Dva dny člověk vůbec nejí a nepije

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: neděle 1. leden 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Kolegyně Anička Rosenová pracuje jako strážnice v hlídkové službě na čtvrtém pražském obvodě. Její práci však tentokrát necháme stranou, na tu snad bude příležitost při nějaké reportáži. Důvodem pro naše setkání byly její tři tituly mistryně světa v kickboxu. Tři tituly mistryně světa… Takové tituly se nevyhrávají každý den. Ale každý den je na ně potřeba tvrdě trénovat. Původně jsem si myslel, že s Aničkou nejdříve zajdu na tatami do naší tělocvičny, kde si v rámci výcviku sebeobrany „tak trochu“ ověřím její (ale i svoje) bojové schopnosti. Ale když na mě její kolega překvapeně vyvalil oči a zeptal se, zda to myslím vážně a zda opravdu chci mít modřiny, koňary, vyvrácené klouby a pošramocené sebevědomí, změnil jsem názor. Tatami jsme vynechali, povídali jsme si u stolu.

Aničko, máme si povídat o kickboxu, a Ty zatím přijedeš na motorce a na sobě mikinu s nápisem Prague Lady Bikers…  Takže mi to nedá, musím se Tě nejdříve ze všeho zeptat, co je to za motorku.

Je to japonský naháč, Yamaha MT-03. Mám ji asi čtyři roky. Sice má obsah skoro sedm set kubíků, ale je slabá, výkon jen 35 kilowattů.

Fajn, v létě mě svezeš. Díky za nabídku a pozvání.

Jasně, dělá jen sto sedmdesát v hodině, víc z ní nevymáčknu. Ale neboj, na cestách jsem opatrnější. Samotnou mě to nebaví, většinou jezdím s bratrem. Na trip můžeme vyrazit i s ním. Interkomy v přilbách, bublající motory, silnice bílá před námi, ty platíš benzín a případné pokuty… Co víc si přát?

Ještě připočítej strach v mých očích v té stosedmdesátce. Tvoji nabídku s díky odmítám. Pojď raději k tomu kickboxu. Klasická otázka na začátek, jak ses k němu dostala?

Byla jsem hyperaktivní dítě. Zpětně obdivuji své rodiče, že to se mnou vydrželi a zvládli to. V rámci jakési terapie mě přihlásili na bojové sporty už v osmi letech. Nejdříve japonské jiu-jitsu, pak brazilské, někdy v jedenácti pak právě kickbox. Všechno jsem dělala souběžně. Přihlásili mě do klubu Tiger Team, jsem mu věrná dodnes.

Postupem času jsem jela polokontaktní disciplíny na tatami, což znamenalo, že jsme nesměli kopy, lokty a kolena pod pás.

A čím výš jsem byla schopna dát nohu, tím se mi kopy líbily víc a víc. Pak už jsem se zdokonalovala jen v tom, že ty kopy na hlavu byly prudší, silnější, účinnější.

Nesměli jste se kopat do stehen, ale do hlavy se smělo?!?

Ano. Mimochodem, kopy mě hodně bavily. To byla moje nejoblíbenější technika. A čím výš jsem byla schopna dát nohu, tím se mi kopy líbily víc a víc. Pak už jsem se zdokonalovala jen v tom, že ty kopy na hlavu byly prudší, silnější, účinnější. Mohlo se kopat jak do obličeje zepředu, tak i ze strany. Samozřejmě kolena, lokty, údery.

Taková křehká dívka, a aby se jeden bál... Nějaké ochranné pomůcky?

Rukavice, chrániče nohou, přilba a chránič zubů. Přilba je při závodech povinná, bereme si ji i při tréninku, aby si člověk zvykl. A zuby mám také zatím všechny. 

Přede mnou leží tři medaile. Začněme tou nejstarší…

To je ta bílá. Rok 2013, Itálie, Toskánsko, město Carrara. Titul mistryně světa v juniorkách do osmnácti let, kategorie do pětašedesáti kilogramů. Mistrovství pořádala Asociace kickboxu WKA.

V rámci fair play totiž musím říci, že neexistuje jen jedna mezinárodní asociace kickboxu. Asociací je více, nejen zmíněná WKA, ale WKF nebo WAKO. Já byla kvalifikovaná právě na závody asociace WKA. 

První mistrovství světa, první titul. Nejsilnější zážitek?

Po finále stojím na tatami a rozhodčí mi drží ruku nahoře! Vítězství! Dokázala jsem to! A pak stojím na nejvyšším stupínku a na krku mám medaili!

Hlavou ti prolétne mnohé. Že jsem se dokázala kvalifikovat, že mě vybrali, že tam stojím na bedně před několika tisíci dalších závodníků… Zároveň jsem nevěřila, že se mi to podařilo.

Nějaké slzy?

Samozřejmě. Emoce s tebou cloumají, tak jim podlehneš. Nejen na bedně, ale i později při návratu domů, když mě vítali naši nebo kolegové z oddílu. Takže ano, brečela, několikrát.

Přivítání doma? Mejdan? Slavobrána?

A to si piš, že mejdan byl! Ten jsme rozjeli ještě ten večer v Itálii! A že stál za to! (smích)

Od našich byla i ta slavobrána, fáborky, svíčková, velký dort… Všechno, co mi na očích viděli! Miluji sladké a tak dort byla ta největší odměna. S nikým jsem se nedělila, byl jen pro mě. Předtím jsem se musela držet s váhou, musela jsem i trochu zhubnout, takže hurá na ty kalorie.

Takže nějaká drastická dieta před závody?

