Listopadová hrdost

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: pondělí 11. listopad 2019 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

  17. listopad je dnem spojeným se dvěma režimy, které v našich dějinách zanechaly hlubokou stopu a ve většině obyvatelstva hluboké rány. Režimy, o kterých by se mělo stále mluvit, připomínat a udržovat tak paměť národa živou. Tento den došlo ke dvěma událostem spojeným se studenty českých vysokých škol. V roce 1939 byly v tehdejším protektorátu Čechy a Morava uzavřeny české vysoké školy a vůdci studentů popraveni, uvězněni a deportováni do koncentračních táborů. O padesát let později přinesl 17. listopad změnu politického systému a my se ocitli na cestě k demokracii. Na den před třiceti lety jsme zavzpomínali společně s našimi kolegy...

  17. listopadu 1989 jsem se vracel ze služební cesty z Bratislavy, kam jsem vezl ředitele Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Celou cestu zpátky byl ředitel značně nervózní, neboť věděl, že se v Praze něco stane. V jeho postavení měl velmi dobré informace. Ústav sídlil v centru na Malé Straně, takže jsem viděl v blízkosti Národní masivní koncentraci veřejné bezpečnosti. Za pár dní už jsem s kolegy z ústavu chodil pravidelně na Václavské nám. A při prvním pochodu z Václaváku na Hrad jsem došel až k zátarasu přes Čechův most, kde čekaly transportéry. Druhý den se už ani nikam průvodem nechodilo, vše se odbývalo na Václaváku. Nejdřív tam byly jen zahraniční televizní štáby a za pár dní konečně i Československá televize. Tehdy mi bylo krásných 33 let. Nějaké podrobnosti o zákroku jsem se dozvěděl až v noci ze Svobodné Evropy.

Mirek, 64

  Byla jsem ve 3. ročníku mimopražské střední školy. Za třídní jsme měli aktivní „komunistku“, které vadilo i triko s malým potiskem, a když jsem jednoho dne přišla s křížkem na krku, už jsem málem školu ani nedokončila. Snad i proto jsem si listopad 1989 neuvěřitelně užívala, doufala jsem, že se té osoby zbavím. S celou třídou jsme chodili na náměstí, kde bylo neskutečné množství lidí, vysokoškoláci tam předávali informace o tom, co se děje v Praze a jaké budou další kroky. My jsme s partou kamarádů doma mámě sebrali prostěradlo a vytvářeli dostupnými barvami na textil transparenty s nápisy např. „SPŠ se studenty“.  A pak se už vyšlo do ulic - průvody, shromáždění na náměstí, povídání a neučení se ….

Lucka, 47 let

  Tehdy mi bylo 26 let. Byl jsem mladej, svobodnej a na školení v Bedřichově v Jizerkách. Opilí jsme o půlnoci věšeli bolševiky na lustr. Po návratu jsme dění v Praze sledovali jen v televizi v naší oblíbené vinárně. U nás na vsi, jsme to tak neprožívali. Hlavně, že bylo, co pít a tak.

Jarda, 56 let

❞ Opilí jsme o půlnoci věšeli bolševiky na lustr. Po návratu jsme dění v Praze sledovali jen v televizi v naší oblíbené vinárně...

  Pocházím z Třince. V květnu 1989 jsem jako osmnáctiletá maturovala na gymnáziu a byla jsem přijata na vysokou školu, původně na Pedagogickou fakultu v Ostravě, až později dostala název Ostravská univerzita. Vzdálenost mezi Ostravou a Třincem nebyla zanedbatelná, proto jsem si vyřídila ubytování na kolejích v Ostravě - Hladnově. Přece jen je z Třince do Prahy daleko, informace o tom, co se děje na jiném místě v republice se do médií dostávaly jen zřídka a případně se zpožděním a na kolejích byla jen jedna televize. Takže jsem se dozvěděla o událostech 17. listopadu až na přednášce z matematické analýzy. Vzpomínám si, že tehdejší přednášející se tvářil rozpačitě, když jsme ho žádali o ukončení hodiny, ale z výuky nás nakonec pustil, abychom mohli zjistit, co se vlastně děje. Studenti se tehdy sešli v aule a na kolejích a radili se, kdo pojede do Prahy, kdo bude jednat s vedením školy, apod. Jednalo se o studenty vyšších ročníků, my jsme byli přece jen osmnáctiletí „prváci“… Výuka byla na fakultě zrušena, upřímně si ani nevzpomínám, kdy jsme se vrátili zpátky do lavic. Odjela jsem do Třince a využila volný čas k dvoufázovým tréninkům J. Měla jsem jen za úkol vzít nějaké letáky s informacemi, které jsem měla rozdat a vylepit v Třinci, ale nebylo to snadné, moc pozitivních reakcí jsem se nedočkala. Ještěže jsem uměla dobře běhat, rychlé nohy se mi hodily…Dodnes mám schovaný svůj vysokoškolský index, kde nám po návratu do školy na studijním oddělení vyškrtali některé předměty – např. Mezinárodní dělnické hnutí a KSČ, Vědecký komunismus apod.

