Hlavně nepotkat dlouhý dřevo

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: neděle 1. září 2024 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Když se řekne Šumava, tak si mnozí z nás představí lesy, pláně, ledovcová jezera, klidná údolí, Teplou a Studenou Vltavu, řeku Křemelnou a Vydru, borůvkové knedlíky, houby… Někteří pamětníci si pak vzpomenou na takové pojmy jako je Král Šumavy, výroba skla, železná opona, pohraničí či nápisy Pozor státní hranice. Já osobně mám k tomuto koutu naší země velmi kladný vztah, neboť jsem v jeho podhůří prožil nemalou část svého života. Šumava pro turistu znamená především Kvildu, Modravu, Prášily, Srní, Antýgl, Horní Planou a Lipno. Já ovšem mám blízký vztah k té západnější straně pohoří, takže pro mne Šumava znamená především Hamry, Brunst, Železnou Rudu, Zadní Chalupy či Svatou Kateřinu. Z přírodních artefaktů pak jsou to především naše ledovcová jezera – tedy Černé a Čertovo, vrcholy Ostrý či Špičák a hřebenovka na Prenet. Ale dost bylo seznamu turistických lokalit a vrhněme se na to, proč o tom vlastně píšu. Pražské prostředí městské policie zná dobře asi každý náš čtenář, ale podívat se jinam, pod úplně jinou pokličku je věc dobrá a jistě poučná. Proto jsem se vydal v rámci našich reportáží o jiných městských policiích právě do Železné Rudy, hned na hranice s Německem, přesněji se spolkovou zemí Bavorsko.

Železná Ruda vypadala po revoluci trochu jinak než dnes. Ostatně, kdo by to byl čekal. Velmi dobře si pamatuji ještě gazíky pohraničníků, jejich prázdné pohledy, německé ovčáky na řetězech a zátarasy. Jako mávnutím kouzelného proutku se však do žil Šumavy začal vlévat kapitalismus a vše s ním spojené. Na lesní samoty zavítal život, který zde byl po řadu desetiletí téměř nemožný. Mnoho samot skončilo jako terče cvičné vojenské střelby, a tak bylo zajímavé v prvních letech chodit a dívat se, jak historie našich předků vzala za své. Ovšem život si svou cestu vždycky najde. Z rozvalin se staly horské chaty a chalupy, hotely rostly a opravovaly se, cesty pro těžkou vojenskou techniku nahradily turistické stezky, později cyklisté a dnes převážně elektro cyklisté. Na počátku devadesátých let byl synonymem pro toto město především prodej sádrových trpaslíků a dalších nevzhledných kýčů, které sem jezdili nakupovat naši západní sousedé. Bylo libo trpaslíka s Micky Mouse? Není problém, ale vedle mají ještě větší kýč, tak raději běžte tam. Společně pak s trpaslíky a vietnamskými prodejci dokreslovaly atmosféru města kasina a občas i nevěstince. To je však minulost. Roky uplynuly jako voda a ta obrousila i tyto hrany. Dnes je Železná Ruda moderním městem, turistickým centrem a hraničním přechodem. Vydejme se tedy na návštěvu k městské policii, abychom zjistily, jaké problémy toto město řeší a jak vypadá taková služba mezi mohutnými korunami smrkových velikánů. Tak by to asi napsal nejznámější šumavský spisovatel Karel Klostermann.    

Cesta do Rudy nepatří k těm nejkratším. Skoro tři hodiny autem a to mám štěstí na dobrou dopravní situaci. Praha je volně průjezdná, Barrandovský most i přes opravy jede a na plzeňské dálnici nejsou žádné uzavírky a dopravní omezení. Jako nejhorší se nakonec ukázaly Klatovy, kde vybudování několika kruhových objezdů v těsné blízkosti moc dopravě nepomohlo, ba naopak. Když opouštím bránu Šumavy tak nejedu směr Železná Ruda, ale jedu na Nýrsko a Hojsovu Stráž. Jde o to, že Železná Ruda prochází výraznou dopravní rekonstrukcí a příjezd bude mnohem lepší ze zvolené strany. Poslední kilometry vedou jen a jen do kopců. Z dálky je vidět Ostrý a další vrcholy. Železná Ruda pro mne začíná na Špičáckém sedle a hned míjím velkou dopravní značku upozorňující turisty, že parkování je možné jen na vyhrazených místech. Ovšem hned za ní mimo vyhrazená místa parkuje asi patnáct aut, jako by se nechumelilo. Je mi tak trochu jasné, jaká bude hlavní náplň železnorudských strážníků.

