V uniformě předsudků

  Být strážníkem neznamená pouze vykonávat činnost, kterou nám předepisuje zákon o obecní a městské policii. Stěžejní součástí naší práce je především komunikace. Bez ní bychom ten výčet činností z paragrafu dva jen těžko uskutečňovali. V práci totiž mluví každý. Naše práce je ale v několika věcech odlišná, ne-li výjimečná. Na to si každý strážník přijde sám až ve své praxi, kde se setká s realitou, na kterou se nelze v žádných kurzech dobře připravit. Nedá se ani dost dobře nasimulovat při praktických cvičení. A proč? Každá situace je jiná, stejně tak, jak je jiný každý člověk...

  „Haló, strážníku, proč pokutujete zrovna mě?“ houkl na městského policistu zhruba čtyřicetiletý muž s lístečkem v ruce. „Se podívejte kolem, kolik tu stojí aut. Jste si mě vybral, protože mám středočeskou značku, že jo?“ Strážník Ondra před chvílí umístil za stěrač vozidla parkovačku (pozn. Vyrozumění o oznámení podezření ze spáchání přestupku) a pomalu se rozešel dále ve směru trasy svého okrsku. V dalších jeho krocích mu svým zvoláním zabránil onen muž. „Dobrý den, vy jste zde zaparkoval tohle vozidlo?“ ptá se Ondřej a ukazuje na stříbrného Superba. „Jo, a co jako? Já ničemu nebráním a šel jsem si jen tady něco zařídit.“ „Milý pane, vy jste ale zaparkoval přímo v křižovatce.“ „Ježíšmarjá, stál jsem tu jen pět minut a nikomu tady nepřekážím,“ dodal muž, kterému začal pomalu hlas stoupat na razanci. Superb stál přímo v oblouku úzkých křížících se uliček. Denně tudy projíždí velká zásobovací vozidla, která při odbočování jen stěží vymanévrují tak, aby nepoškodila auta stojící kolem. Ty malá pak nevidí, jestli se někdo blíží zprava, aby mu dala přednost. Tyto argumenty ho však nijak neuchvátily. „No jasně, mám středočeskou značku, takže na balíka z venkova, to si troufnete, že jo? Že tady stojí mraky Pražáků jako hovada, to je vám jedno. Akorát buzerujete slušný pracující lidi, kteří si vás platí z daní.“ Kromě intenzity na hlase začal muž přidávat své kvaziargumenty. „Podívejte se, vozidlo jste zaparkoval přímo v křižovatce, přímo v oblouku. Jste řidič, zákon máte znát, takže jistě víte, že nesmíte zastavit v křižovatce a pět metrů od její hranice,“ vysvětluje trpělivě Ondra. „Ty vole, to si snad děláš srandu, ne? Tady není kde zaparkovat a ty mě tady budeš kvůli takový kravině dusit? To nemáš nic lepšího na práci, než si vyskakovat na slušný, pracující lidi? Co ty fetky támhle u metra, ty vám nevadí, co? S těma by byla velká práce, že jo? Co jako po mě teď chceš?“  Žíla na čele slušného pracujícího muže zmodrala a asi tak třikrát zvětšila svůj objem. „Kdybyste popojel kousek dál, tak támhle za rohem je parkoviště. V tuhle hodinu tam volná místa jsou a byla tam i před pěti minutami, když jsem procházel kolem. A upozorňuji Vás, abyste se mnou mluvil slušně. V opačném případě to bude řešit správní orgán jako znevážení úřední osoby.“ Nenechá se vyvést z míry strážník Ondřej. Situace dopadla tak, že brunátný muž zaplatil pár stovek na místě. Večer u piva se nezapomněl zmínit o tom, jací jsou ty měšťáci kreténi.

❞ Sama za sebe si nedovedu představit jiné povolání, které může vyvolat tolik různých reakcí. Důvodů pro to je hned několik. Tím prvním je samotný princip naší práce. Práce strážníka, městského policisty...

  Sama za sebe si nedovedu představit jiné povolání, které může vyvolat  tolik různých reakcí. Důvodů pro to je hned několik. Tím prvním je samotný princip naší práce. Práce strážníka, městského policisty. Těch, kteří jako nástroj používají mimo jiné i udělování pokut. To samo o sobě vyznívá dost represivně, tudíž pro veřejnost negativně. To, že za každou udělenou pokutou stojí protiprávní jednání, je věc, na kterou se při tomto náhledu pohlíží pramálo. Zatímco při výchově dítěte, které zazlobí, následuje nějaká forma trestu, aby se pro příště ze svého jednání poučilo, je přirozeně chápaná norma. U dospělých, kteří „zazlobí“ a dostanou peněžitý trest ve formě blokové pokuty od strážníka, to převážná část společnosti vnímá negativně.