Marcela, 48 let

  17. listopad 1989 pro mě jednoznačně znamenal naději na změny ve všech oblastech fungování republiky, v profesním a soukromém životě. Pokud se týká vzpomínek, patří práci neb jsem byl mezi těmi policajty, kteří strávili v oné době nepřetržitě téměř týden na útvarech PČR.

Luboš, 61 let

  Moje vzpomínka na 17. listopad 1989? Nastoupila jsem do prváku na střední školu, za pár týdnů jsem měla oslavit patnáctiny a ten pátek jsem měli sraz se spolužáky ze základní školy. Vážně jen náhodou na Národní třídě. Přišli jsme si už dospělí, tak se nám sídliště, kde jsme se obvykle scházeli, zdálo málo důstojné. Sešli jsme se odpoledne, v kapse ani korunu, tak jsme se jen procházeli a povídali. Kolem šesté se tam začaly rojit davy lidí a policajti v přilbách a my vůbec netušili, která bije. Normálně jsme dostali strach a vběhli do metra ve stanici Můstek dole na Václavském náměstí, a jeli směrem naše sídliště. Teprve až o víkendu, když se o tom začalo mluvit, mi rodiče vysvětlili, co se stalo.

Irena, 44 let

  Na konkrétní den si nepamatuji. Myslím, že se mě nijak osobně nedotknul a od svých rodičů si nepamatuji, že by mě do celého dění nějak zasvětili. Změnu jsem tehdy registrovala pouze ve škole. Bylo mi osm let, chodila jsem do třetí třídy a nosila tehdy módní kaliopky a červený svetr s bílými srdíčky. Jednoho dne nám třídní učitelka sdělila, že ji už nesmíme oslovovat soudružko učitelko, ale paní učitelko. Přijala jsem to s nevolí, jelikož tenkrát mou největší rebélií byly oslovovací přeřeky, jakože omylem: „SouDržko učitelko“.

Michaela, 38 let

  17. listopad 1989? Tak na tohle se mě ještě nikdo nezeptal. Asi proto, že moje děti jsou ve věku, kdy je pro ně toto datum trochu terra inkognita a nic jim ještě neříká, i když 28. října jsme je vzali na pokládání věnců a docela rády zpívaly naši hymnu, takže historii naší vlasti jim trochu začínáme ukazovat. Tím pravým důvodem bude nejspíš můj věk, protože nikdo moc nepředpokládá, že zhruba v sedmi letech si budu něco pamatovat. Něco málo mi ale v paměti zůstalo. Pamatuju si své rodiče, kteří vše pečlivě sledovali. Nebyli jsme přímo z Prahy, ale i v Liberci se něco dělo. Samozřejmě Národní třída ani zaplněný Václavák to nebyl, ale to ve své podstatě není ani důležité. Ta atmosféra byla pro mě, jako pro dítě, něco jako Vánoce. Čichal jsem ve vzduchu to napětí, očekávání a pozitivní náladu. Naši hráli v té době v orchestru divadla F. X. Šaldy, hned vedle libereckého náměstí a jak známo, tak takové prostředí bylo demokracii dosti nakloněné. Mé vzpomínky se týkají zaplněného náměstí, kam nás s bráchou rodiče brali. Pamatuji si i balkón radnice, na kterém byli nejrůznější řečníci. Opravdu netuším, o čem tehdy hovořili, ale nějak mě to v tom davu bavilo. Dál si vzpomínám na samolepky Občanského fóra, tzv. óefka, která jsem měl nalepená na knihovně, na sešitu a penále. Asi mě na nich bavil ten úsměv a barvy naší státní vlajky. Dokonce nedávno jsem jednu takovou samolepku ještě našel ve svých starých poličkách. Naši mi také vyprávěli, jak do divadla začali jezdit lidi z Prahy, snad tam měl být i Václav Havel, ale to nemůžu říct na 100 procent. Ti přinášeli čerstvé informace v době, kdy se nedalo tisku moc důvěřovat. Potom si ještě pamatuji na neustále zapnutou televizi s přenosy z jednotlivých demonstrací. Samozřejmě se nejednalo přímo o sedmnáctý listopad, ale podvědomě počítám toto období jako celek až do úplného nástupu demokracie u nás, takže těch důležitých momentů bylo opravdu hodně. Do té doby mně zcela neznámé jméno Havel se stalo jedno z nejpoužívanějších a nejpsanějších. Takže i my dva s bráchou jsme skandovali „Havel na Hrad“. Samozřejmě ne z přesvědčení, ale jen proto, že se nám to líbilo. Podobně jsme potom skákali i při mistrovství světa v Itálii 1990. Asi jako poslední bych uvedl, že ve třídě jsme se vsázeli, která třídní učitelka, už ne soudružka, ale paní učitelka, přinese jako první portrét VH jako prezidenta. Na stěně byl totiž jen světlý Husákův obrys. Měl jsem smůlu, naše jej přinesla jako poslední.

