Když se z práce strážníka stane rodinná tradice

Jiný věk a jiné služební číslo, ale stejná příjmení a stejné uniformy. Vilém a Lukáš Stočesovi. Otec Vilém slouží u MP Praha už 23 let. V přímém výkonu prošel od samostatné pěší hlídky přes TPZO, okrskáře, odtahy až po klasickou autohlídku, kterou na OŘ Praha 1 jezdí dodnes. Jeho syn Lukáš nastoupil před 13 lety a pracuje jako strážník - okrskář  na Praze 5.

 Viléme, co jste říkal na rozhodnutí Vašeho syna pokračovat v rodinné tradici?

S jeho rozhodnutím jsem byl naprosto spokojen, protože se jedná o stabilní zaměstnání, které je v dnešní době velmi důležité k zabezpečení rodiny.

Lukáši, co Vás přivedlo k rozhodnutí jít ve stopách svého otce?

Řekl bych, že to byla primárně vidina zaměstnání s jistým pravidelným příjmem. V té době se svět vzpamatovával z ekonomické krize a vzhledem k tomu, že jsem měl všechny informace o práci strážníka z první ruky, nebylo příliš co řešit. Během posledních let se ukázalo, že mé rozhodnutí bylo správné.

Kdybyste měli zavzpomínat a porovnat pracovní podmínky v době nástupu s těmi dnešními?

Vilém: pracovní podmínky byly tenkrát v něčem daleko jednodušší, ale na druhou stranu je vybavení MP dnes podstatně lepší. Například tablety s lustracemi a fotografiemi velice usnadní práci, ale bohužel pouze při lustraci občanů ČR. Vzhledem k tomu, že se většiny přestupkových jednání dopouštějí cizinci, kteří s sebou mnohdy nenosí doklady ani peníze a spolupráce s cizineckou policií ČR je v některých obvodech čím dál horší, je řešení cizinců dopouštějících se přestupků proti veřejnému pořádku hlavně v nočních hodinách pro strážníky prakticky nemožné.

Lukáš: za tu dobu se změnila spousta věcí. Životní úroveň šla nahoru rovnoměrně s platem, ale jak se říká, nic není zadarmo. Legislativa se průběžně upravuje a je nutné si vše důkladně nastudovat. V posledních letech došlo k začlenění novějších technologií do výkonu služby, a pokud je člověk umí používat, dokáže to ušetřit hodně času. Mám na mysli hlavně digitalizaci.

❞ Dříve měla práce strážníka více výchovný charakter. Byla zde starší generace zvyklá na to, že slovo policisty či strážníka něco znamená...

Jak se změnil přístup veřejnosti ke strážníkům?

Vilém: dříve měla práce strážníka více výchovný charakter. Byla zde starší generace zvyklá na to, že slovo policisty či strážníka něco znamená a tím pádem lidé věděli, že za své prohřešky ponesou odpovědnost. Dnes díky mizerným zákonům, především v oblasti prokazování, kdy slovo strážníka či policisty nic neznamená, a díky téměř nulové vymahatelnosti, je přístup veřejnosti k MP čím dál horší. Díky výchově mládeže jak ze strany státu, tak i rodičů, je dospívající generace stále agresivnější a lidé bez majetku a finančních prostředků jsou v této zemi prakticky nepostižitelní. A tomu mnohdy odpovídá i jejich přístup k MP.

Lukáš: veřejnost se obecně dá rozdělit na tři skupiny. Jedna skupina práci strážníků odsuzuje, druhá ji uznává a ta třetí ji sice neuznává, ale nějak se k tomu nevyjadřuje. Názor člověka, který strážníky považuje za zbytečné, jen tak nezměníte. Během pandemie se navíc počet těchto lidí navýšil, nejspíš v důsledku kontrol mimořádných opatření, která považovali za nesmyslná.

Co bylo pro Vás nejnáročnější v rámci přijímacího řízení?

Vilém: v rámci přijímacího řízení jsem žádnou náročnost nepociťoval. Neměl jsem tehdy hypotéku a žádné práce jsem se nebál, takže jsem si říkal, že buď to vyjde, nebo ne. Když jsem byl přijat do školáku, chtěl jsem to, jako každou práci, dotáhnout do zdárného konce. Celkem náročný byl rozsah teorie, tedy zapamatovat si vše potřebné ke zkouškám.

❞ Když jsem byl přijat do školáku, chtěl jsem to, jako každou práci, dotáhnout do zdárného konce. Celkem náročný byl rozsah teorie...

Lukáš: nejvíce uchazečů všeobecně vypadne na psychotestech. Je to zároveň jediná věc, kterou nemůžete ovlivnit. Na test fyzičky se dá docela dobře připravit, protože ten má transparentní pravidla a co se týče zdravotní prohlídky, z té jsem strach neměl.

Kdo je lepší střelec? Dali jste si někdy střelecké závody mezi sebou?

Vilém: mezi sebou jsme nikdy nezávodili a v době, kdy já jsem ještě býval trenérem střelectví a MBS (masově branné sporty), a těmto sportům se věnoval závodně s většinovým prvenstvím mým i mých svěřenců, tak syn ještě nebyl na světě a v konečné fázi této mé aktivity byl na střelby ještě příliš mladý.

