Můj dres s číslem 8

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 1. září 2022 Autor Redakce Pražského strážníka Vytisknout E-mail

V norském Trondheimu se od 13. do 20. června letošního roku konal další ročník fotbalového Mistrovství Evropy ženských policejních sborů. Možnost reprezentovat republiku, nastupovat v dresu se lvíčkem na prsou a zastupovat naši městskou policii se dostalo i našim dvěma kolegyním. Jednou z nich je Mgr. Romana Melcherová. Ve svém strážnickém životě nyní pracuje jako vedoucí na Centrálním operačním středisku, v tom soukromém by na výčet jejích koníčků a zálib možná nestačilo číslo našeho časopisu. Ale sešli jsme se, abychom si popovídali především o fotbalu.

Romano, jestli jezdíš na mistrovství Evropy, musíš hrát už na nějaké úrovni. Prozraď, prosím, ve kterém klubu hraješ a jakou soutěž.

Momentálně hraji za klub FK Zlíchov 1914. Máme menší, útulný stadiónek, chodí na nás pár desítek diváků a hrajeme třetí ligu. Oficiálně je to Česká fotbalová liga žen, deset týmů, osmnáct kol. A soupeřky? Mimo jiné Bohemians, Příbram, béčko Liberce…

Jak se křehká dívka dostane k fotbalu? Hádám, že tě jednou vzal bratr na svůj trénink, jeden spoluhráč chyběl a tak se nad tebou smilovali…

Hádáš špatně. Bylo mi krásných jednadvacet… Ó, ano, vidím na tobě, že mi chceš říci, že ten můj věk je pořád krásný, děkuji ti předem… Nastoupila jsem k městské policii, a jednou po výcviku mě pozvali zakopat si do tělocvičny. Jen tak pro zábavu a pobavení. Fotbal jsem do té doby vnímala pouze jako sport, který přeci hrají víc jen kluci!  Vidíš, chytil mě a už jsem u něj zůstala. Tedy nejprve u malého fotbálku, a na velké hřiště jsem se podívala až asi o tři roky později.

I zde hrála asi roli moje obliba v soutěžení. Vrhám se do jakékoliv disciplíny, ve které jde o vítězství. I kdyby to mělo být jen „Člověče, nezlob se“.  

Přišla, viděla, kopala, ohromila a všem vytřela zrak?

Kdepak, ani náhodou! Jak jsem začala dost pozdě, měla jsem mnohé nedostatky. Míč mě neposlouchal, občas překážel… Takže jsem musela pilovat techniku. Dost času jsem si kopala s míčem o zeď jako malí kluci na vesnici, trénovala jsem kopy a střely, penalty, kličky, klidně sama. Chtěla jsem se zlepšovat, chtěla jsem být vždy nejlepší hráčkou. Samozřejmě to, jak hraji, je výsledkem i všech lidí kolem mě, kteří mi poskytovali zpětnou vazbu a pomáhali mi. Snad se mi to i podařilo, když mě jak v klubu, tak v policejní reprezentaci pořád nechávají hrát… (úsměv).

Vzpomínám, že v těch letech měla pražská městská policie i svůj ženský fotbalový tým.

Ano, skvělá parta. Jezdily jsme i po různých policejních turnajích nebo jsme hrály naši pražskou fotbalovou měšťáckou ligu.

Co nás všechny v týmu tenkrát spojovalo, to byla už zmíněná soutěživost. I na obyčejném tréninku v hale na Balkáně se hrálo tvrdě a nic jsme si nedarovaly. Šly jsme do všeho naplno a nadoraz. Občas to bolelo.

❞ I na obyčejném tréninku v hale na Balkáně se hrálo tvrdě a nic jsme si nedarovaly. Šly jsme do všeho naplno a nadoraz. Občas to bolelo...

Pro připomenutí novým kolegům, jednalo se o pravidelné zápasy jednotlivých obvodů a útvarů. Romano, promiň, nechci se Tě dotknout, ale v té zmíněné měšťácké lize jste pravidelně končily na posledním místě.

