Byty a domy hrůzy aneb Hromadění zvířat

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: pátek 1. srpen 2025 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Tradiční média, facebookové či instagramové účty zaměřující se na ochranu zvířat, jsou do jednoho plné otřesných případů týrání zvířat všeho druhu. Při pohledu na zbídačené psi, v rámci zátahu na množírny, se každému jistě otevírá kudla v kapse. A nejde jen o pejsky. Byty přecpané zuboženými kočičkami, statky plné vyhublého dobytka a další kauzy, při kterých si každý příčetný člověk pokládá otázku, jaká zrůda tohle může živé bytosti udělat. Odpověď vás možná překvapí. Samozřejmě, že v mnoha případech se opravdu jedná o bezcitné chovatele, kteří shoří v pekle. Nemalá část těchto lidí však zvířata bezmezně miluje a věří, že pro ně dělá to nejlepší. Nevěříte? Tak zadržte dech a vydejte se s námi do bytů a duší těch, pro které se hranice mezi láskyplným chovem a týráním rozplynula někde ve strastech vlastního já.

Je horké léto roku 2024. Většina populace má z rozjasněné oblohy a pálícího sluníčka pochopitelnou radost. V jednom bytovém domě na Praze 4 však na lezoucí rtuť teploměru hledí se značnou nervozitou. Už je to pěkných pár měsíců, kdy si mohli naposledy pořádně vyvětrat. Zápach linoucí se od jednoho ze sousedů je tak silný, že je lepší mít z obýváku saunu, než nasávat to štiplavé aroma. Dnes však výjimečně okna otevřou, aby se podívali, co že se to před barákem děje. Jedna dodávka s logem městské policie, druhá, třetí. Všechny parkují kolem domu a ze všech vyskakují ženy a muži s nápisy odchytová služba na uniformách.

Ve chvíli, kdy s kolegou Davidem přicházíme zdokumentovat odchyt koček z nevhodného chovatelského prostředí, jsou už přípravy v plném proudu. Na místě jsou úředníci, majitelka domu, strážníci nosí přepravky a potřebné vybavení. Hned na začátku jsou nám nabídnuty ochranné pomůcky. Celotělový plášť odmítáme, návleky na boty přijímáme a nad rouškou se trochu pozastavuji. Jsem kluk z vesnice a trochu smradu snad vydržím. Jak se však k dotyčným dveřím přibližuji, rouška rychle letí na obličej a po vstupu do bytu mě mrzí, že jich nemůžu mít deset. Ten zápach je opravdu nepopsatelný. Pro ilustraci mohu snad jen uvést, že došlo i na zvracení jedné přítomné osoby. No, zanechme čich a přesuňme se k dalšímu smyslu, který však taky dostává solidně naloženo. Prohlížet byt plný odpadků a exkrementů, mezi kterými se prohánějí desítky zanedbaných kočiček, není nic pro potěchu oka. Celkově se jedná o dost nehezký zážitek a vůbec se nedivím, že jsou dva okolní byty bez nájemníků. Trochu fotíme, trochu natáčíme a hlavně se snažíme nepřekážet pracovníkům odchytu, kteří se pustili do díla. Postupně odchytávají jednu kočičku za druhou. Dokonce musí vybourat vanu, aby se dostali pro ty, které pod ní zalezly. Nakonec jsou však vysvobozeny všechny. Po převozu do útulku je čeká konečně pořádná péče a místního vedoucího střet s jejich majitelkou, ale o tom později.

Je mrazivý únor letošního roku a čeká nás další nepěkný hromadný odchyt. Tentokrát se jedná o rodinný dům nedaleko Kyjského rybníka. Po příjezdu na místo zjišťujeme, že majitel nehromadí jen kočky, ale také věci nebo spíš odpadky. U domu byla tak velká hromada knížek, že by jí slušela vlajka na vrcholu. Uvnitř domu byly odpadky navršené tak, že se dalo procházet jen úzkými uličkami. Mezi tím vším se pohybovaly kočičky, které jsme měli odchytit a samozřejmě nechyběl ani všudypřítomný zápach. Pan domácí střídavě měnil počet zvířat, který se měl v domě nacházet a složitost „terénu“ neumožňovala jejich počet ověřit. Odchyt se nakonec musel rozprostřít do více dní, ale nakonec všechny kočičky skončily v útulku.

U zmíněných odchytů jsem byl přítomen, některé další jsem zpracovával pro naše strážnické sítě a jiné znám z vyprávění. Drtivá většina z nich má kromě zápachu, zvířecího utrpení a nesoudného majitele jedno společné. Všechny „koučoval“ pan Bogdan. Je to vedoucí naší odchytové služby a má s tématem hluboké zkušenosti. Nešlo to jinak, musel jsem ho vyzpovídat.

Na jaké nejzajímavější případy vzpomínáte?

