Úvodník listopad 2024

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

dovolte mi hned na úvod malé zamyšlení. Blíží se nám jedno velmi smutné první výročí události, která nás všechny zasáhla. Výročí, které nás nutí se zamyslet nad tím, jak současný svět funguje a jaké má vlastně mantinely, má-li vůbec nějaké. Ano, mám na mysli střelbu na filozofické fakultě. Vím, je teprve listopad a ne konec prosince, ale protože těch negativních zpráv je za celý rok dost, snažíme se prosincové číslo připravovat v trochu optimističtějším duchu. Tento otřesný čin otevřel v naší společnosti hlubokou a velmi otevřenou debatu především nad tím, kdo smí, či naopak nesmí mít zbraň, jak kontrolovat držitele zbrojních průkazů, jak zapojit do hry lékaře a psychology, a jak říci racionálně veřejnosti, že tak nelidské činy se mohou opakovat, a to ne v průběhu desetiletí, ale kdykoli …za rok, za měsíc, příští týden, nebo třeba zítra. Bohužel.  Pokud se nad tím reálně zamyslíme, je téměř nemožné takového útočníka odhalit. Ten, kdo se k takovému činu rozhodne a bude zapadat do systému vytvořeného touto společností, bude mít svou pozici téměř jistou. Nikdo nikomu do hlavy nevidí… Proto je důležité o problému hovořit a samozřejmě se na něj dobře připravit. Nedávat hlavu do písku… vědět, co mám dělat, a pokud situace nastane, být odvážný…

Mohu tak navázat na jeden z článků listopadového čísla, který najdete hned na čtvrté straně „Audentes fortuna iuvat“ („odvážným štěstí přeje“) od našeho redaktora Jardy Urbana. Vznikl díky nové spolupráci s Policií ČR. O co tedy šlo?  Připravit strážníky na situaci aktivního střelce. Jarda svou roli vzal více než vážně, a tak se hned několikrát, jakožto strážník, zapojil do výcviku, aby si vše vyzkoušel na vlastní kůži. Když jsem jej potkala po prvním cvičení, tak vyprávěl, jaký to byl pro něj adrenalin a jak vše prožíval. Nakonec se pak zastavil a řekl: „Nastoupili jsme tam po půl osmé a skončili po osmi hodinách… teprve potom jsem si uvědomil, že jsem celou dobu nepil, nejedl a jaký mám vlastně hlad. Ten adrenalin mi úplně ovládl mozek a nedal se zastavit!“ A v podobném duchu napsal celou reportáž. Stojí, více než stoprocentně, za přečtení.

Když už jsem se zmínila o prosincovém čísle, které se snažíme mít optimistické, tak velkou dávku optimismu máme i v tomto vydání, a to v článku, nebo lépe řečeno v rozhovoru pod titulkem „Válečná zóna na Jesenicku“. Několik našich strážníků vyrazilo na pomoc do oblastí zasažených nedávnou povodní. Jestli si stejně jako já myslíte, že šlo jen o fyzickou práci a že nedali z rukou lopatu a rýč, jste na omylu. Kolegyně Gábina bravurně zvládla i roli učitelky v mateřské škole. Cesty osudu jsou více než zajímavé.

Dlouho jsem zde nezmínila kulturu, a to je velká škoda, protože jestli někdo má o dění v kultuře přehled, tak naše redaktorka Radka Rüsterová. Clint Eastwood, Meryl Streepová – dva hlavní protagonisté milostného dramatu Madisonské mosty. Osobně ten film miluji a dle mého právem patří mezi filmovou klasiku, která nikdy nezklame. Clint Eastwood coby režisér převedl na filmové plátno příběh spisovatele R. J. Wallera v roce 1995 a nyní se na jeho uvedení můžeme těšit i na prknech, která znamenají svět. Na začátku října se po velké rekonstrukci otevřela na Výstavišti návštěvníkům Nová Spirála, která tento milostný příběh představí v listopadové premiéře. Nejen o rekonstrukci prostor se dočtete ve „Vzkříšení Spirály“.

Doufám, že si přečtete i další články a reportáže, protože stojí za to. Říjen byl na nás, slunce milující jedince, vstřícný, tak doufejme, že listopad si u nás nezkazí reputaci.

Na čtenou zase za měsíc.

Irena Seifertová

• Předchozí
• Následující