Meloun v Mikulčicích

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: pondělí 30. srpen 2021 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Několika obcemi na pomezí Břeclavska a Hodonínska na jižní Moravě prošla ve čtvrtek 24. června 2021 okolo 19.20 hodin večer extrémní bouře s krupobitím a tornádem. Podle předběžného hodnocení Českého hydrometeorologického ústavu se jednalo o silné tornádo doprovázené savými víry, které dosáhlo síly F4 na Fujitově stupnici. Prošlo úsekem dlouhým 26 kilometrů a širokým (s odchylkami) zhruba půl kilometru. Kriticky zasaženo bylo sedm obcí, nejvíce postiženy byly Moravská Nová Ves, Mikulčice, Hrušky, Lužice a městské části Hodonína – Bažantnice a Pánov. (zdroj: cs.wikipedia.org, 3. 8. 2021).

O tornádu na Moravě jsem měl na začátku jen velmi malé tušení. Věděl jsem, že něco jako tornádo prošlo jihem vinařské oblasti, ale to bylo vše. Spíše mne napadlo, že to s tím globálním oteplováním opravdu začíná být horší a horší. Souvislost s tak ničivou katastrofou jsem si v podstatě ani nepřipouštěl. Druhý den ráno jsem se kolem páté podíval na zprávy a první fotografie mi opravdu vyrazily dech. Dokonce jsem kvůli tomu okamžitě začal budit manželku.  V našem poklidném Středočeském kraji bylo pět hodin. A téměř ve stejné době začali na jednom z postižených míst pracovat naši psovodi MP Praha pod týmem USAR (Urban Search and Rescue Team – Vyhledávací a záchranný odřad do obydlených oblastí, pozn. red.). A právě s jedním z nich, Michalem Sittem, jsem si o celém zásahu povídal.

Kdo všechno byl vyslaný na zásah?

Při podobných událostech je mimo použití všech složek IZS v místě katastrofy aktivován i USAR tým, kterého jsme jako psovodi součástí. Na místo jeli lidé, kteří měli dělat prvotní průzkum samotného místa postižení. Za nás jsme jeli dva psovodi z Městské policie hl. m. Prahy – tedy ti, co byli na pohotovosti. Já osobně jsem po cestě ještě řešil s GŘ HZS počet psovodů, kteří budou na místě, v prvních hodinách je lepší tam mít více lidí i psů. Celkově se dá říct, že na Moravu v tu chvíli jelo v rámci IZS vše, co mělo ruce a nohy…

Kdy přišel požadavek na zásah?

Nám volali ve čtvrt na deset večer. Tedy cca jednu hodinu po tom, co oblastí prošlo tornádo. Když si představíme, jakého rozsahu celá katastrofa byla, co bylo zapotřebí přes operační zajistit, tak si myslím, že nás kontaktovali ještě relativně brzy.

Odjezd asi musel být pohotový…

Já osobně dostal informaci v 21:15 domů, a s vybavením a se psem jsem odjížděl z naší základny před 22:00. Kolegu jsem vyzvedl cestou na Moravu a o půlnoci jsme dorazili na místo. Na přesuny na zásah daleko od Prahy jsme už zvyklí, ale když jedeš na majáky po celou dobu a do toho intenzivně prší a fouká, navíc v kombinaci se zúžením na D1, tak to nebyla úplně pohodová cesta. Byli jsme domluvení s kolegy z USAR, že se potkáme až na místě tj. na seřadišti u Protivína. Po příjezdu proběhl jen krátký informační brífink a jelo se do samotného epicentra.

V rámci USAR týmu jste byli z Prahy jediní psovodi?

