Den ošetřovatele v útulku Dolní Měcholupy

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: neděle 1. březen 2020 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Útulky městské policie Praha jsou místa v jedné věci srovnatelná s Tolkienovým Fangorským hvozdem nebo českým vrchem Blaník. Stejně jako ony jsou opředeny spoustou mýtů, bájí a legend. Jedna z nich vypráví o strašlivém temném místě na konečné zastávce autobusové linky 236. Místu, kde zvířata mučí, usmrcují, aby je zase v příšerné agónii mohli přivést zpět k životu. Budují tak armádu nekromantických stvoření pro den, kdy se na nebi zjeví znamení apokalypsy. Stejné a možná ještě větší zločiny proti přírodě se dějí v Měcholupech. Napomáhá tomu tvar jedné z budov v areálu. Šestiúhelníková místnost je ideální k vyvolávání satana. Samozřejmě přeháním, i když hysterické výlevy a teorie, které se občas najdou na sociálních sítích pod obyčejnou fotografií s koťátkem, by snad podobným představám nahrávaly. A jak to tedy ve skutečnosti vypadá v našich útulcích? Jako v každém podobném zařízení jsou nejdůležitější složkou lidé. Ti pečují o zvířata, udržují zázemí, vytvářejí atmosféru celého místa a skrze jejich vystupování si dělá obrázek široká veřejnost. Na základě této skutečnosti mi bylo dovoleno strávit den jako zaměstnanec měcholupského útulku. Vyzkoušet si práci ošetřovatele, který stojí v pomyslné první lajně celého dění a popisem jeho všedního dne přiblížit fungování onoho záhadného místa.

6:30 – podáváme snídani

Asi v nejmrazivějším ránu z celé zimy se hlásím v Dolnoměcholupské 27. Je poměrně brzy, provoz na silnicích ještě nestačil zhoustnout a ranní show v oblíbeném rádiu teprve startuje. V samotném útulku už je ale dávno živo. Pracovní doba začíná v šest hodin a je potřeba kočičky co nejdříve nakrmit. V první řadě mají po dlouhé noci hlad a v té druhé jejich ranní apetit indikuje veterináři zdravotní stav. Je mi proto poskytnuta skříňka, abych se převlékl a mohl se co nejdříve zapojit. Po rychlém seznámení na kuchyňce jsem přidělen k sympatické ošetřovatelce paní Vaňkové a jde se na věc. Snídaně je základ a tak na nerezový servírovací stolek, ne nepodobný těm, které znáte z hotelů, vršíme misky, konzervy a různé kapsičky. Když jich je dle zkušeného oka ošetřovatelky dostatek, vyrážíme od dveří ke dveřím. V každé místnosti rozsvítíme, někde světlo odhalí už nastartované strávníky, jinde na nás mžourají dosti pohoršené kočičí obličeje. Nikdo z chovanců, které máme na starosti, nemá speciální dietu a tak všichni dostávají stejně. Plnou misku z kvalitní konzervy. Při servírování si vzpomenu na „lančmíty“ z dětství a moc velký rozdíl nevidím, ale na degustaci nemám odvahu. Po několika desítkách minut celý „barák“ pěkně mlaská, my vracíme vozík na jeho původní místo a na řadě je úklid. Dostávám lopatičku, kýbl a úkol přiměřený mým schopnostem. Všechny kočičí záchody se musí do otevření lesknout novotou. A tak opět postupuji místnost po místnosti. Někde mě překvapí, jak tak malé kočičky mohly vyprodukovat takovou nálož, jinde si zase připadám jako o Vánocích, když z útvarů v kočkolitu hádám, co mi ztvrdlé skulptury připomínají. Zatímco já se bavím s lopatičkou, paní Vaňková začala s úklidem. Sbírá deky, otírá všechny vyvýšené plochy a zametá podlahy. Ve chvíli, kdy dojedu do konce, vracím se na začátek a stírám zametené podlahy mopem. Kočičky sledují naše počínání poměrně s nezájmem a tak se nekoná prohánění mopu, které bych očekával. Když máme všude vytřeno, popadneme použité deky a míříme do místní prádelny. Je to místnost plná dek a praček, z nichž některé jsou větší než já. Jednu takovou naplníme sebraným textilem a zapneme. Z hromady čistých dek sahající až ke stropu nabereme dostatečný počet nových a jdeme zpět. Dekami vysteleme již uschlou podlahu v kočičích pokojích a ranní úklid máme hotový. Ještěže tak, za chvíli otvíráme a je velmi pravděpodobné, že si nějací zájemci přijdou prohlédnout a možná i odnést nějakého mazlíčka. A sami asi tušíte, jakou by dokázal rozpoutat bouři na sociálních sítích byť jen jeden neuklizený záchod. Zase bychom přes všechnu práci byli blíže té pekelné díře.