Následuje jen sjezd z kopce do centra města. Zde je téměř po celé trase padesátikilometrová maximální rychlost. Mám co dělat, abych ji nepřekročil, brzdím, co to dá a ukazuje se, že ti za mnou jsou trochu jiného názoru. Padesát, nepadesát, jedeme, co to dá. Míjím mnoho rozestavěných apartmánových domů, mnoho opravených objektů a mnoho turistů, především těch na kolech. Podle instrukcí zajíždím na pěší zónu a směřuji k obecnímu úřadu. Je pátek po obědě a u dveří budovy s erbem města stojí Ondra. Místní strážník, který zde společně s kolegou Petrem a jejich velitelem Mgr. Josefem Podlešákem zabezpečují veřejný pořádek, dopravu a jak jsem se později dověděl i mnoho dalších věcí, které strážník v Praze opravdu neřeší.

Před obecním úřadem stojí polepený Hyundai Tucson s majáky. Ondra mi podává ruku a hned jdeme na služebnu, protože zrovna zde provádí IT pracovník údržbu kamerového systému a hlavně přípravu systému nového. „Do měsíce bychom měli mít konečně přístup do všech registrů. To tady dlouhou dobu nebylo a museli jsme na všechny lustrace volat Policii ČR. Kluci z PČR jsou ochotní a máme společně velmi dobré vztahy, navzájem si pomáháme, když někdo nemůže, druhý zaskočí, ale nechci je neustále volat ke každé hlouposti. Ostatně, jak jsi dnes sjížděl ze Sedla, tak od dvou hodin probíhá dopravní akce a měří se.“ (úsměv) Usadíme se v malé služebně, s malou kuchyňkou, s několika monitory a pár místnostmi. Místní obecní policie sídlí přímo v budově úřadu. To jsem si ověřil za malou chvíli, když jsem hledal toaletu a místo ní vešel do velké místnosti, kde se projednávalo územní plánování. Naštěstí byly na stolech jen plány a nikdo nikde. Výborně, ušetřil jsem si vysvětlování.

Nedávno jeden z nich zbledl, začal se rozčilovat, nadávat a pak začal vytahovat z kapes stovky euro... Když jsem mu vysvětlil, že chci tisíc korun, tak mě málem samou radostí objal.

Co se týče kamer, tak kamerový systém města je na velmi dobré úrovni. Dobré rozlišení, otočné 360stupňové kamery, možnost automatického rozpoznávání registračních značek. Ondra bere do ruky ovládací pult a přibližuje si vozidla, která nerespektují krátkodobé uzavírky a vjíždí do rozestavěné komunikace. „Doprava je tady trochu komplikovaná. Celé centrum je rozkopané, objízdná trasa je velmi dlouhá a místní a ti, co tu to znají, využívají úzké cesty kolem města, aby si ušetřili kilometry. Osobáky to celkem zvládnou, ale občas se najde řidič kamionu, který si nedá říct… ti pak musí složitě manévrovat a couvat. Stejný problém nastane tehdy, když se řidiči kamionů slepě řídí navigací a skončí u viaduktu. To náhle zjistí, že se nikam nevejdou… Pak jim složitě vysvětluji, že tudy opravdu neprojedou. Jednou jsem potkal takového řidiče, který téměř vůbec neuměl couvat. To je pak peklo… strávíte řešením hodiny a nakonec mu vystavím pokutu na jeden tisíc. Nedávno jeden z nich zbledl, začal se rozčilovat, nadávat a pak začal vytahovat z kapes stovky euro. Dlouho přemýšlel, počítal a nakonec mi podal balík bankovek téměř s pláčem. Když jsem mu vysvětlil, že chci tisíc korun, tak mě málem samou radostí objal.“ (smích) Ostatně k couvání se dostaneme ještě v rámci jiné příhody.