Ano. V rámci pražského týmu USAR byl aktivován tzv. střední tým. Druhý střední tým USAR byl povolán z Ostravy – ti si brali psovody z jejich lokality.  Za Prahu tedy jela jedna dodávka s osmi hasiči, ke kterým jsme se přidali my. Druhý den brzy ráno přijel zbytek USAR týmu s veškerým vybavením a zbylým týmem. Ten časový odstup je způsoben přípravou a vůbec celkovým sbalením všeho potřebného, co USAR má ve své výbavě. Jedná se o několik nákladních vozidel materiálu a chvíli to trvá, než se to vše naloží. Je to vybavení, které ani běžné jednotky HZS nemají, a součástí jsou speciálně vyškolení odborníci, kteří vědí, co a jak v takových situacích dělat.

Jaký úkol vám byl na místě přidělen?

Prvotní úkol byl samozřejmý – prozkoumat vybraný úsek poškozených budov a zjistit, zda nejsou pod troskami nějací lidé. Na místě zasahovaly místní složky IZS – především hasiči, kteří sbírali informace z jednotlivých vesnic o pohřešovaných osobách. Naštěstí se zde ukázala klasická „vesnická znalost“ – tím myslím to, že ti lidé o sobě vědí, znají se a také ví, kdo je doma a kdo ne. Kdo například odjel na dovolenou, kdo je u příbuzných a podobně. Samozřejmě to trochu přeháním, ale ti lidé se prostě znají. Na základě těchto informací byla pro nás oficiální verze, že nikoho nehledají, nikdo není pohřešovaný. Ale na tohle se vůbec nemůžete spolehnout. K někomu mohla přijet návštěva, z dovolené přijeli dříve či něco podobného. Takže my jsme tuto informaci sice dostali, ale pro nás to znamenalo naprosto stejné nasazení, jako kdyby nám nikdo nic neřekl.

V jaké obci jste zasahovali?

V Mikulčicích. To je obec, která má necelé dva tisíce obyvatel.

Jak velkou lokalitu jste měli na starost?

Úplně přesně to asi neřeknu, plus mínus třicet, třicet pět domů, v tu chvíli jsme ani neměli čas řešit, kolik to je.  Pak k tomu byla i další místa – kousek rybníka, několik samot a jejich okolí. Na jednu samotu jsme jeli na základě informací o paní majitelce, která byla seniorka, měla potíže se sluchem… tu jsme našli úplně v pořádku doma a řádění tornáda se její nemovitosti zcela vyhnulo. V podstatě paní ani netušila, co se v jejím okolí stalo. To je takový paradox tohoto živlu – jeden dům srovná se zemí a kousek dál stojící usedlost je netknutá.

Prvotní úkol byla jedna ulice s cca dvanácti domy – ty v podstatě vypadaly podobně. Servaná střecha, rozbité krovy, popadané zdi a štíty. Některé víc, některé míň… V podstatě bylo jedno, zda byla stavba zděná, nebo ze dřeva… popadaly stejně šedesátky zdi i trámy…

Jak samotné prohledávání sutin vypadá? Staráte se o vše sami, nebo někoho k sobě potřebujete?

V krajním případě jdeš sám, ale vždy po domluvě s velitelem z USAR týmu, který je zodpovědný za bezpečnost. Tady s námi vždy postupoval jeden hasič, který nás jistil. My se staráme o psa, o jeho „ovládání“ pokyny a signály, a přidělený hasič sleduje nás, aby se nic nestalo. Při práci musíš být stoprocentně soustředěný na psa, a může se stát, že bys něco přehlédl – padající trám, cihly, nějaký vnitřní sesuv uvnitř budovy, a od toho tu je ten druhý – naše další oči (úsměv). Ostatní členové týmu jsou před domem a čekají, jak pátrání dopadne. Pokud by pes našel zavalenou osobu, tak ji jen označí a poté nastupuje vyprošťovací tým. My už do toho nezasahujeme, maximálně jsme k ruce, když je třeba.

Byl jsem s týmem USAR na nejrůznějších soutěžích, tak vím, že pes nedokáže pracovat v takovém prostředí dlouhou dobu. Více než třicet domů – nebylo toho až moc?

