S autohlídkou na Praze 8

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 30. březen 2026 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Existuje obvod, kde v jednu chvíli sledujete srnky ladně kráčející vzrostlým lesem, o pár kilometrů dál pak autonomní robůtky vesele rozvážející občerstvení. Obvod, kde filmaři rádi vytvářejí jinou realitu a doktoři zbloudilé duše do reality zase vrací. Obvod pulzující životem i líně tekoucí časem. Obvod vší silou držící Prahu na mapě světa. Je to naše osmička, kde se člověk ani chvilku nenudí, a právě tam jsme vyrazili za hlídkujícími strážníky.

Naši hlídku tvoří strážníci Jirka a Honza. Jirka je u nás druhým rokem a v předchozím pracovním životě oblékal dres státní policie. Honza v odsloužených letech útočí na kulatou desítku a 5 dní regeneračního volna navíc. Už teď však má problém dovolenou vybrat, a tak ho tento benefit moc nezajímá. O dobrou místní znalost je tedy postaráno a můžeme vyrazit.

Nedaleko Ústavu fyziky plazmatu, kde jsem mohl působit, kdyby mi fyzika v páté třídě nepřestala dávat smysl, řešíme první parkování v mé reportáži. Kromě klasického zadání a nafocení do PDA vypisuje Honza ještě „klasické parkovačky.“ Běžné to není, ale oznamovatel vidí, že dostal pokutu a nezjistí to až za x měsíců, poté, co mu přijde obálka. Už na místě nebude příště parkovat a ostatní kolem, kteří by si na podobné místo dělali zálusk, dostanou důrazné upozornění. Je to signál také pro oznamovatele, který tak nebude mít pocit, že se  v jeho záležitosti nic neděje. Už jsme se s názorem, že by se nějaký druh fyzického potvrzení za stěrače měl dávat, setkal na více místech. No, uvidíme.

„Od Bulovky výš je klid a řešíme jen dopravu. Teda kromě metra Kobylisy. Tam se klasicky stahují osoby bez domova. V zimních měsících je to ještě o trochu horší. V rámci zimního humanitárního opatření vzniká každoročně nedaleko vysokoškolských kolejí 17. listopadu kontejnerové městečko. Městečko tvoří dvě řady unimobuněk s jednoduchým vybavením. V krajních buňkách je umístěno hygienické zázemí. Zařízení otevírá své dveře o půl deváté večer a během hodiny se postupně naplní lidmi hledajícími útočiště před zimou. Problém je, že když ráno lidé bez domova buňky opustí, často skočí do tramvaje na zastávce Trojská a skončí právě na metru Kobylisy,“ popisuje kolega Honza.

„Další část naší práce, o které se moc nemluví, je zvedání seniorů a lidí s handicapem. Jeden kolega teď dokonce marodí se zády, která si zablokoval, když se pokoušel vyprostit jednoho obézního pána. Ono se to nezdá, ale ti lidé kolikrát zapadnou za vanu, seknou se mezi záchodem a stěnou, nebo ještě na horším místě a pomoci jim tak, aby se nikomu nic nestalo, není jednoduché. Jednou jsme přijeli do bytu, kde ležel senior ve vaně. Byl oblečený v úplně mokrém oblečení, ale voda nikde. Paní na místě nám uvedla, že pán spadl do vany, ona ho nemohla dostat ven, tak vanu napustila vodou s myšlenkou, že ho tekutina nadlehčí a ona ho vyndá. No, Archimedův zákon úplně nezafungoval. Po přivolání do jiného bytu jsme zase našli seniora ležet uprostřed obýváku. Byl přikrytý dekou, měl u sebe postavenou televizi a na dosah občerstvení. Jeho družka nám uvedla, že spadl už včera večer, ale protože nás nechtěla rušit, tak nás zavolala až ráno.“ Sází oba kolegové jednu historku za druhou.

Hlídka nás pomalu, ale jistě přivedla z okrajových částí do Karlína. Nejde to jinak a musím poprosit naše dnešní průvodce, aby mi ukázali roboty rozvážející občerstvení. Na sítích to byl fenomén. Zajíždíme proto do Thámovy ulice, kde tihle pracanti parkují před místním mekáčem. Podle kolegů fungují dobře a nepamatují si nějaký nebezpečný incident, který by museli řešit. Je to 57 let od prvního přistání na Měsíci a my teprve opatrně testujeme vozítko, které vám přiveze hranolky. To není zrovna povzbudivé, ale co se dá dělat.

„Myslím, že v poslední době hodně ubylo takového toho přelepování SPZ. V tom vidím celkem progres.“ Zamyslí se Honza, zatímco směřujeme k Florenci. Jedeme řešit oznámení o neoprávněném parkování na invalidech. Oznamovatel je na místě, místo má přímo na svoji SPZ a už je zoufalý. Takovou situaci prý řeší denně. Majitel vozidla je vedoucí nedalekého kebabu. Když zjistí výši pokuty, která dle zákona nemůže být nižší než 2500 korun, tak se velmi rozčílí. Začne vykřikovat, že je částka tak vysoká protože není Čech a podobné nesmysly. Snahu kolegy vysvětlit situaci ignoruje a zakazuje nám chodit do jeho podniku. Asi to budeme muset přežít.

Po obdržení banu v nejmenované kebabárně jedeme k areálu Invalidovny. U budovy jsou vidět obří filmařská světla. Není tajemství, že si Prahu vybral Martin Scorsese, pro natáčení svého dalšího filmu. Hlavní postavu pak ztvární slavný Leonardo DiCaprio. Ač mám oči na stopkách, tak božského Lea nikde nevidím. Jeho škoda. Mohl být v našem Pražském strážníkovi, ale ani hollywoodští bohové nemohou mít všechno.

„Další věc, na kterou jsme často voláni, jsou žluté dodávky polepené reklamou na místní nevěstinec. Chlap, který podnik provozuje, si je nechal polepit, a pak je vždy nechá rozvést po okolí. Dřív neplatil a dostával pokuty, teď má často zaplaceno. Asi si spočítal, že se mu to i tak vyplatí. Lidi to pobuřuje, ale my důvod k řešení většinou nemáme.“ Ukazuje mi jedno ze zmíněných vozidel Jirka.

Do konce směny řešíme už jen parkování. Pár dní nazpět řešili kolegové opuštěná morčata, kterým se s odchytovou službou opravdu nechtělo spolupracovat. Trochu mě mrzí, že jsem to propásl. Zase jsem ale viděl osmičku v celé své rozlehlé kráse a těším se, až se sem s kamerou a zápisníkem zase jednou vrátíme.

Zobrazení: 133