V Praze doma bez domova

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: středa 1. leden 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Během roku bývají kontroly lidí bez přístřeší nebo celých skupin bezdomovců ze strany strážníků spojené spíše s řešením situací, jako je znečišťování veřejného prostranství, žebrání, užívání alkoholu na zakázaných místech či obtěžování ostatních občanů.

Někdy se vypisují i příkazové bloky na pokuty na místě nezaplacené, ačkoliv všichni tak nějak tušíme, jak to bude s jejich vymahatelností.

Ale také víme, že jakmile uhodí mrazy a teploty spadnou hluboko pod nulu, nastávají pro lidi bez přístřeší krušné chvíle a jsou tou nejohroženější skupinou.V tu chvíli se role strážníků tak trochu mění: obcházíme místa jejich nouzových noclehů, informujeme je o možnostech lepšího přespání a zjišťujeme, zda přečkali noc. Protože vyčerpaný organismus, oslabená imunita, nedostatek vitamínů, podvýživa, nevyspání, alkohol, často také drogy – to všechno jsou rizikové faktory, které mohou způsobit nejen smrt umrznutím, ale i smrt z jiných příčin.

Asi každý z nás, kdo strávil několik let na ulici jako strážník, si pamatuje alespoň jednoho člověka, kterého poprvé potkal v plné síle a který vypadal, že se během několika týdnů vrátí do ”normálního života”... A pak byl svědkem, jak se z něj pozvolna stává lidská troska a pak až netečná, zapáchající živá mrtvola s vyhaslýma očima, s hlubokými vráskami v obličeji, už bez hygienických návyků, s roztěkaným pohledem kamsi do nikam, s krabicí nejlevnějšího vína v ruce, která blábolí nesmysly... Strážníci na ulici potkávají lidské bytosti, které s každým dalším kontaktem jsou hubenější, slabší, zchátralejší, sešlejší, vůči okolí otupělejší a často také čím dál více mimo realitu... Každý strážník by mohl vyprávět podobný odstrašující příběh...

Jen málokdo z těch, který si někdy ustlal u druhého pilíře hotelu ”Pod mostem” nebo v penzionu “Pod stanem v lese” se dokázal dostat zpět. Možná si dotyčný na samém začátku své truchlivé anabáze nepomyslel, že cesta zpět bude tak trnitá.

 Většina lidí je toho názoru, že bezdomovci si za svůj osud můžou sami. Kdo z nás však může být soudcem, který s jistotou určí, kde je pravda a kdo si za svůj osud může sám? Kdy a proč nastala ta chvíle, kdy dotyčný mávl rukou nad celým svým příštím? Dnešní doba je těžká a složitá, na každého klade velké nároky a ne každý je schopen je zvládnout, mnohdy jim ani porozumět. Vždyť – vulgárně řečeno – kdo z nás toho občas nemá plné zuby a nemá chuť všechno hodit za hlavu?

❞ Dnešní doba je těžká a složitá, na každého klade velké nároky a ne každý je schopen je zvládnout, mnohdy jim ani porozumět...

A ještě poznámka: není pravdou často vyslovovaný názor, že bezdomovci jsou jevem posledních třiceti let. Jeden starý vtip sociálních pracovníků říká, že prvními bezdomovci byli už Adam a Eva, vyhnaní z ráje. Pravdou však je, že lidé na okraji společnosti žili v každé době, v každém společenském a ekonomickém zřízení. Jen před oněmi třiceti lety byli v zákonech vedeni jako „občané společensky nepřizpůsobiví“ a ještě předtím jako „osoby práce se štítící.“  

Sčítání 2019

Kolik vůbec žije v Česku bezdomovců? Jedno takové sčítání proběhlo letos v dubnu, realizoval ho Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Exaktní čísla jsou potřeba, aby se mohly cíleněji a přesněji plánovat strategie pomoci pro tuto skupinu obyvatel, která zpravidla žije v extrémní chudobě a sociálním vyloučení. Zjednodušeně: aby se určil objem finančních prostředků, plynoucí do sociálních a jiných pomáhajících organizací. Jenže jak určit, kdo už je bezdomovec, kdo je jen bezdomovectvím ohrožený a kdo tak jen vypadá?

Jako strážníci se setkáváme především s těmi nešťastníky, kteří padli na úplné dno. Ale ti nejsou jedinou množinou té velké skupiny. Pro potřeby mezinárodních srovnání vypracovala organizace FEANTSA (Evropská federace národních sdružení, pracujících s bezdomovci) definici jednotlivých skupin a metodiku sčítání. Hodně zjednodušeně se dá říci, že základní rozdělení je na dvě skupiny: osoby bez střechy nad hlavou a osoby bez bytu.

Osobami „bez střechy nad hlavou“ se označují lidé přežívající venku, tj. ve veřejných prostorách, ve stanech, v provizorních přístřešcích, v podmostích, ve squatech, v autech nebo v cizích zahradních chatkách, a dále osoby, které spí v noclehárnách pro osoby bez domova.