Přes třicet domů jsme prohledávali až do rána a v noci ještě přijeli psovodi od hasičů z Libereckého kraje. Samozřejmě jsme nemohli pracovat v jednom zátahu. To by ti psi prostě fyzicky ani psychicky nedali. Musí mít pauzy, oddechnout si. Když pracoval jeden pes, druhý mohl odpočívat, vyvenčit se, dostat vodu či něco na posilněnou. Ale máš pravdu – bylo toho hodně, ale muselo se to zvládnout. Jinak to nešlo.

Samozřejmě je něco jiného, když spadne jeden dům a ty na něm pracuješ, než když víš, že máš v ulici ještě několik desítek objektů, které je nutné prověřit. Nešlo pracovat do úplných detailů.

❞ Nešlo pracovat do úplných detailů...

Po celou dobu nasazení musíš neustále tipovat případná místa závalu. Domy, které stojí, prohlídnou hasiči, a náš úkol je právě v tom, hledat tam, kde běžný průzkum nestačí a naše oči nahradí psí čich. Například každý druhý dům měl zavalený sklep, kde se obyvatelé klidně mohli schovat a ty samozřejmě nikdo neprověřoval, nebylo čím. V tuto chvíli je pes tím nejdůležitějším článkem, aby ti řekl, zda tam někdo je, nebo ne.

Jezdíte na zahraniční mise, ale tohle bylo asi něco jiného…

V některých ohledech se dala celá situace přirovnat k povodním. Někdy byly ty následky i masivnější než u vody.  Nám to spíše připomínalo následky zemětřesení, na která jsme také cvičeni, ale u nás nejsou.

My jsme toto téma na místě řešili i s dalšími kolegy psovody z USAR. Jiný typ práce se chce po nás i po psech. Musíme rychle a kvalitně zvládnout větší počet objektů. Je zde mnoho rušivých vlivů, které mohou negativně zasáhnout do výsledku, jako například velký počet lidí, kteří se vám obrazně řečeno motají pod nohama, resp. psovi, výrazný hluk, domácí zvířata, cizí psi a také velké množství materiálu, o který se mohou zvířata při hledání poranit. My sice psům můžeme dávat botičky, aby si neprořízli tlapu o střepy, ale na druhou stranu jim taková pomůcka klouže po linu či po kachličkách… takže je na každém psovodu, zda ji použije či nikoliv.

❞ Práce je daleko náročnější – psi pracovali s drobnými přestávkami 5 hodin v kuse a to opravdu standardním podmínkám vyhledávání v sutinách neodpovídá...

Práce je daleko náročnější – psi pracovali s drobnými přestávkami 5 hodin v kuse a to opravdu standardním podmínkám vyhledávání v sutinách neodpovídá. Jeden z největších úkolů psovoda je držet psa neustále v koncentraci na práci, a pokud vidí, že pes už nemůže nebo se nesoustředí, je nutné mu dát pauzu a použít jiného psa. Každý pes je v tomto originál a je potřeba k tomu tak i přistupovat. Psa nesmíš k práci nutit, pak by šla spolehlivost jeho výkonu velice rychle dolů, to si nemůžeme dovolit. Po našem průzkumu už k mnoha objektům přijely bagry, takže ta odpovědnost na nás, jestli prohlásíme dům za „čistý”, je obrovská. Nesmí se postupovat chaoticky, ale tak trochu chladně a systematicky. Při velkém počtu budov to jinak nejde. Vy osobně víte, že v nějakých místech je vyšší pravděpodobnost nálezu, ale nemůžete běhat od jednoho k druhému.

Jaké to bylo pro tebe osobně? Zasahovat v podmínkách cizího státu je asi rozdílné, než zasahovat doma při tak velké katastrofě.

Určitě. Zaprvé jsme se dostali na místo bezprostředně po tornádu. U zahraničních misí dorazíš na postižené lokality za mnohem delší časový úsek, a tomu samozřejmě odpovídá i stav neštěstí a hlavně i stav lidí. Na tom jsme se shodli i s kolegy, kteří byli pomáhat po výbuchu skladu v Bejrútu.

