Slavně neslavná bitva na Bílé hoře neboli Neříkej hop, dokud nepřeskočíš

Rubrika: Kultura Zveřejněno: pondělí 1. červen 2020 Autor Eva Koutníková Vytisknout E-mail

Když roztrpčený císař Rudolf II. na sklonku svého života seslal Boží pomstu na Prahu i celou českou zemi, jistě netušil, jak brzy a jak moc se tato jeho kletba naplní. Již v roce 1618, tedy šest let po jeho smrti, došlo ke slavné pražské defenestraci, při které vyletěli pánové Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata a písař Fabricius z oken dvorské kanceláře na Pražském hradě. Svrženým pánům se oproti původním předpokladům mnoho nestalo, protože prý spadli do hnoje či vrstvy odpadků a papíru pod okny, ale tento akt byl onou pomyslnou rozbuškou, která dovedla o dva roky později vojska českých stavů na nevysoký, avšak strmý kopec zvaný Bílá hora. Od této události uplyne letošního 8. listopadu 400 let, a tak si tuto bitvu, která na dalších 300 let změnila osud našich předků, pojďme s mírným předstihem připomenout.

Kdo tedy stál proti komu, proč a jak se vše, alespoň v hrubých obrysech, odehrálo? Na Bílé hoře se usídlilo české stavovské (evangelické) povstalecké vojsko a pod kopcem katolická armáda Ferdinanda II. Štýrského, císaře Svaté říše římské, a armáda německé Katolické ligy. Cílem povstání českých stavů bylo posílení jejich faktické moci na úkor moci Habsburků a udržení náboženských svobod garantovaných Majestátem Rudolfa II., z roku 1609. Habsburkové, logicky, zastávali opačný postoj. Tedy posílit vlastní moc a katolickou víru.

S ohledem na výhodnou strategickou pozici českého stavovského vojska na kopci, byla tato bitva  předem považovaná za vyhranou, takže ani král Fridrich Falcký nepovažoval svoji přítomnost za nutnou a pořádal na Hradě hostinu na počest anglických velvyslanců. Jenže něco se pokazilo….

V den bitvy za svítání již byly stavovské (spíše žoldnéřské) oddíly sešikovány do nizozemských bojových obdélníků. Jelikož se ale nic nedělo, dostali následně volno a v klidu obědvali. To se však už začalo šikovat císařské vojsko a než se kdo nadál, zahájilo útok. Vše se odehrálo tak rychle, že důstojníci, kteří se nad ránem vrátili z pražských hambinců ani nestačili převzít velení.  Přes dvacet tisíc obránců Prahy se během chvilky před císařskou armádou zbaběle rozuteklo, aby si zachránilo alespoň život. Po hodině a půl bylo dobojováno.

V této souvislosti bývá zmiňována pověst o statečných Moravanech. Tento Šlikův moravský pluk, který sice byl koupen Moravany, ale ve skutečnosti byl složen z německých žoldnéřů, se srdnatě bil u zdi obory Hvězda. Jejich statečná obrana ale nemohla nic změnit na prohře vojska a navíc vojáci nemohli ani nic jiného dělat, protože byli přimáčknuti ke zdi, kde bojovali o holé krky. Pověst o statečných Moravenech však zůstala zachována…  

V důsledku porážky stavovských vojsk byla Praha vydána nepříteli zadarmo. Král Fridrich Falcký spěšně opustil Pražský hrad a raději přespal v domě U Stříbrné konvice na Starém Městě. O den později s bohatě naloženými vozy již vyjížděl žižkovskou branou z Prahy a spolu s ním utíkal dvůr i česká generalita. Praha zůstala ponořena do chaosu, nejistoty a beznaděje a napospas jak císařské armádě, tak žoldnéřským vojskům, které ji společně vydrancovaly. Napospas zůstaly i korunovační klenoty, které Fridrich nechal přenést na Staroměstskou radnici, kde pak zůstaly zapomenuty a následně se dostaly do rukou nepřátel.

A jaký byl další osud Prahy a povstalců? Zplnomocněný zástupce Karel z Lichtenštejna nechal odzbrojit měšťany, zajistil majetek po emigrantech, povolal zpět vypuzené jezuity a zavedl cenzuru. Vůdcům povstání sice zůstala zachována možnost útěku, ale  oni zřejmě z obavy o ztrátu veškerého zboží, statků a panství i pod dojmem falešných slibů císaře Ferdinanda II. Štýrského, že majetek nebude konfiskován a bude upuštěno od hrdelních trestů, toho nevyužili.  Necelý rok po bitvě na Bílé hoře došlo ke konečnému zúčtování. Povstání proti císařské moci bylo prohlášeno za velezradu a další osud vůdců byl zpečetěn.

Němým svědkem bitvy na Bílé hoře byl již tehdy stojící letohrádek Hvězda, krásná renesanční stavba na půdorysu šesticípé hvězdy.  Uvnitř naleznete bohatou štukovou výzdobu a krom jiného i expozici vztahující se k bitvě na Bílé hoře. Za návštěvu stojí i samotná obora Hvězda, kde propojené koruny staletých buků, dubů i habrů vytvářejí přírodní klenby nad cestami.

Až se těmito místy budete procházet, vzpomeňte si, že právě zde se přepisovala historie českých zemí. Z českého stavovského státu tolerujícího svobodu vyznání se po bitvě na Bílé hoře stala absolutní monarchie s jediným povoleným vyznáním – římskokatolickým a Praha zažila velmi krvavou odplatu, kde hlavní roli hrál kat Jan Mydlář. Ale o tom zase příště.

Zdroj: Toulky českou minulostí; Díl 3. Od nástupu Habsburků (1526) k pobělohorskému stmívání (1627) / Petr Hora-Hořejš ; Ilustr. Jiří Běhounek. - 1. vyd. - Praha : Baronet, 1994. - 239 s.: tab., rejstříky. ISBN 80-85621-97-5

Zobrazení: 1116