Osoby žijící delší čas v azylových domech (ať pro muže, pro ženy, matky s dětmi, pro rodiny), v domech na půl cesty a v obecních ubytovnách pro osoby bez domova spadají do kategorie „bez bytu.“ Je však jasné, že obě skupiny se často prolínají.

Kategorie “bez střechy” byla sečtena celá, tedy jak osoby spící venku a nevyužívající žádné služby, tak osoby v denních noclehárnách. Nejtěžší roli v tomto případě měli terénní sociální pracovníci, ale i policisté a strážníci. Do kategorie “bez bytu” se počítaly pouze osoby ubytované v azylových domech, v domech na půl cesty  a v obecních ubytovnách, dále pak i osoby pobývající ve vězeňských a zdravotnických zařízeních s lůžkovou péčí, které neměly jiné ubytování, kam by se po propuštění mohly vrátit.

Do letošního sčítání se zapojilo přes čtyři sta obcí, především těch  s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Tyto obce počtem svých obyvatel reprezentovaly více než polovinu populace ČR.

Mimochodem, v databázi Ministerstva práce a sociálních věcí bylo v roce 2018 registrováno 218 služeb pod hlavičkou „azylový dům”, což představuje celkem 295 zařízení v celé republice. Jejich kapacity jsou velmi rozdílné, od několika jednotlivců až po desítky osob.

Trochu statistiky

 V celém Česku žije kolem 24 tisíc lidí bez domova. Z toho je přes jednadvacet tisíc dospělých, přibližně 2.600 je mladších osmnácti let. Necelých dvanáct tisíc sčítaných osob bez domova žije stále „venku“ či využívá denní nízkoprahové noclehárny.

Zbývající polovina využívá sociálních a ubytovacích služeb a pobývá v azylových domech, obecních ubytovnách pro osoby bez přístřeší, v domech na půl cesty, nebo se aktuálně v době sčítání nacházela v nemocničních zařízeních (nejčastěji v psychiatrických léčebnách) a ve vězeňských zařízeních.

❞ Nejvíce osob bez domova v absolutních číslech žije v Moravskoslezském kraji, kde jich žije asi tři a půl tisíce. Na druhém místě se v tomto žebříčku umístila Praha...

Nejvíce osob bez domova v absolutních číslech žije v Moravskoslezském kraji, kde jich žije asi tři a půl tisíce. Na druhém místě se v tomto žebříčku umístila Praha, kde je podle sčítání 3.251 bezdomovců a na pomyslné třetí příčce se s velkým odstupem trochu překvapivě umístil Jihomoravský kraj s dvěma a půl tisíci lidí bez domova.

V relativních číslech (podíl osob bez domova na 1.000 obyvatel daného kraje) je situace dost odlišná, protože tady nejvyšší podíl je v Karlovarském kraji (3,00), v Moravskoslezském kraji (2,92) a v Ústeckém kraji (2,75).

Určitě nepřekvapí, že mezi sčítanými osobami bez domova, v kategorii „bez střechy“ výrazně převažují muži. Je jich zhruba osmdesát procent, ženy tvoří asi pětinu. A určitě není ani překvapením, že ženy častěji vyhledávají pomoc sociálních organizací, a to zvláště mají-li u sebe děti – v azylových domech dlouhodobě žije 30 % žen, 32 % dětí, ale jen 38 % mužů.

Je známým faktem, že čím větší obec je, tím více se v ní osoby bez domova koncentrují. Nejvyšší koncentrace osob bez domova proto nalezneme v těch krajích, jejichž populace žije především ve větších městech. Praha je toho příkladem. Na území Prahy žije téměř stejný počet dospělých bez domova jako v celém Moravskoslezském kraji, je tady však výrazně méně dětí, tudíž celkové číslo je nižší, konkrétně 3 251 osob. Na opačném konci žebříčku se nachází Jihočeský kraj, bez domova je zde 774 osob.

Pokud se však zaměříme pouze na kategorii osob přespávajících na venkovních nocležištích anebo v denních noclehárnách – tedy bez jakéhokoliv stabilního zázemí – pak v jejich počtech jednoznačně dominuje Praha. V Praze je 2 075 takto žijících osob, tedy ti bezdomovci, se kterými se setkáváme nejčastěji. Nejméně je takových osob v Kraji Vysočina.

Praha je v tomto bodě na čele i v relativních číslech: nejvyšší podíl dospělých osob bez domova, které přespávají venku či v nízkoprahových noclehárnách na tisíc obyvatel daného kraje se nachází právě v Praze (1,64), v Karlovarském kraji (1,61) a v Moravskoslezském kraji (1,38).

Celá publikace je na adrese: http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_458.pdf

Kam jít, když není kam jít

Jako každoročně, tak i letos, v období prosinec – březen jsou realizována tzv. „zimní opatření“ na pomoc lidem bez střechy nad hlavou. Na opatřeních se podílí především Centrum sociálních služeb Praha, dále Armáda spásy, Arcidiecézní charita a Naděje. Pomoc je nabízena samozřejmě jen lidem, kteří o ni projeví zájem a souhlasí s poskytnutím dané pomoci. Rozhodně není – a ani nemůže být – služba využívaná například na základě úředního rozhodnutí.  

