Píšu hlavně pro vnoučata

Kolegu Františka Drože jsem s prosbou o rozhovor do rubriky Naši lidé oslovila už před časem, když se ke mně doneslo, že maluje obrázky. Tehdy se omluvil s tím, že jeho výtvarná dílka nestojí ani za řeč. Nedávno se na mě obrátil se žádostí o korekturu vlastních básniček a pohádek. Jeho literární tvorba se mi zalíbila, a tak jsem zkusila štěstí podruhé. Rozhodování pro něho nebylo jednoduché, ale nakonec souhlasil.

Františku, nejprve trochu zavzpomínáme. Jak dlouho pracujete u městské policie a co Vás mezi strážníky přivedlo?

Nastoupil jsem v listopadu 2003 a rovnou na současné místo. Rok předtím jsem pracoval u Staveb mostů a kvůli stavbě vlakového koridoru se plánovalo stěhování naší žižkovské divize do Berouna. Tam jsem nechtěl dojíždět, tak jsem skončil na Úřadu práce a zkoušel dělat, co se mi nabídlo. Zkusil jsem práci pekaře, obsluhy Fotolabu, noční práci na poště a nakonec jsem opět skončil na Úřadu práce. Náhodou jsem v té době potkal známého, slovo dalo slovo, a on mi nabídl místo u městské policie, kde právě sháněli někoho do skladu výstroje. Mimochodem ten známý byl pan Sedlák, který stále pracuje na našem ÚPLZ. Šel jsem se ukázat a místo získal.

A kdy jste začal psát? Máte rád češtinu od malička?

Kdepak, na základce nebyla moje čeština žádná sláva, třeba diktáty jsem měl rád, ale slohy a větné rozbory mě nebavily. Tvůrčí pokusy přišly až mnohem později. Asi před 12 lety jsem náhodně odpověděl na článek v blogu MF Dnes a zapojil se do diskuze. Nakonec vznikla fajn parta. Součástí blogu byla tehdy i tzv. veršotepárna, kam jsem poslal několik básniček. Dostali jsme zadané téma a pět slov, které se musely v básni objevit. Někdy vznikaly úplné nesmysly, ale snažil jsem se a čtenáři hodnotili. Sice jsem se neumístil nijak zvlášť vysoko, byl jsem vždy na konci žebříčku, ale bavilo mě to.

Po poezii přišla na řadu próza?

V 54 letech jsem byl postaven před rozhodnutí buď udělat maturitu, nebo od MP Praha odejít. Tak jsem nastoupil na večerní školu do Troje a znovu se po letech „těsněji“ a pravidelně potkával s češtinou. Paní profesorka češtiny mi tehdy při četbě jednoho mého slohu řekla, že mám skoro „Máchovský“ styl. Dodnes nevím úplně přesně, co tím myslela … Pamatuju si ještě na její pochvalu za lehce erotickou povídku a uvítací řeč pro prvňáčky.

A po úspěšné maturitě přišel čas a chuť na pohádky pro vnoučata?

Abych pravdu řekl, tak nejdříve jsem psal podobné krátké blbinky do diskuzí. Pak mi jedna paní napsala, ať zkusím napsat něco delšího. Tak jsem zkusil. Líbilo se jí to, a ačkoliv jsem v to příliš nevěřil, tak jsem začal psát dál. Pár povídek a rýmovaček. Pro vnoučata jsem zkusil několik pohádek, i když si nejsem jist, jak dalece jsou ty mé pohádky k něčemu, protože někdy se do těch současných dětských dušiček vžívám obtížně. Je pravda, že když třeba začnu vyprávět, jak vidlička nemůže být bez nože, tak 3letá vnučka zatím poslouchá ani nedutá. Ale jinak mám dojem, že děti mají dnes už ve velmi útlém věku úplně jiné obzory. Čtené pohádky moc neberou a mají raději kreslené Ledové království s Elsou, Na vlásku s Lucikou a podobně. Osobně si myslím, že to, co píšu já, skončí na dně truhly. Nejde o žádné velké umění.