Vojta, 36 let

  17. listopadu 1989 mi bylo 19 let a kroutil jsem povinnou základní vojenskou službu. Tyto dny si pamatuju přesně. Zástupci vojenského útvaru nechali nastoupit celý pluk na buzerák a vojákům záklaďákům hustili do hlavy, že imperialisté ze západu se pokoušejí rozvrátit naši vlast, hlavně v Praze, a my vojáci musíme být připraveni k odjezdu do Prahy tyto ,,živly“ porazit.

Miroslav, 49 let

  Na 17. listopad 1989 si vzpomínám hlavně ze zpráv od rodičů a z televize, která u nás v té době šla neustále. Tehdy mi bylo 8 let a po vzoru svého staršího bratra vysokoškoláka, který se přímo demonstrace 17. listopadu v Praze účastnil, jsem nosil trikoloru vyrobenou ze stuhy od medaile. Tu jsem dostal předešlý den spolu s vyhraným fotbalovým pohárem.

Tomáš, 38 let

❞ Ve třídě jsme se vsázeli, která třídní učitelka, už ne soudružka, ale paní učitelka, přinese jako první portrét VH jako prezidenta. Na stěně byl totiž jen světlý Husákův obrys...

  Demonstrace jsem se 17. listopadu 1989 zúčastnil. Za mě šlo o špatně zvládnutou akci ze strany vládnoucí třídy. Bylo tam mnoho lidí přesvědčených, že se jedná o klidnou demonstraci. Vládnoucí třída ovšem situaci vyhrotila a průběh tedy nebyl příliš jednoduchý. Je dobře, že u některých řadových příslušníků zvítězil zdravý rozum a nesmyslné rozkazy svých velitelů nesplnili doslova. Účastníkům děkuju za poklidný průběh demonstrace a odvahu se akce zúčastnit.

Jiří, 56 let

  17. listopadu 1989 byl pátek a mně bylo 11 let. Jako šťastné a bezstarostné dítě jsem byl právě na škole v přírodě s ostatními spolužáky a soudružkou učitelkou. Trochu jsem se divil, když nám soudružka učitelka říkala po několika dnech, že se rodiče ptají, jestli jsme v pořádku a nic nám nechybí. Ano, bylo to bezstarostné mládí. Předposlední den nám soudružka učitelka oznámila, že došlo ke změnám, že se nic neděje a že už jí nemáme říkat soudružko, ale paní učitelko. No, nápor na dětskou hlavu, soudružka už není soudružka, ale paní.

  No, uznejte, i taková byla „sametová revoluce“ a určitě nejsem jediný, kdo ji takto prožil. A dnes? Mám dvě dcery a vlastně s úsměvem a nostalgicky vzpomínám na to, jak obraz soudruha prezidenta Husáka byl najednou pryč, mohl jsem do školy nosit džíny, mohl jsem mít i dlouhé vlasy. Pamatuji si, jak rodiče na dovolené v Maďarsku schovávali digitálky koupené na nádraží v Budapešti od překupníka. Ano, já nebudu mluvit o nádherné atmosféře v Praze, o nošení trikolóry. Dnes moje dcery mohou říci svůj názor, mohou i nesouhlasit, můžu s nimi jet kamkoliv beze strachu a vyplňování devizových prohlášení, nemusím jim říkat, že to jediné a správné je to z východu, že válku vyhrál pouze Sovětský svaz apod. Závidím jim, ale jsem rád, že nezažily dobu strachu, mohou se rozvíjet, mohou se ptát a nikdo je nehodnotí jen podle členství v pionýru.

