Když se chce, tak to jde aneb Dva návody na zhubnutí

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: úterý 1. leden 2019 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

  Za kolegou Františkem Sovou jsme se rozjeli do Klánovického lesa, kde pracuje jako psovod. Chtěli jsme napsat příběh, který by byl motivací pro všechny nepřátele osobních vah. Na pět let staré fotce není k poznání. Viníky své proměny označil jasně: pohyb a pravidelná strava. Díky jim přišel o 40 kg čisté váhy. Ale přečtěte si sami…

Františku, jak dlouho pracujete u městské policie?

  Nastoupil jsem 1. 4. 2009 jako řidič na Korunní. Po čtyřech letech jsem odešel na obvodní ředitelství Praha 12, kde jsem pracoval další 3 roky a zhruba 2 roky jsem tady, na Útvaru psovodů. Takže příští rok budu u městské policie 10 let.

A kdy došlo k Vaší přeměně?

  K ní došlo v letech 2013–2014, kdy jsem během 12 měsíců zhubnul 40 kilo.

Co bylo tím hlavním spouštěčem, že jste se rozhodl…

  Já jsem se nerozhodl, to začalo jít samo. Když jsem dělal na Korunní, tak jsem měl nepravidelnou stravu, nejčastěji jednou za den, což je dobrá podmínka k tomu, aby člověk nabral kila. Protože se najíte jednou a najíte se pořádně. Kolikrát jsem se dostal k jídlu až večer a pak šel spát. Na OŘ jsem začal jíst pravidelně pětkrát denně, neměl jsem potřebu se přecpávat a na rozdíl od sedavého zaměstnání řidiče, jsem měl víc pohybu.

Jaká byla Vaše maximální váha?

  135 kilo.

Takže to nebylo na doporučení lékaře, žádné zdravotní problémy jste neměl…

  Ne, žádnou dietu jsem držet nemusel. Jediným omezením jsou přílohy, nedávám si knedlíky ani brambory, občas si dám těstoviny nebo rýži.

A zhubnul jste na současnou váhu, a tu si držíte?

  Ano, na těch 95 kilo. Občas to klesne, úplně nejmíň jsem měl 92.

Určitě jste se musel v tom novém hubenějším těle cítit daleko líp, ne?

  No jasně. Velký údiv byl ve výstrojním skladu, když jsem si tam přišel vyměnit všechny věci. Nevěřili vlastním očím a divili se, jak je možné, že já hubnu, když všichni kolem tloustnou.

Nedivím se, tak razantní snížení váhy zaujme. Když porovnám Vaši fotku před a po, nepoznala bych Vás. Sportujete?

  Aktivně jsem sportoval ve 20 letech, teď už ne. Zbylo cvičení a procházky se psy, občas si zajdu do posilovny, ale nejedná se o nic pravidelného.

Mohu se zeptat, kolik je Vám let?

  Za měsíc mi bude 49.

A co na Vaši proměnu říkala rodina?

  Taky koukali. Ale ti mě viděli dnes a denně, takže to vnímali postupně. I když první měsíce byly úbytky váhy dost velké, taky třeba 10 kilo za měsíc.

Jak jste se cítil psychicky? Přesvědčit roztažený žaludek, že bude dostávat menší porce, asi nebylo jednoduché.

  Já jsem neměl pocit hladu. Dodržoval jsem jídlo pětkrát denně a postupně mi začaly stačit ještě menší porce. Dodržuju to stále. Posnídám pravidelně jednu namazanou housku, pak mezi 9. – 10. hodinou svačina (jablko, jogurt, müsli tyčinka, prostě trošku něco zdravějšího), v poledne maso a zelenina, odpoledne zase svačina a pak večeře. Oběd i večeře bez příloh, občas si udělám třeba špagety se sýrem a kečupem. Ale jím všechno, kromě příloh jsem nic z jídelníčku nevyřadil a nic vyloženě nepřevládá. Zkrátka od všeho trochu. A sladká jídla jsem neměl rád nikdy.

 Určitě jste potěšil i Vašeho lékaře.

  Byl rád, protože se všechny moje hodnoty zlepšily. A to jsem neměl žádné potíže ani před hubnutím. I on mi potvrdil, že pravidelná strava a pohyb dokáží divy. Je zvláštní, jak každý organismus funguje jinak. Někdo se musí stále hlídat, pravidelně cvičí a zhubne minimum, druhý začne pravidelně jíst a chodit a zhubne desítky kil. A pak je těch pár „šťastných“ s tasemnicí, co nepřiberou, ať dělají, co dělají.