Číslo C15/2020 jde domů

Jak jsme předpokládali, netrvalo ani čtvrt hodiny a máme tu prvního zájemce. Starší paní jde, jak se říká, najisto. Kočičku si vybrala předem na stránkách útulku a dle přepravky v její ruce dnes nehodlá odejít s prázdnou. I tak se ale nechá paní Vaňkovou provést kolem a vyzvídá, co ostatní mazlíčci. Má to jako takovou exkurzi s výkladem na závěr, po které stejně vyndá lísteček s opsaným evidenčním číslem žádaného jedince. Vyvolený má číslo C15/2020 a zrovna se nic netušící válí v druhé místnosti ode dveří. Jedná se o černého kocourka, který se do útulku dostal zhruba před třemi týdny. Přinesl ho pán, který ho nalezl lehce podvyživeného na svojí zahradě. Teď už je ale plný síly a užívá si první seznamovací hlazení se svojí novou majitelkou. Zatímco je mazlení v plném proudu, předává ošetřovatelka důležité informace, odpovídá na otázky a přitom hladí další kočičky v místnosti, aby jim to přeci nebylo líto. Ve chvíli, kdy jsou všechny otázky zodpovězeny, kocourek míří do přepravky a nová majitelka vyřídit nezbytné papírování. Je třeba předložit občanský průkaz, poskytnout telefonní kontakt a zaplatit částku kolem 300 korun. Výše poplatku je závislá na množství vakcinací a zákroků, které mazlíček během pobytu podstoupil. Z mého pohledu je částka za množství poskytnuté péče opravdu symbolická.

C15 míří vstříc lepším zítřkům a co náš dvoučlenný team? Na nás čeká skládání nových přepravek. Čas od času je potřeba doplnit jejich počet a po koupi přicházejí rozložené na dvě části. Z toho, co vypadalo zpočátku jako brnkačka, se vyklubala asi nejhorší práce z celého dne. Při skládání je třeba do sebe zatlačit zhruba desítku plastových cvočků, kterým se ale náramně nechce. Bolest otlačených palců a namožených zápěstí smíchaná s frustrací z toho, že to tam prostě nechce zapadnout, je opravdu výbušná směs. Cholerikům nedoporučuji. My jsme ale vyrovnaní ošetřovatelé a tak je zhruba za půl hodiny bez většího výstřiku emocí hotovo. Teď ještě vyndat z pračky deky, které jsme dali ráno prát a rychle do kanceláře vedoucího útulku, má pro nás nějaký úkol.

Z ošetřovatele rolbařem

Celý útulek se skládá z mnoha částí. Jsou tu oddělení pro kočičky k výdeji, karanténa pro nemocné jedince, další část pro koťátka a spousta dalších nyní prázdných místností, které čekají na jarní nápor. V období vrcholící „sezony“ v útulku mňouká i více jak 300 kočiček. Teď jsou ale, jak jsem uvedl, prázdné a my dostali za úkol provést zimní údržbu. Ta spočívá v celkové desinfekci stěn a podlahy. Dostávám tedy k dispozici stroj vypadající jako zmenšenina rolby, kterou upravují led na zimním stadionu. Zespodu má mašinka husté kartáče a sama si dávkuje čistící přípravek. Na mě bude jen, abych kroužil v každé místnosti alespoň půl hodiny. Dříve se desinfekce prováděla speciální dýmovnicí. Tu stačilo „odpálit“ v odizolovaných prostorech a bylo hotovo. Bohužel jejich výrobce ztratil v České republice potřebnou atestaci a tak se nyní „rolbuje“. Chytám se tedy madel a kroužím a kroužím a kroužím. Je sice trochu složité dostat se do rohů, ale práce to není těžká, stroj má vlastní poháněcí jednotku, takže vy jen řídíte. Mezitím co drandím, v sousední místnosti paní Vaňková desinfikuje stěny. Její nástroj vypadá jako klasický vysavač, jen nesaje, ale vypouští pod tlakem proud horké páry. Opakované pokusné stěry prokázaly prakticky 100% účinnost této metody při odstraňování všech druhů bakterií a mikroorganismů. Po zhruba půl hodince máme oba hotovo a tak se prohazujeme. Kolegyně jde „vypařit“ stěny do mojí místnosti a já zrolbovat podlahu do té její. Tímto způsobem bude třeba uklidit během zimy celý útulek. My prozatím stihli jen malou část, ale zima je dlouhá a hlavně je čas na oběd.

Oběd, káva, povídání

V kuchyňce se potkáváme s dalšími zaměstnanci útulku. Kromě ošetřovatelek, které dnes mají na starost jiné úseky než my, baští u velkého stolu svůj oběd také místní sestřička a kolem mikrovlnky se mihne i zdejší veterinář. Ideální místo a čas na tahání rozumů a tak nechám svojí dnešní parťačku sníst alespoň půlku oběda a pak se ptám:

Co vás přivedlo k práci ošetřovatele v měcholupském útulku?