Lidem rozumíš úplně všechno, každou větu, emoce… Chodíš po zničených rodinných domech, kde jsou zdevastované dětské pokoje, hračky, věci, které znáš a v hlavě si říkáš, že se to mohlo stát i tobě nebo tvým blízkým. Osobně se tě to více dotýká… Smutný pohled.

Ti lidé přišli o všechno. Z velkého množství domů nebylo použitelné vůbec nic. Ani nábytek, ani oblečení… vítr to odnesl pryč. Do toho voda po bouřkách… Když jsou povodně a budova není postižená demoličně, pak většinou jsou vyšší patra zachovaná a lidem zůstane alespoň to… tady zhola nic!

Navíc tady bylo mnoho lidí seniorského věku. Museli rychle opustit dům, ze kterého jim nic nezbylo. A začínej znovu třeba v sedmdesáti letech… to není nic jednoduchého. Pro mnoho lidí je to nemožné. Během okamžiku ti zmizí střecha nad hlavou, kterou postavila tvá rodina před několika generacemi, a ty nemůžeš dělat vůbec nic.

Nejsilnější zážitek?

Nejsilnější „zážitek“ byl v tom, že ve čtyřech domech, asi lépe řečeno ruinách, seděli lidé vyššího věku a nechtěli odejít, odmítli respektovat evakuaci. My jsme se je snažili přemluvit, aby šli do bezpečí, ale oni nechtěli. Nemělo cenu je přemlouvat, jen by se to zhoršilo. Vzhledem k tomu, že jim tam nehrozilo primární nebezpečí, tak jsme je nechali na místě. Samozřejmě bylo poté posláno pro psychologa z řad hasičů.

❞ Nejsilnější „zážitek“ byl v tom, že ve čtyřech domech, asi lépe řečeno ruinách, seděli lidé vyššího věku a nechtěli odejít, odmítli respektovat evakuaci...

Přišli za vámi místní s tím, že vám nabízeli například občerstvení? Pokud vím z médií, tak lidé z nepostižených částí obce takto hned začali pomáhat.

Ano, to se nám stalo. Dost nás to překvapilo a hned třikrát, kdy nám tam přinesli pití, pro psy vodu a jeden pán nakrájeného melouna, protože mu doma jednoduše nic jiného nezbylo. Trochu jsme si vzali, ale bylo to zvláštní… přece pomáhat jsme měli my jim, ne oni nám.

S místními jsme se potkali při rozednění, kdy práce v sutinách končila. Samozřejmě se chtěl každý podívat na svůj dům, jak dopadl.

Jak jste pokračovali?

Když to celkem spočítám, tak samotné vyhledávání se psy trvalo necelých sedm hodin. Samozřejmě jsme chtěli dál pokračovat, ale už takové nasazení nebylo zapotřebí a ani možné, jelikož se všichni logicky vrátili do svého obydlí a řešili, co bylo třeba.  Od místních složek IZS jsme poté dostali vytipované objekty, které bylo zapotřebí ještě obhlédnout a prozkoumat, a pak jsme se zapojili do klasických uklízecích prací. Takže odklízení trosek, suti a podobně.

Odjížděli jsme druhý den večer. Na místě zůstali jen dva psi od hasičů, kdyby bylo zapotřebí okamžité vyhledávání.

Když se na celou akci podíváš zpětně, jaké to bylo z pohledu organizace?

Organizačně dobrý, já osobně ve vedoucím štábu nebyl a podléhali jsme přímo hasičům, tedy veliteli USAR týmu. Všechno šlo rychle, pro nás žádné zdržení nebylo. Samozřejmě vzniklo mnoho nestandardních situací a ne vždy asi bylo úplně nastaveno to nejlepší řešení, ale to bych vůbec neviděl jako negativum. Na tak  ničivou přírodní katastrofu bylo vedení s tak velkým počtem lidí, složek IZS a rozsahem zásahu perfektní.