Lukáš: střílet jsme spolu byli, ale nezávodili jsme. Lépe na tom je určitě otec, který se střelbě v minulosti věnoval závodně.

Potkáváte se spolu při práci? Chtěli byste spolu pracovat v rámci dvojčlenné hlídky?

Vilém: kdysi jsme pracovali na stejném obvodním ředitelství, ale každý v jiné směně. Pokud bych měl se synem pracovat v jedné hlídce, neměl bych s tím žádný problém.

❞ Pokud bychom v době, kdy jsme pracovali na stejném OŘ, měli být v hlídce, asi bych nic nenamítal...

Lukáš: pokud bychom v době, kdy jsme pracovali na stejném OŘ, měli být v hlídce, asi bych nic nenamítal. Neměl jsem ještě praktické zkušenosti a otec byl někdo, komu jsem věřil. Dnes je každý z nás zařazen v jiném obvodu. Pokud bych měl změnit své pracoviště, určitě bych se rozhodoval podle jiných kritérií, ale kdyby se nejlépe jevilo pracoviště mého otce, neměl bych s tím problém. Nutno podotknout, že o změně pracoviště neuvažuji.

Dá si mladá generace poradit?

Vilém: někdo si poradit dá a z této rady si případně něco vezme, jiný má svou hlavu a v domnění, že je nejchytřejší, nechce o žádné radě ani slyšet. To v lidské povaze vždycky bylo, je a bude.

Lukáš: někdo ano, někdo ne. Každý je svého štěstí strůjce.

❞ Někdo si poradit dá a z této rady si případně něco vezme, jiný má svou hlavu a v domnění, že je nejchytřejší, nechce o žádné radě ani slyšet...

Když jste dělali prolongace, zkoušeli jste se navzájem?

Vilém: tuto možnost jsme neměli, protože bydlíme daleko od sebe a tak často se nesetkáváme.

Nastala někdy situace, kdy reakce toho druhého byla: „Ty ses snad zbláznil, do toho bych nikdy nešel?“

Vilém: taková situace nikdy nenastala a syn je již dost rozumný na to, aby posoudil, do čeho může v dané situaci jít a do čeho ne.

Lukáš: při sebeobraně a při použití donucovacích prostředků musí každý vědět nejlépe, jak zakročit, aby byl úspěšný. Nikdo tyhle věci nedělá podle příručky, ale tak, jak to situace dovolí.

Nepřináší stejná příjmení nějaké komplikace při práci?

Vilém: myslím, že ne. Nejsem si vědom žádného problému.

Lukáš: vybavuji si situaci, kdy jsem byl nadřízeným pokárán, že jsem neukončil jízdu se služebním vozidlem v knize jízd. Ukázalo se, že jsem nepochybil já, ale otec. (úsměv)

❞ Vybavuji si situaci, kdy jsem byl nadřízeným pokárán, že jsem neukončil jízdu se služebním vozidlem v knize jízd. Ukázalo se, že jsem nepochybil já, ale otec...

Bavíte se o práci i doma? Co na to ostatní členové rodiny?

Vilém: Pokud se někdy se synem sejdeme, tak je pochopitelně práce v rozumné míře také jedním z témat našeho rozhovoru. Doma se o práci, až na nějaké osobní věci, příliš nebavím.

Lukáš: moc se nevídáme, ale když se párkrát do roka sejdeme, tak práce je jedno z mnoha témat, která probíráme.

Pokud byste se měl rozhodnout, jestli nastoupit k MP jako druhý zástupce rodiny, šel byste do toho znovu?

Vilém: Jako druhý zástupce jsem nikdy nenastupoval, ale problém bych s tím určitě neměl.

Lukáš: pokud by byly stejné podmínky, jako tehdy, tak určitě ano. Na druhou stranu, vždy může nastat sled událostí, které člověka donutí uvažovat jinak.

Příběh druhé dvojice „rodinných kolegů“ je méně obvyklý. U Toužimských syn nenásledoval otce, ale otec syna. Václav Toužimský jezdí L-156 na OŘ Praha 2 už šest let. Jeho otec Jiří Toužimský se stal pražským strážníkem o rok později a je na stejném obvodě okrskářem.

Jiří, čím Vás syn mezi strážníky zlákal?

No, on mě spíš vyprovokoval hláškou, že už bych ty fyzické testy nedal. Tak jsem mu musel v 52 letech dokázat, že se plete.

Václave, co jste říkal na rozhodnutí Vašeho otce pokračovat v „rodinné“ tradici?

Než se definitivně rozhodl, tak jsme o tom párkrát mluvili a vzhledem k jeho zkušenostem od PČR mi to přišlo jako dobrý nápad.  A stačilo ho malinko pošťouchnout odkazem na jeho věk a bylo. (smích)

Jak byla příprava ve školáku náročná?

