Když se sport stane vášní

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: sobota 1. duben 2023 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Radek Vojvodík je sympatický usměvavý kolega, který na dvou kolech procestoval téměř celou Evropu. Jako pražský strážník pracuje už 15 let, po sedmi letech u Hlídkového útvaru přešel do  autohlídky na Prahu 8. Na svých cestách pořizuje nejen zajímavá videa a fotky, ale umí o nich i poutavě vyprávět. Tady je malá ochutnávka.

Radku, začneme tradiční otázkou: co nebo kdo vás přivedl k motorkám?

Vlastně já sám, byl to můj nápad, který rodiče zrovna moc nenadchnul. Hlavně máma se bála a bojí se doteď. Když mi bylo asi dvanáct, našli jsme s bráchou starého Pionýra po dědovi. Toho jsme komplet rozebrali a zase dali dohromady a jezdili aspoň po poli a po vesnici. Já pocházím z vesnice na severní Moravě, ze Starého Jičína. Momentálně bydlím na Mělníku, na Moravu se vracím tak dvakrát do roka navštívit rodiče. Kolem těch dvanácti mě poprvé napadlo, že bych si někdy v budoucnu koupil motorku. Pak asi v sedmnácti se touha stupňovala. Nastoupil jsem ale do civilní služby, nebyly peníze a tak jsem se dočkal až ve dvaceti. Ještě jsem ani neměl řidičák, ten se dával na velkou motorku až v jednadvaceti. Byla to rychlá sportovní motorka Yamaha FZR 600R, pro kterou jsem si tehdy jel až do Prahy. Jeli jsme společně s otcem, který mi měl nákup cestou rozmluvit. Což se nepovedlo a přivezli jsme motorku domů. A táta ji pak chodil tajně do garáže startovat, líbila se mu.

Takže konečně splněný sen?

Je to tak. Tu první motorku jsem měl do třiadvaceti, pak jsem se přestěhoval do Prahy a potřeboval peníze na bydlení, tak jsem ji musel prodat. Znovu jsem si sednul na vlastní motorku až před patnácti lety, v době, kdy jsem nastoupil k městské policii. Koupil jsem si zase starší Yamahu supersport šestistovku, kterou mi po roce ukradli. To jsem obrečel. Nebyla bohužel pojištěná, tak jsem nedostal nic a hrozně mě to naštvalo a zařekl jsem se, že už jezdit nebudu. Jenže kdo jednou tenhle sport zkusí, tak se pro něho stane vášní, s kterou nejde přestat. Tak přišla na řadu Honda 929 CBR. S tou jsem měl první docela vážnou nehodu. Já jsem naštěstí vyvázl „jen“ s natrženým lýtkovým svalem a přítelkyně skončila s naraženou rukou. Bylo to při zpáteční cestě na Mělník po noční projížďce Prahou. Jel jsem naštěstí pomalu, ale vylítla mi do cesty srnka a střetu se nedalo zabránit. Motorka dopadla blbě, prodal jsem ji za cenu přilby. Zase jsem si řekl, že jezdit nebudu a zase mi to chybělo a po roce jsem si koupil silničně sportovní, trochu delší Hondu CBR Black Bird, která jede i 300 km/h. Já jsem zkoušel na dálnici 250 a úplně mi to stačilo. Je pěkná, nadčasová, líbí se mi, tak jsem si ji nechal a mám ji doteď.

S ní jste se poprvé vydal na cestu?

Ano, v  roce 2019 jsem právě s ní udělal svou první singl cestu. Předtím jsem jezdil s partou po České republice. Maximálně kousek za hranice, ale to mě pak přestalo bavit. Týden se dá vydržet, ale po delší době přijde ponorka. I ve dvojici si musíte opravdu sednout, při více lidech je to ještě náročnější. Já si třeba rád dělám videa a fotím, vychutnávám krajinu, zastavuju. Můžu si cestu i zastávky naplánovat podle sebe, nemusím se nikomu přizpůsobovat.

Přespáváte raději v civilizaci nebo v přírodě?