  Když jsem nastoupil na Prahu 12 jako okrskář, tak jsem hodně chodil, přes léto jezdil na kole a po měsíci a půl začala váha jít sama dolů. Máte pravdu, někteří kolegové mohou sníst, co chtějí a stejně nepřiberou. Svou roli tu hraje i věk. V 18 – 21 letech jsem aktivně sportoval, hodně jedl, a byl jsem sice takovej „udělanej“, ale nebyl jsem tlustej. Váha se začala zvyšovat postupně, už za mého působení u PČR a završilo to sedavé zaměstnání řidiče na Korunní :).

Theodor Šváb slouží ve skupině Taxi Hlídkového útvaru a je svým způsobem rekordmanem. Během 10 let dokázal změnit svůj vzhled k nepoznání. Do své původní podoby se s pomocí lékařů vrátil za pět minut dvanáct a lituje toho, že se změnou nezačal dřív.

Když jste před 16 lety přestupoval z Průhonic do Prahy, byl jste 35 letý štíhlý muž a během dalších 10 let jste se dostal na váhu 156 kg. Při pohledu na Vás, se mi tomu nechce věřit…

  Ano, teď je mi 51 a při výšce 178 centimetrů vážím 96–98 kilo. Na 156 kilogramů jsem narostl mezi 35. a 45. rokem.

Co Vás donutilo ke změně?

  Donutily mě zdravotní problémy. Dostal jsem prášky na tlak, začala mě bolet kolena, nemohl jsem vyjít do 1. patra… Pořád jsem si říkal, že s tím musím něco udělat. Ale znáte to. Od slova k činu je většinou daleko. Každý si říkáme, že něco musíme změnit, pak je to druhý den trošku lepší a neuděláme s tím vůbec nic. Obvodní lékař mi nabídl péči doktora Matoulka (doc. MUDr. Martin Matoulek, Ph. D. – Všeobecná fakultní nemocnice, klinika endokrinologie a metabolismu, obezitologie), tak jsem to chtěl zkusit. Už jsem to předtím jednou zkoušel jinde, ale paní doktorka mi jen předepisovala prášky, to nemělo smysl. Přístup doktora Matoulka mi vyhovoval, k ničemu nikoho nenutil, cestu viděl v úpravě jídelníčku a v pohybu.

Takže si vedete pečlivou evidenci o skladbě stravy?

  Ano, všechno jídlo si nejprve zvážím, zapíšu a pak to sním. Můžu jíst všechno. A když chci zhřešit třeba s vepřovou a knedlíkem, tak vím, že pro to musím něco udělat a jdu třeba na procházku nebo si zaplavu. Prostě normální pohyb. Ve službě jezdím autohlídky, hýbu se, jen když vylezu z auta a dělám kontroly, tak si jdu zasportovat ve volnu. Sport mi už problémy nedělá. Když mi před rokem moje nutriční terapeutka Aneta Hásková nastavila běžecký pás na 3 kilometry v hodině, nedal jsem to. Nakonec jsem šel rychlostí 1 km/h, odpadl po 10 minutách a nemohl jsem dýchat. Po dalších 10 minutách na kole jsem byl už vyřízený úplně.

Kromě fyzičky se Vám určitě zlepšila i psychická kondice…

  To vůbec nemluvím. Psychicky jsem úplně někde jinde. Třeba jen obuv. Dřív jsem nemohl sehnat boty, protože jsem tvrdil, že mám vysoký nárt a tlačí mě. Ve skutečnosti to bylo sádlo. Teď s obuví problémy nemám. Nebo oblečení. Před hubnutím jsem měl velikost 5-6 XL, všechno obrovský, žádný výběr. Když jsem zhubnul a dostal povolení se do služby přestrojit, vyfasoval jsem si najednou L-XL.

Evidence stravy jde ruku v ruce s hlídáním pohybu.

  Určitě. Koupil jsem si kvůli tomu chytré hodinky, které mi měří všechno – tepovou frekvenci, počet kroků, spálené kalorie. Tyto údaje jsou důležité, odhadnout se to nedá. Abych snědl na jednu porci opravdu 180 gramů, musím to zvážit. Všechno zapisuju do kalorických tabulek, které mám propojené s aplikací v hodinkách, a tam se mi jasně ukazuje, jestli jsem za ten den při porovnání kalorického příjmu a výdeje v plusu nebo mínusu a podle toho se chovám.