  Negativní vnímání městské police a její činnosti má dva důvody. Jeden z nich bezesporu pochází z dob minulých. Vztah společnosti k policii často pramení ze zkušeností s policií v minulosti.  Před rokem 1989 měla policie téměř absolutní moc a zároveň byla velmi často zneužívána komunistickým režimem. Spíše než službou pro občana se stala strašákem a sama často překračovala zákon. Ačkoli je to třicet let, kdy v naší republice padl komunismus a spoustu věcí se změnilo, policie jako taková má před sebou ještě mnoho let, než ji společnost bude více respektovat, uznávat a ctít jako autoritu. Tak, jako je to jinde ve světě. Odborníci tomuto abstraktnímu pojmu času dali mantinely. Mluví o dvou generacích. Mám-li to převést do číselné podoby, tak by se situace měla teoreticky zlepšit v době, kdy vyrostou děti současných dětí, tedy tak zhruba za padesát let.

  Druhý proud negativního vnímání naší složky, které ale nese stejné prvky v chování a vztahu této skupiny lidí, je nerespektování autority. Souvisí to trochu s povahou našeho národa. Za prvé patříme mezi světové jedničky v umění „očůrat úplně vše“, za druhé se rádi odvoláváme na naše známé, kteří říkali a na ty na vyšších a důležitých postech. Za třetí, víme vše nejlépe, a tudíž jsme neomylní.

  Spojíme-li obě tyto skupiny „jako za bolševiků“ se skupinou „Pepa říkal“, utvoří se poměrně velké společenství. Na první pohled se nedá příliš rozeznat, kdo do jaké skupiny patří. To chce trochu rozsáhlejší zkoumání při komunikaci s dotyčným člověkem. Nicméně je pohání ty samé předsudky, které vyvolávají mnohdy až nenávistné reakce vůči samotným strážníkům. V dnešním rozmachu sociálních sítí je toto mnohem více patrné. Stačí se podívat do komentářů na facebookový profil naší městské policie. Pravdou sice je, že se zde lidé mnohdy ukrývají za svou anonymitu a tím si troufnout se více ve svém vzteku otevřít, nicméně i toto chování se řadí do výše zmíněných skupin.

❞ Nicméně je pohání ty samé předsudky, které vyvolávají mnohdy až nenávistné reakce vůči samotným strážníkům. V dnešním rozmachu sociálních sítí je toto mnohem více patrné...

  Četla jsem nedávno zajímavý rozhovor s Danielem Hermanem z doby, kdy pracoval na Lince pomoci v krizi při Policejním prezidiu. Ačkoli se to týkalo primárně Policistů ČR, dá se to vztáhnout i na činnost a vnímání policií městských a obecních. Strážníci vystupují v uniformách před veřejností stejně jako jejich státní kolegové a stejně tak pracují se zákony. To, že jejich rozsah pravomocí je jiný, nehraje v tomto směru roli. Daniel Herman se snažil mimo jiné odpovědět na otázku, zda má policie v současné době u společnosti respekt a zda je možné její aktuální mediální obraz nějak vylepšit. „Myslím si, že u části společnosti má a u části společnosti nemá a asi nikdy mít nebude. Jde o to, že je to instituce. Má práce v médiích v předcházejících letech mi jasně ukazuje, že žádná instituce nemůže počítat s tím, že se bude těšit všeobecnému respektu drtivé většiny obyvatelstva. Já jsem přesvědčený, že je jediným skutečně efektivním „public relations“ vlastní věrohodnost a poctivost. Pokud toto nebude a pokud se lidé nebudou setkávat v každodenní praxi s takovýmto přístupem ze strany policie, tak je jakékoliv budování mediálního obrazu policie předem odsouzeno k nezdaru. Pokud ta zkušenost bude převážně pozitivní, tak si myslím, že je zaručeno stále lepší chápání a vnímání práce policie v naší společnosti.“