Vidíte, a já jsem přesvědčená, že bez ohledu na moderní technologie má četba pohádek pro rozvoj dítěte stále velký význam a kouzlo, kterým se žádný animovaný seriál v televizi nevyrovná … Kam chodíte na nápady?

Možná máte pravdu, ale rozhodně by to musely být poutavější příběhy než ty moje. Každá moje pohádka měla na začátku nějaký ten popud zvenčí. Třeba podzim na mě působí smutně, ponuře … vidím padat list a pomyslím si, co si asi takový list myslí a vznikne pohádka „Jak list ke štěstí přišel“. J „Pohádka o létající posteli“ je o mně. Jako malý kluk jsem totiž děsně nechtěl vstávat do školy a přál jsem si postel, která se mnou do školy zaletí. „Pohádka o kamnech“ zase vznikla tak, že se někdo kdysi přeřeknul a řekl, že musel zatopit v kamenech místo v kamnech. Byl jsem u tohoto přeřeknutí a okamžitě mě napadla takováto vymyšlenost. Snad dětem svou vymyšlenou historií kamen nepletu hlavy.

❞ Byl jsem u tohoto přeřeknutí a okamžitě mě napadla takováto vymyšlenost. Snad dětem svou vymyšlenou historií kamen nepletu hlavy...

To určitě ne, jejich fantazie je ohromná. A co s pohádkami pro vnoučata plánujete dál?

Každý teď dělá fotoknihy, rodinná alba, a tak mě napadlo, už tak někdy před 5 lety, že ty moje pokusy zkusím jen tak pro sebe a pro má tři malá vnoučata vydat pěkně vázané cca ve třech kusech. Chtěl jsem rodinu překvapit vánoční knížkou s vlastními příběhy, ve kterých by se vyskytovala jména všech mých blízkých. Prostě takovou rodinnou věc. Bohužel jsem se ale zasekl na ilustracích. Já si pamatuju z dětství, jak mě vždycky uchvátily třeba ruské pohádky s krásně vymalovanými postavami, zvířaty, krajinou, koňmi, carevnami … ale umím namalovat akorát postavičky typu hrábě. J Pořád si lámu hlavu, jak to udělat. Kamaráda kreslíře nemám, tak jsem zkusil oslovit jednu ilustrátorku s tím, že by šlo jen o tři výtisky s dvaceti obrázky, jejichž přibližnou podobu mám v hlavě. Odpověděla, že by to stálo cca 12 tisíc plus jeden výtisk. Někdo mi radí, ať oslovím studenta malířství, že bude rád za příležitost.

A co třeba po přečtení pohádky rozdat vnoučkům papír a nechat je, ať něco z té pohádky nakreslí podle jejich fantazie? Budou mít památku na dědu i s vlastní tvorbou …

To vůbec není špatný nápad. Možná zkusím, jak se k tomu vnoučata postaví. Jeden obrázek od té nejmenší už mám. 

Tak držím palce, ať se plány vyplní, a velký dík za rozhovor, ochotu jít s kůží na trh i za ukázky Vaší tvorby.

Já děkuji Vám. A pravdou je, že jsem ochotu jít z kůží na trh moc neměl.

Pohádka o kamnech

Zrovna nedávno, v jedné malé škole, v době výuky českého jazyka, rozdal pan učitel žákům prázdné listy papíru a zadal jim úkol, aby napsaly sloh o tom, jak zatápěly v kamnech. Mezi dětmi to hned zašumělo, protože některé prostě nevěděly, jak se v kamnech zatápí. Většinou měly doma kamna nebo kotle na plyn či elektřinu a oheň rozdělávaly nanejvýš tak na opékání špekáčků. Pan učitel jim ale poradil, ať tedy popíšou, jak rozdělávaly oheň na ohništi.  

Když děti dopsaly, vzal si jejich popsané listy a řekl, že si je doma přečte a druhý den ve škole jim poví, jak se mu slohy líbily. Děti by to nejraději věděly hned, však se i snažily pana učitele přemlouvat, protože věděly, že přidá i nějaký ten zajímavý příběh či pohádku. Ale pan učitel byl neústupný, protože moc dobře věděl, že dětem chvilka nedočkavosti neuškodí.

