Prdící buldoček, opice na útěku i Jonákovi medvědi

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: pátek 26. listopad 2021 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

S některými lidmi děláte rozhovor, lidově řečeno, tak trochu za trest. Mluví nesrozumitelně, nebo bezobsažně. Někdy vám není blízké téma hovoru a jindy prostě nemáte náladu a říkáte si, už aby to bylo za mnou. Někdy mluví hodiny a vy na konci nevíte, o čem budete psát, protože sdělení bylo jen jedno. Tak tohle se rozhodně netýká následujícího rozhovoru. Rozhovoru s člověkem, který je u MP Praha řadu let, který při tom po celou dobu pracuje na jedné pozici, a musím říci, že je pro ni jak stvořený. S člověkem, který vás nikdy neodmítne, udělá si čas a rád si s vámi popovídá. Řeč je o Václavu Steinbauerovi, vedoucím Útulku pro opuštěná zvířata MP Praha.

Vašku, jak jsi tady dlouho?

Od roku 1993. Ale byl jsem zde už o rok dříve. Protože již v roce 1992 se jednalo o tom, zda si hlavní město Praha vezme pod sebe útulek. Byla vidět jeho potřeba.  Existovaly sice soukromé útulky, které ovšem mezi sebou neměly moc dobré vztahy. Takže se hovořilo o tom, zda by město nemělo zájem provozovat takový útulek, a nakonec to dopadlo tak, že v desátém měsíci roku 1993 přešel útulek pod městskou policii.

A jako vedoucí působíš od samotného začátku?

V podstatě ano, tedy od roku 1993.

Takže budeš za chvíli slavit třicet let.

Je to kus života. A je to moc hezký. Když se člověk podívá, co tady bylo na začátku a co je zde nyní, tak to zahřeje na duši. Když sem do Troji útulek přecházel v roce 1992, když končily restituce na Praze 5 a nebylo kam přestěhovat zvířata. Jedinou lokalitou, kterou Praha umožnila ještě za paní Kubišové a prezidenta Havla, tak bylo toto místo. Původně se jednalo o dočasné řešení, s tím, že tyto pozemky byly zatížené chemickým znečištěním. Byla zde původně chemická barvírna a čistírna s významnou ekologickou zátěží. Nacházeli jsme sudy a barely kyselin a dalších věcí, o kterých jsme netušili ani co to je a hlavně co s tím dělat. Město tuto lokalitu tedy převzalo a začínalo se úplně od píky.

Začalo se tady budovat, a když si to v hlavě porovnám, jaké to tady bylo na začátku a jaké v průběhu let, tak je to až neuvěřitelný, jak se podařilo dát útulek dohromady a na jakou úroveň. Na to, že je defacto třicet let starý, tak je dokonalý. Máme tady všechno, zajišťujeme konkrétně zájmové chovy, což nebyla vždycky pravda. V začátcích jsme dělali naprosto všechno – odchyt volně žijících zvířat, divokých, které jsme předávali dál… Postupem času nám zůstaly tedy zájmové chovy… Volně žijící zvířata začaly dělat Lesy hl. m. Prahy, přesněji jejich záchranná stanice v Jinonicích a i jiné další záchranné stanice.

❞ Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem. (Mark Twain)...

Co jsou zájmové chovy?

To je jednoduché… zvířata, která se chovají doma. Tedy pro nás hlavně psi, kočky  i další, například králíci, koně ovce...

Vždy byl útulek tak velký, jako jej známe dnes?

Ne, to nebyl. V začátcích byl výrazně menší. K rozšíření docházelo postupně, nevíce však v roce 2002 po povodních, kdy  nám v krátké době připadl útulek v Dolních Měcholupech, který provozovala Nadace JUDr. Matinové. Přesto, že tento útulek v Měcholupech byl nově postaven a byl moderní, tak pro město téměř nefungoval. Sloužil spíše pro mimopražská zvířata za úplatu jako hotel a za čas se dostal do insolvence. Hlavně z tohoto důvodu pak přešel pod hlavní město, tehdy pod Správu služeb Městské policie hl. m. Prahy a od té doby jej provozujeme. Následující dva roky se pak dával ještě dohromady především stavebně, kdy se řešily odpady, rozvody vody apod. My v něm máme umístěné především kočky a exotická nalezená zvířata, ale má i jiná vybavení, například klece pro velká, nebezpečná zvířata, jako jsou medvědi, pumy, opice a podobně. Druhou část dolnoměcholupského útulku, která byla administrativní, využívá pro svou činnost a zázemí prevence kriminality městské policie.