Abychom netrávili mnoho času na služebně, tak vyrážíme. Hned po pár minutách si všímám rozdílu mezi malým a velkým městem. Téměř na každém rohu Ondra někoho zdraví. Tady se zná každý s každým. Milé úsměvy a mávnutí. Stejně tak, když míjíme kolegy z policie. Vyjíždíme z Rudy směr Špičák. „Naše území není jen samotné město, ale také přilehlé okolí a některé další obce. Zajíždíme do území Národního parku Šumava, CHKO Šumava a další. Jsou místa, kam v létě moc rád nejezdím kvůli turistům. Třeba taková jezera. Jedním slovem peklo nebo pražský Václavák. To jedeš jedním davem tři kilometry… hrůza. Pokud je oznámení, tak tam samozřejmě jedeme, ale jinak moc ne. Ostatně to ani není moc efektivní. Ale je pravda, že jsem jednou u jezera potkal cizince v karavanu, jak si tam dávají ranní kafíčko a moc se divili, že tam opravdu nemají co dělat…“  Slova o velikosti rajónu si ověřuji na mapách a docházím k výsledku něco kolem 80 kilometrů čtverečních. To opravdu na jednoho není málo!

Ruda je centrem letní a zimní rekreace. V mezidobí je tu tak trochu liduprázdno a Šumava se stává snesitelnější a tajemnější. Ale dnes to rozhodně není. Směřujeme na Pancíř, vrchol, na který vede jednosedačková lanovka, která má k modernímu pojetí opravdu hodně daleko. Moc dobře si ji v tomto stavu pamatuji jako malý, a to už je více než třicet let za námi. „V dolní části, kolem chat a hotelů, je pěší zóna, tak je zde maximální rychlost jen dvacet kilometrů a hlavně se smí parkovat jen na vyznačených místech. To je především problém v zimní sezóně, protože zde je tzv. Weisovna, kde lyžují především malí lyžaři a rodiče je chtějí dovést až na svah. To se tady občas člověk nehne… jinak v létě to celkem jde, ale tu povolenou rychlost nedodržuje snad nikdo. Hlavně z kopce dolů.“ Jako na ukázku nás potkává cyklista zabalený do aerodynamického posedu a jede přinejmenším padesátkou.

Výhledy z Pancíře jsou úžasné. Ondra kontroluje zaparkovaná auta, jde za provozovatelem, zda je vše v pořádku, pozdraví se s obsluhou lanovky a jedeme dolů. Hned pod Sedlem je totiž velký plácek, o kterém jsem vám již psal. Patří Lesům ČR a lidé jej využívají jako odstavné parkoviště. Především ti, co nechtějí platit za parkovné. Aut je celá řada, tak chvíli postávám a sleduji strážnickou práci. Po napsání asi desáté parkovačky a dání oznámení za stěrače vozidla následuje fotodokumentace a vyrážíme dál.

Zvoní telefon. Čekal jsem opět nějaké parkování, ale tentokrát jedem vyzvednout poštu pro úřad do Hojsovy Stráže. „Nechali nám nějaký balík u hasičů na Hojsovce. To je úplně běžné a děláme to prakticky pořád. Dost často také vozíme úřednice k jednání, s poštou či na jiné pobočky. Co je možná trochu netradiční, je to, že ve školním roce vozíme děti do školy. Autobusy totiž končí na točně mezi Rudou a Prášily, a tak je dovezeme společně s místním školníkem až sem do města. Rodiče s tím souhlasí a náš pan starosta také, takže není problém. Je to sice takové neoficiální, ale z mého pohledu je to fajn. Něco trochu jiného než u vás v Praze, kde máte MHD za každým rohem…“ (smích).

Před pár týdny jsme řešili případ, kdy někdo, kdo nechtěl jezdit delší objížďku, prostě vzal dlouhé štípací nůžky na kov a všechny zámky po cestě přeštípal.

Ovšem doprava není jen o samotném parkování, tedy o dopravě v klidu. Hodně cest má závory a od nich mají klíče jen lesáci, policie a právě i městská policie. Když jedeme, tak v autě leží velký svazek klíčů od mnoha cest a závor. „Lidé jsou někdy neuvěřitelně drzí. Před pár týdny jsme řešili případ, kdy někdo, kdo nechtěl jezdit delší objížďku, prostě vzal dlouhé štípací nůžky na kov a všechny zámky po cestě přeštípal. Ovšem jednu věc nedomyslel a ani o ní vědět nemohl. Lesáci mají totiž na cestách namontované fotopasti… (úsměv) Takže nakonec jsme měli v ruce fotky, jak pachatel ve velkém teréňáku RAM štípe zámky a hází je do lesa… Kolegové z PČR měli i poznávací značku, tak byla práce jednoduchá…“ Závory mohu na cestách potvrdit. Mnohokrát jsme je museli zavírat. Naštěstí správci vyměnili zámky na klíč a dali místo nich zámky na kód, který byl univerzální. Ten vám ale neprozradím, ne, že bych byl tajnůstkář, ale proto, že si jej už nepamatuju.

