Patnáct profesionálních sezón

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: čtvrtek 1. říjen 2020 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Jiří Ježek je bývalý český profesionální hendikepovaný cyklista. Šestinásobný paralympijský vítěz a šestinásobný mistr světa je nejúspěšnějším cyklistou paralympijské historie. Úspěšně absolvoval celou řadu závodů i s nehendikepovanými cyklisty. Tak těchto pár vět si můžete přečíst poté, co zadáte do internetového prohlížeče jméno Jiřího Ježka. Asi neexistuje český sportovní fanda, který by jej neznal. Sympatický, usměvavý sportovec, který za svou dlouhou cyklistickou kariéru nasbíral tolik titulů, že by mohlo závidět nejedno sportovní eso mající na svém kontě více vítězství ze série Grand Tour. Ostatně je škoda, že nejslavnější závod v sedle kola, tedy Tour de France, neběží i v modifikaci pro sportovce s  hendikepem. Myslím, že se česká cyklistika mohla konečně dočkat pódiového umístění v celkovém hodnocení.

Tak, jak byl aktivní ve své sportovní kariéře, tak je Jiří Ježek aktivní i v té mimo profesionální sedlo. Snažil jsem se utrhnout kousek jeho času pro sebe a udělat pro vás osobní rozhovor. Nakonec to nevyšlo. Nabitý pracovní program, který se díky jednotlivým nařízením vlády ohledně koronaviru neustále měnil a mizel jak pára nad hrncem, nám umožnil jen korespondenční formu. Myslím, že to však nakonec vůbec nevadí.

Jak jste se dostal k cyklistice? Měl jste doma vzor, nebo jste byl prvním, kdo sedl na kolo a začal závodit?

Cyklistiku jsem obdivoval už od malička. Jako kluk jsem sledoval každou etapu Závodu míru a závodníci mi přišli jako nedostižní hrdinové.  Tenkrát mě ani nenapadalo, že se jednou budu cyklistikou živit. Zvlášť, když jsem v jedenácti letech při autonehodě přišel o nohu. Tehdy, v polovině osmdesátých let, se o sportu pro  hendikepované vůbec nemluvilo. Lásku k pohybu a sportu mi ten úraz ale nevzal, takže hned jak to šlo, začal jsem jako každý kluk jezdit na kole, hrát basket, fotbal, volejbal… Až po změně režimu jsem jednou náhodou potkal Josefa Lachmana, našeho prvního paralympionika, který získal stříbrnou medaili už na  Hrách v Soulu 1988. Měl stejný  hendikep jako já. Už tehdy jsem o něm četl, ale potkali jsme se náhodou až v polovině devadesátých let. On pomalu se svou úspěšnou kariérou končil a já byl dvacetiletý kluk, kterého vyprávění o cyklistice naprosto uchvátilo. Ta možnost, že přes svůj  hendikep bych se mohl věnovat nějakému sportu závodně, mi učarovala. Druhý den jsem vzal veškeré úspory a koupil si první závodní kolo.

Mohl byste nám ve stručnosti popsat Vaše závodní začátky?

Bylo to strašně náročné. Začínal jsem až ve dvaceti. Od úrazu jsem sice amatérsky sportoval skoro každý den, ale zároveň jsem skoro celou pubertu kouřil a těch piv a lahví vína bylo také víc než dost. Pravidelný trénink byl pro tělo celkem šok. Ale zároveň jsem byl absolutně nadšený a šťastný. Obětoval jsem cyklistice veškerý svůj volný čas. Po práci jsem sednul na kolo a jezdil, dokud bylo světlo. Rychle jsem se zlepšoval a brzy to bylo vidět i  na závodech. Cyklistika  hendikepovaných byla už tenkrát jedním z náročnějších a zároveň nejoblíbenějších paralympijských sportů, takže konkurence byla značná a závodníci měli úžasnou výkonnost. Přesto jsem se začal rychle prosazovat a po roce tréninku jsem vyhrál svůj první závod. Po dalších pěti letech jsem si vybojoval nominaci na svoje první Paralympijské hry – Sydney 2000.