Druhý den přišel pan učitel do třídy, a jak uviděl zvědavé a natěšené pohledy dětí, už je nenapínal a hned spustil, jaké že to děti napsaly hezké slohy. Taky jim pověděl, že v jednom slohu se žák spletl a napsal do nadpisu, místo Jak jsem zatopil v kamnech, Jak jsem zatopil v kamenech. Děti se začaly smát, ale pan učitel jim řekl, že vlastně ten žák nebyl tak daleko od pravdy, protože, jak je totiž známo, tak nejstarším předchůdcem kamen je ohniště, kolem kterého byly dávány kameny tak, aby se od ohně ohřály a teplo bylo větší. A až teprve někdy ve středověku se kamna vyvíjela postupným zvětšováním hromady kamenů kolem otevřeného ohně, přidávala se hlína, a vznikala tak obezdívka. Později pak lidé vynalezli šamot, začali používat různé cihly a cihličky, keramiku, plechy, pláty a kamna různě tvarovali ve snaze přijít na to, jak nejlépe využít energii spalovaného materiálu.

A pak začal pan učitel vyprávět příběh, jak kdysi kdesi před mnoha a mnoha lety žil byl v dalekých horách, kterým se nyní říká Alpy, chudý hrnčíř Elvír Putička se svou ženou Marií, synkem Josefem a dcerkou Aničkou. Všichni tehdy obývali malou chýši pod skálou zvanou Jehlina. Ptáte se, proč Jehlina? Inu, měla tvar skoro jak jehla a mělo to tu výhodu, že když v zimě napadl sníh a byla zima, tak na tvaru této skály se sníh neudržel a ona mohla být stále zahřívána sluncem nad horami a teplem pak vyhřívala i chýši, ve které Putičkovi bydleli.

 Jednou v zimě se ale v této krajině mocně zatáhlo, slunko zmizelo na dlouhé dny, týdny, ba i měsíce a udeřila taková zima, že rovnou mrzla i polévka, kterou na ohništi maminka Marie vařila. Hrozilo, že celá rodina bude muset polévku lízat jako zmrzlinu a zahřívat se nekonečným tancem kolem ohně. Takhle Putičkovic rodině těžko ještě nikdy nebylo. Vždyť na zimu dosud stačilo jen malé ohniště, aby měli teplo…

Všechno kolem rychle tuhlo a mrzlo, dokonce i odolný nekonečný Elvírův úsměv na rtech. Ale když nakonec Elvír Putička viděl, jak i jeho milované otužilé děti už od kolenou tuhnou, tak nevydržel, zapřemýšlel a po chvíli toho přemýšlení zvolal: „Budiž teplo!" Na ta slova začal nosit do chudé chýše jeden kámen za druhým a rovnat je a skládat kolem ohniště. Však kamenů, jako stavebního materiálu, bylo kolem chýše habaděj, určitě nikomu nescházely a jelikož všichni věděli, že když se tatínek Elvír do něčeho pustil, tak to k něčemu bude, za chvilku bez reptání skládala a rovnala kameny celá jeho rodina. Narovnali kameny do výše tehdy neobvyklé, totiž až nad doškovou střechu té jejich chýše a nejdříve pěkně ze široka a pomalu do úzka. To aby jim do otvoru, který tak vznikl, tolik nepadal sníh.

Když bylo hotovo a všichni měli hezky vytahané ruce od nošení kamenů, postavili se slavnostně kolem narovnaných kamenů a tatínek Elvír věcně pronesl: „A nyní zatopím v kamenech." A jak řekl, tak také udělal. Do otvoru dole vložil třísky a slámu, křísnul dvěma křemeny, od jiskry chytla sláma, od slámy tříska a už hořelo. Dým začal stoupat pěkně vzhůru horním otvorem ven a v chýši, která byla dobře zateplená rozmělněnými zvířecími bobky se senem a hlínou, bylo za chvilku teplo od vyhřátých kamenů. Dětem rázem roztála kolena a maminka mohla dovařit polévku. A zase bylo veselo, i když venku praštělo.

