl módní vlně malovat modré čáry všude, kam se člověk podívá. Zóny placeného stání tady nejspíš budou na podzim příštího roku. Problém pro místní strážníky však představují modré zóny v sousedních obvodech, ať už v Praze 2, Praze 3 či Praze 4. Nejvíce problémů s parkováním se tak vyskytuje ve Vršovicích a na Vinohradech. „Zvláště v těchto čtvrtích, v nejproblematičtějších a nejvíce zatížených okrscích máme až tři okrskáře,“ podotýká k tomu Ridl.

  ❞ Zóny placeného stání tady nejspíš budou na podzim příštího roku. Problém pro místní strážníky však představují modré zóny v sousedních obvodech, ať už v Praze 2, Praze 3 či Praze 4...

  Problematické parkování se řeší odtahem jen v těch nejnutnějších a nejkřiklavějších případech nebo na žádanku. Hlídkoví strážníci jsou převážně v autech, standardně vyjíždí tři auta. Pokud na desítce uvidíme pěšího strážníka, v drtivé většině se bude jednat o okrskáře. Na hlídkové směně se na začátku pracovní doby potkává 10 - 12 strážníků.

  Šestadvaceti okrskářům slouží tři jiné služebny. Na té největší jich pracuje devatenáct. Pracovní doba různorodá a všelijaká, od osmihodinových směn v pracovní dny až po čtyři denní a čtyři dny volna.

  Co místní strážníky nejvíce zaměstnává kromě dopravy? „Určitě to jsou bezpečnostní opatření kolem fotbalu. Lidé se baví a fandí, my pracujeme. Nejvíce nás zaměstnává samozřejmě Slavia… Do toho občas zápasy reprezentace. Když už si chceme odfrknout, musíme na fotbal Bohemky. Ale musím zaťukat, v souvislosti s fotbalem nedochází k násilným deliktům nebo šarvátkám, spíše k narušování veřejného pořádku. Na utkání si diváci dají pár piv a po opuštění stadionu se holt ozvou tělesné potřeby.“

❞ Lidé se baví a fandí, my pracujeme. Nejvíce nás zaměstnává samozřejmě Slavia...Do toho občas zápasy reprezentace...

  Na bezpečnostní opatření kolem Edenu se vyčleňuje až čtyřicet strážníků. To se ale týká jen několika málo utkání, například Česko – Anglie. Na zápasy Bohemians dohlíží „jen“ 15 – 20 strážníků.

  Ředitel Ridl náš rozhovor zakončuje ještě zajímavou informací: „Bude to znít jako klišé, ale musím ocenit spolupráci s městskou částí. Městská část poskytuje našim zaměstnancům byty ze svého fondu, takže zhruba pětina kolegů bydlí v obecních bytech. A snad mohu říci, že jednou za rok dostane naše ředitelství významnou a zajímavou finanční částku, kterou rozdělujeme formou odměn mezi strážníky. Myslím, že takovou úroveň spolupráce nemá úplně každý obvod.“

  Našimi průvodci jsou kolegové Honza a Lukáš. Nasedáme do Scouta, vyrážíme do ulic. Co kolegové řešili, o co jsme přišli? Lukáš jen potvrzuje, že těžiště činností se během let přesouvá k dopravě: „Nějaké stání na zeleni. Jenže cizinec odněkud z Pobaltí. Jedna stopadesátšestka a zaměstnala nás skoro na hodinu. Jestli jste o něco přišli, tak jen o dohadování kolem lustrace,“ a pokračuje s jistým povzdechem: „Jsem tady už devět let a připadá mi, že pětadevadesát procent všech upozornění je jen na dopravu. Dříve to tady bylo rozmanitější, řešily se všelijaké případy. Teď už si někdy připadám spíš jak hlídač parkoviště.“