Teď útulek vypadá skvěle. Je mi jasné, že to dalo obrovskou práci něco takového vybudovat. Co bylo vůbec nejtěžší?

Musím říci, že z mého pohledu je asi nejdůležitější fakt, že nenastala situace, kdy bychom nebyli schopni přijmout zvíře. To se nestalo. I kdybychom ta zvířata měli mít po záchodech, což zní trochu úsměvně, ale v jednu dobu to taky tak bylo. Prostě se nestalo, že bychom někoho odmítli.

Nejhorší situace byla asi tehdy, kdy se velmi navýšila kapacita zvířat, kterou jsme sice prostorově pokryli, ale jak se říká, docházely lidské zdroje. Je rozdíl, když máte na starosti padesát nebo sto zvířat, než když jich máte najednou i více než dvojnásobek.  Navíc ne každé zvíře je mazel. Některá byla v minulosti týraná, opuštěná, nedůvěřivá a vy jim máte dát potřebnou péči a přístup k nim potřebuje právě to velké ošetřovatelské srdíčko a hlavně zkušenost. Největší příjmy zvířat byly po povodních v roce 2002 hlavně z důvodu, že se do trojského útulku, který byl poměrně hodně zasažený povodněmi, stěhovala v poměrně krátké době všechna zbylá zvířata z přebíraného útulku v Dolních Měcholupech. Manipulace se psy byla o to těžší, že v tomto přebíraném útulku se psi vlastně téměř nevenčili, a tato zvířata nechtěla zpět do kotců. Měla zafixováno, že tam zase budou bez venčení nadlouho a bez dalšího kontaktu. V této době hrozilo vyšší riziko pokousání ošetřovatelů při vracení psů do kotců, kteří se tam odmítali vrátit.  Při počtu tehdejšího personálu to bylo na hranici toho, aby se vše zvládlo na patřičné úrovni. Nemůžete jen přijít do kotce, psovi tam dát misku se žrádlem, a pak si jej celý den nevšímat. Tady to byla práce celého týmu, který byl prostě skvělý a vydržel dodnes. Na takovou partu srdcařů musí být každý prostě pyšný.

❞ Tady to byla práce celého týmu, který byl prostě skvělý a vydržel dodnes. Na takovou partu srdcařů musí být každý prostě pyšný...

Lidem se práce také velmi ulehčila postupnou modernizací a rekonstrukcí celého objektu. Paradoxně pomohly povodně. Významnou úlohu hrálo hlavní město, které dalo těmto zařízením zelenou a kterému patří velké poděkování. Dříve tady byly šílené povrchy, které se jen stěží daly udržovat. Dnes jsou naopak špičkové, a vznikající útulková zařízení k nám jezdí sbírat zkušenosti. To vše usnadnilo následný úklid a péči o zvířata. Používáme hadice, wapky, stěrky, desinfekce… a když sem přijdete, tak díky kvalitní vzduchotechnice téměř nic neucítíte.  Je to oproti začátkům úplně jiná úroveň, a to vše tu naši práci zrychluje a hlavně ji činí kvalitnější pro zvířata samotná.

Dalo nám opravdu práci vytvořit kvalitní personální obsazení. Tak, aby to fungovalo. Samozřejmě člověk si nemůže vybírat, jestli zde bude mít chlapa či ženu. Je pravda, že v útulku na oddělení koček v Dolních Měcholupech převažují ženy. U odchytové služby, kde je třeba i větší fyzická síla, převažují muži. V trojském útulku je to tak napůl. Na veterinárním oddělení převažují ženy. Chlapi jsou však třeba, když je třeba vyložit náklaďák krmení, kočkolit a na ty práce, co prostě ženy již nemohou dělat. Když děláte odchyt a dostanete sedmdesátikilového drobečka, tak ta žena, máme na odchytu dvě, musí být opravdu hodně dobrá, nehledě na to, že zvíře nemusí být vždy příjemné. Nejedná se však jen o psy a kočky, ale i o jiné a někdy i nebezpečné druhy.  U všech, co zajišťují péči o zvířata, musí být nejen srdíčko, ale také něco v sobě, co každý nemá.  

