Nebezpečí posiluje, aneb rozhovor s válečnými veterány

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: úterý 1. leden 2019 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

  „Pokud necháme problémy ve světě jejich vlastnímu osudu, pak se s velkou pravděpodobností dříve nebo později dostanou i k nám,“ řekl nedávno pro Parlamentní listy generál Petr Pavel, bývalý předseda Vojenského výboru NATO. Do odborníka na válečnou problematiku mám daleko a slovo „válka“ ve mně vzbuzuje úzkost a obavy. Přesto nebo právě proto si myslím, že by povinná vojenská služba většině dnešních mladých mužů prospěla a s výše citovaným názorem si dovolím do puntíku souhlasit.

Na služebně v Českomalínské ulici jsem se setkala se strážníky Milanem Brunou a Martinem Havránkem, účastníky vojenských misí.  Oba se 11. listopadu 2018, u příležitosti 100. výročí ukončení 1. světové války, zúčastnili slavnostního pochodu válečných veteránů v rámci Remembrance Sunday, který se konal v Londýně za přítomnosti britské královské rodiny, premiérky a dalších členů vlády.

Pánové, do kterých zemí jste byli vysláni a kdy to bylo?

MH (Martin Havránek): V roce 1997 do Bosny.

MB (Milan Bruna): Bosna 96, Bosna 97, Kosovo 99 a 2000, Kosovo 2004 a 2005, mezitím ještě Makedonie a pak třikrát Afganistán. Celkem 4 a půl roku. Byly mise bojové i mírové. Sloužil jsem jako pyrotechnik, byl jsem u speciálních operací, psychologických operací, ale i třeba jako pobočník na velitelství. Každá mise je jiná. Musel jsem mít státnice z angličtiny, musel jsem umět naši munici, naučit se zahraniční munici, bezpečnostní prověrky na stupeň přísně tajné, je toho hodně.

Jak dlouho jedna mise trvá? Je to různé nebo existuje nějaká standardní délka?

Martin Havránek (MH): Většinou je to 6 měsíců. Misi bych připodobnil k fotbalovému zápasu. Trénujete, trénujete a pak přijde zápas, a to je ta mise. Tam by měl voják prokázat, že zvládá své povolání. Zároveň jsou tam určitá rizika. Nebezpečí vás posiluje, musíte si ho uvědomovat, překonat a musíte fungovat ve stresu, v odloučení.

Milan Bruna (MB): Ale může se vám stát, když jste zodpovědná za materiál, že jedete mezi prvními a odjíždíte mezi posledními, až se kontingenty vystřídají. Takže existují mise v délce 6, 8 měsíců, a pak jsou mise stanovené mandátem třeba jen na 2 měsíce.

Jak dlouho jste sloužili u Armády České republiky?

MB: Čistého času skoro 17 let.

MH: Já kratší dobu.

K městské policii jste nastoupili oba ve stejném roce?

MH: Ne, já jsem nastoupil v roce 2003.

 MB: Já jsem tu třetí rok.

Jak jste se sešli v jedné hlídce? Byla to náhoda nebo cílené?

MH: Potkali jsme se náhodou až po dlouhé době ve stejné směně, a dle potřeb i někdy sloužíme jako společná autohlídka.

Služba v misi je náročná po fyzické i psychické stránce, do toho specifika dané lokality. A přesto jste, Milane, tolikrát odjel. Nebo je to standard?

MB: Znám vojáky, kteří jsou v armádě třeba 20 let a nedostali se ven ani jednou. Záleží, kde sloužíte a co děláte. Jaké získáte vědomosti      a odbornost. Pokud splňujete požadavky těch daných misí, tak jezdíte furt. Prostě pomůžete tam, kde vás potřebují.

Dobře, a může voják, který odbornost splňuje, účast v misi odmítnout?

MB: To není tak jednoduché. Pokud je sdílný velitel, tak se za určitých podmínek, třeba z vážných rodinných důvodů nebo při narození dítěte, lze domluvit, ale není to pravidlo.

Jedna věc jsou závazky vůči alianci, druhá, stejně důležitá, je přece vlastní obrana.

MB: Aby to fungovalo doma, musí se pracovat i venku. S tím jste jako voják smířená.

MH: Venku navíc člověk získá zkušenosti, které tady nebude nikdy mít. Každá mise znamená další zkušenost a ty pak můžete doma předávat.

A není pak, při vašich zkušenostech, práce u městské policie „nuda“?