Jsou země, kde to nadivoko jde. V Německu, Francii, Rakousku hledám aspoň kempy. Snažím se ale maximálně v přírodě. V Turecku jsou třeba hotely hodně levné, našel jsem nocleh se snídaní v přepočtu i za 200 korun. Navíc je to jednodušší, nemusím hledat místo, stavět stan atd. Užívám si prostě jízdu a pak se jdu ubytovat. Někdy to sice neodpovídá reklamě – ulička kolem postele sotva na projití, elektrické kabely všude koukají ze zdi… ale já toho moc nepotřebuju – čistou postel a sprchu.

❞ V Turecku jsou třeba hotely hodně levné, našel jsem nocleh se snídaní v přepočtu i za 200 korun...

Jaký byl cíl vaší první sólo cesty? Neměl jste obavy? Sám, daleko od domova, někdy i od lidí …

Poprvé jsem zamířil do Itálie. Původně jsem sám jet nechtěl, trochu obavy jsem měl. Ale s kamarády jsme dlouho ladili termín, odjezd se přesouval. Až jednou při skleničce vínka ve mně dozrálo rozhodnutí a řekl jsem si, že pojedu sám a nějak to dopadne. Kdybych přemýšlel nad tím, co všechno se může stát, tak sedím doma. A ani tam bych nebyl v bezpečí. (smích) Tyhle myšlenky jsem pustil z hlavy, dal jsem si termín a vyjel. Bylo to poprvé, vlastně na zkoušku, tak jsem jel jen 7 dní a dopadlo to skvěle.

A stihl jste Itálii procestovat celou?

To nejde, člověk na té motorce neujede tolik. Jel jsem na tom Black Birdu, na něm se dá ujet 500-600 km a máte dost, všechno vás bolí. Na dálnici by asi šlo ujet víc, ale já se dálnicím vyhýbám, nejsou pro mě zajímavé. Beru to jako nutné zlo, když se potřebuju někam rychle přemístit. Za 7 dní jsem najel 2500 kilometrů.

Výlet se podařil a vznikla tradice?

Jo, zjistil jsem, že to půjde. Všude jsem našel lidi, kteří ochotně poradili a pomohli, když jsem potřeboval. Angličtina někdy vázla, ale nakonec jsme se vždycky domluvili. Měl jsem průpravu z Activit – pantomima nebo kreslení.(smích)



Další plán už byl odvážnější?

Ano, rozhodl jsem se pro delší  trasu a zlákalo mě Portugalsko. Je to nádherná země, pro mě velkej adrenalin. První dny jsem si občas uvědomil, co se všechno může stát, přišly obavy, jestli vydrží motor, kde budu spát … ale pak člověk přepne na „cestovatelský mód“ a přestane ty věci kolem řešit.

❞ Třeba ve Francii mě chytla šílená bouře, padaly kroupy jako pingpongové míčky...

Co třeba itinerář nebo plán cesty?

Ze začátku jsem to dělal, ale ve chvíli, kdy se zkazí počasí, musíte na motorce improvizovat a plán ztrácí význam. Třeba ve Francii mě chytla šílená bouře, padaly kroupy jako pingpongové míčky. Kdybych neměl přilbu, tak bych asi skončil bledě. Potkalo mě to na cestě a sfoukávalo do strany i s 350kilovou motorkou. Jedinou možností úkrytu byl opuštěný dům bez střechy, kde jsem se přitisknul ke zdi a doufal, že to rychle přejde. Vydrželi jsme naštěstí  já i motorka, ale na silnici byl vysoký nános krup a nedalo se jet. Když projelo pár aut, jel jsem opatrně v jejich kolejích. Ale žádná sláva – popadané stromy, uvízlé kamiony atd.  Ten jeden den změnil celý itinerář. Takže teď už si dělám jen nástřel toho, co bych chtěl vidět a pak už  plánuju ze dne na den.

Co má vliv na délku cesty?