Takže když to shrneme, tak nejtěžší je sehnat personál?

Ano, ale kvalitní personál. Toho není nikdy dost (úsměv). Mám tady lidi dvacet i pětadvacet let. To jsou ti srdcaři. A musím říci, že bez toho tu práci dělat nemůžete. Pokud nebudete mít rád zvířata, mít k nim kladný vztah, tak zde nevydržíte, to jednoduše nejde.  Jde hlavně a to je důležité, o týmovou práci, a pokud je dobrý tým, tak to pak jde velmi dobře.

Problém není u těch skalních zaměstnanců, ale u těch mladších, než se zajedou a na všechno si tady zvyknou. Každý má svoji představu, ale toto je provoz, kde si zvířata nevybíráme. Mohou být agresivní, a je nutné je zvládnout. Občas nejde jen o zvířata, ale taky o agresivní a nepříjemné majitele.

Celkově jsme tady měli za celou dobu provozu skoro devadesát druhů zvířat a to je již nějaký nápor. Někomu lépe sednou například koně, někomu to jde s kočkami, se psy nebo s hady. A to opět vyžaduje nároky na personál, jeho specializaci. Nejsou to vždy psi a kočky, ale také jedovatí pavouci, jejichž druh nám určí až expert ze zoologické zahrady a my tady nemáme někdy šanci na jejich přesnou identifikaci, i když tady mám výborné znalce.

A když tohle srovnám se začátky, tak odbornost je u nás v současné době velmi vysoká.  Musím ten tým lidí, který zde pracuje, pochválit, protože táhneme za jeden provaz, pomáháme si a to je, myslím, pro tuto práci klíčové.

V současné době někoho hledáte, nebo máte plné stavy?

V současné době máme stavy naplněné, můžeme přijmout pár lidí jako náhradu za mateřskou dovolenou, ale díky nižším stavům psů způsobeným covidem, tak ani tu potřebu v současnosti nemáme. Co nás trápí, jsou nyní veterinární lékaři. Naši kmenoví již bohužel zamířili do důchodu a nám schází. Vyhlašovali jsme výběrové řízení na přijetí nových, ale bohužel to moc dobře nedopadlo. Takže musíme znovu a já doufám, že je rychle najdeme. Ostatně pro ně tady máme veškeré zázemí, vybavenou ordinaci, laboratoř, rentgeny a tak dál. A i finanční ohodnocení je na velmi dobré úrovni. Ale chceme kvalitní péči, ne někoho, kdo se tady na nás bude učit. Počet zvířat, který prošel za celou dobu našimi útulky, se blíží sto tisícům, do konce roku 2020 to bylo 92 701, a to už je nějaké číslo.

❞ Co nás trápí, jsou nyní veterinární lékaři. Naši kmenoví již bohužel zamířili do důchodu a nám schází...

Ne, že by se u nás lidé neučili za pochodu, ale není možné zde mít veterináře, který nemá zkušenosti. Máme zde zvířata zraněná, sražená autem, týraná, s nejrůznějšími vadami.

Je výhodou být u městské policie?

No jasně, to je naprosto perfektní. Už jen ten fakt, že nemůžeme být na místě okamžitě, což je samozřejmě nereálné, když jezdí dvě auta na celou Prahu, tak vždy jsou na místě naši strážníci. Když byl problém s koňmi, tak tady máme hned vedle Jízdní skupinu, kde nám kolegové také poradí, popřípadě pomohou a je s nimi, jako se sousedy, výborná spolupráce. I strážníci ve výkonu dokáží téměř profesionálně odchytit hada či psa. Na některých služebnách mají i své kotce a místa pro psy, přepravky na kočky a podobně. A hlavně mají místní znalost, takže znají například ty notorické psí útěkáře a jejich majitele a u koní platí totéž. Proto nás někdy ani nevolají a jedou rovnou na jistotu. Takže být pod městskou policií má jen samé výhody (úsměv). Je to týmová práce se všemi obvodními ředitelstvími a útvary a je velmi dobrá.

Podívejme se nyní o zhruba jeden rok zpátky. Jak poznamenala korona krize chod útulku?