  Pracovat na změně nebo postupném vymýcení předsudků je  nikdy nekončící úkol. Mnohdy vzbuzuje pocit, že perpetuum mobile je proti tomu realistickou záležitostí. Předsudky vznikají a utváří se plíživě a jejich hlavním nástrojem je pomluva. Nejsme na půdě filozofické fakulty, katedry psychologie, abychom se této problematice věnovali hlouběji a odborněji. Můžeme si ale sílu slov hezky vylíčit na jednom lidovém příběhu, který vypráví o vztahu žáka se svým učitelem. Žáka, který o svém učiteli dlouhou dobu šířil pomluvy, kde se dalo, jednoho dne přepadly výčitky svědomí. Byly tak silné, že se nakonec vydal za učitelem,  přiznal se mu a poprosil ho o odpuštění. Učitel mu odpověděl: „Jestliže chceš odčinit, co jsi napáchal, vezmi několik polštářů a rozřízni je, aby mohl vítr rozptýlit peří po kraji.“ Žák udělal přesně to, co mu bylo řečeno. Učitel mu následně pověděl: „Tak a teď jdi a sesbírej všechna pírka.“ Žák vytřeštil oči a zaprotestoval: „To přece nejde. Vítr už roznesl peří daleko do všech světových stran.“ Moudrý učitel mu odpověděl: „Začínáš chápat, jakou moc má slovo. Jedinkrát si vypustil škodlivou pomluvu a ta se šíří všemi směry. Bývá těžké něco takového odčinit.“ O tom, jak se lidé nechávají ovlivňovat hodnocením jiných, by ale byla zcela jiná kapitola.

  Abychom však nepropadli skepsi a pesimismu. Z druhého úhlu pohledu to s námi není tak zlé. Na naší práci máme spousty hezkých a pozitivních ohlasů. Jen příliš nejsou vidět, jelikož pro média, která tíhnout po senzacích, nejsou zajímavá. Ne všichni tak naší instituci vnímají negativně a pro mnoho lidí jsme každodenní součást metropole, která má důležitou roli. Výkon práce městského policisty je fyzicky, psychicky a morálně náročný. Důležitým faktorem je, aby naší osobnost pomalu nesemlela zatím pořád častá negativní reakce veřejnosti. Snažit se nevnímat zlobu lidí, ale soustředit se na ty dobré pozitivní věci, které, byť svou drobností, by ty nepříjemné měly dostatečně v naší mysli vyvážit. Faktem je, že náplní naší práce, mimo jiné, je upozorňování na chyby. Chyba ale není v naší práci. Chyba je v přijímání informace o chybě a následného vyrovnávání ega protistrany. Kolikrát se na Vás už někdo zlobil, že zrovna jeho jste přistihli například při špatném parkování? Ludmila Čírtková, policejní psycholožka, v jedné své práci uvedla: „Výroky nevole a podráždění, se kterými je zakročující policista konfrontován ihned na počátku svého úředního jednání, nesměrují proti jeho osobě a většinou nebývají ani příznakem či výrazem obecně odmítavého postoje vůči policii. Zároveň občan často postrádá pocit, že nějaký prohřešek vůbec páchá a tento pocit iniciuje zdroj konfliktu. V těchto případech je pak policista vnímán jako představitel ustrnulého rigidního myšlení zafixovaném na suchém znění paragrafů.“ To pak můžete mít za sebou srdceryvné příběhy od záchrany životů po záchranu zvířátek, ale v očích tohoto jedince budete pořád blbeček, který neumí dělat nic jiného než buzerovat lidi. On ale nikdy sám nepřijde na to, že když skončíte službu, řešíte úplně stejný problém. Třeba například právě s parkováním, jako má zrovna on, protože parkovací místa nejsou ani pro strážníky.

  Práce strážníka neprobíhá ve vakuu, ale ve společnosti. A tak se naše role často rozšiřují o různé obory.  Jsme jakýsi laičtí psychologové, terapeuti, sociální pracovníci a mediátoři. Měřítkem naší dobré práce pro nás není postupné snižování statistiky řešených přestupků. Ty tu budou stále. Měřítkem je uznání. Pokud se budeme více soustředit na pozitivní sdělení a ta negativní se snažit nevnímat, bude nás práce více těšit a vyhneme se tak zároveň i semletí mlýnskými kameny, tedy syndromu vyhoření. Vstřícný, rozumný a spravedlivý přístup z naší strany je tomu základem.

• Předchozí
• Následující