Mezi nebem a zemí

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: úterý 1. prosinec 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Kolegyně Monika, strážnice z obvodu Praha 11, musí milovat adrenalin. Během roku zúčastňuje přibližně třicítky závodů typu Spartan Race, Predator Race nebo Army Run. Ani to jí nejspíš nestačí, tak před několika lety začala lézt po umělých stěnách a pak rovnou po skalách. Ne, zatím to ještě není horolezectví, zatím je to „jen“ zdolávání ferrat.

Moniko, řekni mně neznalému, co si můžu představit pod pojmem „ferrata“? Co třeba taková cesta na Sněžku, je to ferrata?

Ne, cesta na Sněžku to určitě není. Ferrata je o pár levelů výš, přechod mezi obyčejnou procházkou a horolezectvím. Taková horská turistika. Ferrata je v podstatě zajištěná cesta na skále, kdy ono zajištění tvoří většinou natažené ocelové lano. Cesta po takové skále by za normálních okolností byla buď neschůdná nebo jen pomocí horolezecké techniky. To znamená mít parťáka na jištění, sám si zatloukat různé hřeby a mít vybavení za x tisíc. Ale na ferratě už tu hrubou práci za tebe někdo odvedl. Někdo jiný už tam ta ocelová lana natáhl, zatloukl různé schůdky, žebříky, lávky, kramle do skály, zavrtal a zalepil šplhací šrouby...

Takže přijdu pod skálu, kouknu, plivnu si do dlaní, chytnu se přidělaného lana a už lezu?

Ne, takhle to nefunguje. Především se musíš jistit ty sám. Uklouzneš, spadneš a jakej jsi byl? Zkrátka si musíš obstarat vhodné vybavení. A protože jde o bezpečnost, nemůžeš nic vynechat. Máš úvazek, což je něco jako vícebodový bezpečnostní pás v autě. Váže se přes nohy, přes prsa. Nesmíš zapomenout na tlumič pádu a helmu. Nemůžeš lézt bez ferratové brzdy s dvěma karabinami. Do vybavení patří ještě sedák a odsedák.

Pod skálou se tedy navlečeš do všeho toho vybavení a hurá na skálu. 

Na skále máš po několika metrech vždy záchytný bod. To je bod, kde je ocelové lano nějak připevněné ke stěně. Jak daleko jsou od sebe, to záleží na obtížnosti ferraty. Takže lezeš, jednu karabinu máš před tímhle bodem, druhou dáváš za něj. Kdybys padal a měl obě karabiny v jednom úseku, pak můžeš nabrat a shodit i parťáka, který je pod tebou. Měly by být rozestupy – na každém záchytném bodě má být jen jeden člověk a jedna karabina. Takže i v téhle covidové době můžeš s partou chodit na ferraty, jelikož tam jsi od sebe předepsané dva metry (smích).

❞ Kdybys padal a měl obě karabiny v jednom úseku, pak můžeš nabrat a shodit i parťáka, který je pod tebou...

Co když mi uklouzne noha a já poletím dolů? Ta helma mi asi život nezachrání.

Helmu nemáš kvůli pádům, ale kvůli lezcům nad tebou a padajícím kamenům. Když ti na helmě přistane šutr, radím ti nezvedat hlavu, aby ses podíval, jestli letí ještě něco. Taky se někdy ocitneš na místech, kde lezeš po čtyřech nebo kde je takový profil, že by ses mohl poranit na hlavě. Helma je proto všude povinná.

Pád ti zbrzdí tlumič pádu. Šikovná věcička, propojená s ferratovou brzdou. Je to pružné lano, sešité do jakési vlnky a když padáš, odmotává se, odpárává, brzdí pád a nespadneš natvrdo.  Účelem tlumiče pádu je, aby se nezlomila nebo neporanila páteř.

Při použití jen pevného lana bez tlumiče hrozí, že by člověk spadl z několika metrů natvrdo. Kinetická energie ohromná, možná zranění vážná.

Kolik vůbec stojí vybavení na ferraty? Kolik by si zájemce měl připravit peněz?

Když započítám i rukavice, pak jsem se vešla do pěti tisíc. Nepotřebuji nějaké věhlasné značky, nakupuji v jednom levnějším řetězci.

Speciální boty?

Důležité je, aby byly pohodlné a neklouzaly. Vidím lidi, kteří obouvají boty na umělé stěny. Ale já nemám žádné speciální boty, lezu v teniskách.

Podle čeho by si měl člověk vybrat ferratu, která by mu vyhovovala?

Ferraty se odlišují podle obtížnosti. Nejlehčí jsou označeny jako A, nejhorší jsou ferraty kategorie F, které u nás nenajdeš. Áčko je nejlehčí. Áčko je relativně nezajištěná cesta, jsou to úseky bez zajišťovacího lana. Nemusíš tam být zajištěný, nehrozí tam větší nebezpečí. Kategorie B je zajištěná cesta, kam ale můžou klidně i menší děti. Jen ty děti musí být jištěné – zní to hrozně, ale dospělí je musí mít na jakémsi... vodítku. Na začátek bych doporučila tyhle nižší kategorie. Ale trénovaný jedinec by napoprvé měl zvládnout i obtížnost C/D.