Mnohem později pak přišel někdo s nápadem, že zatopit v kamenech je moc zastaralé, a že je tedy lepší topit v kamnech. Ale to už vlastně záleží na tom, kdo chce v čem topit.

A co se ale ještě moc neví, je to, že mnohem později, někdy až po roce 1932 přišel do těch míst chudý dánský tesař Ole Kirk Christiansen. Našel zbytky těchto šikovně poskládaných kamenů a po pečlivém zkoumání této takzvané Putičkovy pokládky kamene, přišel pak se svým nápadem stavebnice proslulé jako Lego. Ale to už je zase jiná pohádka.

Dětem se tento příběh moc líbil, a už se těšily, jak až přijdou domů, zatopí si také v kamenech.

 Jak list ke štěstí přišel

Nezávidím listům na stromech, protože to nemají vůbec jednoduché.  A neměl to jednoduché ani javorový list v jedné krásné oboře u hradu Hukvaldy, o kterém je tahle pohádka.  

Jen se narodil, už si musel hledat dostatek světla mezi ostatními vysokými stromy, aby dobře rostl, byl krásně vybarvený a mohl lehce dýchat. Těšil se ze svitu slunka, které ho hřálo a také z vláhy jarních dešťů. Byl listem na javoru, co stál v blízkosti majestátného dubu, který už mnohé pamatoval. Některé dubové listy přežily i zimu, šustily si mezi sebou a opadávaly teprve s narozením nových. A právě jeden takový starý dubový list vyprávěl tomu našemu mladému javorovému listu, co ho v životě čeká. Povídal mu o tom, že nádherné časy jsou, když je dostatek slunce a vody. Zle je, když hromy, blesky a vichřice kácí stromy a prudké deště nebo kroupy bičují a ničí listy na větvích.  A nejsmutnější čas je na podzim. Listy sice získají spoustu barev, ale zestárnou, začnou být stromům na obtíž, a ty se jich pak chtějí zbavit. A tak je shazují na zem. Přeci je nebudou zbytečně krmit, když samy mají přes zimu málo a raději se uloží k zimnímu spánku. Spadané listy na zemi také nikdo nechce. Pořád je někdo honí hráběmi nebo fukary a hází na hromady, aby tam ve smutku zetlely. Snad jedinou útěchou jim může být, že zase tak úplně nezmizí. Až zetlí, bude z nich výživná zemina, která je potřeba, aby zase jiné stromy a květiny pěkně rostly.

A tak se mladý list dozvěděl od starého dubového listu o životě, který jej čeká. Moc ho to ale nezajímalo, měl přeci před sebou tolik krásných dnů. Brzy na slova starého listu zapomněl. Bylo přeci teprve jaro, ptáci švitořili a lidé začali chodit na procházky. Děti se honily kolem stromů, lezly po větvích, hrály na schovávanou a taky na škatulata, hýbejte se. Bylo to všechno tak krásné. Pomalu přicházelo léto, list sílil, radoval se z teplých dnů a byl víc a víc zelenější. A také byl ale každým dnem moudřejší. To proto, že pod javorem sedávali na lavičce lidé, mladí i staří, a povídali si o všem možném. Dozvěděl se mnoho zajímavého, vážného i veselého. Třeba i to, že listy na stromech jsou moc potřeba, protože vyrábí vzduch pro všechny na této zemi, aby bylo co dýchat. A když jednou nějaký tatínek povídal své dcerce říkanku:

„Na Šumavě stával smrk,

natahoval k nebi krk.

Skládal si svůj letorost,

kůrovce měl víc než dost,

a už na něj hartusí,

že otylost se nenosí.

Až jednou schramstne celý les,

co potom bude, kdo ví dnes?“

Javorový list se rozesmál tak, že se na větvi smíchem až třepotal. A to přitom bylo, prosím pěkně, naprosté bezvětří. Takže si dovedete představit, jak se jeden list, mezi těmi všemi klidnými, třepotá.