Po lesních a menších šotolinových cestách jedeme celkem často. Horší je, když na takové cestě potkáte, „dlouhý dřevo“, jak říká Ondra. Potkat naložený kamion, který nemá kam uhnout a vy také ne, není zrovna tou nejpříjemnější situací. „Jednou jsem musel takto couvat skoro dva kilometry, než jsem mohl uhnout. Ne že by mi couvání dělalo problém, ale tak dlouho jsem se dozadu v autě nikdy nedíval…“ (smích) My máme štěstí, žádný „dlouhý dřevo“ nepotkáváme. Sice jsou podél cest obrovské hromady vytěženého dřeva, ale po kamionech se slehla zem. Pátek nám uběhl celkem rychle. Strážníci v Rudě mají směny od sedmi ráno do šesti večer a jsou na systému krátký – dlouhý týden. Noční se slouží jen výjimečně a sporadicky. Na celé pokrytí čtyřiadvacetihodinových směn nejsou lidi a ani to není zapotřebí. Šumava není naše metropole.

Z Železné Rudy je kousek ke hraničnímu přechodu Alžbětín. I sem vedou naše cesty. Je zde krásné informační středisko NP Šumava a také velká železniční stanice. Chceme ji projít, ale ozývá se telefon. Volají kolegové z Policie ČR. „Ahoj Ondro, jsou u nás lidé, kteří mají tvou pokutu, můžeš k nám zajet?“ Z prohlídky stanice rychle sešlo a jedeme zpět do centra města k policejní služebně, která je vzdálená asi jen sto metrů od té strážnické. Před budovou stojí pár ve středních letech a drží v ruce vyrozumění o špatném parkování. Na první dobrou poznávám stříbrné MPV stojící pod Sedlem. Ondra vystupuje a dává se do řeči.

„Máme tady napsáno, že máme podat vysvětlení, tak Vám jej podáme,“ vysvětluje paní s úsměvem. „Na Sedle bylo plno a my jsme chtěli zajít na Pancíř. Tak jsme zaparkovali na tom plácku a šli. To byla štreka, já myslela, že mě všichni ostatní cestou nahoru zamordujou. Nakonec jsme tam došli, a protože už jsme nechtěli šlapat, tak jsme sjeli sedačkovou lanovkou dolů. To jsme však netušili, že výstupní stanice je tak daleko od auta… No hrůza!“ Ondra poslouchá, trochu se směje a nakonec převezme iniciativu. Popíše turistům cestu, kterou měli jít, kde udělali chybu a kde příště parkovat tak, aby neměli za stěračem lísteček. Muž vytahuje peněženku a chce zaplatit. Následuje jen úsměv a slova: „Dneska to necháme na domluvě, ať nemáte špatné vzpomínky na Šumavu.“ Následuje jen přátelské rozloučení a rodinka odjíždí od policejní služebny. „Když jsem je tak poslouchal, tak se tou cestou potrestali vlastně sami. Byli vstřícní, slušní, tak proč jim dávat hned pokutu. Kdyby byl takový každý, hned by se pracovalo líp!“ (úsměv)

Jako návdavek mi ještě říká jednu příhodu, která by se dala zařadit rozhodně mezi ty úsměvné. „Před týdnem mně volali lesáci, že jim stojí několik aut na cestách a oni tam nemohou projet. Po dojetí na místo se ukázalo, že se jedná o sběrače borůvek. Bylo jich celkem dost. Samý starý šunky, který rozhodně nemůžou mít technickou, ale co, to jsem v tu chvíli neřešil. Po malé chvíli se z lesa vynořila skupinka s plnými kanystry borůvek a rovnou k nám. Oni už moc dobře věděli, že udělali něco, co není zrovna „košér“ (úsměv) a hned se pustili do řeči. Nakonec to dopadlo tak, se mi snažili zaplatit pokutu těmi borůvkami… No, při dnešních cenách by to byl slabý litr, ale neber to. (smích) Samozřejmě jsem si je nevzal a nakonec měli štěstí, že se mnou nebyl nikdo z NP Šumava. Ten by asi takové pochopení neměl.“ (úsměv) A dodává: „Ale to není samozřejmost, takoví „slušní“ sběrači. Jednomu strážci vyhrožovali napadením a jednoho nakonec hodili i do jezera!“

Nakonec to dopadlo tak, že se mi snažili zaplatit pokutu těmi borůvkami… No, při dnešních cenách by to byl slabý litr, ale neber to. (smích)

