Pneuservis Titus

Rubrika: Kultura Zveřejněno: úterý 5. prosinec 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Nacházíme se na levém břehu naší národní řeky Vltavy, poblíž přístaviště, kde odpočívá menší řádka lodí, které mají svá nejlepší léta strávená plavbou již dávno za sebou. Pro někoho by představovaly fotogenické prostředí plné zajímavých detailů a zátiší. Pro majitele však představují více méně problém, který je nutné řešit a který bude znamenat nemalé finanční prostředky. Poblíž tohoto menšího lodního mauzolea se nachází i další místo sloužící jako poslední odpočinek dopravních prostředků – zde ovšem nehrají prim lodě, ale auta. Především dodávky a staré kamiony, mající na tachometru nemalé hodnoty blížící se milionu a výše. Právě toto místo je pro náš příběh a následné vyprávění velmi důležité. Autovrakoviště u Huberta je plné zajímavých událostí, vzpomínek a lidí.

Těch stálých však zase tolik není. Majitel Petr Koupecký, který čistě z lenosti k papírování svůj podnik nepojmenoval po sobě, či po osobě blízké, ale ponechal název po předchozím majiteli, který po pár sezónách vzal roha se slovy, že blbější podnikatelský záměr snad nikdo nevymyslí. Zmizel neznámo kam. Možná se odstěhoval nedaleko do Bohnic, kde začal dělat modela na psychoanalýzu místním odborníkům. Petr časem zjistil, že Hubert asi neměl všechny papíry zcela v pořádku a někdy se snažil vyhýbat svým povinnostem více, než bylo zdrávo. Ještě dlouho po jeho odchodu chodily na vrakoviště zvláštní existence, které nosily nejrůznější zboží a materiál. Jednou dorazil Józa, alias Pepek Vyskoč, jehož pojmenovali místní podle slavné scény ze Švejka, a přinesl zcela nové měděné okapy se slovy, že to ten pseudohrabě jistě finančně nepocítí a on bude mít na několik týdnů o kořalku postaráno. Nabídka lákavá, ale nakonec zvítězilo čisté svědomí. Pepka za pár dnů potkal naloženého v lihu a bez okapů, neboť nedaleká sběrna byla k chudákovi s několika promile vstřícnější. Když mu jednou na plac dorazil „Pošuk Moody“, jež měl tento vysokoškolský titul kvůli své dřevěné noze a v ruce držel kusy vojenské techniky připomínající protivzdušnou obranu Československé socialistické vlasti, nabyl názoru, že bude muset učinit nějaké opatření, aby podobné existence pozbyly chuť a náladu navštěvovat jeho podnik.

Nejprve šel cestou domluvy, pak přemlouvání, pak výhružek, pak cedulí, pak jej napadlo zapojit do plotu elektrický proud. Tohoto názoru se pár dní držel a to až do chvíle, než viděl několik dvojiček opírajících se o plot ve vášnivém objetí. „Jak by asi takové objetí vypadalo, kdybychom k tomu přidali ještě 230 voltů,“ napadlo jej a tak pokus s elektrifikací opustil. Jednou dokonce vyhnal zákazníka s vrakem dodávky, které chyběly veškeré papíry, číslo karoserie, registrační značka a měla na tachometru pár desítek tisíc, ocelovou tyčí. „Kdybych nebyl blbej, tak mě to napadlo již dávno!“ V duchu osočil sám sebe a odešel něco hledat do kanceláře. Chvíli seděl u monitoru počítače, chvíli pod stolem a přemlouval kabel, aby ještě malou chvíli vydržel a nakonec se začal smát. Zanedlouho mu přibude parťák!

„Abych odehnal všechny Józy a jim podobné, potřeboval bych bojovníka MMA. Na toho nemám, ale vím, jak to zařídit mnohem lépe,“  prohodil si sám pro sebe. Druhý den zajel na adresu domluvenou přes sociální sítě a plný nadšení zazvonil na zvonek. Chvíli to trvalo, než uslyšel vzdálené kroky. Ono ostatně slyšet lidské kroky bylo tak trochu nad jeho síly, neboť na zadní stranu dveří naráželo zvíře, které se snažilo svou silou vyrazit ocelová vrata i s panty. Nárazy to byly tak silné, že se musel držet za uši, aby náhodou nepřišel o zbytky sluchu, který mu zůstal po práci s rozbruskou. Zvíře štěkalo, vrčelo, škrábalo, hafalo, bafalo, kňučelo, vilo, hrabalo a také slintalo. Občas nebylo jasné, kdy čtvernožec vůbec dýchá, protože se jednalo o neustálou řadu zvuků bez sebemenšího přerušení!

