Jan Mydlář – kat českých rebelů

Toho dne při východu slunce se nad Prahou objevil zvláštní úkaz. Ačkoliv několik dní nepršelo a poté rovněž ne, nad městem se klenula duha a nebe zářilo. Před zdí Staroměstské radnice zahalené černým suknem již stála tribuna pro členy mimořádného soudu, císařské hejtmany, rychtáře a delegace královských měst a nedaleko tribuny bylo připraveno mohutné popravčí lešení. Zločin urážky královského majestátu, kterého se dopustili čeští páni, rytíři a měšťané při „ohavné rebélii“ neboli stavovském povstání, měl být krvavě potrestán.

Již v únoru a březnu roku 1621 se zaplnila pražská městská vězení i Bílá věž na Pražském hradě a byl ustanoven mimořádný hrdelní soud v čele se zemským místodržícím Karlem z Lichtenštejna, jeho zástupcem Adamem z Valdštejna a prokurátorem Přibíkem Jeníškem z Újezda. Obžaloba byla zřejmá – zločin urážky královského majestátu. Návrhy rozsudků putovaly z Prahy do Vídně, která je buď potvrdila, nebo zmírnila. Pomstychtivá Praha původně navrhla třicet hrdelních trestů, včetně několika čtvrcení zaživa a dalších středověkých krutostí. Vídeň nakonec potvrdila popravy 3 pánů, 7 rytířů a 17 příslušníků městského stavu. Od čtvrcení těl zaživa bylo nakonec upuštěno, ale Bohuslavu z Michalovic byla před popravou useknuta ruka a rektoru Karlovy univerzity Jánu Jesenskému byl nejprve vyříznut jazyk a poté byl sťat. Popravy se uskutečnily dne 21. června 1621 podle stavu. Nejdříve byli popraveni páni Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a výborný skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezružic. Následovala poprava 7 rytířů, mezi nimiž byl i nejstarší odsouzený – Kašpar Kaplíř ze Sulevic, bývaly císařský rada, kterému bylo v okamžiku exekuce 86 let. Nakonec bylo popraveno 17 měšťanů, mezi nimi byla nejmladší oběť – 39 letý Jan Kutnauer ze Sonnenštejna. Hlavy dvanácti popravených, včetně hlavy Jana Jesenského s kusem jazyka, byly vloženy do železných košů připevněných na bidla a vystaveny veřejnému posměchu na ochoz Staroměstské mostecké věže. Visely zde do vpádu saských vojsk v roce 1631, kdy byly pietně sňaty, vloženy do truhly a uloženy do týnského chrámu. Když saská vojska o rok později opustila Prahu a k moci se vrátili císařští, truhla s lebkami záhadně zmizela. Lze se domnívat, že ji ukryli přátelé popravených. Lebky se doposud se nenašly, ale podle pověstí by se měly nacházet v Týnském chrámu nebo u Sv. Salvátora.

Popravou zástupců českých stavů byly ukončeny snahy o zachování českých náboženských svobod a udržení stavovských výsad. Odplata za rebelii byla však všechno, jen ne spravedlivá. Následovaly nekonečné konfiskace majetku, na kterých si nahrabal obrovské jmění jak Lichtenštejn, tak Valdštejn a celá řada dalších bezpáteřních hrabivců s totální absencí vlastního svědomí. Hrabivců, díky jejichž aktivitám došlo k dlouhodobé hospodářské a kulturní devastaci českých zemí.

Oběti té největší zlovůle však zapomenuty nebyly. U paty Staroměstské radnice se nachází bílé do dlažby zasazené kříže a symboly mečů a trnové koruny, které tyto oběti budou navždy připomínat. Kříže jsou nyní velmi dobře viditelné, ale při běžném turistickém ruchu je zpravidla zakrývají kočáry s koňmi.

Ještě jedno jméno je ale nutné v souvislosti se Staroměstskou exekucí zmínit, a to jméno mistra popravčího Jana Mydláře. Muže, který se z nešťastné lásky stal namísto magistrem medicíny, nejznámějším a nejvzdělanějším českým katem, navždy spojeným s osudným 21. červnem 1621.

Jan pocházel z Chrudimi, z rodiny místního písaře. Zřejmě již během univerzitních studií v Praze v letech 1582 – 1586 byl zamilován do své chrudimské sestřenky, která se však provdala za staršího muže, aby „zlegalizovala“ své těhotenství. Poté, co dítě zemřelo, údajně otrávila svého původně nechtěného manžela a čekala ji proto smrt pohřbením zaživa. Jan ji chtěl osvobodit, a tak ještě před závěrečnými zkouškami a promocí na univerzitě odešel zpět do Chrudimi, kde se stal pomocníkem chrudimského kata. Plán na její vysvobození nevyšel, ale Jan se z výsluní už dostal na okraj společnosti. Katovskému řemeslu se nejdříve učil v Chrudimi a posléze odešel do Prahy jako pomocník staroměstského kata Václava Jaroše. Katovské řemeslo vykonával dobrých 40 let, a to do okamžiku, kdy nebyl schopen setnout odsouzenému hlavu jednou ranou. Řemeslo po něm převzali nejstarší synové Jan a Václav. Ačkoliv žili kati na okraji společnosti, díky ranhojičským a chirurgickým schopnostem si získal společenského uznání ještě za života. Žil v domě u Vltavy v místech dnešního Uměleckoprůmyslového muzea s manželkou a pěti dětmi. V jeho domě byla i rozsáhlá knihovna s několika stovkami titulů. Dožil se 80 let a pohřeb měl jako velmož.

A jak to bylo dál? Z utrpení jedněch těžili druzí, a tak díky konfiskátům byly mimo jiné postaveny jedny z nejkrásnějších staveb v Praze a na tyto architektonické skvosty se podíváme zase v některém z příštích dílů této rubriky.

Zdroj: HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí 3: Od nástupu Habsburků (1526) k pobělohorskému stmívání (1627). Praha: Baronet, 1994.

• Předchozí
• Následující