Byl jste závodníkem, který má dar od Pána Boha a má mimořádný talent, kterým všechny převyšuje, nebo jste tím typem, co musí mít naježděno?  

Těžko říct… Talent v cyklistice znamená, že závodník umí poslouchat svoje tělo a dokáže se pořád učit. Jinak je cyklistika spíš o dřině a naježděných kilometrech. Já trénoval vždycky víc než ostatní. Bylo to strašně důležité pro moji psychiku, pro sebevědomí. Později, v době, kdy jsem jako první paralympijský cyklista dostal šanci jezdit profesionálně, jsem každý rok j najezdil hodně přes třicet tisíc kilometrů. Mezi závodníky z profipelotonu to nebylo nic neobvyklého, ale mí soupeři z paralympijské cyklistiky najezdili patnáct dvacet tisíc. V některých závodech mi to možná až ubližovalo, ale já potřeboval mít pocit, že nikdo netrénuje tolik co já. A samozřejmě se to projevovalo na výkonnosti. Dlouhých třináct sezón jsem každoročně vyhrával nejdůležitější závody sezóny, ať to byly paralampijské hry, mistrovství světa nebo Evropy. A věřím, že jen díky těm tréninkovým dávkám jsem přes můj  hendikep dokázal závodit i s těmi nejslavnějšími profesionály světa, s vítězi Tour de France a s mistry světa.

❞ V některých závodech mi to možná až ubližovalo, ale já potřeboval mít pocit, že nikdo netrénuje tolik co já...

Vy jste v roce 2013 byl jako předjezdec na prologu nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. Jak jste se k takové příležitosti dostal a jaký je to pocit projíždět jako první úvodní trať Staré dámy?

V roce 2010 jsem jako první paralympijský cyklista získal angažmá v zahraničním profesionálním týmu a za celou sezónu jsem objel velké množství těžkých závodů.  Byla to ohromná zkušenost, ale hlavně jsem si ve světové cyklistice udělal skvělé jméno. Prožil jsem závody vedle borců jako Chris Froome, Ivan Baso, Cadel Evans, Gilberto Simoni. Moje výkonnost vzrostla ještě víc a já mohl díky tomu o dva roky později vyhrát svou šestou zlatou paralympijskou medaili na hrách v Londýně 2012. Díky tomu jsem se stal nejúspěšnějším paralympijským cyklistou historie. Rok nato se jel jubilejní stý ročník slavné Tour de France. A já dostal to úžasné privilegium, odstartovat jako první do časovky s cílem u slavného kláštera Mont Saint Michel. Byl to jeden z nejkrásnějších a nejemotivnějších momentů mé kariéry.

Porazil jste dokonce několik profesionálních jezdců v pelotonu. Byla to pro Vás motivace do dalších závodů?

To ne, ten den jsem si spíš užíval. Samozřejmě, že jsem se snažil tu časovku jet co nejrychleji, přeci jen tu moji jízdu sledoval skoro celý cyklistický svět, ale o můj čas a o srovnání se  „zdravými“ závodníky vůbec nešlo. Chtěl jsem jen co nejlíp reprezentovat paralympijský sport, svoje jméno a i českou automobilku Škoda, která ten rok na Tour slavila desetileté výročí jako hlavní sponzor závodu. A to všechno se povedlo na jedničku.

Tento rok a možná i ten následující bude trochu jiný díky všem známým událostem. Řada závodů byla odřeknuta, zrušena. Ten nejslavnější byl před pár dny zahájen ve Francii, ovšem za úplně jiných podmínek – především bez diváků, či jen v omezeném počtu. Nebylo nakonec lepší závod úplně zrušit? Přece jen si nedokáži představit stoupání na alpské a pyrenejské vrcholy bez davů nadšených fanoušků, kteří závod berou i jako svou dovolenou.