Vzpomínám na jeden z těch největších odchytů, a to je hodně dávno. Bylo to ve Vysočanech, byla to matka s dcerou a ty vyloženě i kradly zvířata v okolí. Do jejich bytu se nám prvně s úřady nepodařilo ani dostat, protože vyhrožovaly skokem z pátého patra. Dostali jsme se tam až napodruhé. Když jsme tam vlezli, tak jsme našli kolem dvaceti psů, podobný počet koček a snad patnáct králíků. No, hromada všeho možného. Když jsme je vytahali před barák, začali chodit lidé z Vysočan a poznávat svoje psi, které hledají. Takže policie s úředníky předávali zvířata rovnou na místě. To byli opravdu blázni. To není normální, chodit krást u obchodního domu uvázané psi lidem, kteří jdou nakupovat. Jejich sousedi pod nimi si samozřejmě stěžovali. Bylo to ve staré zástavbě s dřevěnými stropy s bambusem. No, a když je nad vámi těch exkrementů hodně, tak už vám to kape na hlavu.

Podobný případ byl v Nuslích. Řešili jsme tam malý dvojpokojový byt a v něm 26 kokršpanělů. Chodili jsme tam s kolegou asi ve třech centimetrech výkalů, to doslova pálily oči. Lidi žijící kolem byli úplně zoufalí.

Další případ si vybavuji z loňska. Třicet osm koček v Sinkulově ulici a naposled jsme byli minulý týden na případu, kde chovatelku řeší úřady už asi 15 let. Vždycky se to na chvilku vyřeší, a pak zase problém. Její soused má hermeticky uzavřené vstupní dveře, aby mu nešel zápach do bytu. 

 Ve všech případech z poslední doby se jedná o hromadění koček, je to trend?

To si nemyslím.  Teď bylo opravdu víc koček, ale byli jsme i na hnízdech, kde bylo hodně psů. Třeba byt s pětadvaceti jorkšíry a podobně. U těch psů se to spíš zvrhává do množíren. U koček to funguje podobně, jen se o tom moc nemluví. Měli jsme tu, dva roky zpět, 42 koček z bytu dva plus jedna z Počernic. A ta paní s nimi taky kšeftovala. Vydávala se za rádoby útulek a prodávala je. Našli jsme tam prošlé léky, mrtvé kočky a řešilo se to dlouho. Nakonec dostala nějaký podmínečný trest a velkou pokutu. Kočky však před zásahem úřadů stačila darovat. My jsme je vypiplali, dostali jsme je z nejhoršího a ona tady pak stála na chodníku, chodili její známí a kočky si vyzvedávali zpátky.

Jak na vás tihle „chovatelé“ působí?

Nejhorší je, že ti lidé, když nás posléze například kontaktují e-mailem, tak nezní úplně blbě. Připadá vám, že vědí, o čem mluví a má to hlavu a patu. Pak nad obsahem začnete přemýšlet a zjistíte, že jsou tam nesmyslné věci. Jedna paní nám poslala e-mail, který zněl tak právnicky, že vyvolal pomalu pozdvižení. Zanedlouho přišel druhý a v tu chvíli bylo jasno, že je to blázen. Psala nám o její spolupráci se Scotland Yardem na vyšetřování pašování koček a podobně. Ale první e-mail byl věcný a realistický. Další případ byl o majitelce, která sem nacpala kočky tak, že si vymyslela, že je našla u popelnic. Po měsíci najednou přišla, že jsou kočky její. Ani v nejmenším si nedokázala připustit, že pochybila. Podle jejího pohledu na věc, si je k nám jen odložila. Oznámili jsme jí, že jestli je to tak, ať prokáže, že jsou její, zaplatí náklady a můžou společně domů. Jenže to měla za 80 000 Kč a to jí samozřejmě nevonělo. Já jsem jí čtyřikrát pozval, ať přijde a doloží vlastnictví. Ani jednou se neukázala, raději zasílala e-maily řediteli, náměstkovi primátora a dalším. Jednou mi taky volala opilá s přítelem. Došlo na nějaké vyhrožování, ale toho se opravdu nebojím. Řekl jsem, ať přijedou a zase nic. Horší je, že se s podobnými individui musí potýkat naše zaměstnankyně. Proto tu máme dvojité bezpečnostní dveře.

Když historky o těchto lidech někde vyprávím, tak mi kolikrát nikdo nevěří. Pamatuji si pána v Bohnicích, který měl byt tři plus jedna, ale obytná plocha byla tak deset metrů. Normálně vyštosovaný bordel až do stropu. Mezi tím jen uličky. No jo, jenže on tam měl 16 ovčáků. Sedm dospělých a devět štěňat. Neuvěřitelný.

Nejhorší je, že ti lidé si nepřipouští, že dělají něco špatně. S kýmkoliv jsem to řešil, tak ani náznak, že by bylo něco špatně. Poslední paní byla tak arogantní a nepříjemná, až jsme málem odjeli a zvířata tam nechali.

