Krása a utrpení poustevníků

Možná každý z nás si jednou jistě představoval, jak by to asi vypadalo, kdyby opustil  současné společenské stereotypy a zaběhnuté koleje civilizace. Prostě by odešel do divočiny a zavřel za sebou pomyslné dveře. Jistě, v dnešní době odejít do naprosté izolace a do přírody, kde nikoho nepotkáte týdny a týdny je téměř nemožné. Možná by se dala taková místa na Zemi najít, ale pokud se budeme držet naší vlasti, tak asi velmi obtížně. Přesto mezi námi žije řada lidí, kteří se do podobné situace dostali, ať již dobrovolně, či za okolností, které prostě nemohli ovlivnit. Těm, kteří si takovou cestu vybrali, zcela svévolně, by někdo řekl blázni, podivíni, zoufalci, možná beatnici či hipíci. Ovšem daleko lepší pojmenování onoho stavu, kdy žijete např. v maringotce daleko od lidí, je slovo poustevník. Novodobý poustevník, ne ten, který žije z milodarů ostatních a káže o víře. Poznat takového poustevníka může být i poměrně složité a ještě složitější je dostat se k němu tak blízko, aby vám začal sám od sebe vyprávět svůj příběh, který jej na cestu dobrovolné „samoty“ přivedl. Spisovatel Aleš Palán se tak blízko dostal a přinesl nám svědectví o lidech, jejichž životní příběh nepostrádá napětí, úspěch, lásku, propad i zoufalé šílenství. Dovolte, abych vám představil knihu, která sice vyšla již v roce 2018 v nakladatelství Prostor, ale která bude mít co říct za další a další desetiletí – knihu Raději zešílet v divočině.

Aleš Palán si pro své hledání poustevníků vybral jen jednu oblast, která svou historií a tajemstvím přitahuje podobné lidi – Šumavu. Místo, které má bohatou minulost, svou poetickou krásu a svá tajemna. Místo, kde se mísily německé a české osudy a odehrály přírodní katastrofy, s obdobím klidu a prosperity. Místo, které bylo na dlouhou dobu téměř bez lidí, a na cestách uvnitř hlubokých hvozdů jste mohli potkat jen koleje vyryté tanky, obce srovnané se zemí a čtyřicet let cedulí s nápisem Stop, státní hranice!

Jaký je tedy život mimo civilizaci? To nám ukazuje příběh osmi osudů – šesti mužů a dvou žen. Každý má ke svému samotářství jiné důvody. Najdeme zde lidi, kteří byli ve svém životě úspěšnými podnikateli, jako i ty, kteří se spíše protloukali přes melouchy či nejrůznější brigády. Nehledejme mezi nimi jakoukoliv souvislost. Jako každý strom v šumavském lese je ve své podstatě originál, tak zcela jedinečný je i každý příběh. Ne vždy se však k němu úplně, v rámci textu, dostaneme. Je důležité napsat, že celá kniha je vedena formou rozhovorů, které byly aktéry autorizované, a povětšinou na nich nebylo změněno téměř nic.

Roman a další možná blázni

Z mého pohledu asi nejvíce vyčnívají dva příběhy, a to hned první příběh nesoucí název Někde v mlčení musí být ta odpověď, který pojednává o Romanu Szpukovi. Možná, kdybyste si dali práci a začali hledat, tak najdete knihy od tohoto autora – např. A zavaž si tkaničky či sbírky jednotlivých básní. Tento samotář pracuje na plný úvazek jako meteorolog na Churáňově, který pro něj představuje veškeré zázemí. Přesto se často vydává do údolí Losenice, kde spává pravidelně pod širákem, komunikuje se stromy a s živou přírodou. Jak sám tvrdí, za celých 18 let zde nepotkal jediného člověka a to se toto místo nachází jen kilometr od turisticky hojně navštěvovaných lokalit.

„Mám na Šumavě přátele, kteří žijí mimo civilizaci, často sami, samorosti, divoši. Někdo by myslel, že se budou v lesích bát, ale oni se bojí spíš ve městech. Když přijedu do Prahy, vládne tam podivný chaos, připadám si jako smítko prachu, jako nic. Pod oblohou, která mě nekonečně přesahuje, naopak vnímám svoji hodnotu, jsem něčeho podstatného účasten, hraji určitou roli.“

Na otázku „V čem je lepší zešílet v lese než ve městě?“ odpovídá: „Myslím, že je to snesitelnější. Ve městě je v takovém stavu všechno problematické, je těžké pochopit i základní věci, najednou se ti všechno vykloubí. Někde v lese, u potoka se to dá vydržet líp…“  

Roman si ve svém životě prošel celou řadou martýrií – ať již to byl alkohol, rozvod, blázinec, vidiny a další. Hledat odpověď na otázku proč, dle mého názoru, asi není smyslem a možná, že bychom se jí asi nikdy nedopátrali. Zajímavé jsou zde ony osudy lidí, kteří prostě nechtěli jít s davem.