Pravda, skutečně to tak bylo. Ale přeci nemůžeš srovnávat ženský a mužský fotbal! Tehdejší účast v měšťácké lize byl pro nás skvělý trénink na policejní ženské fotbalové turnaje. Ty se pořádaly několikrát do roka a my díky těmto bolavým a drsným zkušenostem na nich neměly konkurenci. To víš: ,,těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.

V současnosti se stále účastníme fotbalového Huříkova memoriálu. Úžasně si zahrajeme. Jen asi nikdy nevyhrajeme. A myslím, že nikdy vyhrávat nebudeme. Ženský a mužský fotbal je prostě rozdílný a srovnávání nedává smysl. Urostlejší kolega mě v lepším případě posadí jen na zadek, v tom horším pošle rovnou z hřiště…

Pojďme zpět. Kdybych byl sportovní ředitel fotbalového klubu, proč bych tě měl koupit?

Chceš, abych se sama chválila?!? Nedělám to ráda, ale když se ptáš… Fajn, koupil by sis hráčku, která je hodně rychlá, dobře čte a předvídá hru a umí dát rychlou přihrávku. Moc si nevěří na kličky, ale dokáže si míč poslat kolem protihráčky a pak si ho doběhnout. Jen někdy vzhledem k mé tělesné konstituci to končí tím, že míč sice projde, ale já sama končím zmuchlaná protihráčkou na trávníku. Umím tvrdou střelu na bránu, ani levačku už nemám jen na opírání. Problém bys mohl mít s mojí fair play hrou, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu hráčkou, která fauluje a nepřizná, že se míč odrazil od ní. Nemám ráda ukřičené zápasy a urážky rozhodčích.

Navíc prozradím, že před několika lety jsem byla v naší lize nejproduktivnější hráčkou, co se vstřelených gólů týká. Ovšem to bylo zásluhou celého týmu, který mi při hře vytvořil dobré podmínky. A nemusíš mě kupovat, dnes už bych přestupovala zadarmo. Před pár lety za mě Zlíchov musel zaplatit mateřským Uhlířským Janovicím asi pět tisíc, taková byla moje tabulková cena. Tak mě bereš?

Rozmyslím se, dám ti vědět, jen bys hrála za pivo a párek. Pověz mi, kdy jsi přešla z haly a malého fotbalu na velké hřiště?

Kamarádka strážnice z týmu MP mě pozvala, abych si s nimi zahrála velký fotbal za divizní družstvo z Uhlířských Janovic na Kutnohorsku. Žádný trénink, rovnou se hrálo. Sice přátelák, ale derby s nedalekou  Kutnou Horou. Můj první zápas ve velkém fotbale, můj první gól a moje první vítězství. Příjemný, nepopsatelný pocit. Kdo nezažil, nepochopí. Tyhle pocity mám stále ráda a chci je zažívat znovu.

Pokročme v čase. Divizní provinciální Janovice a policejní reprezentace… Jak se člověk dostane do policejní reprezentace? Přece jen z divize do reprezentace nebývá lehká cesta.

Konaly se právě ty různé fotbalové policejní turnaje, kterých jsem se zúčastňovala v týmu s naší městskou policií. Tam se navazovaly první důležité kontakty. V roce 2011 se v Dánsku připravovalo první mistrovství Evropy ženských policejních týmů. Zástupce a trenér policejního družstva vyhlásil, že chce jen hráčky z první a druhé ligy. Tenkrát jsem hrála divizi a nebyla jsem si jistá, jestli mám na druhou ligu. Ale zároveň jsem to chtěla zkusit, opět přišla výzva zažít něco nového. Takže ano, přestoupila jsem do vyšší soutěže a začala na sobě víc makat.  

Z našeho předchozího rozhovoru vím, že ses zúčastnila každého takového mistrovství Evropy. Pletu se?