Najednou však nastalo hrobové ticho. „Kerberos snad spadl do podsvětí?“ napadlo Kouteckého. Omyl, přišla panička. Ocelová vrata se pomalu otevřela… mezi nimi stála drobná dámská postava na podpatcích a v růžové noční košili. Majitel autovrakoviště na chvíli ztratil úplně hlas. Něco takového nečekal. Podle zvířete čekal dvoumetrového milovníka metalu jezdícího na motorce s plameny, majícího holou lebku a koženou vestu s AC/DC. Omyl. Byla to Boženka. Boženka měla milý úsměv, obarvené vlasy do půlky pasu a hlas jako motorová pila. Toho si majitel vrakoviště ostatně všiml nejdříve, když malá osůbka pronesla větu: „Co chceš, brundibáre?“ Petr se snažil vysvětlit, že si jede pro toho psa, co se domluvili přes internet. „Jo psa, tak to je jiná, já tě chtěla poslat k šípku, protože otevíráme až večer. Myslela jsem, že jsi jeden z těch nedočkavců, co čeká na nový holky!“

Boženka měla milý úsměv, obarvené vlasy do půlky pasu a hlas jako motorová pila.

Majitel vrakoviště se pak nenápadně podíval na Kerbera a zalapal po dechu. „To je on?“ „Jo,“ následovala stručná odpověď. „Je to mazel, nikomu neublíží, jen má sílu jako kráva a každý se ho bojí. Já ho dostala jako dárek od jednoho kunšafta… milej kluk. Pak ho ale zabásli. Dáš si kafe, brundibáre?“  Zvíře se podívalo na Petra a uronilo velkou dlouhou slinu. „Jmenuje se Titus, kdyby sis s ním chtěl pohrát…“

Titus se nakonec skutečně projevil jako neskutečný dobrák, nechal na sobě dříví štípat, ale jakmile se mu někdo znelíbil, či dokonce na něj jeho majitel ukázal, byl z něj opravdu Titán. Unesl v zubech to, co dva dospělí chlapi v rukách, tahal části karoserie, rozcupoval všechny sedačky a nedovolil, aby Józa či Pošuk Moody otravovali Petrovy podnikatelské záměry. Titus však měl i své mouchy. Kromě toho, že měl spotřebu jako T-55 v plném provozu, tak rád bral do zaječích a noroval plot. Aby jej majitel vrakoviště zabavil, tak mu házel kola i s pneumatikami a pes pak nahrazoval pneuservis.  Byl totiž tak schopný, že během pár okamžiků oddělil gumu od disku tak brilantně, že předčil moderní stroje. Jen ta pneumatika se pak nedala moc použít. Někdy dokonce dostal kolo od traktoru – to bylo radosti. Celé odpoledne pak dal pokoj a tvářil se velmi spokojeně. Dokonce mu v euforii proklouzl na pozemek Pošuk Moody, ale jen na malou chvíli. Člověk by nevěřil, jak rychle dokáže běžet invalida bez dřevěné nohy. Tou si pak Titus spravil náladu u boudy.

Jednoho krásného dne Petr přišel na vrakoviště trochu dříve. Pes nikde, bouda prázdná. Nikdo nepřišel poslintat majiteli montérky, nikdo nezavrčel na náruživé párečky u plotu ani na opilého Józu. Byl klid po pěšině. Petr volal postavu ze starých řeckých bájí a pověstí, jak jen to šlo. Uplynuly hodiny a pes najednou stál mezi dveřmi. Spokojený výraz ve tváři, z huby mu visely opratě a zrychleně dýchal. Titus si došel pro pomazlení i pokárání. To však, jak bylo jeho zvykem, ignoroval. Větší sílu má on a páníček nakonec stejně vychladne.

Asi by čtenáře zajímalo, kde ten proklatý pes vlastně byl. Co tam dělal? Co se vlastně stane, když si vyjde kombinace psa a hrocha bez dozoru na procházku mezi lidi, nic netušící cyklisty a běžce? Příběh je to zajímavý. Titus rozhodně nebyl žádný maratonec a dlouhé procházky mu nedělaly dobře na drobné medvědí tlapy. Tak došel k nejbližší silnici, zalezl si do křoví a pozoroval cvrkot. Uvelebil se u světelné křižovatky a čekal na svou příležitost. Co vlastně napadne takového psa, který je zvyklý na své dovednosti z autovrakoviště, když uvidí stojící auto? Titus si řekl, že je čas na výměnu pneumatik za zimní a dal se do práce.