  Zní to jako klišé, ale je pravda. Demokracie, ať se nám to líbí nebo nelíbí, někdy bolí, někdy je nepříjemná, vyžaduje zodpovědnost, ale prozatím je fakt asi to nejlepší, co může člověk získat. A jak říkám, mohu nadávat na nezaměstnanost, atmosféru ve společnosti, ale, a to i ve vztahu k budoucnosti svých dětí, jsem rád, že ji máme, protože vím, že pokud si ji udržíme, zajistíme našim dětem možnost jejich rozvoje. Ne, nebudou se muset chovat podle předepsaných zásad, nebudou mít strach a vyrostou z nich zodpovědní a cílevědomí lidé. Můžete se mnou i nesouhlasit, ale to kouzelné na tom je to, že i když nesouhlasíte, nebudete postihováni. Na závěr jeden citát Winstona Churchilla: „Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.“

Honza, 41 let

  Na tuto dobu si vzpomínám docela dobře,  pracoval jsem u armády a byli jsme celý den v pohotovosti. Rozdali nám ochranné helmy, štíty, obušky a čekali jsme, zda budeme někam vysláni. Nakonec nám pohotovost ukončili ve večerních hodinách a my byli všichni rádi, že jsme "nikam nemuseli". Ani jsme přesně nevěděli, co se v Praze děje.

Petr, 50 let

  V uvedenou dobu jsem pracoval jako letecký mechanik u armády v Bechyni. 17. listopadu jsme jeli na divadelní představení do Prahy. Ve chvíli, kdy mělo představení začít, jsme se dozvěděli, že došlo k nějakým výtržnostem v Praze, a proto se divadlo konat nebude. Vybavuji si, že jsme potom čekali před divadlem cca 2 hodiny, než jsme mohli odjet zpět do kasáren. O tom, co přesně se stalo, jsem se následně dozvěděl až z médií."

Jan, 58 let

  V té době jsem studoval na vysoké škole SNB. Celý den byla pro nás všechny vyhlášena pohotovost, kterou nařídil gen. por. Lorenc, tehdejší náměstek ministra vnitra. V 16 hodin byla pohotovost ukončena a vzpomínám si, že jsme všichni ze školy utíkali rychle pryč. Měli jsme obavy z toho, že než opustíme areál školy, bude pohotovost opět nařízena a my se nedostaneme domů. Naštěstí se tak nestalo.

Jaroslav, 64 let

  Pamatuji si, že jsem byl se svými rodiči na chatě v Kamýku nad Vltavou. Náš soused jim přišel říct, že se něco děje na Václavském náměstí, a ať si pustíme televizi. Pak jsme všechno sledovali až do večerních hodin. Bylo mi 10 let a myslel jsem, že je to nějaký film. Vůbec jsem si neuvědomoval, co přesně se děje.

Lukáš, 40 let

❞ V té době jsem studoval na vysoké škole SNB. Celý den byla pro nás všechny vyhlášena pohotovost, kterou nařídil gen. por. Lorenc, tehdejší náměstek ministra vnitra. V 16 hodin byla pohotovost ukončena a vzpomínám si, že jsme všichni ze školy utíkali rychle pryč...

