Mezi nebem a zemí

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: čtvrtek 31. říjen 2019 Autor Michaela Peterková Vytisknout E-mail

  Po nemocniční chodbě načichlé dezinfekcí jde pomalým krokem manželský pár, který nedávno oslavil diamantovou svatbu. Před vstupem do pokoje, na konci dlouhé chodby, je zastaví zdravotní sestra. „Dobrý den, počkejte ještě chviličku, jen Davida napolohujeme.“ Stařenka o holi se usadí na lavici pro návštěvy, manžel čeká vestoje. V pokoji, kde ticho ruší pravidelný zvuk podpůrného plicního ventilátoru, zatím sestra společně s ošetřovatelem dokončí svou práci. „Tak, Davide, hotovo. Máš tady návštěvu, přišla za tebou maminka s tatínkem.“ Pětapadesátiletý muž netečně leží s rukama podél těla, koutky úst svěšené, nepřítomně se dívá kamsi do stropu a… nereaguje.

  Oddělení dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče označované zkratkami počátečních písmen jako DIOP jsou specifická už jen tím, že se s nimi převážná většina obyvatel nikdy nesetká, nebo jen zřídka. (Pozn. dříve byla tato oddělení nazývána OCHRIP.) Tato pracoviště poskytují dlouhodobou intenzivní lékařskou péči pacientům s tracheostomií, u kterých došlo ke stabilizaci po závažných úrazech s poruchou vědomí. Věnují se nemocným po neurochirurgických operacích a stavech po zástavě srdce, u nichž se podařilo obnovit životní funkce, ale mají poškozeny mozkové buňky nedostatkem kyslíku. Na tato oddělení jsou umisťování z akutní intenzivní péče stabilizovaní pacienti s apalickým syndromem. Dokud nenabydou plného vědomí, musí jim být věnována speciální komplexní dlouhodobá péče. Sice již nevyžadují umělou plicní ventilaci, potřebují ale nadstandardní péči o dýchací cesty a také výživu, která jim je podávána sondou.

  Apalický syndrom je soubor příznaků funkčního výpadku mozkové kůry, kdy zůstává zachována funkce mozkového kmene. Znamená to, že fungují nepodmíněné reflexy, jako je například polykání nebo kašlání. Charakteristickým projevem apalického syndromu je porucha vědomí a bdělosti, tedy vigility. Rovněž je tento stav nazýván jako vigilní koma nebo vegetativní stav. Takový člověk leží v bezvědomí, má otevřené oči, upřené do prázdna a svůj pohled nefixuje, nesleduje cíl. Mrká, zívá, polyká, může pohnout i rukou. Působí tak dojmem plného vědomí. Jenže tomu tak není. Člověk v tomto stavu nereaguje. Nereaguje na slovní výzvy, ani tehdy, kdy nespí a nachází se v bdělém stavu, není schopen žádné komunikace s okolím, nemá emocionální výraz. Není schopen rozpoznávat a provádět jakékoli účelné výkony.

  Nejčastější příčinou apalického syndromu bývá déletrvající hypoxie, tedy stav, kdy se tělu nedostává kyslík, například při tonutí. Dále pak šok, intoxikace, dlouhodobá resuscitace, mozkový edém, nádorové onemocnění mozku. Patří sem i traumatické poškození mozku, jako je mozkolebeční poranění anebo jeho kontuze, tedy zhmoždění, které vzniká při autonehodách, nehodách na motocyklech, pádech apod.

  V tomto stavu mohou pacienti setrvat několik dní, mají-li štěstí. V opačném případě se jedná o roky. Hlavní roli v tom hraje včasná první pomoc, jak laická, tak následná lékařská. Hodně závisí na příčině tohoto stavu, kdy vyšší šanci na „uzdravení“ má pacient po traumatickém poškození mozku oproti pacientu, který prodělal dlouhotrvající hypoxii. Dále je pak důležitá odborná sesterská péče. Apalický syndrom může být stav přechodný, stejně tak může být i trvalý. Čím déle se pacient v tomto stavu nachází, tím klesají šance na uzdravení a možnosti návratu do plného vědomí se snižují. Jen přibližně 15 % nemocných je schopno se „vrátit“ do své předchozí formy. Dalších 50 % pacientů se za příznivé situace, po dlouhé cestě pomalé léčby a rehabilitacích dokáže začlenit do společnosti, i když v chráněném prostředí.