Covid, to byl docela problém. Ale problém v tom smyslu, že nikdo nevěděl, co se děje, jak se všechno vyvine a bude probíhat. Na začátku nedostatek informací a tak trochu hledání. Snažili jsme se vymyslet taková opatření, takový chod, aby odpovídal naší činnosti co nejlépe. Nemůžete najednou bouchnout pěstí do stolu a všechno zavřít. Máme nepřetržitý provoz a ten musel být zachován. Na home office poslat odchytáře nemůžete, veterináře taky ne a už vůbec ošetřovatele. Tak jsme hledali řešení, jak co nejvíce zachovat bezpečnost a zároveň neohrozit chod obou útulků.

V první řadě jsme úplně oddělili jednotlivé útulky od sebe. Troja byla samostatná jednotka, Měcholupy byla samostatná jednotka. Nikdo se nesměl mezi sebou míchat a tak jsme primárně řešili svou „karanténu“. Za běžných okolností převádíme například ošetřovatele do míst, kde je zrovna více zvířat, ale to v té době nešlo dělat. Kdo byl v Troji, zůstal zde a stejně na druhé straně včetně veteriny.

Dále jsme samozřejmě okamžitě zrušili veškeré exkurze, praxe studentů a výdej psů jsme snížili na naprosto nutné minimum. Zájemci o psa nesměli chodit dál než do výdejové místnosti, nebylo povolené žádné prohlížení kotců a bohužel jsme museli na Vánoce omezit i dny otevřených dveří. To snad bylo poprvé v historii, kdy neproběhly ve své tradiční podobě. A letos? Opravdu nevím, já osobně bych typoval, že je necháme v podobě z loňského roku. Záleží na opatřeních, která budou zrovna platná. Je to skvělá akce, která pomáhá. Dostali jsme až osm tun krmení, což nám vystačilo na provoz skoro na půl roku… paráda, a my si samozřejmě takové podpory strašně moc vážíme.

Veškeré hygienické předpisy se zde dodržovaly na sto procent. Například s desinfekcí rohoží jsme byli napřed, protože již předtím jsme řešili například ptačí chřipku a měli patřičné vybavení. Desinfekci zde ve velkém používáme denně, takže s tím také problém nebyl. Samozřejmě někteří zaměstnanci se dostali do karantény, někteří byli pozitivní na covid, ale nakonec se nám to podařilo všechno zvládnout se ctí a bez ztráty kytičky.

Auta musela samozřejmě jezdit, naši odchytáři samozřejmě také a do toho se začaly šířit zprávy o tom, že covid mohou přenášet nejen lidé, ale i zvířata. Na druhou stranu zde máme vynikající doktory, kteří si vše dokázali zajistit a pohlídat. Do jisté míry jsme se snažili držet paniku na uzdě a uklidnit zaměstnance, aby nebyli zbytečně ještě více stresovaní.

Za covidu, tedy přesněji lockdownu, se u vás stala taková zajímavá věc…

Ano, začala nám ubývat zvířata. Především psi. Za prvé se nám výrazně zvýšil výdej psů a na druhé straně se výrazně snížil odchyt. Lidé byli více doma a měli na své čtyřnohé kamarády čas. Takže je více opatrovali, oni neutíkali a ti, co byli doma, si řekli, že by si mohli pořídit psa. To byl ostatně problém nejen u nás, ale dotklo se to všech chovatelů. Sehnat psa byl obrovský problém, prostě nebyli. A pokud ano, tak se projevil podnikavý duch majitele a prodával je za nesmyslné sumy. Jako je realitní krize, tak byla taková krize psí (úsměv).

Lidé začali šílet. Na začátku nám samozřejmě zmizela všechna malá plemena, pak se zájem otočil na střední a na konec i na ta velká. Najednou se stalo, že jsme neměli jediné štěně, jediného malého psa. Takže jsme se dostali na dost nízký stav. Zmizeli i psi, které jsme nemohli dlouho umístit.

❞ Najednou se stalo, že jsme neměli jediné štěně, jediného malého psa. Takže jsme se dostali na dost nízký stav...