  V pátek 17. listopadu 1989 jsem se s několika přáteli vydal na Albertov, kde probíhala oficiálně povolená demonstrace pod záštitou SSM. Po Palachovu týdnu a srpnové demonstraci na Václavském náměstí, se jednalo o pokojnou demonstraci, která nebyla ze strany represivních státních orgánů nikterak narušována. Byli jsme překvapeni kritickými projevy řečníků a protirežimními transparenty, svoboda projevu zde byla na tehdejší dobu nebývalá. Atmosféra mezi lidmi byla úžasná a tak jsme absolvovali společný průvod na Vyšehrad a zpět po nábřeží až na Národní třídu. Na Národní třídě jsme zaregistrovali již větší množství uniformovaných příslušníků VB. Chtěli jsme se vyhnout situaci, kterou jsme zažili již v lednu a srpnu, kdy byly davy protestujících brutálně rozháněni komunistickými bezpečnostními složkami, a tak jsme zamířili zpět do jedné vršovické hospůdky, abychom zde společně ten úžasný zážitek z demonstrace vstřebali. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem se večer z rozhlasového vysílání Svobodné Evropy dozvěděl o brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě. Celý následující víkend jsme strávili v centru Prahy, kde vládla dusná atmosféra plná očekávání čehosi neznámého, a zároveň i strach, co bude dál. V ulicích se tvořily hloučky diskutujících, vitríny obchodů začaly být polepovány prvními plakáty s různými informacemi, co se vlastně na Národní třídě stalo. Uniformovaní příslušníci VB nebyli skoro vidět a když ano, tak do dění na ulici nijak nezasahovali. Další dny pak nabraly rychlý spád – demonstrace na Václavském náměstí, demonstrace na Letné, volba prezidenta Havla…  Skončila etapa čtyřicetiletého komunistického diktátu a vykročili jsme na cestu k demokracii. 

Vláďa, 56 let

  V listopadu 1989 jsem byl na učňáku, kde jsem se učil na opraváře aut, což v té době znamenalo jezdit každé ráno v 5:00 do Stodůlek, kde byly dílny Konstruktivy národního podniku a tam přežít 8 hodin práce… a jelikož byl náš mistr v dílnách mladý chlap s dlouhýma vlasama, kterého nic nezajímalo, takže jsme jen uklízeli a kouřili na velkém place za dílnama. Ten den si pamatuju, že jsem dělal řidičák na motorku a instruktor z autoškoly mi říkal, že byla nějaká bitka mezi policajty a demonstranty, což jsem v té době moc nevnímal. Pár dní potom jsem byl párkrát na Václaváku zacinkat klíčema.

Petr, 47 let

  V té době jsem byl na učilišti Zelený pruh v Praze jako 18 letý teenager, kterého zajímaly mladé holky, činky a pivo. Ten den si přesně nepamatuji, ale vzpomínám si, že se na učňáku začalo diskutovat mezi kluky a učiteli o tom, že dochází ke střetům mezi studenty a policisty. Další informace jsem vstřebával z televize a od rodiny. Ve škole jsme se vyhecovali a další dny jsme zamířili na Václavské náměstí, kde jsme vstřebávali tu báječnou atmosféru a samozřejmě cinkali klíčema. Při závěrečných ústních zkouškách v  prosinci téhož roku jsem dostal dvě ústní otázky: Co uděláte se štětcem po práci? Odpověděl jsem, že ho ponořím do ředidla. Druhá otázka byla: Koho budete volit? Odpověděl jsem: Václava Havla …prospěl jsem na výbornou 

Zdeněk, 47 let

  Události  listopadu  89 jsem vnímal jako sedmnáctiletý žák středního odborného učiliště v Praze 2. Po pátečním zásahu  proti studentům na Národní třídě se během víkendu začaly objevovat  kusé informace o  celé události. Vybavuji si, že paradoxně více informací jsme čerpali od části naší rodiny, která  žila a dodnes  žije ve Spolkové republice Německo. V pondělí  20. 11. jsem se spolužákem z lavice Liborem vyrazil podívat se na první  velkou demonstraci, která se konala na Václavském náměstí. Upřímně, v té době jsme to nebrali vůbec jako nějaký protest proti režimu, spíše jsme byli vedeni  zvědavostí a mladistvou nerozvážností, která se prolínala s naivní odvahou. Už cestou  na Václavák jsme si nebyli dvakrát jisti, protože vedle budovy naší školy byla stanice SNB, která byla v ten den plná  snbáků, kteří se na pokyn vyhrnuli ven a rychle se přemisťovali  směrem  na Václavák. Na samotné demonstraci jsme koukali kolem sebe připravení  vzít nohy na ramena, kdyby se něco semlelo. V následujících dnech, kdy se víc a víc začaly  objevovat  informace o  zásahu a ke stávkujícím vysokoškolákům se přidávali další  lidé  z  řad umělců a sportovců, jsme  s klukama ze třídy chodili  na Albertov na Přírodovědeckou fakultu a pomáhali s distribucí letáků po Praze. Celková vzpomínka na události konce roku 89, kdy se k  sobě úplně cizí lidi  chovali neuvěřitelně slušně až velebně a národ se dokázal určitým způsobem semknout,  je kalena skutečností, že i v našem okolí se  neustále vyskytují a ve veřejném životě  jsou  aktivní osoby, které  působily v estébácko-bolševických strukturách.