Zajíždíme do Vladivostocké ulice, konečná tramvají. Na zemi, jen několik decimetrů od kolejí, tady leží muž, v přibližném stáří šedesáti let, pravděpodobně pod vlivem alkoholu. Vytřeštěný pohled, na tváři několik odřenin. Krásné počasí, sluníčko svítí, poslední záchvěvy babího léta, ale muž má na hlavě kulicha. Když mu kolega pomůže vstát, jen se kolébá a oči má upřené kamsi skrz nás. Zřejmě někde za námi vidí něco zajímavého, protože z toho nespouští oči. Nedostáváme z něj ani slovo. Co poněkud překvapuje, že má na nohou taktické boty v celkem dobrém stavu, které užívá i pražská městská policie. Vznáším řečnickou otázku, kde asi tak chlapík přišel k zánovním prabosům. Kolegové mi vysvětlují, že nemocnice občas potřebují obuv a oblečení pro nemajetné pacienty bez domova, které propouštějí z léčení. A desítkoví strážníci mezi sebou prý občas udělají sbírku a podobné přebytky zašlou po dohodě do nějaké nemocnice. Páni kolegové, tyhle dobré skutky vám jednou možná budou přičteny k dobru! Najednou se stařík kácí k zemi a na ruce se mu objeví barevný papírový náramek. Ne, tenhle chlapík rozhodně nebyl na hudebním festivalu, taneční zábavě či podobné akci. Je to náramek z nemocnice, plný údajů o krevním tlaku, teplotě, nějaké čárové kódy. Co chybí, to je to nejdůležitější: ze které nemocnice vzal pán roha. A také náš šedesátiletý pán omládne: podle náramku je mu teprve devětatřicet let. Možnost, že by nám ve kterékoliv nemocnici jen tak po telefonu řekli, že tohoto pacienta postrádají, se limitně blíží nule. Z muže nedostáváme žádné informace, jeho jediným komunikačním kanálem je kromě neustálého kývání jen občasný výkřik: „Ááááááááá!“  Voláme záchranku. Ať ho zavezou, kam ho zavezou, bude mu tam v tomhle stavu lépe než na ulici.

  Urgentní telefonát: u jednoho supermarketu leží uhynulá kočka. Ne, kočce už nepomůže ani umělé dýchání z huby do tlamy, k čemuž je kolega jedním kolemjdoucím vyzýván. I další parta vtipálků, co jde kolem, převlečená za stavební dělníky, si přisazuje: „Chlapci, jestli dodáváte do čínských restaurací, pak jednu máte hned za rohem. – Asi nemáte tak velké platy, když si musíte k obědu lovit chudinky kočky! – Co vám ta kočka udělala, že jste ji zastřelili?!? Blbě parkovala?“ Ha ha ha. Kočka končí ukrytá v nedalekém křoví, kam by oči kolemjdoucích neměly dohlédnout, a odchytové službě se předává přesný popis místa.

  Několik oznámených případů špatného parkování je přes tablet  vyřízeno během chvíle. Další oznámení je dodávka na chodníku. Po příjezdu na místo nastává pravé strážnické dilema, kdy ani jedno řešení není ideální. Na místě všímavý spoluobčan, který nás zavolal. A na chodníku stěhovací auto. Jeho řidič nám ukazuje cedulku, která na místě už od včerejška upozorňovala, že dnes tu bude probíhat stěhování a že dotyční žádají o zachování volného parkovacího místa. Nepovedlo se, volné parkovací místo není žádné široko daleko. Podle oznamovatele musíme vědět, že na chodníku se nestojí. Ano, víme. Podle obyvatele domu a řidiče stěhovací dodávky máme pochopit, že s takovým autem se nikde v okolí zaparkovat nedá a dotyční nosí těžké a objemné předměty. Ano, chápeme. Co teď? Správko, pokuta, symbolická pokuta, domluva... Těžká volba...

Jedeme na majáky. Na další konečné tramvají leží v kolejích nehybný muž, tramvaje nabírají zpoždění. Zjevně člověk, který by měl co nejdříve využít služeb Armády spásy. Ošuntělý, zbědovaný, zanedbaný. A kalhoty spadlé do půli stehen, pod nimi žádné spodní prádlo. Mám pocit, že za chvíli uvidím svojí snídani. Honza můj stav komentuje: „Neříkej, žes něco podobného už neviděl a nezažil. Nějak sis odvykl za tu dobu, co nejsi na ulici.“ Zažil, ale asi už opravdu odvykl. Kolem nás jsou rozházené a rozšlapané všelijaké potraviny: plata vajíček, těstoviny v obalech, rýže ve varných sáčcích… Výsledek humanitární pomoci ze strany jedné dobročinné organizace. Jednou za týden se tady u parku objeví dodávka a lidem bez domova se rozdají potravinové balíčky a hygienické potřeby. „Podívej se těch rozbitých vajec. Už vidím, jak si ve  stanech a boudách rozdělávají oheň a kuchtí si tam špagety.  Dodávka odjede, tenhle bordel zůstane.“

❞ Na další konečné tramvají leží v kolejích nehybný muž, tramvaje nabírají zpoždění. Zjevně člověk, který by měl co nejdříve využít služeb Armády spásy. Ošuntělý, zbědovaný, zanedbaný. A kalhoty spadlé do půli stehen...