Někteří lidé, co také na lavičce sedávali, třeba jen tiše pozorovali krajinu kolem, malovali nebo četli v knihách. Zvláště listy v knihách se javorovému listu moc zalíbily. Trochu jim záviděl, jak jsou hezky popsané a kolik toho vědí. A jak tak stárnul a blížil se podzim, vzpomněl si na slova starého dubového listu, jak až přijde čas, listy opadají.

Napadlo ho, co když se ale nějakému listu chce žít dlouho. Nechce skončit někde na hromadě a zetlít tam. Radši by chtěl být místo obyčejným opadavým listem alespoň takovou jehlicí. Ta vydrží na smrku, borovici či jiném jehličnanu přeci jen o něco déle, pokud stromek ovšem neuříznou na Vánoce. To jde pak ráz naráz. Ale i tak si taková jehlice jistě alespoň užije vánoční čas, úsměvy a dárky. Nebo být tak tím popsaným listem v knize. Ten se vůbec má, je kolikrát stár i tisíce let a co toho panečku za tu dobu zažije. Někdy je i tak drahocenný, že je chráněný a každý si jej chce přečíst. „Ach, to bych si tak moc přál, být listem v knize,“ pomyslel si list.

A jak tak list přemítal, nakonec přeci jen přišel podzim, listopad. Všechny opadavé stromy už neměly žádných listů, jen ten jeden javorový list se držel zuby nehty na větvi, která byla jeho domovem. Nechtěl zetlít, tak moc si přál být jiný. Snil o listech v knihách. Síly ho ale nenávratně opouštěly. Byl moc smutný, že už se dlouho na větvi neudrží. Cítil, jak stonek slábne a on se pouští svého domova. Najednou foukl vítr a ten tuze nešťastný javorový list se začal snášet jak koráb na vlnách k zemi.

Tou dobou šli oborou malý Daniel s babičkou Milenou. Byli na podzimní procházce nasbírat listy na draka, když v tom Daniel uviděl krásný list, plující jako koráb a padající k zemi. „Babičko, babičko, podívej, tamhle pluje list na nebi!“ rozeběhl se a zvedl obě ruce, aby jej zachytil. „Neboj, liste, já tě zachráním, neutopíš se!“ zvolal ještě a list doplul do jeho dlaní jak do přístavu.

„Ten je ale krásný, viď babičko? Takových barev má, a ty vrásky, úplně jako dědeček kolem očí, když se usmívá. Toho by bylo škoda dát jen tak na draka, víš to?“ rozumoval Daniel. A babička věděla. „Vezmeme tedy list domů Daníku a dáme ho do velké knihy k vylisování.  Pak ho můžeme i zarámovat a budeme mít krásný obrázek na stěně v pokoji. Co ty na to?“

„Ano, ano babičko, to bude moc hezké a listu se to bude určitě také moc líbit,“ zaradoval se Daník.

Jak si řekli, tak i udělali. Vložili ho do velké naučné knihy a javorový list se šťastně usmíval. Splnil se mu jeho velký sen. Stal se listem v knize.

 Na lepší časy

(Shakespearovský sonet)

Ve váze uschlá je kytice,
jenž v objetí v lukách kdys trhali,
trouchniví i školní lavice,
kde své sny tajně si šeptali.

Beze slov loučení, vzpomínka ztracená
slunce už zapadlo za lesy,
smutný čas nastal a v tuláka proměna,
kdepak jsou postele s nebesy.

Na rtech jen pálí doteky polibku,
myšlenky v očích ztemnělé.

Tak postav se osudu tuláku v klobouku
a přetrhni vlákno omšelé.

Nebudeš na věky její růž proklínat,
po nocích bezesných začíná prosvítat.

FD

(zadaná slova: kytice, lavice vzpomínka, tulák, klobouk)

 Prýštivá

Prý podobám se kmeni,

s Tvými vlasy na rameni,

prý pro tebe jsem málem

na šachovnici králem

a prý dáš mi tahem mat,

dřív než odložím si šat

pro vílu s proutkem vrby

ze sametové mlhy

prý a prý a prý

to slovo tak prýštivý.

A prý, že ano…

a prý, že ne…

a prý poprvé …

a prý naposled,

jak jen v prý pak vyznat se,

když stále pletu slovosled.

• Předchozí
• Následující