Zajímavé bylo také to, že pokud jsme měli nějakého prcka na výdej, tak najednou zde bylo více než dvacet zájemců. To začal být problém. My jsme museli začít dělat pořadníky a řešit telefonicky, aby se nám zde lidé neshromažďovali a ještě, nedej bože, nedocházelo ke konfliktům. To se nám ostatně v minulosti také stalo. Jednoduše eliminovat vyšší počet lidí na jednom místě. Dodnes (psáno v polovině října) sem lidé nesmí do prostorů pro výdej zvířat volně chodit, dodržují se odstupy, musí mít respirátory a podobně.   

Dalším specifikem té doby byly výjezdy do bytů za zvířaty, která zůstala bezprizorní buď z důvodu odvozu majitele do nemocnice, nebo z důvodu úmrtí. Tato zvířata jsou samozřejmě předmětem dědického řízení a nebývá výjimkou, že nám zde zůstávají velmi dlouho. A teď si představte, že stojíte na začátku epidemie, kdy o viru nic moc nevíte a musíte své lidi posílat k takovým výjezdům. Samozřejmě jsme neměli tušení, z jakých důvodů ten člověk odjel do nemocnice, nebo proč zemřel a k tomu si přičtěte informaci o tom, že covid mohou přenášet i zvířata. Takže na začátek nic optimistického. Ovšem nikdy nenastala situace, kdy by někdo z našich lidí odmítl takové zvíře odchytit a převést. Lidi si dávali sakra pozor a musím říci, že si dávají doteď.

I v současnosti nám taková zvířata tvoří zhruba třicet procent současné kapacity.

Můžeš nám dát nějaká konkrétní čísla? Kolik bylo před začátkem pandemie a kolik po jejím ústupu? Schválně nechci říkat po jejím konci, protože takový optimista opravdu nejsem.

Z průměrného stavu u psů, tedy zhruba ze sta až sto dvaceti, se nám stav snížil na zhruba polovinu. Tedy na současných šedesát až sedmdesát psů. A jak jsem již říkal, třetina jsou „covidoví“ psi, takže těch je tady cca dvacet. Kočky jsou spíše sezonní záležitostí a u nich jsme na stavu zhruba sto padesáti jedinců včetně těch „covidových“. Tato zvířata jsou do našich zařízení umisťována na základě žádostí jednotlivých úřadů městských částí.

Je tady ještě jedna zajímavost, a to je výrazné snížení návratu zvířat k nám zpět do útulku. Udáváme i problémové jedince, jedince, o které nebyl žádný zájem a dokonce i ti problémoví psi zůstávají u svých nových majitelů. Dříve se nám vracelo daleko větší procento. V tomhle je tato doba celkem přející a pozitivní.

Opusťme covid a tuto nepěknou dobu, a posuňme se dál. Jsi zde skoro třicet let. Bylo za tu dobu zvíře, které ti něčím mimořádným utkvělo v paměti?

Pokud je tady zvíře, které tě osloví, tak ti skončí doma (úsměv). Jsou zde lidi, kteří nemají jen jednoho nebo dva psy, ale tři čtyři.

Možná bych to řekl trochu jinak. Je zde plno psů, kterých je ti líto. Buď týraní, zanedbaní, nebo ti, co jsou částí dědictví. V tomto ohledu jsme zde měli jednoho moc hodného psa, který k nám přišel jako čtyřměsíční štěně a odcházel jako dvouletý dospělý pes. To je jasné, že přiroste k srdci. Špatně se  pak vydává.

Vzniká pouto na každého psa i ostatní zvířata. Problém je občas udržet ty naše chlapy, když se vrací zvíře k majiteli, který se k němu moc pěkně nechoval a slušně se nechoval i tady u nás. I to se může stát. Proto je další super věcí to, že v případě, že se tu někdo nechová slušně, hlavně tedy k ženám, je linka 156 a chlapi jsou tu hned.

❞ Hledali se prima lidi, fajn lidi a to se nakonec povedlo. Dokonce měli a přivedli mu i psí nevěstu, s kterou je dodnes. Takže tohle je ten případ, který se ti vryje do paměti...

Například se k nám dostal belgický ovčák, jehož majiteli zřejmě lidově přeskočilo a uvázal psa a mlátil jej po hlavě kladivem. Ten pes dorazil v naprosto zbědovaném stavu. Věnovala se mu velká péče, jak veterinární, tak ta lidská. I když se to nemá, tak tady s ním naši lidé i přespávali, aby mu byl někdo nablízku. Po roce se všechno dalo do pořádku a to je jasné, že takový pes se nedá do rukou jen tak někomu. Hledali se prima lidi, fajn lidi a to se nakonec povedlo. Dokonce měli a přivedli mu i psí nevěstu, s kterou je dodnes. Takže tohle je ten případ, který se ti vryje do paměti.