Vratislav 46 let 

  Pamatuji si na tento den docela přesně, jelikož takových dnů bývá v životě člověka určitě málo. Byl pátek, pro mě to byl pracovní den jako každý jiný, kdy jsem jako středoškolák po absolvování vojenské služby pracoval 3,5 roku u policie v Praze. Bylo mi 24 let a odpoledne kolem 17.00 hod. jsem naložil do osobního automobilu svojí rodinu a odjel mimo Prahu za rodiči do nedalekého okresu Kladno. Samotná událost (jakési nepokoje) byly prezentovány v televizi a rádiu. Nevěnoval jsem jim zvláštní pozornost, internet ani mobilní telefony v té době neexistovaly. Při návštěvě u švagrové jsem slyšel v dálce projíždět více vozidel s majáky a houkačkami, než bylo obvyklé. V neděli 19. 11. 2019 mi v dopoledních hodinách zavolal na pevnou linku kolega z práce s tím, že jsou všichni povoláni do práce, a že bych měl také přijet. Po příjezdu do zaměstnání jsme následně „sloužili“ nepřetržitě po dobu nejméně 14 dnů mimo trvalé bydliště. Informace od nadřízených či z médií se měnily každým okamžikem. Dnes s odstupem času jsem o něco starší a zkušenější, za což vděčím mimo jiné i událostem z listopadu 1989.

Pavel, 54 let

❞ Jedete na Letnou? Pojďte, svezeme Vás. – neskutečná atmosféra...

  17. listopad 1989 – jedním slovem to byla strašně velká euforie a spojenectví lidí ve víře v lepší budoucnost. V té době jsem pracovala v dolní části Václavského náměstí, v  ulici Na Příkopě, takže jsem měla všechny demonstrace takřka pod okny. Každý den jsem při cestě  do práce a z práce potkávala lidi s vlajkami nebo trikolorou v klopě kabátů. Všechny výlohy prodejen byly polepeny fotografiemi, plakáty a hesly, u kterých se zastavovaly zástupy lidí, a vše si detailně prohlížely. Pamatuji si nejčastější heslo „Konec vlády jedné strany“.  Lidé spolu navzájem hovořili, usmívali se, diskutovali. V práci jsme neustále probírali, co bude, co se stane, jak to dopadne. Seděli jsme u televizí a sledovali každé zprávy a každou mimořádnou zprávu. Chodili jsme na zaplněné Václavské náměstí, kde byla neskutečná atmosféra – euforie. Lidé byli spojeni v jeden celek. Dnes se to zdá nemožné, že tenkrát byli lidi schopni se navzájem usmívat, podporovat se a být hrdí na to, že jsme Češi. Z té doby mi utkvěla v paměti velká sounáležitost lidí. Spojovala všechny lidi ve víře, že bude líp.

  Čekali jsme na zastávce, abychom jeli na Letenskou pláň na demonstraci, okolo jezdili lidé v autech a nabírali čekající lidi na zastávkách do svých aut s výkřiky – Jedete na Letnou? Pojďte, svezeme Vás. – neskutečná atmosféra.

Monika, 54 let

  Pro společnost významný rok 1989, počínaje lednovými událostmi spojenými s pietním aktem k uctění 20. výročí úmrtí Jana Palacha, přes pád železné opony až k listopadovým událostem v bývalém Československu, jsem mohl zažít na půdě Národního divadla. V roli technika divadla, člena stávkového výboru, ale i v roli diváka Komponovaných večerů. Ve svých 26 letech jsem stál na jevišti divadla vedle Miroslava Macháčka, Josefa Kemra. Měl jsem tu čest..... I dnes, po třiceti letech, na toto období vzpomínám s velikým respektem. Respektem ke všem, kteří byli odhodláni a svojí statečností se postavili komunistickému režimu a jeho diktatuře. I dnes, po třiceti letech, stojím za těmi i vedle těch, kteří hájí principy demokracie a svobody a jsou ochotni hájit práva ostatních.

Jirka, 56 let

Zobrazení: 1356