MB: Tuhle otázku mi položila i psycholožka. Nemohla porozumět tomu, jestli se vůbec smířím s civilním životem. Mně se to ale zdá jako běžná věc. Člověk je vůči každému nebezpečí přeci potom odolnější. A buďme rádi, že tu máme klid.

MH: Ono je to něco úplně jiného, ale je to furt služba. My fungujeme pořád jako vojáci. Neřešíme, proč to nejde, řešíme, jak to udělat. Nemáme problém třeba s tím, že teď musíme mít pauzu.

MB: Armáda vás naučí hodně samostatnosti, rozhodování, improvizace. Nečekáte, až vám dá nadřízený úkol. Jste prostě v práci, tak si ho najdete a děláte. Přijdete ráno do práce čistá, oholená, boty vypucovaný, nějakým způsobem reprezentujete. Dnešní mladá generace tyhle návyky nemá, ale to je dobou.

Oběma se vám letos dostalo velké pocty. Byli jste mezi 29 českými vojáky, kteří byli pozváni do Londýna na oslavu Dne válečných veteránů. Povězte mi o tom něco víc.  

MH: Začal to náš kolega z mise, člen občanského spolku Československý legionář, který se dopátral toho, že se v Londýně tyto pochody válečných veteránů konají. Poprvé tam byl jako turista před čtyřmi lety a sledoval pochod z chodníku. Pak přes ambasády získal kontakty a vloni a předloni tam jelo kolem 6 lidí, kteří se už zúčastnili pochodu. Seznamy se posílají předem, všechno se prověřuje a pak přijde pozvánka. Letos to bylo poprvé ve větším počtu, bylo nás 29. Počet odpovídal počtu padlých českých vojáků, každý z nás držel jeden portrét a zatloukli jsme stejný počet pamětních křížků. Byl to hodně silný zážitek.

Jaká je trasa pochodu?

MB: Sraz je kousek od Trafalgar Square, na nádvoří Horse Guard Parade, kde je seřadiště. Letos bylo ze 17 tisíc žádostí o účast povoleno jenom 10 tisíc. Jde se určená trasa kolem Downing Street, kolem Westmistru, u monumentu The Cenotaph se pokládají věnce účastníků pochodu. Nejprve pokládá královská rodina, která je přítomna celému pietnímu aktu. Kousek dál stála sestra prince Charlese, Anne Mountbatten-Windsor, která velí královské jízdní gardě a která zasalutovala mimo jiné i nám, což byla pro nás velká pocta. Po ukončení pochodu se celá skupina přesunula do nedalekého Westminsterského opatství, kde proběhlo uctění památky padlých kolegů a zatloukání křížků na jejich počest.

MH: Zasalutovala jen několika jednotkám včetně nás. Není to běžné, takže opravdu velká pocta.

Takže přístup tamních obyvatel se dost liší od části české veřejnosti?

MB: Ať kamkoliv během Dne válečných veteránů přijdete, všude vám lidé děkují, chtějí vás pozdravit, pouští vás třeba v metru sednout. Kolega na vozíčku se nechal do Klubu válečných veteránů, kam jsme byli pozváni, odvézt taxíkem. Cesta stála 86 liber a taxikář si peníze nevzal, byla to pro něho čest.  Pak bylo v programu položení věnců u památníku bitvy o Británii, pak se šlo do Westmisterského opatství, kde jsou uloženy královské korunovační klenoty a umístěny křížky za padlé vojáky. A protože my jsme chtěli uctít novodobé veterány, tak jsme vezli 29 křížků a tam jsme je u kostela zatloukali. Aktu byla přítomna Česká televize a reportáž vysílala večer v hlavních zprávách. Program pokračoval návštěvou ambasády, slavnostní recepce se osobně zúčastnil i velvyslanec Libor Sečka. Před ambasádou jsme šli ještě na 3-8 Porchester Gate, kde bylo sídlo zpravodajské služby pod vedením plk. Moravce, ve kterém se plánovaly operace výsadkových skupin na území bývalého protektorátu Čech a Moravy, mezi nimi byli i účastníci skupiny Antropoid Gabčík s Kubišem. U jejich zdi jsme se i s památečním tablem vyfotili. Někteří pak pokračovali k pomníku věnovanému RAF Bomber Command Memorial, kde položili věnec dovezený za tímto účelem    z republiky. Byly to tři dny v jednom zátahu, program byl nabitý. Jsem moc rád, že jsem to mohl prožít.

Děkuji vám oběma za vstřícnost a ochotu k zajímavému povídání.

 

foto: DS MP Praha, archiv Martina Havránka a Milana Bruny

úvodní foto: Adam Hruška

Zobrazení: 1271