Asi si v tuto chvíli někdo řekne, že to budou povětšinou lidé, kteří mají určitou svou víru, chtějí žít v souladu s přírodou a tak trochu se chtějí odlišit. Moderně – ekologičtí lidé, dávající na obdiv svůj postoj svým odlišným životním stylem. Tak tento názor musím jednoznačně vyvrátit. Takto se na ně může dívat jen ten, pro koho by byla četba této knihy naprostou ztrátou času. Vnitřní přesvědčení a zaujetí těchto lidí je jednoznačné. A jako příklad můžu uvést druhý příběh, v tomto případě lze napsat i příběh na druhou, protože se jedná o příběh dvojčat Klišíkových. František a Ondřej. Předci těchto dvou opravdových samorostů přišli po válce z Rumunska a oni zde žijí celý svůj život. I když jim osud přichystal nejrůznější překvapení a rány, tak nakonec vždy skončili zde a spolu.

„Ve škole jsme vyhořeli už jako jiskry. Propadli jsme ve druhý třídě. Neuměli jsme pořádně česky, doma se mluvilo slovensky. Takových dětí tady bylo plno, ale u nás se to možná spojilo s tím, že táta se s bolševikama furt hádal. Možná si nás vyhlídli. Čekali jsme od kantorů autoritu, ale ta totálně selhala.“

Franta i Ondřej jsou těmi poustevníky, kteří se o svůj příběh rádi podělí. Jejich vyprávění má svůj náboj a chvílemi se nechce věřit, že si jej autor nepřibarvil. Jinak má takový Balabán docela dobrou šumavskou konkurenci. V jejich osudu se odráží krušné dětství, které bylo poznamenáno nutnou prací na stavení, určité nepochopení ze strany většinové společnosti i radost samotných bratrů z revolty. V roce 1989 se aktivně účastnili i revoluce v Prachaticích. Ovšem revoluční nadšení jim dlouho nevydrželo:

„Začal jsem si říkat: To mám házet perly sviním? – a trošku jsem se bloknul. Byl jsem na okrese v nejvyšším Občanském fóru, vždyť jsme ho zakládali, a najednou tam začali chodit různí „chytří“, svazáčci, co už převlíkli kabáty… Co já mám poslouchat nějaký prospěcháře?“

Je to v nich

Člověk je tvor společenský a většina z nás vyhledává přítomnost jiných. Naši samotáři však takovou potřebu nemají. Občas do civilizace zajdou, navštíví své známé, vyřídí nejnutnější, ale jen krátce. Většina jejich současného života je jiná. Ovládá ji příroda v daleko větší míře než většinovou městskou společnost. Možná se to bude zdát někomu jako romantická představa – bydlet na samotě a mít svá zvířata, hospodařit a být sám. Myslím, že by to asi většině lidí vydrželo do první zimy, pak by romantika vzala za své. Ona odloučenost musí být v člověku hluboce zakořeněná. Všichni poustevníci jsou k autorovi dosti otevření, nechají se fotit (až na Rudu, který si přál zůstat v obrazové anonymitě) a vypráví. Někteří více, jiní méně, ale věřte, že pokud by neměl Palán doporučení od jejich známých, tak by mu neřekli ani slovo. Nalezení správné cesty k nim není zase tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Přečtení těchto rozhovorů mohu doporučit každému. A nebudu čtenáře nějak třídit, kdo by mohl, koho by to zajímalo a koho ne. Jednoduše – přečtěte si je, stojí to za to. Osobně doporučuji koupit klasickou papírovou knihu. Ono totiž číst o poustevních na elektronické čtečce knih, by bylo jaksi zvláštní.

Na závěr se jistě sluší uvést, že fotografie do knihy pořídil Jan Šibík, na jehož výstavu jsme v naší rubrice Kultura nedávno upozorňovali. Dodávají dílu patřičnou kvalitu a atmosféru. A když mluvíme o kvalitě, tak publikace byla vyhlášena Knihou roku Lidových novin či dostala Cenu Johanna Steinbrenera (Cena knihoven a Cena předsedy poroty).

Pokud by vás příběhy šumavských samotářů zaujaly a chtěli byste jejich pokračování, tak Aleš Palán  nedávno dokončil další knihu s podobnou tematikou – Jako v nebi, jenže jinak (Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy).

Veškeré citace © Aleš Palán, vydal Prostor, nakladatelství s. r.o., foto © Jan Šibík  

• Předchozí
• Následující