U řeky se obtížnost často mění podle úseků, na peřejích, při prudším toku v úzkém korytě...

Na skále je to podobné, charakter se mění během trasy. Začíná třeba na A, pak skočí na D... Většinou se tady v Česku jedná o ferraty, kde máš pár metrů obtížnost A, pak se ti střídá B/C, pak ti na chvíli naskočí E, načež jsi znova na B... Obtížnost se posuzuje podle té nejvyšší, i když v reálu je to třeba jen několik metrů.

Které skály v Česku máš nejraději?

Podle nálady. Mám ráda Pastýřskou stěnu v Děčíně. Romantické místo s výhledem na místní zámek. Šestnáct cest, různé stupně obtížnosti. Ferrata není celodenní záležitost, může mít jen několik desítek metrů, takže za den stihneš třeba tři trasy. Bráno na čas, pak ti cesta může trvat jen hodinku, dvě. 

Ráda jezdím i na Vodní bránu na Semilsku, kde je obtížnost E. Tam je to teď nové a moc hezké. Navíc ta krajina... Vyšší obtížnost je i u ferraty ve Slaném, kde je asi sedm cest.

Na skalách s vyšší obtížností je více lezeckých prvků, nejen jistící ocelová lana.

Už se ti stalo, že jsi vzala za kramli a zůstala ti v ruce? Nebo že vypadl zavrtaný šroub?

Každá ferrata má svého správce a ti berou tuhle práci vážně. Takže ne, nestalo. Musíš jim věřit. 

❞ Všeobecně platí zákaz lézt za deště nebo když je skála mokrá. Není to jen kvůli vlastní bezpečnosti, ale ničí se samotná skála...

Předpokládám, že na stěně existují nějaká pravidla, která se musí dodržovat.

Na každé ferratě to může být jiné, pravidla jsou na webových stránkách té které skály. Všeobecně platí zákaz lézt za deště nebo když je skála mokrá. Není to jen kvůli vlastní bezpečnosti, ale ničí se samotná skála, takže jde i o ohleduplnost vůči přírodě. V Rakousku tenhle zákaz neplatí, ale Alpy mají jiné geologické složení.

V přírodních rezervacích nesmíš používat magnezium na ruce. A neměl bys lézt na skálu bez tlumiče pádu.

Zmínila jsi několikahodinové ferraty. To zvládáš bez odpočinku, bez občerstvení?

To by se nedalo. Máš věc, zvanou odsedák. Prostě se karabinou zahákneš za nějakou kramli nebo hák, které jsou na cestě už připravené a zatlučené ve skále. Pověsíš se v odsedáku, chvíli si tam pohovíš, hodíš do sebe proteinové tyčinky, napiješ se, ulevíš rukám, za chvíli lezeš dál.

Měla jsi někdy chuť vzdát?

To je složitější, protože vzdát znamená volat záchranku nebo vrtulník. Měla jsem sto chutí v rakouských Alpách. A taky v Bechyni, kde vede ferrata těsně nad Lužnicí. Tam to byl fakt záhul na ruce! Celou ferratu jdeš zakloněný, při vyšší vodě si namočíš i pr... zadek. Tam prý přijedou záchranáři na člunu.

Mimochodem, Bechyně je jednou z mála, kterou lze absolvovat obousměrně. Na cestě je několik míst, kde se dá minout. Jinak platí, že ferrata je jednosměrná. Jakmile na ni vyrazíš, musíš ji dokončit, nebo se nechat zachránit.

Na tvých fotkách vidím často jen tři čtyři natažená lana. Nestalo se ti nikdy, že se rozkmitala a roztočila kolem dokola?

Ano, už se mi to stalo. Prostě se držíš zuby nehty, abys nespadl a jen se modlíš, aby se ten šílený pohyb zastavil.

Strach jsi někdy měla?

Mockrát. Největší v Rakousku. Vlezla jsem tam na žebřík nad roklí. Přede mnou třicet metrů kývajícího se žebříku, pode mnou padesát metrů hloubky. Tam jsem fakt ječela. A nebyla jsem sama, ječení a řev jsem slyšela, už když jsme se k tomu žebříku blížili a slyšela jsem ječení a řev i ve chvíli, kdy už jsem ho měla za sebou. Ječel a řval na něm skoro každý.

Moniko, víš co to je akrofobie? Strach z výšek a hloubek. Touhle fobií trpím, takže my dva se na žádné ferratě určitě nepotkáme!

Taky se snažím nedívat se dolů. Ale přes všechen strach a fyzickou námahu je to úžasný a krásný psychický odpočinek. Lezeš, stoupáš, jsi někde vysoko a všechny problémy se smrsknou. Stojí to za to.

foto: archiv Moniky Svibové

Zobrazení: 1196