Časově na sebe vše navazovalo. Člověk si to musí s ostatními složkami trochu „vyříkat“, abychom si vzájemně nepřekáželi a nepletli se do cesty.  

Jako problém se nakonec ukázala přístupová cesta na samotné místo zásahu ze stanoviště srazu. Vjezd komplikovala složitá dopravní situace, mnoho aut na dálnici, zničená infrastruktura, popadané stromy, větve, trosky budov a podobně.

Co bylo na samotném zásahu nejtěžší?

Asi přepravit se na místo v dešti po D1 (smích)… délka zásahu byla z mého pohledu tím nejtěžším. Naši psi jsou zvyklí na takto dlouhé zásahy především při pátrání v lesích po pohřešovaných osobách, ale takto dlouhé sutinové vyhledávání je „výjimečné“. Ono běhat v lese několik hodin je samozřejmě úplně jiné, než běhat hodiny po zbořených domech. Zkuste si hodiny pracovat v prašném prostředí bez jakékoli ochrany… navíc to zvíře musí neustále řešit i to, kam šlape, jestli někam nespadne, jestli nespadne něco na něj… je to dost fyzicky i psychicky vyčerpávající.

Přinesl ti tento zásah nějakou novou zkušenost?

Několik. Ty zkušenosti jsou ovšem více z výcvikové oblasti pro samotnou práci se psem. Asi se zaměřím na maličko jiné věci, než do teď. Třeba na mém psovi, který je relativně mladý, bylo poznat to, že mu velké množství lidí, vjemů, pachů a rušivých elementů dělalo na začátku trochu problém. Nedokázal se správně soustředit a pořád jeho pozornost trochu utíkala jinam, než bych si přál. O to více se musím soustředit já jako psovod. Na druhou stranu to byla pro psy velmi cenná zkušenost, kterou nelze ničím nasimulovat. Ale zase zkušenost za jakou cenu… Já osobně jsem rád, že ji mají, ale doufám, že ji nebudou muset nikde zúročit.

 Co teď řeknu, ber opravdu jen z pohledu výcviku a kynologa – pro psa je škoda, že nikoho nenašel. Samozřejmě díky bohu, ale zvíře to takto nechápe. On má radost, když někoho najde, že vyčenichá lidský pach a také je to zároveň pro něj motivace a odměna. A aby pracoval dál co nejlépe, tak tu odměnu jednoduše potřebuje. My jsme na konci, když už bylo vše za námi, požádali hasiče, aby se nám schovali a psi přece jen někoho „skutečně“ našli. Ale není to jako opravdový nález.

Co bych však ještě vypíchl, bylo množství cizích zvířat. Je jasné, že na vesnici mají králíky, slepice, kočky a samozřejmě i další psy. Pro naše psy to znamená obrovské množství různorodých pachů, které musí odfiltrovat a zároveň se s nimi nějak poprat. V jednu chvíli můj pes vešel do místnosti a najednou se úplně zastavil, jako když ho zmrazíš a koukal na jedno místo. V první chvíli mne napadlo, že mu snad něco padá na hlavu, nebo že dojde ke zřícení objektu, protože i toto dokáží zvířata poměrně úspěšně vycítit, ale důvod byl trochu jiný – zalezlá kočka, která na psa usilovně syčela. Takovou situaci nasimulovat nejde. Stejně tak i cizí psi. Naštěstí se jednalo především o pouliční domácí ratlíky, kteří si jen štěkli a dál nepřekáželi, ale našel se i jeden „otrava“, kterého naši vlčáci museli trochu prohnat (úsměv).

Když se podíváme na současnou situaci, myšleno na extrémy počasí, tak se dá, bohužel, předpokládat, že budete mít více práce než v minulých letech. 