Ano, zatím všech, takže všech tří. Pořád na sobě makám. Trénuji tak, abych se dostala do výběru. Na mistrovství jede osmnáct hráček z celé republiky. A já chci být mezi nimi! Nejdřív nás dostane několik desítek pozvánku na sraz, kde dochází k fyzickým testům. Pak další kolo, další soustředění, kde dojde k užšímu výběru. V těchto fázích musím dokázat, že na to mám a že stačím i na mladší kolegyně, např. z první a druhé ligy, které hrají od dětství. Ale samozřejmě vím, že jednou přijde někdo mladší a lepší… Jestli je mezi mými kolegyněmi z městských policií některá, která hraje první nebo druhou fotbalovou ligu, ozvěte se mi! Třeba budete lepší a můžete zažít příští mistrovství…    

Čekal jsem, že tahle mistrovství mají delší tradici.

Letos se konal třetí ročník. Hrajeme jednou za tři roky, když do toho nevstoupí třeba covid. Osm týmů, dvě skupiny. Když se přihlásí více týmů, musí se hrát kvalifikace. Náš policejní tým zatím postupoval přímo. Příští mistrovství by mělo být u letošních evropských mistryň. Ne, my to nejsme. Příští mistrovství Evropy bude v Německu v roce 2025. Po letošním umístění budeme kvalifikaci hrát i my. Ale uvidíme, jak to všechno dopadne, tři roky jsou dlouhá doba…

Přibliž nám, jak takový turnaj vlastně vypadá. Jak si ho můžu představit, kdybych na něj přijel jako hráč. Pardon, jako hráčka. Pardon, přijel bych jako kibic, to by snad taky šlo, ne?

Nečekej ohromné arény. Jsou to menší stadiony, v Norsku měly umělou trávu čtvrté generace. Z Trondheimu jsme jezdily autobusy asi dvacet kilometrů za město. Co tě chytne za srdíčko a z čeho ti naskočí husí kůže, to už je ale jen samotné zahájení turnaje. Nástup všech týmů, přivítání od pořadatelů, ceremoniál, hudba, vlajky jdou nahoru, uniformy, slavnostní uniformy, přísaha, projev policejního prezidenta, atmosféra…. Musíš zažít.

A žádné flákání, za týden jsme zvládly čtyři utkání. Tři v základní skupině a pak zápas o sedmé místo s Irskem. Samozřejmě jsme měly možnost si prohlídnout i město. Vrcholem byl pak samotný závěrečný ceremoniál.

Zápasy, výsledky, individuální statistiky, osobní pocity?

Pocity smíšené. Ve skupině jsme měly Dánsko, pořádající Norsko a nakonec Francii. Fotbal je o gólech a nám se je tolik střílet nedařilo. První zápas s Dánskem jsme prohrály 1:3. Druhý zápas opět porážka s domácí norskou sestavou 0:2. Jediný bod jsme získaly v zápase s Francií 2:2. To se počítalo za velký úspěch, jelikož Francie vždy obsazuje první příčky. S takovými výsledky jsme si však mohly zahrát pouze o sedmé místo. Takže zápas s Irskem z druhé skupiny. Jediná myšlenka: hlavně neskončit poslední! Zápas o sedmé místo s Irskem nakonec skončil 1:0. A tady se musíme pochlubit! A použiji množné číslo – Jana Smíšková, kolegyně strážnice z Prahy 1, napálila míč, ten se odrazil od tyče a já z toho vstřelila gól!!!

Největší vrchol tvé fotbalové kariéry?

Vrchol…? Naznačuješ mi, že už toho moc nedosáhnu? Máš pravdu, uznávám, čas nezastavíš. Tak teď kromě policejní ženské reprezentace i druhá liga za Čáslav. Tam jsem zažila úžasná vítězství a skvělé chvíle, které jen tak něco nevytěsní.

Romčo, děkuji ti za příjemné povídání. Škoda, že se mnoho zajímavých věcí do textu nevejde…

Počkej, počkej, ještě dvě věci na závěr. Jednak děkuji všem svým nadřízeným, že mi umožňovali a umožňují účast na všech akcích. A také oceňuji, že dvě místa v týmu policejní reprezentace zástupci Policie České republiky vyhradili nám, zaměstnankyním městské policie. Považuji to za hodně vstřícný krok a na dálku jim děkuji za možnost zažít tuhle událost.

Romano, tak ještě jednou: díky a přeji mnoho gólů. Samozřejmě v soupeřově síti.

Zobrazení: 1006