Současná situace související s pandemií nemoci Covid-19 je nešťastná nejen pro sport. Už odložení olympiády a paralympiády ovlivnilo tisíce sportovců a zklamalo miliony fanoušků na celém světě. Stejně tak všechny zrušené sportovní akce na jaře. Ztráty ovšem nejsou jen v neuskutečněných zážitcích, na které se sportovci a fanoušci těšili, a které jsou hlavním smyslem sportovních klání, ale hlavně ekonomické, což významně ovlivní profesionální sport do budoucna. Bohužel se s tím těžko dalo dělat něco jiného. Nicméně věřím, že dnes už o této nemoci víme mnohem víc, že ji budeme zvládat s mnohem menšími opatřeními. Mluvím o tom téměř každý den se špičkovými lékaři a všichni se shodují, že si Covid-19 takovou výjimečnou publicitu a celosvětový strach nezaslouží. Proto jsem přesvědčený, že se sportovní prostředí bude postupně vracet do normálu, stejně jako veškeré další obory lidské činnosti. Každá uskutečněná akce, jako třeba letošní Tour de France, je pozitivní zprávou. Já od začátku zastávám názor, že je třeba chránit oslabené lidi stejně jako při každoroční chřipkové epidemii, ale běžné populaci bych místo roušek a karantén doporučil posilovat imunitu sportem, otužováním a zdravým životním stylem…

❞ Ležel jsem na zemi, měl jsem rozpáraný hrudník, roztrženou plíci, komplikovaně zlomenou ruku, vyražené zuby, zlomený nos...

Zhruba před šesti lety jste měl v USA dost ošklivý pád při spurtu. Neměl jste tehdy chuť skončit s cyklistikou? Neříkal jste si – je už toho dost?

Jak se to vezme. Ten pád moji úspěšnou kariéru vlastně ukončil. Ale měl jsem zároveň obrovské štěstí. Nechybělo mnoho a na té silnici jsem tenkrát zemřel… Dvě stě metrů před cílem mistrovství světa došlo k hromadnému pádu a mě to „hodilo“ do reklamních bariér. Bylo to málem fatální. Ležel jsem na zemi, měl jsem rozpáraný hrudník, roztrženou plíci, komplikovaně zlomenou ruku, vyražené zuby, zlomený nos… Naštěstí mi lékaři zachránili život. Když mě tehdy po pár dnech probudili z umělého spánku, manželka Soňa mi s láskou říkala, že uděláme všechno pro to, abych se ještě do závodů vrátil. Muselo to pro ni být strašně těžké, ale věděla, jak cyklistiku miluju. Ale následky byly tak vážné, že moc šancí nebylo a já na návrat zpočátku ani nemyslel. Přeci jen, přišel jsem o velkou část plíce, o dvě žebra, prakticky o celý prsní sval a pažní kost budu mít už navždycky sešroubovanou. Ale samozřejmě mi to nedalo a po pár měsících jsem se začal připravovat na svůj návrat. Sice jsem už nikdy nevyhrál žádný důležitý závod, ale o tři roky jsem si nádherně prodloužil kariéru. A stálo to za to. Jezdil jsem už bez tlaku, pro radost moji i mých fanoušků. Pochopitelně už jsem byl opatrnější, vyhýbal jsem se zbytečnému riziku, ale závodil jsem naplno. Dokonce jsem se dokázal nominovat na Hry v Riu 2016, kde jsem se s vrcholnou paralympijskou cyklistikou rozloučil. Následný rok 2017 jsme s manželkou nakonec pojali jako „rozlučkovou roadshow“. Od lednové Austrálie po listopadové závody v Japonsku jsme objeli všechny oblíbené závody a postupně jsem se s tím úžasným cyklistickým světem rozloučil.

Jste šestinásobný paralympijský vítěz a šestinásobný mistr světa. Které vítězství se pro Vás stalo tím nejdůležitějším?