Ano, pro mě drastická byla, musela jsem vypustit všechno sladké. Každý den musím mít aspoň jednu čokoládu nebo nějakou sladkou tyčinku. A najednou každé dvě hodiny bílé jogurty, saláty, maso jen kuřecí… Na trénink potřebuješ energii, ale z toho ji moc nenabereš. Rodiče měli zakázáno kupovat některé potraviny, protože já bych se neudržela a tu lednici v noci vyluxovala (smích). Doma nesměla být ani tabulka čokolády!

Jak se narychlo hubne před závody?

Asi nebudeš věřit… Dva dny člověk vůbec nejí a nepije. Spousta váhy je ve vodě, tak piješ jen litry kafe na odvodnění.

Později už jsem se nechtěla tak omezovat, takže jsem chodila soutěžit do nejvyšší váhové kategorie. Mohla jsem se pořádně najíst, byla jsem při síle.

Vraťme se v čase. Jak se vlastně člověk dostane na mistrovství světa?

Především se musíš kvalifikovat. V průběhu roku se musíš zúčastnit různých závodů, ať už ligových nebo mistrovských. Tedy nejen se jich zúčastnit, ale taky je vyhrávat. Takže jsem mistrovství republiky vyhrála asi čtyřikrát. A různě po Evropě pak závody světového poháru. Zápasy světového poháru vypisuje Asociace WAKO, ty byly hodně prestižní. A protože u nás jsem neměla moc konkurenci, byly pro mě závody světového poháru hodně o těžkých zápasech a sbírání zkušeností. A občas o vítězství (úsměv). 

Vyberou tě a musíš absolvovat další kolo. Tím je několikadenní repre soustředění. Tam jsme se my, nominovaní, sešli a trenéři dělali další probírku. Děsnej zápřah. Nejen tréninky, ale i plavání, běhání, posilování, další trénink, pořád dokola.

A jeden nebo dva měsíce jedeš nadoraz. Deset tréninků týdně, někdy dvoufázově, jeden den volno.



Tvoje druhé mistrovství světa, 2014, opět Itálie, opět Carrara. Takové déjà vu...

Ano, při těch počtech několika tisíc závodníků ve všelijakých kategoriích je náročná organizace. Součástí mistrovství jsou totiž i ringové disciplíny, takže v jediné velké hale je snad deset ringů a asi dvacet tatami. Navíc ve městě musí být ubytovací kapacity. Takže opět Carrara.

Přišla, viděla, zvítězila?

Bylo to těžší než rok předtím. Tlak byl velký. Rodina i kamarádi očekávali, že domů zase přijedu s medailí a titulem. Trenér mě pořád upozorňoval, že už se na mě soupeřky připraví a nepodcení mě. Stejná věková i váhová kategorie, čtyři vyřazovací zápasy.

A nejsilnější moment? Ten se neomrzí, ruka nahoře na znamení vítězství. Radost, úleva, vyčerpání, adrenalin… Několik měsíců se na to připravuješ… Docházejí ti slova…

Po vítězství mě trenér hecoval a hecoval, ať zkusím i seniorskou kategorii.

Třetí medaile? Opět rok 2014.

Po vítězství mě trenér hecoval a hecoval, ať zkusím i seniorskou kategorii. Na místě se dalo dohlásit. Ale necítila jsem se na to. Říkala jsem si, co bych tam dělala. 

Nakonec dalších pár zápasů a finále s Američankou, která byla o dvě hlavy vyšší než já. Bylo to asi třicetileté hubené vyžle, nohama mi mrskala až nad hlavou. Doteď se mi zdá, že jsem zvítězila jen nějakým zázrakem. Nevyhrála jsem K. O., vyhrála jsem na body. Znamená to, že jsem se lépe strefovala.

Proč jsi po tom úspěšném roce 2014 nepokračovala dál?

Odmaturovala jsem na gastronomické škole a začal mi pracovní kolotoč. Krátký a dlouhý týden, na place i šestnáct hodin denně. Už bych to časově nezvládala. Nástupem do zaměstnání skončila moje reprezentační kariéra. A v tomhle sportu u nás nejsou profesionálové, kickbox není olympijský sport, takže snad jen pár těch nejlepších trenérů. Stačilo, že nám svaz přispíval na zahraniční závody.

Také jsem potřebovala pauzu, v bojových sportech jsem byla přes deset let. Už jsem si od všeho chtěla odpočinout. Teď si zajdu na trénink jen jednou za čas, jen tak rekreačně se udržet v kondici. Přinutit se je čím dál těžší. Raději vyrážím na lyže nebo kolečkové brusle.

Nějaká zranění z kickboxu?

Párkrát jsem dostala do nosu kopanec nebo pěstí. Už ani nevím. Občas mi tekla krev, ale bolestí jsem se nikdy nerozbrečela. Vždycky jsem zatnula zuby a jela dál, že se nic nestalo. Občas jsem měla slzy v očích, ale to bylo vzteky sama na sebe.

Jediné opravdové zranění jsem zažila asi v deseti letech, kdy jsem si při zápase v brazilském jiu-jitsu natáhla křížové vazy. Nějaký čas ortéza, elektroléčba.

Jsi u městské policie něco přes dva roky. Potřebovala jsi svoje zkušenosti a umění v práci na ulici?

Ne, tam jsem se zatím vždycky domluvila. A doufám, že to tak zůstane i nadále. Ťuk ťuk.

Co tě u nás nejvíce baví? A co tě naopak vůbec nebaví?

Baví mě čtyři volné dny mezi směnami. A nebaví mě pěší hlídky v dešti a zimě! Zvláště s kolegou, který za směnu nachodí skoro třicet kilometrů (smích)!

Aničko, díky za rozhovor.

Zobrazení: 989