To je těžké nějak předpovědět. Podíváme-li se však na dění nejen v Evropě, například extrémní povodně v Německu, požáry v Americe, kanadská vedra a právě tornádo u nás, tak by se dalo souhlasit. Co se týká uplynulé doby poznamenané Covidem-19, tak nám paradoxně výjezdů ubylo. Především, co se týká hledaných a pohřešovaných osob.

Nechci malovat čerta na zeď, ale mám už ze zkušenosti vypozorované jakési periody pravidelně se střídající v určitém období. Půl roku i rok se nic neděje a pak najednou velká katastrofa.

❞ Moc dobře si nedovedu představit, jak by tornádu odolávalo například Jižní Město, co by to udělalo s panelovými domy. Myslím, že by taková katastrofa v místních metropolitních podmínkách dopadla výrazně hůř...

Dokážeš si představit moravskou katastrofu v podmínkách Prahy?

To by byl asi horší problém. Tady by zmizela ona sousedská znalost a nastoupila anonymita velkoměsta. Moc dobře si nedovedu představit, jak by tornádu odolávalo například Jižní Město, co by to udělalo s panelovými domy. Myslím, že by taková katastrofa v místních metropolitních podmínkách dopadla výrazně hůř.

Druhá věc je mnohem vyšší koncentrace lidí na jednom místě. Nechtěl bych to tady řešit. Asi bychom tak úspěšní, jako na Moravě, nebyli. Tam byla i velkým štěstím doba, kdy tornádo přišlo. Kdyby prošlo o pár hodin později, tak by obětí bylo mnohem více. Takto nikdo nespal a všichni mohli rychle opustit hroutící se domy. 

Čekal jsi takovou vlnu solidarity, která se zvedla?

To opravdu ne. Ona solidarita byla vidět již od samotného začátku, kdy začala prvotní pomoc. Tolik techniky IZS, tolik dobrovolníků, musím říct, že udělali obrovský kus práce, bez které by se všechny vesnice vzpamatovávaly podstatně hůř. A protože jsem tuto pomoc viděl na vlastní oči, tak nevěřím tomu, když slyším, jak je český národ nesolidární. To opravdu ne!

Byl jsi překvapený rozsahem toho, co tornádo napáchalo, nebo jsi věděl, do čeho jdeš?

Abych řekl pravdu, tak vůbec jsem netušil, jak moc velký problém to bude. Poprvé jsem informaci o tornádu zaregistroval díky sociálním sítím, ale to jsem si myslel, že se to týká pár domů a tím to lidově řečeno hasne. Ani po sbalení a cestě na jih Moravy jsme neměli tušení o rozsahu škod způsobených větrem a vodou. Až když jsme projížděli vesnicemi, které připomínaly stavem frontu z druhé světové války, tak jsme pomalu začínali chápat velikost pohromy. A úplně si to člověk uvědomil až druhý den ráno, když vyšlo slunce… pak nás opustily všechny iluze o tom, že to nemůže být tak špatný…

V dotčených obcích bylo poničeno asi 1 200 staveb včetně veřejných, zemědělských a průmyslových budov, dále velký počet stromů a vozidel. Silně zasažena byla infrastruktura včetně druhého železničního koridoru. Škody na soukromém i veřejném majetku byly podle předběžných odhadů vyčísleny na 15 miliard korun. Ke zbourání bylo určeno asi 200 domů. Podle organizace Člověk v tísni bylo silně poškozeno dokonce 1600 domů. V průběhu večera a následujícího dne bylo ošetřeno několik set zraněných osob, celkem zemřelo šest osob. V evropském měřítku se jednalo o tornádo s největším počtem obětí od roku 2001 a zároveň do té doby nejsilnější a nejsmrtelnější meteorologickou událost v Evropě roku 2021. Se změřenou intenzitou F4 se také bezpochybně jedná o historicky nejsilnější evidované tornádo na českém území. (zdroj: cs.wikipedia.org, 3. 8. 2021)

„Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno.“

 (John Ronald Reuel Tolkien)

 foto: MAFRA, autor: Petr Topič; Michal Sitte

Zobrazení: 750