Pokusme se vžít do role řidiče, v našem případě řidičky. Je ráno, stojíte na křižovatce, jedete do práce, posloucháte rádio a najednou začne zemětřesení. Auto se začne pohybovat ze strany na stranu, kývat se, poskakovat, nadskakovat a vydávat zvuky, které doteď nikdy nevydávalo. Pak se ozve zasyčení a auto klesne o desítku centimetrů směrem k vozovce. Jak zemětřesení přišlo, tak i odešlo. Jste v oku hurikánu, nebo je konec? Ve zpětném zrcátku se mihne zvíře velikosti menšího medvěda a je klid! Řidička nechápavě zírá před sebe a snaží se vstřebat nečekaný zážitek. Chvíli přemýšlí … co když však zvíře dorazí znovu a nepůjde jen po autě? Raději zůstane zavřená a někoho zavolá. Zvedá telefon a mačká na čísla 1,5 a 6.

Ve zpětném zrcátku se mihne zvíře velikosti menšího medvěda a je klid!

Tady Flóra 30, jsme na příjmu. Vysílačka trochu zaškrábe a zbarví hlas druhé strany. „Prosím tě, máme tady zřejmě napadení zvířetem. Volala paní, která je na křižovatce ulic… je zavřená v autě, nevychází. Zajeďte tam!“ „Rozumím, o jaké zvíře se jedná? Pes? No, asi tomu nebudete věřit… paní mluvila o menším medvědovi… nevím, jestli je to možné… po kontrole situace dejte raději zkoušku na alkohol… Pro jistotu posílám odchytovou službu, ale ta je na druhém konci Prahy a nemůže tam být tak rychle. Říkali cca do 20 minut.“

Modrá světla zablikají, kola proklouznou na mokrém asfaltu a jede se. Stačí jen pár minut a hlídka linky 156 je na místě. Vidí jen stojící auto a nikde nikdo. Vozidlo přistaví hned vedle volající ženy a stahují okénko. Mezitím se však v křoví odpočívající Titus otočí a zahlédne nového zákazníka na přezutí. Nedá se nic dělat, jde se do práce. Bílé auto s nápisem Městská policie hl. m. Prahy podlehne zemětřesení. Titus provede odbornou práci, a protože mu padla, namíří své kroky zpátky na vrakoviště. Strážníky postupně opustí moment překvapení a začínají jednat, ale po zvířeti, jako by se země slehla. „Tak ten test na alkohol asi provádět nebudeme,“ zamumlá řidič služebního vozu a podá krátkou informaci do vysílačky.

Ono najít takového drobečka asi nebude problém. Stopy zanechává jak Lakatoš v promoklém lese, ale komu by se chtělo do křoví, které obývá kříženec medvěda a vlkodava? Strážníci se věnují paní, monitorují terén a raději počkají na příjezd odchytové služby. Té pak jistě pomohou. Více očí více vidí a kluci mají lepší vybavení a hlavně, zkušenosti… deset minut a jsou tu!

Stopy jsou ještě čerstvé, démon nikde nefuní a vyběhnutá cestička připomínající těžební stezku po svážení stoletých smrků vede dolů k vodě. Pak zase křoví, křoví, trnky, šípek, bodláky a skupina stopařů naráží na plot s divnou cedulí s nápisem: Józo, jsi synem smrti! Plot je vcelku bez sebemenšího poškození, ale dva metry od cedule je nová Blanka. Tunel na pozemek připomíná vstup do onoho podsvětí…

Co naplat, strážníci opravdu na soukromý pozemek dírou nevlezli, protože jim to ani nedovoluje zákon. On ostatně zákon asi nebyl tím hlavním důvodem, proč šli hlavním vchodem a normálně zazvonili. Kdo by chtěl potkat v jeho přirozeném prostředí medvěda, Kerbera či něco podobného. Po malé konzultaci s majitelem autovrakoviště bylo všem jasno. Stačil pohled na boudu s okousanou dřevěnou nohou Pošuka Moodyho. Titus se líně protáhl a uronil slinu!

A jak celá historka dopadla? Jak by. Petr musel zaplatit opravu aut a psovi náležitě vyčinil. Titus však moc dobře věděl, že páníček na toho bojovníka MMA opravdu nemá!

Zobrazení: 284