Bude to znít jako klišé, ale já si vážil každého vyhraného závodu. V cyklistice můžete být nejsilnější, mít zkušenosti, ale vždycky je s vámi na trati spousta dalších závodníků, kteří chtějí vyhrát. A první může být jen jeden. Každé vítězství je kromě vaší dřiny také obrovská souhra šťastných náhod. Musíte být skvěle připraveni, ale to samo o sobě nestačí. Takže každé vítězství jsem si dokázal naplno užít. Ať to byl bezvýznamný jarní přípravný závod někde ve Francii, vítězství se „zdravými závodníky“ nebo zlatá paralympijská medaile.

Jste patriot? Dlouhou dobu je Vaše jméno spojováno například se západočeským výrobcem kol Duratec.

Od určitého bodu kariéry jsem si své sponzory mohl začít vybírat a já se vždycky snažil spolupracovat s českými firmami. Trávil jsem podstatnou část roku v zahraničí a chtěl jsem reprezentovat naši zemi nejen „vlaječkou u jména“, ale i produkty, které používám. Naše firmy totiž dokáží skvělé věci a jejich výrobky patří k nejlepším na světě. Byl jsem na to vždycky hrdý a zároveň byla radost pozorovat, jak se firmám víc a víc daří i na zahraničních trzích. Ať to jsou kola Duratec, dresy SKR, výživa Nutrend, pneumatiky TUFO, prádlo Moira, cyklistické lahve R&B – to vše má ve sportovním byznysu skvělé jméno a já mám radost, že jsem mohl být u toho. O mé spolupráci s automobilkou Škoda ani mluvit nemusím…  

Existuje rozdíl mezi přípravou  hendikepovaných a „zdravých“ sportovců?

Já se vždycky snažil ty dva světy spojovat. Špičkový sportovec se chce neustále zlepšovat, posouvat své hranice, být lepší než jeho soupeři. Je jedno, zda se jedná o zdravého profesionála nebo o sportovce, který má nějaký hendikep. Trénoval jsem se zdravými, závodil jsem se zdravými a například můj trenér zároveň trénoval olympijského vítěze MTB Jaroslava Kulhavého, nebo cyklokrosaře Radka Šimůnka. U paralympioniků ale samozřejmě záleží na míře hendikepu. Ne každý může závodit se zdravými, ale to neznamená, že nemůže využívat nejmodernější tréninkové metody.

Jste již několik let mimo aktivní cyklistickou kariéru. Poté jste vystudoval sportovní diplomacii. Jaká je v současnosti Vaše profese?

Můj pracovní program je hodně pestrý. Vystudovanou sportovní diplomacii využíváme v několika institucích, kde se snažím pomáhat českému sportu. Jsem členem Národní rady pro sport, členem Komise sportovců Českého olympijského výboru, členem Českého klubu Fair-play nebo třeba grantové sportovní komise na pražském Magistrátu. Dál spolupracuji na propagaci s některými mými partnerskými firmami, jsem ambasadorem některých sportovních, bezpečnostních a charitativních projektů, dělám motivační a inspirativní přednášky pro soukromé firmy i vzdělávací instituce, občas moderuji některé společenské a sportovní akce, spolupracuji s některými médii nebo se snažím  propagovat sport a zdravý životní styl u dětí a mládeže na školách, stejně jako pro manažery ve velkých korporacích. Je toho hodně, ale po pětadvaceti letech sportovní kariéry a patnácti profesionálních sezónách jsem na takový zápřah zvyklý.

Podle Vašich slov bylo Vaše největší životní štěstí potkat manželku Soňu. Byla dlouhou dobu Vaším sportovním manažerem, jezdila na závody, fotila. Pokračuje vaše úspěšná dvojka i nyní po konci kariéry?

Díky Soně „manažerce“ jsem mohl mít to nejlepší zázemí pro sportovní kariéru a díky Soně „manželce“ ten nejkrásnější život ve dvou. Prožili jsme spolu nejhezčí chvíle i momenty, kdy jeden druhého musel hodně podržet. Soňa je opravdu mým největším životním štěstím. Samozřejmě, že i teď téměř na všem pracujeme společně, ale já se jí teď trochu snažím vrátit i běžný rodinný život. Jezdíme spolu na kole, chodíme běhat, každé ráno spolu cvičíme, občas si zajedeme někam jen tak na výlet. Pořád se vzájemně podporujeme. Soňa je zpěvačka, přes dvacet let zpívá s kapelou The Bluemoon. Já mám teď konečně čas a energii být na každém koncertě a užít si to naplno. 