Vy jste ale na cestě za snížením váhy šel ještě dál a prodělal bariatrickou operaci.

  Zmenšení žaludku mi navrhl doktor Matoulek. Nejprve jsem to zamítl, že jsem zdravý a nic takového nepotřebuju. Ale on na to člověk časem přijde sám. Před operací jsem měl za úkol zhubnout 10 kilo, aby se žaludeční stěna uvolnila a usnadnila práci chirurgovi. Chtěl jsem překvapit, tak jsem zhubnul 40 kilo a po půl roce jsem za ním přišel, že už jsem na operaci připravený. Ona je to velká změna. Před operací jsem snědl guláš s patnácti a za hodinu jsem sháněl svačinu a měl hlad. Teď si dám kelímek jogurtu, sním 180 gramů a mám dost, víc nesním.

  A když o pár gramů přeženete?

Tak je to šílený. Jednou jsem chtěl dojíst malý kousek klobásy, i když už jsem byl plný, a pak mi bylo hodně zle, hodinu jsem se nemohl ani napít. Údajně někdo dokáže zmenšený žaludek „přejíst“. To si nedokážu představit. Jakmile cítím, že jsem plný, nedám si už ani kousek, i kdyby to bylo, nevím co.

Dobrou výměnou zkušeností jsou tzv. bari kluby – setkání pacientů před nebo po operaci žaludku. Ještě je navštěvujete?

  Teď mi to nějak nevychází skloubit se službama. Před operací jsem tam chodil a hodně mi to pomohlo. Setkal jsem se tam s lidmi, kteří už měli operaci i pooperační stav za sebou a mohl jsem se jich zeptat na cokoliv. Třeba na zdánlivě obyčejnou věc jako je vyprazdňování při zmenšeném příjmu potravy. Všechno, co vidíte na vlastní oči a slyšíte od někoho, kdo to prožil, je něco úplně jiného než teoretické pohovory s doktorem.

Teď máte před sebou ještě jeden zákrok.

  Ano, začátkem roku mě čeká odstranění přebytečné kůže na břiše. Moc se těším, až to bude pryč. A tím tuhle etapu úplně uzavřu.

Kdybychom se vrátili na její začátek, šel byste do toho znovu? Nebo byste udělal dnes něco jinak?

  Lituju jedině toho, že jsem do toho nešel dřív a neposlechl ty všechny lidi kolem, který do mě hučeli, abych s tou váhou něco dělal, že jsem tlustej. A já jsem si pořád říkal, že ne a zdravotní problémy dlouho přehlížel a řešil třeba pomocí prášků. Nechtěl jsem si přiznat, že moje tělo funguje jenom na bázi jíst a spát. Že mám apnoe a v noci se dusím, jsem ženě nevěřil. Mikrospánek při čekání na zelenou, taky nic nebylo. Měl jsem zkrátka tu svoji pravdu a názor lidí okolo mě nezajímal.

Co byste na závěr poradil těm, kteří teoreticky hubnou už několik let?

  Úplně zásadní je nebát se a přiznat si pravdu. Lhát nemá cenu. Doktor to pozná a hlavně, lžete především sami sobě. Taky jsem se snažil u doktora vymlouvat, proč jsem se na začátku na půl roku na to vykašlal a přibral 12 kilo. Sváděl jsem to na školu, maturitu, zaměstnání, málo času … Po chvíli se mě zeptal, proč k němu chodím. Řekl jsem: „No, abych zhubnul, ne?“ Odpověděl: „Tak s tím ale něco dělejte! Už byste měl začít.“ A to byl ten moment uražené ješitnosti, kdy jsem si řekl, že když o mně pochybuje, tak mu ukážu, že to dokážu Doktor Matoulek, slečna Hásková a vůbec všichni lidi, kteří nám ve Všeobecné fakultní nemocnici pomáhají, jsou odborníky na svém místě a já jsem moc rád, že jsem je poznal. Bez jejich pomoci bych to v tomhle rozsahu nedokázal.

Děkuji Františkovi a Theodorovi za jejich příběhy. Třeba budou motivací pro ty, kteří s nadváhou dosud bojují pouze teoreticky.

 

foto: DS MP Praha, archiv Theodora Švába

Zobrazení: 1040