Dospělá vize

Je mnoho lidí, kteří se zapojují do veřejného života, a mnoho z nich promlouvá ke společenským tématům. Ovšem ne každý má opravdu co říci. Problematika životního prostředí a změny klimatu je na stole již desítky let a máme řadu odborníků, kteří se jí věnují a kteří mají nám, laické veřejnosti, opravdu co nabídnout. Na druhé straně však máme samozvané proroky, především populisty, kteří se rádi ke klimatu vyjadřují a pro mnohé působí jejich názory více než fundovaně. Já osobně zastávám názor, že nejvíce duní prázdné sudy a pokud se vede debata, pak věřte, že nejvíce vám většinou řekne ten, kdo mlčí.

Jistě se shodneme na tom, že s věkem obvykle přichází i moudrost. Nejen inteligence, ale moudrost. Proto v tuto chvíli opusťme myšlenku toho, že se zjeví mladý mesiáš, který nám ukáže cestu z celosvětové klimatické krize a věnujme pozornost „radě starších“. Odborníkům, vědcům a badatelům, kteří mají svá tvrzení opřena o dlouholetou zkušenost a vycházejí z jasných důkazů a čísel. Jedním z takových je i David Attenborough. Abych byl přesnější, tak Sir David Attenborough (narozen roku 1926 v Londýně), britský přírodovědec, režisér, scénárista a dokumentarista, který již více než šedesát let stojí za popularizací vědy a divoké přírody. Jeho práce je nedílně spojena s britskou televizní stanicí BBC. Asi málokdo nezná jeho tvorbu – jako příklad uveďme dokumentární filmy o přírodě Život na Zemi, Živá planeta, Zázraky života a mnohé další. Již od samotného začátku je smysl práce tohoto neúnavného člověka jasný – ukázat světu nepřebernou pestrost živého světa a obdivovat jej. Na začátku kariéry jistě stála fascinace a zvědavost, ale v průběhu dalších a dalších cest přichází i obava a zjištění, že se na Zemi děje něco neobvyklého, něco, co nemá v historii světa obdoby a co bychom mohli přirovnat k masovému vymírání druhů ovšem umocněného na en násobek.

Pokud budeme i nadále žít tak, jak žijeme dnes, začínám se strachovat o ty, kteří budou svědky příštích devadesát let. Nejnovější vědecké poznatky naznačují, že živoucí svět má namířeno ke zlomu a následnému kolapsu. Vlastně už to začalo. Dnes předpokládáme, že úpadek přírodního světa bude probíhat stále rychleji a rychleji, jeho následky se budou hromadit jeden za druhým a spolu s tím poroste i jejich rozsah a ničivost. Všechno, na co spoléháme – všechny služby, které nám životní prostředí Země odjakživa zadarmo poskytovalo -, může začít selhávat nebo se dočista zhroutit. (David Attenborough, Život na naší planetě, Prah, 2021).

David Attenborough, jak sám píše, si dlouhou dobu neuvědomoval fakt, že se s přírodou něco děje. Neuvědomoval si úbytek deštných pralesů, snižování biodiverzity, vymírání velryb a mnohé další a to z jednoho prostého důvodu – člověk nahlíží na svět v daný okamžik, a pokud nemá srovnání, tak tento stav považuje za daný a ničím výjimečný. Ovšem pomyslné prozření nastane tehdy, když dokážeme najít srovnání, vidíme změny v čase a uvědomíme si, že vše je v pohybu a dynamice. Někdy stačí jen změnit úhel pohledu. Když pěšky procházíte deštným pralesem, zdá se vám, že je nekonečný a neprostupný. Ovšem stačí sednout do letadla a najednou uvidíte všechna ta vykácená místa, jizvy do duše přírody a nekonečná pole s palmami a jinými plodinami. Pak si člověk uvědomí rozsah svého počínání. A aby si vědec nenechal tuto pravdu pro sebe, tak na ni upozorní. A jak jinak, u tak významného dokumentaristy a scénáristy tomu ani nemohlo být jinak, upozornit na problém než filmem a knihou. Právě tu se vám zde pokusím ve stručnosti představit a doporučit.

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Sepsané dílo nese název Život na naší planetě, dokončil jej autor již v roce 2020, u nás však vychází v loni prostřednictvím nakladatelství Prah. Již samotný úvod stojí za pozornost, neboť v něm najdeme podobenství mezi současným světem, společností a katastrofou, která se odehrála v roce 1986 u města Pripjať na Ukrajině. Moderně vybudované město, infrastruktura, celá komunita vzala za své chybou, která se odehrála v jaderném reaktoru. Chybou, které se ovšem dalo zabránit a které bylo možno předejít. Když se podíváme dnes na tuto oblast, pak zde již opět dominuje divočina nad dílem člověka. A jak píše v podobném duchu sám autor, tak divočina se naprosto v klidu obejde i bez člověka.