Délku cesty plánuju podle toho, kolik mi zbyde dovolené. Nejdelší cesta zatím byla na 28 dní. Do Gruzie jsem bohužel nedojel, protože se mi u Balatonu pokazila motorka a oprava trvala pět dní. Pak už zbývalo málo času. V Gruzii jsou spíš bahnité cesty, s motorkou musíte jet pomalu, takže to zabere víc času a pět dní už byla velká ztráta. Tak jsem dojel do Turecka, kde mě stála další den výměna pneumatiky, ale i tak jsem si ho stihl projet.

Která místa Evropy vám ještě zbývá projet?

Z Evropy mi chybí sever. Tam bych chtěl, ale jsem spíš teplomil, tak mě to zatím přetáhlo na jih. Letos se chystám do Maroka. Čeká mě teď operace, tak snad zdraví dovolí.

Jaká byla vaše nejvzdálenější cesta?

Já musím tu trasu vypočítat do 8500 až 9000 tisíc kilometrů, abych se vešel do času, který mám k dispozici. To je bohužel pro mě limitující. Potřeboval bych dovolenou tak dva tři měsíce. Takže to vychází na jednu stranu na Turecko a na druhou stranu Portugalsko.

Pro vás nejzajímavější?

Na zážitky bylo hrozně hezké Turecko. Bezvadní lidi, velká motorka pro ně byla atrakce. Je pro ně finančně nedostupná, tak si nás rádi prohlíželi a dávali se se mnou do řeči. Tam jsem byl už na motorce BMW f800GS Adventure, která přitahovala velkou pozornost. Jeden člověk mi nabídl čaj, druhý sladký rohlík a za chvíli už jsme si povídali se skupinkou o tom, odkud jsem a kolik stojí moje motorka. Zajímavé je, kolik lidí zná stále Československo a Jawu. Mimo turistická centra žijí lidé úplně jinak. Bydlí velmi skromně, v hliněných domcích a za vesnicemi narazíte na stanová městečka cikánů.



Nádherný byl Istanbul, i když velká města nemusím a snažím se jim vyhnout, tak mě uchvátil. Při projížďce ucpanou komunikací mě anglicky oslovil mladík jedoucí vedle na skútru, jestli prý nechci zajít na oběd. Bylo velké horko, už jsem se viděl pod sprchou na hotelu. Za jízdy mi ukazoval fotky restaurace jeho kamaráda, až mě nakonec ukecal. Interiér restaurace byl nádherný, všem mě představoval jako svého hosta, takže skvělé jídlo bylo pro mě zadarmo. Stále jsem s ním v kontaktu přes sociální sítě. I s dalšími mými přáteli z cest. V Srbsku jsem se opil s jedním mladým cyklistou, který má v plánu objet všechna hlavní města Evropy. Na procházku městem jsme si tenkrát s sebou vzali zrádnou rakiji …

❞ Život místních obyvatel člověk nepozná v turistických oblastech...

Když se řekne Albánie, dost lidem naskakuje husí kůže. Jaké jsou vaše dojmy?

Albánie je krásná země. Bezpečná, s pohostinnými lidmi a dobrým jídlem. Já jsem ale nenáročný na služby, dovolená all inclusive na hotelové pláži není nic pro mě, to mi nepřijde jako dovolená. Jako relax a odpočinek to týden vydržím, ale pak mi přijde škoda nepoznat tu zemi, kulturu, cestování by mi chybělo. Život místních obyvatel člověk nepozná v turistických oblastech.

Nějaký špatný zážitek?

Špatný zážitek jsem zatím neměl, všude jen plusové.  V Istanbulu jsem nechal motorku i s kuframa na chodníku a nic se mi neztratilo. Skoro celou Evropu jsem projel s plyšovým maskotem. Vydržel dokonce i v nočním centru Athén, v tmavé vedlejší ulici. „Rozmanitosti“ jejích obyvatel jsem si všiml, až když jsem se šel projít. Podobně to bylo v Portugalsku, kde jsem si rezervoval hotel standardně přes booking a až na místě zjistil, že ta čtvrť se líbí i narkomanům. Tak jsem se raději zeptal tamního policisty, jestli je na tom místě parkování bezpečné a dostal jsem nabídku zaparkovat u služebny. Jednoho dealera zaujal můj maskot a chtěl ho údajně pro syna výměnou za drogy. Nakonec ale pochopil, že obchod nebude. To byly asi nejhorší zážitky.