Postavy a osobnosti majitelů jsou na zmíněných případech možná to nejzajímavější. S některými jsem se setkal, u jiných jsem viděl jejich korespondenci s útulkem a něco zaslechl z vyprávění. Nejsou to žádní tyrani s bičem v ruce. Většinou mají svoje zvířata opravdu rádi a snaží se je dostat všemi možnými prostředky zpět. Neváhají se přitom ohánět právníky, kontakty, nebo osobně dojít zaklepat na dveře pražského primátora. Je jim jedno, že jsme jejich zvířata přebírali v zuboženém stavu nebo na pokraji smrti. My jim teď v útulku ublížíme, jsou jejich a chtějí je zpět. Zkontaktoval jsem tedy Psychiatrickou nemocnici Bohnice, zda by se se mnou nepodělili o kvalifikovaný názor na zmíněné chovatele. Paní doktorka MUDr. Dagmar Stoszková zaslala pro potřeby článku krátké vyjádření.

Patologické shromažďování zvířat je komplexní problém na pomezí psychopatologie a sociální deviace, která se vyskytuje u lidí s osobnostní problematikou. Shromažďovatelé bývají lidé osamělí, izolovaní a sociálně selhávající. Zvířata jim nahrazují mezilidské vztahy. Tito lidé často mívají konfliktní vztahy se sousedy, rodinou či úřady. Často zanedbávají vlastní zdraví a zhoršují hygienické návyky až do extrémů, jako je nahromadění exkrementů a přítomnost mrtvých zvířat ve své blízkosti. Dochází k patologické empatii, kdy jedinec přeceňuje svou schopnost péče a zároveň nereflektuje objektivní potřeby zvířat.
Původ tohoto chování bývá v dětství, kdy mohlo dojít k poruše attachementu, poruchy vývoje citové vazby k primární pečující osobě v raném dětství, což v dospělosti může mít za následek nezdravou emoční fixaci, jedinec preferuje citovou vazbu, zvíře ho „nikdy neopustí“ na rozdíl od lidí. Zvířata tak často suplují bezpečnou vazbu, kterou jedinec v dětství postrádal. Shromažďování se tak častěji objevuje u lidí s traumatickými zážitky, kteří se vyhýbají ostatním lidem pro špatnou zkušenost. Mnohdy dochází ke kognitivní disonanci tj. přesvědčení, které je v rozporu s objektivní situací. Shromažďovatelé zvířat často nevnímají a popírají závažnost situace. Věří, že se o zvířata starají dobře, i když stav zvířete ani potřeby to nereflektuje a nenaplňuje.
Často jsou obětí právě kočky, pro jejich lehkou dostupnost a získávání pocitu, že zachraňují toulavá zvířata.
Shromažďování zvířat může být spojeno s obsedantně-kompulzivními osobnostními rysy, nutkavou potřebou zachraňovat a chránit zvířata. Takoví lidé trpí iracionální úzkostí ze ztráty nebo opuštění a neustálou potřebou přibírat další.
U mnoha případů shromažďování zvířat pozorujeme psychiatrická onemocnění, jako jsou deprese, úzkostné poruchy, poruchy osobnosti, ale také psychotické poruchy (akutní psychotická porucha či porucha s bludy, či schizofrenie). U seniorů může jít také o pacienty s demencí.  Léčba zahrnuje komplexní multidisciplinární tým (psychiatr, psycholog, psychoterapeut, … policie, hygiena, veterinární lékaři a další).

Závěrem

Chronické hromadění zvířat je problém, který má mnoho vrstev a nelze ho redukovat jen na porušení předpisů nebo zanedbanou péči o zvířata. V jádru jde o psychickou poruchu, kterou si často samotný pachatel neuvědomuje a která má dopad nejen na zdraví a životy zvířat, ale také na veřejné zdraví, sousedské vztahy a kvalitu života v dané lokalitě. Pro strážníky, kteří bývají často první na místě, je důležité jednat citlivě, ale důsledně. Úloha městské policie v těchto případech není jen represivní. Jde o práci, která vyžaduje lidský přístup, dobré komunikační dovednosti a schopnost koordinace s dalšími složkami jako jsou veterinární správa, sociální pracovníci, nebo státní policie. Zkušenosti z praxe ukazují, že chroničtí „hromadiči“ zvířat se často dopouštějí stejného chování opakovaně. Dlouhodobé řešení tedy nespočívá pouze v odebrání zvířat, ale v systémové práci. Sladění a zefektivnění celého systému je však běh na dlouhou trať, na dlouhou trať do kopce a s krosnou plnou nejen administrativních překážek. Nám, jako městské policii, zatím nezbývá než čekat na další telefonát, do kterého hnízda hrůzy máme vyrazit. Nestěžujeme si a nikoho tam nenecháme.

Zobrazení: 367