„Přivedla mě sem kamarádka, která zde pracuje už 8 let. Já jsem musela změnit zaměstnání. Předtím jsem dělala 17 let v dětském centru Paprsek pro děti s kombinovaným postižením a už toho na mě bylo moc. Tady to ze začátku bylo také náročnější, musela jsem se naučit, jak ke kočičkám přistupovat a jak na ně. Než jsem to od ostatních pochytila, tak mě pokousaly, že mi natekla ruka a měla jsem otravu krve. Dnes už ale vím a nemám problém.“

Co vás na té práci nejvíc baví a naopak nebaví?

„Nejvíc mě baví práce přímo s kočkami, já jsem takový ošetřovatelský typ. To, co mě nebaví, jsou některé telefonáty. Volají sem nepříjemní lidé, kteří si nenechají vysvětlit, že kočičky venku prostě chodí. Donutí nás dojet nic netušící kočičku odchytit a pak zase volá vyděšený majitel, že se mu ztratil mazlíček. To raději uklidím celý areál a postarám se o všechny chlupáče než tohle řešit.“

A jaké jsou podle vás nejlepší a nejhorší aspekty práce ošetřovatele?

„Největší radost mám ve chvíli, kdy se nám podaří zachránit nějakou kočičku, nebo koťátko a to pak jde úspěšně na výdej. Říkáme lidem, aby nám po nějakém čase poslali fotku, jak se mazlíčkovi daří a když přijde, je to čistá radost. No a nejhorší je pravý opak. Pipláte marodného nebo zraněného kocourka a on to „nezvládne“. Už třikrát jsem tady plakala. Člověk by se měl obrnit, ale to já neumím.“

❞ Říkáme lidem, aby nám po nějakém čase poslali fotku, jak se mazlíčkovi daří a když přijde, je to čistá radost. No a nejhorší je pravý opak...

Nechávám paní Vaňkovou v klidu dojíst oběd a obracím se na slečnu, která sedí napravo ode mne a zrovna se chytá pustit do zajímavě vypadající červené omáčky. Jedná se o místní sestřičku. Není to tedy přímo ošetřovatelka, ale práce všech je zde tak provázaná, že k dokreslení bude super i pár vět z jejího pohledu. Chvíli se s úsměvem brání, ale pak spustí:

„O útulku jsem věděla už dříve a pak, když jsem během studia střední veterinární školy hledala místo, kde bych si mohla splnit praxi, dostala jsem se do Tróji. Tam jsem se jim líbila a projevili zájem mě zaměstnat. No, a když jsem se pak hlásila na vysokou školu, nechala jsem se souběžně přijmout jako veterinární sestra sem do Měcholup. Ze začátku jsem z toho byla trochu špatná, protože jsem tíhla víc k pejskům, ale už jsem si ke kočičkám našla cestu. Teď už by pro mě bylo asi zase těžké se přeorientovat zpět na hafany.“

 Co vás na té práci nejvíc baví a naopak nebaví?

„Mám nejraději ty příběhy se šťastným koncem. Dostane se sem zraněné zvířátko, my mu pomůžeme a pak najdeme nový domov. To tady budou mít všichni podobné. Nebo je taky hrozně fajn, když například přijde starší člověk a chce mermomocí koťátko. My se mu snažíme vysvětlit, že to kotě pro něj není nejlepší varianta. Dost často si neuvědomují, že ta koťata mají také nějakou pubertu, jsou aktivní a potřebují pozornost. No, a když si to nechají rozumně vysvětlit a vezmou si nějaké vhodnější zvířátko, z toho má člověk fakt radost.“ 

Co byste vzkázala těm, kteří by chtěli do budoucna pracovat v našem útulku?

„Aby se nenechali odradit neúspěchy, které přijdou. Všechna zvířátka zachránit nejde, ale jsou tu další, kterým pomůžete.“

Po obědě nás čeká další uklízení, jsme nastartovaní na telefonu, kdyby si přišel někdo vyzvednout dalšího mazla, a před odchodem domů jsme ještě stačili roznést večeře. Směna tedy končí a co vlastně den v kůži ošetřovatele prozradil? V první řadě, že se nejedná o žádnou procházku růžovým kočičím sadem. Práce je dostatek, a když připočítáte psychickou zátěž v podobě neurvalých lidí a některých nešťastných úmrtí, jeví se práce ošetřovatele jako nedoceněná. V řadě druhé článek, doufám, ukázal měcholupský útulek jako místo, kde pracují lidé s opravdovým vztahem ke zvířatům, kde se dostává kočičkám nejlepší možná péče, a i když by tomu asi někteří křiklouni na sociálních sítích nechtěli věřit, všem zvířátkům pomoct nejde. Ošetřovatel v takových případech může udělat jediné, uronit pár slz, poučit se a vrhnou síly do další práce, které je stále dost a dost.

Zobrazení: 2109