Pomineme-li terénní programy, pak by asi prvním stupněm pomoci měla být tzv. „nízkoprahová denní centra“. Všechna mají stejné podmínky: klient se nesmí chovat agresivně, nesmí vykazovat známky silné opilosti nebo drog, tolerance alkoholu je do 0,5 promile a nesmí mít z předchozích pobytů vysloven zákaz služby. Oproti dřívějším letům se tedy zvýšila míra tolerance vůči alkoholu.

Jak z názvu vyplývá, jsou otevřena přes den. Jde o formu pomoci, kdy člověk může přečkat studený den v teple, klienti mohou dostat teplý nápoj, základní občerstvení a provést osobní hygienu. V případě extrémních mrazů tato denní centra rozšiřují provozní dobu i na noční hodiny, zvláště je-li kapacita nocleháren vyčerpána. Jde vlastně jen o to, aby člověk přežil noc. Klient jen využije „volnou židli“.

❞ V případě extrémních mrazů tato denní centra rozšiřují provozní dobu i na noční hodiny, zvláště je-li kapacita nocleháren vyčerpána. Jde vlastně jen o to, aby člověk přežil noc...

Nízkoprahové denní centrum provozuje Armáda spásy ve svém azylovém domě v ulici Tusarova v Holešovicích, kde je kapacita osmdesáti míst. Arcidiecézní charita otevírá denní centrum v Karlíně v ulici Pernerova a kapacita může při nouzovém režimu dosáhnout až sto osob. Sdružení Naděje nabízí služby denního centra nedaleko hlavního nádraží. Navíc tady provozuje i ordinaci praktického lékaře pro lidi bez domova.

Existuje i denní centrum speciálně pro ženy: provozovatelem je Farní charita a sídlí v Žitné ulici v Praze 1. Může zde pobývat až dvacet žen.

Zimní noclehárny

Vyšším stupněm pomoci jsou samotné zimní noclehárny. Zákon o sociálních službách definuje jejich základní činnosti: pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu a poskytnutí přenocování. Žádná další nadstavba, žádné poradenství. Umýt, vyspat, odejít.

Sociální organizace otevřely celkem tři objekty, z toho jeden se specifickým režimem.

Dvě noclehárny jsou v Michli, jedna v areálu teplárny Michle, druhá na adrese Chodovská 4, obě samozřejmě ve čtvrtém obvodě. Přespat zde může celkově až 190 mužů a čtyřicet žen. Oficiální příjem klientů probíhá od 20:30 hodin, ráno v sedm hodin musí objekt všichni ubytovaní opustit. Podmínky pro přijetí? Stejné jako v denních centrech, toleruje se lehká opilost do půl promile. Klienti nesmí trpět akutním infekčním onemocněním nebo psychiatrickým onemocněním v akutní fázi.

Noclehárnu v areálu michelské teplárny provozuje Centrum sociálních služeb Praha. Do této noclehárny (ulice Podle náhonu) si mohou ubytovaní vzít i svého psa. U noclehárny je několik kotců, každý pes má svůj vlastní, včetně zateplené boudy. (Mimochodem, CSS také nárazově poskytuje lidem bez domova bezplatnou službu čipování a očkování psů.)

❞ V rámci těchto zimních opatření je zřízen i tzv. centrální dispečink, což je nepřetržitá telefonická koordinační služba. Ta zajišťuje vzájemnou spolupráci...

Sdružení Naděje provozuje v rámci zimních opatření trochu jiný typ ubytování: noclehárna je totiž otevřena nonstop. Slouží jak mužům, tak ženám ve věku od 18 let s pohybovým hendikepem nebo ve špatném zdravotním stavu. Klient však musí být schopen minimálně pohybu o berlích a základních úkonů v oblasti hygieny (objekt nemá bezbariérový přístup, ani bezbariérovou sprchu a toaletu). Noclehárnu bychom našli v Malešické ulici v Praze 3.

V rámci těchto zimních opatření je zřízen i tzv. centrální dispečink, což je nepřetržitá telefonická koordinační služba. Ta zajišťuje vzájemnou spolupráci a návaznost jednotlivých mimořádných služeb. V praxi dispečink sleduje počet klientů v jednotlivých zařízeních a informuje terénní pracovníky o volných kapacitách.

Pokud bychom při nočních kontrolách narazili na člověka, který by měl zájem využít některou z výše popsaných služeb, měli bychom kontaktovat právě tento dispečink. Jeho telefonní číslo najdete na našem intranetu nebo by ho měli mít k dispozici naši operační. Provozovatel dispečinku CSS Praha považuje telefonní číslo za neveřejné s tím, že je určeno pouze pro organizace, zapojené do systému zimních opatření (tuto podmínku naše městská policie splňuje). Ubytování přes centrální dispečink je pak možné dojednat i operativně během noci.

Co dodat na závěr? Je jasné, že mnoho osob nabízené služby nikdy nevyužije, ať už z jakýchkoliv důvodů. Těm můžeme jen popřát, aby zimu přežili bez větší újmy na zdraví.

 

foto: DS MP Praha

Zobrazení: 2243