Jiří: na fyzické testy se člověk musel připravit. Jak jdou ty disciplíny všechny za sebou, tak návštěvy posilovny k překvapení mladých nestačí. Na takový nápor nejsou zvyklí. Po dvacátém kliku vedle mě odpadl 22letý kluk a hrozně se divil, že já ještě pokračuju. Jsem na pohyb zvyklý, pískám profi fotbal, tehdy jsem i trénoval dorostence, ale nějakou přípravu jsem tomu přesto dát musel.

Václav: náročné bylo první setkání s kopcem na Kundratce, od brány k učebnám… Po pravdě nejnáročnější bylo asi to čekání na výsledky psychotestů, protože na fyzické jsem se připravoval a věděl jsem, že bych je měl bez větších obtíží zvládnout.

Vyučující ve školáku Vás porovnávali?

Jiří: jo, někteří mi syna dávali za příklad. (smích) Musel jsem se naučit nová názvosloví, ale podstata přestupků a trestných činů zůstává stejná, tu jsem měl zažitou z práce u státní policie.

Kdo je z Vás lepší střelec? Dali jste si někdy závody?

Jiří: nikdy jsme nezávodili, ale můžu říct, že syn je lepší. Má k tomu lepší vztah, víc ho to baví.

Václav: nikdy jsme se nepoměřovali, takže nedokážu objektivně posoudit. Nicméně po tomhle rozhovoru to možná uděláme.

Potkáváte se spolu při práci?

Jiří: občas se potkáme ráno na služebně v šatně, venku málokdy. Jezdí na 156, tak jen když potřebujeme jako okrskáři posilující hlídku. Jeden společný zásah jsme spolu měli na Folimance. Na začátku covidové pandemie si tam mezi cca 200 lidí sedla na lavičku paní bez roušky. Přišla tam s desetiletou dcerou.  Vykázal jsem ji, ona odešla za roh a pak se vrátila na jinou lavičku. Byl jsem tam sám, tak jsem si zavolal hlídku. Tehdy zrovna sloužil syn. Zákrok jsme natočili na kameru, a když inspekce šetřila stížnost té paní, tak nezjistila žádné pochybení. Syn s ní tehdy komunikoval velmi kultivovaně a profesionálně, i když začala vyhrožovat svým právníkem. Ten jí nakonec doporučil, aby si zakryla dýchací cesty a opustila park.

Václav: potkáváme se v podstatě jen na šatně, venku to je opravdu jen zřídka.

Když byste měli možnost pracovat spolu v jedné hlídce, uvítali byste to?

Jiří: ne. Někdy máme na řešení s přestupci jiný názor. Nechci mu ten jeho brát, podle mě to dělá dobře, ale asi bychom se spolu neshodli. Skoro 20 let jsem předtím sloužil u státní policie, kde jsem prošel téměř vším, od obvodů až po kriminálku. Já to beru podle policejní přípravy a on podle toho, co se naučil tady ve školáku.

Václav: myslím, že bychom spolu v jedné hlídce být nemohli. Máme sice něco společného, ale jsou zde i rozdíly a díky těm by nám to určitě dlouhodobě nefungovalo.

Dá si mladá generace poradit?

Jiří: když mu to podám rozumně, tak si poradit nechá.

Václav: neříkám, že ve všem, ale konstruktivní kritiku a radu si rád poslechnu.

Zkoušeli jste se vzájemně v rámci přípravy při prolongacích?

Jiří: to ne, spíš jsme probrali některé záludnosti.

Nepřináší stejná příjmení nějaké komplikace při práci?

Jiří: jenom jednou, když nám přehodili pořízené fotky k přestupkům. Ten den jsme sloužili oba a operační se překlik ve služebním čísle, ale nakonec se všechno dohledalo.

Bavíte se o práci i doma?

Jiří: málokdy. Jen když jsou nějaké zajímavosti nebo když zjistíme něco důležitého, co by mohl využít i ten druhý. Znám ve svém okrsku většinu bezdomovců a vím, jak s nimi jednat, aby se nezabejčili. Tak třeba poradím.

Václav: občas něco málo probereme, ale není to hlavní téma domácích rozhovorů.

Pokud byste se měl znovu rozhodnout, jestli nastoupit k MP jako druhý zástupce rodiny, šel byste do toho znovu?

Jiří: šel, já v tom problém nevidím. Mě práce venku s lidma baví. Kdyby mě to nebavilo, tak tady nejsem. A jsem rád, že se syn takhle rozhodl a myslím si, že to dělá velice dobře a že se v tom našel. I když jsem mu to ještě neřekl. Zkrátka jsem pyšnej táta.

❞ Jsem rád, že se syn takhle rozhodl a myslím si, že to dělá velice dobře a že se v tom našel. I když jsem mu to ještě neřekl. Zkrátka jsem pyšnej táta...

Václav: určitě. Myslím, že když má člověk u MP člena rodiny, tak ho to motivuje k tomu, aby odváděl svoji práci ještě o malinko lépe a nedělal tomu druhému ostudu. A věřím, že nám se to daří.

Pánové, děkuji Vám všem za ochotu a vstřícnost a přeji, ať se Vám daří v práci i soukromí.

• Předchozí
• Následující