Hospoda jako kus pražské historie

Rubrika: Historie Zveřejněno: pátek 1. srpen 2025 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Jedová chýše, jedna z nejstarších pražských hospod.

Její název si snadno a ihned zapamatoval každý, kdo viděl alespoň jeden díl seriálu Hříšní lidé města pražského nebo Panoptikum města pražského.

Hospoda, do které si inspektoři Bouše a Brůžek chodili rovnou pro pachatele nejrůznějších trestných činů nebo přinejmenším aspoň k práskačům pro informace, vedoucí k jejich dopadení.

Jedová chýše. Útočiště a zázemí vrahů, lupičů, zlodějů, podvodníků, kapsářů, prostitutek, tuláků, vyděděnců. Prostě doupě vší možné neřesti.

Podobných krčem, dupáren, naléváren, putyk, kořalen, knajp a hampejzů bylo, ať už za starého mocnářství nebo první republiky, mnohem víc. Obzvláště vyhlášené byly podniky U Dejlů v Rybné ulici 25, Batalion na rohu Platnéřské a Mikulášské, Mimosa v Havelské nebo Na Poříčí ve stejnojmenné ulici.

Ale stačí jeden populární televizní seriál... A jako kdyby si všechnu tu „slávu“ urvala Jedová chýše pro sebe...

Samotný podnik byl opravdu jeden z nejstarších pražských podniků. Nejspíš tady stál už ve třináctém století. Tehdy na opuštěném návrší kousek od Prahy, v lokalitě zvané Větrov.

Jedová chýše, podnik na rohu dnešních ulic Apolinářská a Viničná. Původní název hospody? Na vinici.

Dnes po téhle hospodě není ani vidu, ani slechu, na jedné straně kostel, na straně druhé ambasáda Lucemburska, na místě samotné hospody funkcionalistický bytový dům.

Proč zrovna název Jedová chýše? Údajně sem s doprovodem zavítal král Václav IV. a ve dvou přítomných mužích poznal dva, kteří se ho předtím pokusili otrávit ve Vídni. Kat z jeho doprovodu jim prý hodil jed do číší a oba umřeli. Pověst, legenda, jedna paní povídala...

Mnohem pravděpodobnější je, že se hospodě začalo říkat Jedová chýše až v průběhu 19. století. V té době se totiž tato oblast začala proměňovat v to, čím je i dnes, tedy v lokalitu, kde sídlí řada ústavů lékařských fakult, porodnice i velká nemocnice. V 19. století zde byl navíc i ústav pro choromyslné.

Mezi časté návštěvníky hospody proto patřili medici, nemocniční zřízenci, funebráci apod. Nechyběly ani ošetřovatelky z nedaleké porodnice. A protože medici často pracovali i s nejrůznějšími jedy, název Jedová chýše (Gifthütte) byl na světě. Možná recese, možná žert.

Jak to bylo s onou galerkou? Bylo to na ně z ruky. Tehdy byl Větrov relativně daleko od centra, kde byla hospod celá řada.

A kde se tedy vzala ta legenda, že po každé úspěšné akci šel šizuňk a podvodníček roztočit získané peníze právě sem? Nejspíše tuhle pověst získal podnik zpětně. Právě až v souvislosti s výše zmíněným seriálem.

Přitom televizní a filmová Jedová chýše neměla s tou původní nic společného. Seriál byl natáčen v roce 1968, tedy skoro 40 let po asanaci. Místo Jedové chýše posloužily ateliéry.

Kolem hospody se vyprávěly další legendy. Například: chtěli jste si v Jedové chýši sníst polévku? Nalili vám ji prý do vydlabané misky přímo v desce stolu. A lžíce snad byly u každého místa připevněné provázkem nebo řetízkem. Dojedli jste? Hostinský to prý jen všechno utřel hadrem. Opět spíše pověst než skutečnost.

Co je naopak skutečností? Nedaleko sídlil tehdejší Ústav soudního lékařství, Patologický ústav, občas prý někdo přinesl mrtvolu, kterou tam usadili, a vedly se veselé řeči. Studenti byli vždycky veselé kopy....

Je zdokumentovaná historka (1893), kterak dva zaměstnanci pohřebního ústavu dostali cestou s mrtvolou na pitevnu žízeň – pohřební máry odstavili před Jedovou chýší, zašli dovnitř, mrtvola venku prý zatím trpělivě čekala...

Časy se ale měnily. Na obou stranách pražské populace narůstal nacionalismus. Jedová chýše se stávala útočištěm německých studentů vysokých škol, obzvláště tzv. „buršáků“. Takže nějaká společná česko-německá hospoda?!? Ani náhodou!!!

Už někdy v sedmdesátých letech 19. století přicházely stížnosti na úřady, že majitel podniku neobsluhuje a nechce tam české hosty.

Do historie Jedové chýše zasáhla i smrt českého studenta Františka Linharta v dnešní Belgické ulici v roce 1898. 

Tady jakýsi Karl Bieberle ve dvě ráno žádal skupinu českých studentů o oheň. Na sobě uniformu pražských buršáků. Možná chtěl jen opravdu zapálit cigáro, možná chtěl provokovat. Strhla se potyčka, Bieberle vytáhl revolver, vystřelil a Linharta smrtelně zranil.

Pražská policie dala následně hlídat německé školy a budovy, ale čeští studenti se pomstili jinak: vybílili Jedovou chýši.

Všechny vysoké školy zakázaly svým studentům navštěvovat Jedovou chýši. A kdo by chtěl riskovat vyloučení z vysoké školy kvůli návštěvě určité hospody? 

Klientela se měnila, hospoda přetrvala a přežila. Zahrádka, kuželník, kulečník, hudba a tanec.

Z interiéru se snad dochovala jedna fotografie, nejspíš ze dvacátých let. Stoly uspořádané kolem stěn, uprostřed je taneční parket, v rohu klavír. Klasická hospoda, tzv. nedělní „dupárna“  – zajdete si za hranice Velké Prahy,  dáte si pivo, něco k němu, pobavíte se s besední společností, zakousnete slanečka, utopence a ještě si zatancujete. Nebo si na zahradě zahrajete kuželky.

Na přelomu století to zase nebyl až tak úplně zaplivaný pajzl. Jenže nájemci se střídali, budova chátrala.

Roku 1906 do domu uhodil blesk, v roce 1908 zčásti vyhořela. Pražský magistrát už pak jen majitele upozorňuje na různá pochybení a závady, které má majitel odstranit. Nakonec je vydáno rozhodnutí, že Jedová chýše bude v roce 1912 zbourána a na místě vyroste sanatorium psychiatrie. Než k asanaci dojde, má půl světa jiné starosti.

Konec Jedové chýše nastal definitivně v roce 1930. V roce 1936 pozemek kupuje stavitel Jan Kalous. Ten tady staví funkcionalistický bytový dům. A ten stojí v Apolinářské ulici dodnes. Praha přišla o jednu legendu.

Zobrazení: 398