Bolavé rameno má taky na svědomí motorka?

Motorka ne, to je moje práce. To se mi stalo při hledání místa k přespání v přírodě. Louži na polní cestě jsem chtěl objet, ale kolo se smeklo a já přepadnul přes řídítka. Vyvrátil jsem si palec a poranil rameno. Nakonec jsem motorku zvednul a dokázal i řídit, i když s obtížemi a bolestí. Teď mě čekají operace, a doktoři to, doufám, dají zase do pořádku.

Doporučení nebo rady pro někoho, kdo plánuje cestovat na motorce po Evropě?

V zemích jako je Albánie nebo Rumunsko patří silnice dobytku, takže člověk neví, co ho čeká za zatáčkou. Je tam i hodně divokých psů. V Rumunsku navíc hodně medvědů.  Já jsem na cestě potkal velkého medvěda i medvědici s medvíďaty. Jsou už dost zvyklí, takže setkání proběhlo bez problémů, jen jsme se chvíli pozorovali z dálky. On je odrazuje i hluk motorky. Část rumunské státní hranice tvoří jedna z  nejkrásnějších cest pro motorkáře – Transfagaraš (rumunsky Cesta světa). Klikatá, s krásnými výhledy a pod ní je zajímavá zřícenina hradu hraběte Drákuly, kde skutečně žil.

Na jihu Evropy je v létě pořádné horko, na druhou stranu není od věci dbát na bezpečnost. Co vaše sezónní vybavení?

Ve velkém horku jezdím ve vestě. Je síťkovaná, takže aspoň profoukne, ale má všude chrániče. Když je třeba, mám přes vestu ještě lehkou nepromokavou bundu a silnější bundu s podšívkou do chladu.

Když vidím v chladném počasí motorkáře, je mi zima za něho. Jako teplomil asi v zimě moc nejezdíte…

Víc mě baví cesty od jara do podzimu. Zimní kombinéza je sice ze speciálních materiálů, ale stejně při jízdě profukuje. V chladu trpí nejvíc klouby – ramena a kolena. Skvělou izolací jsou noviny, těmi jsem si obkládal kolena. Nové motorky mají vyhřívanou sedačku i rukojeť. Ta moje jen rukojeť.  V zimě ale jezdím spíš autem, jsem rozmazlenej. Než se člověk oblíkne, už je otrávenej. Taky jsem jel ve třech stupních, ale člověk si to tolik neužije. A navíc je všechno posolený, motorka trpí. Řidiči moc motorky v zimě nevnímají, je to víc nebezpečný. I když dneska existují různé preventivní bezpečnostní vychytávky – třeba kvalitní airbagové vesty, které dokážou ochránit člověka i při úderech kovovou tyčí přes záda. Kromě přilby se dá chránit i krčním límcem. Prevence je fakt důležitá a u motorek to platí dvakrát.

❞ Taky jsem jel ve třech stupních, ale člověk si to tolik neužije...

Servis zvládáte sám?

S brzdami, olejem, menšími opravami si poradím sám, ale do motoru a elektriky se nehrabu, to nechám na odborném servisu. Technická je teď na čtyři roky, motorkáři se prý o své stroje dobře starají.

Vlastně co bratr, taky u motorek zůstal?

Ne, ten si vybral rodinu.

A jaké jsou vaše plány v tomto směru?

Až se začnou ozývat ty mražený kolena a zkracovat vzdálenosti, pak bude třeba čas na rodinu. Nebo pak všechno prodám, pojedu někam daleko umřít, už se nevrátím. Třeba do té doby někde vznikne hřbitov motorkářů…

Radku, díky za rozhovor a přeji, ať se vám daří nejen na cestě do Maroka.

Zobrazení: 1075