Dá se říci, že výběr psa podléhá určitým módním vlnám? Třeba byli v módě pudlovénebo bojová plemena typu staford?

Za mě asi komisař Rex. Když tady byl tento seriál, tak skoro každý chtěl ovčáka, který umí to samé. Ale že by to bylo až tak výrazné, tak to zase ne. Konstantně se dá říct, že největší zájem je o jorkšíry, maltézáky a obecně malá plemena. Praha je ostatně městem malých psů. Každý preferujeme nějaké plemeno. Tady kolegovi se líbí buldočci a všechno co má placatou hubu (smích).

A ty? Které psy preferuješ?

Dobrmany. Já je měl v kuse dvacet pět let. Pro mne je to zvíře inteligentní, hodné, přátelské a pracovní. Ty řeči o tom, že se jedná o bojové či agresivní plemeno, jsou liché. Pro mne jsou to jednoznačně psi se srdíčkem. Takový zvířecí aristokrat. Moje čubiny mi nosily telefon, ve všem pomáhaly, byly super parťačky a kamarádily s naší kočkou. Teď už je nemám a tak trochu to člověku schází. To víš, dvacet pět let, to je dlouhá doba.  U nás byli tři sousedi a všichni je měli. K dětem jsou úplně perfektní, pracovití a oddaní. Ale jak se nakonec pravdivě říká – jaký majitel, takový pes. Pokud se mu věnuješ, nebude zlý žádný. Pokud ne, vrátí se ti to. Ale já mám výhodu v tom, že když se chci projít se psem, tak si můžu vybírat. Tady jich je dost (smích).

Podívejme se trochu do budoucnosti. Co plánujete v rámci útulku za novinky?

Na začátku jsme byli určeni jen pro psy, postupem času přibyly kočky a poté jsme vyčlenili část haly na jiná zvířata, se kterými jsme se v rámci odchytu setkávali. Zajišťovali jsme například i odchyt medvědů, který patřili známému podnikateli z devadesátých let Jonákovi. Ale to byla samozřejmě výjimka. Spíše se nám tady začala objevovat exotická zvířata. Nejrůznější hadi, želvy, leguáni, varani a pavouci, papoušci a další druhy. A vzhledem k tomu, že se nám provoz krásně rozjel a měli jsme měsíční návštěvnost více než dva tisíce lidí, tak jsme potřebovali ukázat i něco více než jen kotce psů. Takže postupně nám vznikl takový zoo koutek a k němu expozice. Expozice narůstala a narůstala, až jsme si řekli, že by po letech potřebovala změnu a pár stavebních úprav. Takže teď byla zahájena rekonstrukce a doufám, že během následujícího roku vše dokončíme. Měl by mít opravdu takovou podobu, na kterou jsou návštěvníci zvyklí například z pražské zoologické zahrady. Ostatně lidé z ní nám jej pomáhali plánovat.

Co sponzoři? Vím, že v malé zasedací místnosti máte mnoho darovacích „šeků“ od řady společností. Pokračuje jejich přízeň?

Pokračuje. Máme sponzory, někteří jsou úplně špičkoví a přispívají pravidelně. Dokonce se nás občas ptají, co by nám mohli koupit a pořídit. Jindy máme nárazové sponzory a takovou specifickou skupinou sponzorů jsou starší lidé. Myslí na nás i ve své poslední vůli, a to je krásné. Vzali si od nás pejska a ten jim dělal v posledních letech života parťáka, tak si vzpomenou.

Je spousta sponzorů, kteří s naším útulkem spojují své jméno, a na druhou stranu máme mecenáše, kteří chtějí zůstat v anonymitě. Samozřejmě to naprosto respektujeme. Nejvíce darů ovšem dostáváme na konci roku, během již jednou zmiňovaných dnů otevřených dveří. To se opravdu nezastavíme a lidé sem proudí celý Štědrý den a i dny předtím. Máme na nádvoří vánoční stromeček a pod ním se hromadí deky, piškoty, konzervy, granule, hračky a nejrůznější pamlsky. Na druhou stranu musím uznat, že je to pro nás, ale i pro naše zvířata, obrovský nápor a člověk si na konci rád oddechne (úsměv).