Je jasné, že Železná Ruda bude celkem klidné město. Místní usedlíci se tady znají, ti, co mají apartmány, zde stejně po většinou roku nejsou a akce Dny Železné Rudy, kdy se sjede do šumavského centra větší množství návštěvníků, jsou spíše výjimečné. Proto problém s veřejným pořádkem vlastně moc není. Jednu nedávnou akci, kdy k takovému narušení došlo, mi však Ondra poví a nebylo to nakonec nic příjemného. „Minulý měsíc mne volali z jednoho penzionu, že tam mají německého turistu pod vlivem alkoholu a ten nechce opustit jejich pokoj. Bylo mi jasné, že bych sám na opilého chlapa nemusel stačit, a tak jsem si zavolal na pomoc kluky z PČR. Německý turista byl jako hora, agresivní, nikam nechtěl, pod vlivem, a tak jsme na něj společně použili ty nejlehčí donucovací prostředky, tedy hmaty a chvaty. Ovšem, co čert nechtěl, chlap zmodral jak borůvka a úplně zkolaboval. Společně jsme ho oživovali více než dvacet minut, až do příjezdu záchranky. Museli jsme ručně, protože já ani kolegové ruční defibrilátor nemáme. Ten by nám byl, jak se později ukázalo, k ničemu. Protože záchrance výboj nedoporučil a masáž pokračovala dál. Nakonec se jej podařilo nahodit, ale po převozu do Plzně pán po dvou dnech umřel. Ukázalo se, že měl silné problémy se srdcem, vysoký krevní tlak, bral antidepresiva a ještě měl alkohol a dokonce nějaké drogy. Prostě vražedná kombinace!“

Po malé chvíli na služebně chceme vyrazit do ulic, když zazvoní zvonek u vstupních dveří. V nich stojí mladá dvojice, podle mluvy ze severu Moravy, a drží v ruce parkovačku. Provinilý výraz a vysvětlování. Ondra opět nasadí shovívavý tón, vše vysvětlí a nakonec, jako minule, řeší domluvou. Mladí odcházejí spokojení a snad i s ponaučením. To ovšem těžko posoudíme. Vyrážíme na okruh nad Rudou. Napadá mne, že do srdce Šumavy mohou zavítat i někteří zvířecí návštěvníci a ptám se na odchyt. „Jo jo, zrovna nedávno jsem odchytával mládě poštolky, jednou dokonce včelojeda, ale pokud se ptáš na vlky a jiné, tak tě zklamu. Zvíře nejvíc podobné vlkovi jsem odchytával až za Můstkem a to byl místních německý ovčák. Byl tak unavený a hladový, že když mě viděl, tak stačilo otevřít zadní dveře u auta, on tam naskočil s radostným výrazem a vezl se domů…“ (úsměv) Jen pro informaci, služební auto má oddělená přední a zadní sedadla silným plexisklem.

Sobotní směna je v podstatě stejná jako předcházející. Ovšem tentokrát se nesetkáváme s takovými přestupci jako minule. Objevuje se arogantní chování, obligátní otázky „Kde mám zaparkovat? Tady to přece nikomu nepřekáží a nevadí…“ Někdy stačí ještě domluva, někdy padne několik set, ale v podstatě nic závratného. K tomu potkáváme řadu aut v zákazech, mimo objízdné trasy a celou řadu tápajících pohledů. Abych řekl pravdu, tak se některým nedivím. Ondra mi vyprávěl o jednom starším řidiči, který to nevydržel, nakonec odsunul dopravní značku a vzal to pro jistotu do jednosměrky. No, i to je řešení…

„Pokud je čas a prostor, tak tady máme úplně nové elektrokolo. Takže občas působíme i jako cyklohlídka. Což je fajn. Člověk se protáhne a taky se dostaneme i tam, kam auto prostě nemůže,“ dodává Ondra na závěr mé návštěvy.

Když odjíždím zpět, tak volám naposledy na rozloučenou a dovídám se, že poslední přestupce stál před služebnou za pět minut šest. Tak trochu jsem si myslel, že bude Železná Ruda klidnějším městem, ale kdeže. Sezóna je sezóna a je jedno, jestli je ve stínu třicet stupňů nebo metr sněhu na svazích sjezdovek. Vše má své. Na závěr bych chtěl poděkovat Ondrovi za trpělivost, ochotu a za vyprávění. Rád si někdy návštěvu zopakuji.

Zobrazení: 126