❞ Apalický syndrom může být stav přechodný, stejně tak může být i trvalý. Čím déle se pacient v tomto stavu nachází,tím klesají šance na uzdravení a možnosti návratu...

  David ze začátku příběhu je jedním z mnoha pacientů, kteří z 99 % zůstanou na tomto oddělení až do konce svého života. Leží zde už pátým rokem. Mozek má nenávratně poškozen. Jeho cestu sem nasměrovala, jak to tak často bývá, nešťastná zdravotní příhoda. Jednoho dne odpoledne se vydal na nákup do obchodu blízko svého bydliště. Tam už, bohužel, nedošel. Na ulici se mu udělalo nevolno a omdlel. Někdo z kolemjdoucích zavolal záchranku, která přijela na místo zhruba po osmi minutách. Do stavu v jakém je dnes ho ale nepřivedla jeho zdravotní slabost, ale to, že mu během události zapadl jazyk. Tělu se tak nedostával kyslík, pomalu se začal dusit a neurony začaly odumírat. Pomohli až záchranáři, ale pro Davidův mozek bylo už pozdě. Toto je nešťastný příklad, kdy včasná první pomoc laické veřejnosti sice zafungovala, ale ne tak, jak bylo zapotřebí. Stačilo zprůchodnit dýchací cesty včas. Tenkrát byla na místě nepřehledná situace. Byli tam kolemjdoucí, kteří události nevěnovali pozornost, protože se po zemi válí kdejaký ožrala a bezdomovec. Byl tam také kdosi, kdo zavolal záchrannou službu, ale fyzickou první pomoc neposkytoval. A ten, kdo se nad Davidem skláněl, ten dělal vše nejlépe, jak v dané situaci uměl. Někdo může namítnout, že uvolnit dýchací cesty záklonem hlavy je základní věc. Ano, měla by být. Ovšem každý z nás je na jiné úrovni znalostí problematiky první pomoci. Ale pokud si nejsme jistí,, máme k ruce operátory záchranné služby, kteří kromě toho, že svým klidným přístupem dodají volajícímu více odvahy v těchto stresových situacích, podají i přesné instrukce, co vše je potřeba udělat a jak.

  Na začátku června se odehrál jiný příběh. Na koupališti na okraji Prahy objevila potápějící se osmiletá dívenka na dně bazénu bezvládné tělo čtyřleté holčičky, které budeme říkat třeba Natálka. Bez váhání přivolala pomoc dospělých a tím odstartovala boj o její život. O tomto případu jsme informovali, jelikož velký podíl na její záchra-ně měl i náš strážník Václav Lapec, který tehdy koupaliště navštívil s celou svou rodinou. Vašek tehdy bez váhání zareagoval okamžitou resuscitací. V záchraně mu pomáhal druhý muž, který holčičce držel hlavu v záklonu, aby zprůchodnil dýchací cesty. Václav tenkrát situaci popsal slovy: „Tělo holčičky bylo bílé a fialové, plné vody. Pokračoval jsem v masáži srdce do příjezdu hlídky státní policie s automatickým externím defibrilátorem, který nakonec výboj nedoporučil. Pár minut po nich přijela záchranná služba. Resuscitaci si poté převzali záchranáři.“ Kamerové záznamy monitorující prostory koupaliště zpětně dodaly mrazící svědectví. Natálka vyklouzla z plovacího kruhu a klesla pod hladinu. Odpolední slunce se od vody odráželo a v průzračné vodě lom světla způsobil její neprůhlednost. Pozornost rodičů tehdy plně upoutal její malinký bráška. Pod vodou byla celých pět minut. Stačilo, aby se potápějící dívka rozhodla nepotápět, nebo pár vteřin zaváhání, pár vteřin jiné, třeba pomalejší reakce a bylo by vše jinak. Natálka po pár týdnech odešla z nemocnice, kam jí tehdy převezl vrtulník, „po svých“, zcela bez následků. Doktoři to tehdy okomentovali tím, že takový případ, kdy by se někdo po pěti minutách tonutí zcela navrátil do plného vědomí a bez následků, za několik dlouhých desítek let nepamatují.