Jezdíte nyní závody např. na amatérské úrovni? Myslím nerůznější kritéria či cyklomaratony určené i pro širokou veřejnost?

Jen výjimečně, pokud jsem třeba ambasadorem závodu, nebo pokud má akce nějaké spojení s mými pracovními aktivitami. Ale vždycky to beru spíš jako „společenskou událost“. Mám rád atmosféru závodů, rád vidím své kamarády ze sportovního prostředí, ale veškeré závodní ambice už mě opustily.

Takže žádný nesplněný cyklistický sen už nemáte?

Ne, opravdu ne. Cyklistiku pořád miluju, na kole jezdím prakticky každý den, ale už to zdaleka nejsou pěti šestihodinové tréninky. Té dřiny v pedálech už bylo dost, teď si krásy cyklistiky už jenom užívám.

Abych se oklikou vrátil k vašemu hendikepu. Mám-li správné informace, tak jste o nohu přišel při střetu s nákladním autem v jedenácti letech. Pokud se podíváte zpět – vyměnil byste tento okamžik za celou svou dosavadní kariéru?

Nemá cenu přemýšlet stylem „co by, kdyby“. V jedenácti jsem přišel o nohu a tím o dětský sen být slavným fotbalistou. Snil jsem o tom, že budu kapitánem Sparty, oporou reprezentace, že budu dávat góly a bude mi tleskat celý stadion. Dokonce jsem dva roky za žáčky Sparty hrál. Všechno šlo správným směrem. Jen to jedno odpoledne jsem správným směrem nevykročil já… Ale život máme jenom jeden a já ho chtěl prožít aktivně. Za čtyři měsíce jsem se vrátil mezi své spolužáky do školy a dělal všechno co dřív. Možná ještě intenzivněji. A nakonec jsem si svůj dětský sen splnil, jakkoli se to původně zdálo jako nemožné. Jen to nebylo ve fotbale, ale v cyklistice. Navíc myslím, že jsem ten původní sen mnohonásobně překonal. Stal jsem se ve svém oboru nejlepším na světě… Hrál v tom roli můj úraz v dětství? Kdo ví. Život bez nohy není žádné velké štěstí, ale ani žádná tragédie. Takže, proč bych měnil? Ono to stejně nejde…

Podle španělského listu Marca jste byl zařazen mezi 100 nejlepších mužských sportovců 21. století. Jméno Jiří Ježek bylo a je ve výborné společnosti, jako např. Usaina Bolta či Rogera Federera. Berete toto ocenění jako určitou poctu, nebo spíše jako další žebříček sportovců?

Být ve stovce nejlepších sportovců je pro mě velká pocta. Zvlášť, když tam deník Marca zařadil jen dva paralympioniky. Ta zpráva mě mile překvapila. Beru to jako ocenění mého přínosu celému sportu hendikepovaných. Na druhou stranu to beru s velkou nadsázkou, protože jsem v žebříčku jako jediný zástupce České republiky a já jsem přesvědčený, že za posledních dvacet let jsme měli mnohem víc sportovců, kteří významně ovlivnili sportovní historii. Zkrátka, je to jen názor španělských novinářů, zároveň mi to samozřejmě udělalo velkou radost.

Jaké jsou plány do budoucna?

Zatím žádné konkrétní plány nemám. Spíš přání. Ať jsme se Soňou zdraví a šťastní. Ať můžeme dál dělat radost nejen sami sobě, ale i lidem okolo nás. To by mi naprosto stačilo. Práce mám dost, dělám, co mě baví, a všechno ostatní nechávám náhodě. On nám život nějaké výzvy zase přinese…

Děkuji za rozhovor.

Zobrazení: 849