Pak máme pravidelné sponzory, jak bych to řekl, takového „menšího formátu“ (úsměv), ale o to více důležité. To jsou hlavně ty babičky, které nám dávají peníze z důchodu a ty já na konci roku potom navštívím, abych jim poděkoval. Dám jim naše péefko a třeba i kalendář. A musím říci, běda, když náhodou na nějakou zapomenu  (smích).  

❞ Dám jim naše péefko a třeba i kalendář. A musím říci, běda, když náhodou na nějakou zapomenu (smích)...

Díky darům se nám podařilo špičkově vybavit veterinární ordinace, jak tady v Troji, tak v Měcholupech. Máme kompletní laboratorní vybavení, sona, rentgeny a jejich digitalizaci a další. Díky tomu nemusíme převážet zvířata kvůli ošetření mezi útulky. Samozřejmě máme mnoho vybavení i díky městské policii. Pravidelně tak obnovujeme například vozový park, který by nám mohl leckdo závidět.

Vrací se k vám lidé nejen pro hafany? Abych to řekl moderní řečí – máte spokojené klienty?

Ano, vrací se. Někdy po deseti letech, někdy i po více. Jednou jsme vydali psa, kterému bylo již sedmnáct let. Za rok nám noví majitelé poslali fotky, jak jej naučili plavat a pokud je mi správně známo, tak hafan u nich vydržel až do jednadvaceti.

Ne na každou otázku jsme schopni odpovědět. To je takové naše motto. Když k nám dorazí člověk se zájmem o to, vzít si psa, tak my se mu snažíme poskytnout veškeré informace, které o tom konkrétním jedinci máme. Ale… neznáme jeho minulost kompletně, nevíme, s čím negativním se pes potkal… Pokud zájemce správně poslouchá, tak riziko vrácení minimalizujeme. Pokud ne, tak se za pár týdnů či měsíců vrátí a s ním i pes. To se nedá nic dělat. Taková je realita.

Někdy jsou ovšem důvody vrácení „úsměvné“. Jednou se nám vrátil menší buldoček s tím, že se majitelům nelíbil fakt, že zvíře prdí a oni musí moc často větrat, což by se negativně podepsalo na účtech za elektřinu. Někdy je důvodem, že pes štěká málo nebo moc.

Takže o úsměvné příhody není nouze…

Není… ostatně některé příběhy od nás již byly sepsané a vydané knižně. Zajímaví byli určitě medvědi, vycpaný žralok ve Vltavě, spoře oděná modelka na koni na Václavském náměstí, hadi v koupelnách a na záchodech – zrovna jednoho takového zde máme z nejmenovaného hotelu. Jedovatí pavouci v teráriu vyhození do popelnice, kde je našla jedna velmi zvědavá paní… naštěstí se jí je nepovedlo otevřít a vypustit ven. Opice na útěku a další, ale to by vydalo na více čísel časopisu (smích).

Plánujete další prostory pro jiná zvířata?

My bychom plánovali, to ano, ale už není místo. Relativně nedávno se nám podařilo vzadu za pavilonem vytvořit jezírko, kde máme nejrůznější vodní ptáky a také želvy. Především želvy nádherné, které jsou u nás brány za invazivní druh a když se nám podaří odchyt, tak ji umístíme sem. K tomu je nesmíme kvůli legislativě právě o invazivních druzích vydávat jiným lidem než majitelům. Toto jezírko se nám výborně osvědčilo u školních exkurzí a má obrovský ohlas i u představitelů města.

U těch želv nám nastal malý problém, když přišel majitel, kterému lidově řečeno zdrhla. No a znáte to. Želva se dobrovolně moc chytit nedá, zaleze na dno, tam ji nic neschází, takže jsme už museli rybníček i vypouštět. Majitel urputný, nechtěl se želvy vzdát… tak se vypouštělo (smích). 

Moc děkujeme za rozhovor a doufám, že se vám podaří realizovat vše, co máte v plánu. Je poznat, že když se práce dělá s nadšením a srdcem, výsledky se dostaví.

Zobrazení: 1210