  Jedeme se podívat do míst, která už viděl každý z nás. Respektive každý, kdo viděl film Obecná škola. Stěžejní scény se točily v místní bývalé chudinské kolonii Slatina. Procházíme několik dřevěných, rozpadajících se baráků. Tak tady třída šikanovala paní učitelku Maxovou, tady řečnil do školního rozhlasu pan ředitel Hrušínský, tady vládl tvrdou rukou Igor Hnízdo... Ona poetická, melancholická nálada je ale pryč. Jen hromady nepořádku, harampádí a několik bezdomovců. Výjimkou je asi čtyřicetiletá žena, která má svůj kout vzorně uklizený a dokonce i vyzdobený. Estét by onu výzdobu nejspíš považoval za poněkud kýčovitou, nicméně její místnost působí v té okolní bezútěšnosti přece jen překvapivě příjemným a útulným dojmem. Paní držím pěsti.

  Další oznámení, vozidlo přímo ve vchodu do školky. Oznamovatelka prý důrazně žádá o odtah. Jenže, ať děláme, co děláme, ať se sebevíc snažíme, vozidlo ve vjezdu do mateřské školky nevidíme. Co vidíme, to je auto na chodníku, ale nijak zásadněji nepřekážející. Neblokuje ani branku do areálu školky, ani žádný vjezd. Přestupek? Ano. Odtah? Ani náhodou.

❞ Přichází dvě zaměstnankyně a vypadá to, že se špatně vyspaly. „Vidíte to? Tak to odtáhněte!“ Děkujeme za radu. Div, že dámám z úst nešlehají plameny a z nozder nevychází dým...

  Přichází dvě zaměstnankyně a vypadá to, že se špatně vyspaly. „Vidíte to? Tak to odtáhněte!“ Děkujeme za radu. Div, že dámám z úst nešlehají plameny a z nozder nevychází dým. Bez pozdravu se k nám otočí zády a chystají se odejít. Honza směrem k odcházejícím zádům říká, že takhle jednoduché to přece jen nebude. „Dámy“ se k nám přece jen obrátí čelem. „Podívejte, děti to auto musí obcházet a na to nejsou zvyklé! A vůbec, odtáhněte to! Volali jsme na státní policii a ti nám řekli, že to auto musíte odtáhnout. To auto nám stojí ve vchodu, snad to vidíte!“ Ne, nevidíme, ani když se snažíme. Lukáš zatím přes tablet lustruje majitele, zda nebydlí někde poblíž, ale bez úspěchu. Honza trpělivě vysvětluje, že v tomto případě odtah nenařídí. Jeho řeč přerušují výkřiky typu: „Ale státní policajti vám po telefonu nařídili, abyste to auto odtáhli!“ A pak volí paní ředitelka tvrdý kalibr: „Koukněte, támhle na zdi je nástěnka, přes to auto ji nemůžu otevřít. A potřebuji tam dát oznámení pro rodiče. A nemůžu. To je hrubé narušení provozu naší mateřské školky! Odtáhněte to auto!“ Obdivuji Honzu, jeho trpělivost je, zdá se, nekonečná. Kdyby vzal hrách a hodil ho na zeď, byl by výsledek lepší. „To, že nemůžete otevřít nástěnku, není podle silničního zákona důvod k odtahu, je mi líto.“ Paní ředitelka v tu chvíli zastříhá ušima: „Říkal jste podle silničního zákona?“ A pak slyšíme z úst vysokoškolsky vzdělaného člověka větu: „Tak ho odtáhněte podle občanského zákona! Nebo podle trestního, to bude ještě lepší!“ Nebyla to legrace, bylo to míněno vážně.

Někdy si člověk říká, že ho na ulici nemůže už nic překvapit. Spletl jsem se. Rozhovor s paní ředitelkou okomentoval Lukáš: „Tak, a tohle je náš borec na konec.“

Tož tak a na shledanou na Praze 10.

RED, foto: DS MP Praha

Zobrazení: 1524