  Lékaři tvrdí, že resuscitaci je nutné zahájit nejpozději do pěti minut, pak začínají odumírat mozkové buňky a pro nemocného to má fatální důsledky. Jednotný čas určit nelze, každý organismus je jiný. Závisí totiž i na fyzických dispozicích, zdravotním stavu a věku postižené-ho. My, jako strážníci, jsme na první pomoc proškoleni a bez váhání bychom ji byli schopni poskytnout snad v jakékoli situaci. Strážníci obsluhující linku 156 téměř pravidelně vyjíždějí k záchranám života a stejně tak téměř pravidelně využívají automatické externí defibrilátory. Jejich doba dojezdu bývá do tří minut. Je to čas, který by měl být ještě v normě, ale ne vždy tomu tak bývá. Důležitou roli hrají právě kolemjdoucí, kteří jsou u postiženého první. Ti podle statistik pražské zdravotnické záchranné služby v 80 procentech případů u lidí postižených zástavou srdce sami zahajují resuscitaci. Ta má za cíl oddálit klinickou smrt a zamezit nevratnému poškození životně důležitých orgánů. Nepřímá srdeční masáž dočasně supluje základní životní funkce – srdeční činnost a dýchání. Srdce při zástavě přestane čerpat krev a důsledkem je rychlá ztráta vědomí, nehmatný pulz a následná zástava dýchání. „Když někdo upadne do bezvědomí, je primárně nutné zjistit, zda dotyčný dýchá. Pokud ne, snažíme se nejprve rychle zprůchodnit dýchací cesty záklonem hlavy se zvednutím brady, zběžně prohlédnout ústa a odstranit případná cizí tělesa jako jsou třeba zubní náhrady," popsala v článku týkající se kardiopulmonální resuscitace instruktorka resuscitace IKEM Lenka Sentivanová. Ještě dodává: „Pokud postižený nedýchá a nereaguje na podněty, měla by být zahájena co nejrychleji nepřímá srdeční masáž. Hrudník by měl být rytmicky stlačován rychlostí 100 až 120 pohybů za minutu."

❞ Po převozu do nemocnice byli uvedeni do umělého spánku, aby byl jejich mozek co nejméně zatížen a měl co nejlepší podmínky ke své regeneraci.

David s Natálkou měli tehdy po nešťastné události oba stejnou cestu. Po převozu do nemocnice byli uvedeni do umělého spánku, aby byl jejich mozek co nejméně zatížen a měl co nejlepší podmínky ke své regeneraci. Jejich rodina a blízcí se strachovali o jejich život. Každou minutu se báli, že bude konec. Ten naštěstí nepřicházel. Po zahájení snižování léků se z umělého spánku probrala jen Natálka a začala bojovat o to, aby se vrátila zpátky do života. Povedlo se. David se z umělého spánku nikdy neprobral. Poté, co začal dýchat sám bez podpůrného plicního ventilátoru, byl převezen na DIOP. Ze dnů čekání na jakékoli zprávy o zlepšení jeho stavu, při každodenních návštěvách sledování sebemenších náznaků v naději na procitnutí, se staly týdny. Z týdnů měsíce a z měsíců roky. Srovnat se s touto situací není pro blízké vůbec jednoduché. Člověk tu je, ale vlastně není. Je tu jen jeho tělo, které žije, ale jeho duše se vytratila.

Nedávno jsem četla větu, jejímž autorem je Tomáš Garrigue Masaryk. Dala by se nazvat citátem. Nemám to příliš v oblibě, protože věty mnohdy bývají vytržené z kontextu. Ale myslím, že na závěr tohoto článku, pro malé zamyšlení, sem pasují: „Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslí-me víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných, žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“ V rámci naší práce Vám všem, milí kolegové, přeji prožívat jen ty události, při kterých životy prodlužujete.

Zobrazení: 3449