Pokud budeme chtít dodržet zažitou formu prezentace knih, tak je rozdělena na tři základní části, ne kapitoly, ale části. V první, nesoucí název Mé svědectví, se autor věnuje především svým zkušenostem, jednotlivým natáčením a filmům, do kterých začíná implementovat myšlenku vymírání druhů a postupného oteplování naší planety. Velmi zajímavé je pak pozorovat čísla, jak rostla v průběhu života autora lidská populace, jak se v souvislosti s tímto číslem zvyšovalo množství CO2 v atmosféře a jak naopak postupně klesalo číslo rozlohy území na kterém se ještě rozkládá divočina.

Od padesátých let dvacátého století se populace divokých zvířat snížily v průměru o více než polovinu. Když si dnes pouštím své staré filmy, uvědomuji si, že i když jsem se tehdy cítil jako v divočině a měl jsem dojem, že se toulám po neposkvrněném přírodním světě, byla to jen iluze.

Druhá část pak nese název - Co leží před námi. A ta je z mého pohledu velmi zajímavá společně s tou další následující. Zde nám autor totiž ukazuje, co se postupně stane, pokud bychom současnou lidskou aktivitu nechali ve stejných kolejích. Začíná rokem 2030 a končíme pak na sklonku staletí. Osobně bych tuto pasáž dal za povinnou četbu všem klimatickým skeptikům. Možná by poté změnili svůj názor a začali na problém hledět optikou smutné reality.

No a poslední část je ona dospělá vize, jakou nám autor nabízí na řešení globálního problému. Vize pro budoucnost v sobě obnáší jedno základní poselství – nejen ukončení spalování fosilních paliv, změna životního stylu, úprava a reforma zemědělství, alternativní pohony, solární a větrné elektrárny, ale návrat divočiny. Ano, podle Davida Attenborougha je nejrychlejším, nejlevnějším a nejlepším řešení návrat divočiny minimálně do podoby, která zde byla na počátku dvacátého století. A to především obnovení mořských ekosystémů, které mají lví podíl na cyklu uhlíku a dekarbonizaci naší planety. Možná pro někoho trochu „šokující“ teorie, ale dle mého, naprosto pravdivá. Ona obnova není nutná jen z pohledu klimatu, ale i z pohledu etiky. Je naší povinností se postarat o to, aby například zpívající velryby nebyly jen pouhopouhou vzpomínkou, aby gorily nepřežívaly postupně degenerované jen v zoologických zahradách, aby symbol tání ledovců, lední medvěd, měl kde vychovávat svá mláďata. Jakožto nejinteligentnější tvorové na Zemi máme tuto povinnost.

Kniha ovšem vůbec nevyznívá skepticky, ba naopak. Je sice plná varování a negativních příkladů a událostí, ale nabízí i řešení, které máme na dosah. Jak píše autor – prostředky a cestu k nápravě známe, teď stačí chtít a po této cestě se vydat.    

Nesmíme ztrácet naději. Máme všechny potřebné nástroje, máme nápady a myšlenky miliard bystrých hlav, s prací nám pomůže nezměrná energie přírody. A ještě jedna věc mluví v náš prospěch – naše schopnost, pravděpodobně jedinečná mezi všemi živými tvory na této planetě, představit si budoucnost a začít usilovat o její uskutečnění.

Tuto knihu jsem přečetl během dvou dnů a to jen proto, že mi přišla škoda ji přečíst za jeden jediný. Měl jsem tak více času si přebrat základní myšlenky a vize. A pevně věřím, že vás zaujme úplně stejně. Nemusíte být nadšeným obdivovatelem přírody, botanikem, zoologem či ekologem, aby kniha zaujala. Je totiž napsána úplně stejně, jako jsou natočeny dokumenty pod taktovkou Davida Attenborougha – jen tajíte dech.

A malá poznámky pro ty, kteří nechtějí či nemají čas na knihu. Byl natočený dokument nesoucí stejné poselství i shodný název – více najdete na www.attenboroughfilm.com.

Život na naší planetě, David Attenborough, vydalo Nakladatelství Práh s. r. o., 2021, 263 stran, překlad Jiří Petrů

• Předchozí
• Následující