Den po boku odchytové služby

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 1. duben 2020 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Odchytová služba Městské policie Praha. Co si pod tímto názvem představíte? Větrem ošlehané muže a ženy s klobouky zdobenými tygřími tesáky, kteří se po městě prohánějí v otevřených džípech? Divochy, kteří zvířata odchytávají holýma rukama, protože použít byť jen krátké lano by bylo proti nepsaným zákonům přírody?  Jednotku mazáků, kteří si večer nad sklenkou whisky porovnávají jizvy od drápů a zubů nasbírané během své letité služby?  Asi tušíte, že pravda bude malinko prozaičtější. I tak se se mnou, prostřednictvím dne stráveného po boku pracovníků odchytové služby, vydejte na průzkum světa „lovců“ zatoulaných mazlíčků a možná budete překvapeni, co všechno to obnáší a jak blízko někdy k těm výše zmíněným lovcům jste.

Před půl sedmou ranní zvoním u vchodu do měcholupského útulku. Dnes už mě ale poloprázdné silnice, ztemnělé domy ani opuštěně vyhlížející útulek nezmate. Po předchozích zkušenostech, kdy jsem tu strávil den jako ošetřovatel, moc dobře vím, že uvnitř už to náležitě žije. Kočičky dostávají snídani, uklízí se, aktualizují údaje na webu a provádějí další rutinní úkony, bez kterých by nemohl začít úspěšný den. Trochu jsem se spletl, když jsem si myslel, že se mě dnes tenhle cvrkot jako „odchytáře“ netýká. Sice je pro dnešek můj hlavní úkol čekat na vysílačce a vyrážet vstříc odchytovému dobrodružství, ale je-li potřeba, pomáhají pracovníci odchytu ošetřovatelkám s namáhavější prací. Ve skladu tak dostávám pořádný pytel kočkolitu a nesu ho do přípravny poblíž ubytovaných kočiček. Ještě jeden pytel a snad hotovo. Trochu mě straší narážky ohledně pomoci při úklidu šikmých chodeb, ve kterých není sranda udržet techniku tak, abyste si nezahráli curling s vlastním tělem. Díky bohu si mě k sobě volá můj dnešní parťák. Tím není nikdo menší, než vedoucí místního útulku pan Bogdan. Mám štěstí, asi není erudovanějšího člověka. V útulcích městské policie pracuje prakticky od jejich vzniku, zažil snad všechny krize, změny a rozšíření.  Za pochodu pomáhal vymýšlet postupy, vybavení a hlavně, hlavně byl u odchytu více zvířat než většina všech ostatních zaměstnanců dohromady. Tak jdeme na to.

Zatímco jsem statečně bojoval s rozzuřeným pytlem kočkolitu, p. Bogdan převzal odchytové auto od noční směny. Tuhle část není radno podceňovat. V útrobách speciálně upraveného vozu se nachází například vystřelovací síť dovezená z USA, uspávací puška a mnoho dalšího vybavení v souhrnné hodnotě atakující půl milionu korun. Je Vám tedy asi jasné, že je dobré mít v tom dokonalý pořádek. Předává se i pro odchyt vyčleněná místnost a její vybavení. Do té si spolu sedáme a budeme čekat na pokyn k výjezdu. Pro mě je to první příležitost položit pár otázek a dozvědět se víc. Co nás dnes čeká? „Nějakých 90 procent případů, ke kterým vyjíždíme, jsou psi a kočky, zbytek jsou ostatní zvířata jako hadi, papoušci, ovce a podobně. Takže s největší pravděpodobností nás dnes čeká kočka nebo pes.“ To mě trochu mrzí, ale zase jsem nemohl čekat, že budeme po Praze nahánět stádo hrochů. Ale pořádně nažhavená doga by byla taky celkem akce. Proto začínám vyzvídat, jak se na místě chovat, jestli mám s něčím pomáhat nebo jen sedět v autě a třást se strachy. Zhruba po páté položené otázce p. Bogdan pochopil, kam dotazy směřuji, usmál se a spustil: „V případě, kdy je na místě pes, kterého se všichni bojí, strážnici nelezou z auta, lidi jsou zavřený v barákách a čeká se jen na nás, je to jeden z 300 nebo 400 výjezdů a i v těchto případech je použití tyče nebo sítě minimální. Speciálně ta odchytová tyč je dobrá, když je pes někde přivázaný nebo v uzavřeném prostoru. Ve většině případů, když přijedu na místo, tak pes zjistí, že se ho nebojím, v tu chvíli je jeho psychika úplně někde jinde a začne přede mnou utíkat. Já už to za ty roky poznám. Kouknu a vidím, že to je jen bubla, který jenom straší a nevypálí. Asi jsem za těch 30 let magor, ale většinou si sednu na bobek nebo kleknu na kolena, začnu na něj mluvit jako na malé dítě, krmit ho piškotkama a většinou ho pak v klidu připnu a odvedu do auta. Jak se sníží ten oční kontakt, pes se přestane bát, přestane vyhrožovat a je váš. Čím méně se použije násilí, tím lepší i po tom. Když se s psem nějak pomlátím a pak ho zavřu do auta, tak on se tam bude bát a bude těžké ho dostat ven. Pak se při vyndávání z auta znovu pomlátíte a on se bude bát v kotci. Ta psychika funguje hodně, když to jde, tak to vyřeším po dobrém.“

❞ Když se s psem nějak pomlátím a pak ho zavřu do auta, tak on se tam bude bát a bude těžké ho dostat ven...

Moje akční představy dostaly další vážné trhliny. To jsem ani nemusel u babičky lovit z kamen saze na válečné maskování obličeje. No, nevadí, zvoní telefon a třeba se ještě něco dít bude. Po krátkém telefonátu šéf hlásí: „Nález kočky v ulici Na Spáleništi.“ Sedáme tedy do auta a vyrážíme směr Běchovice. Podle informací má kočičku ohlašovatelka doma. Vypadá to na další klasický příklad, kdy někdo ohlásí kočku jako ztracenou, my přijedeme, nebohé zvíře přebereme, odvezeme do útulku a za pár hodin volá vyděšený majitel, že se mu jeho mazlíček, který je zvyklý courat se po okolních zahradách, ztratil. Je to taková „blbá“ situace. Lidé to se zvířetem myslí dobře, my přijet musíme a majitel má pak akorát šok, ale nedá se nic dělat. Cestou se alespoň můžu zeptat, jak je to s odchytem koček. Tu asi piškotem neukecáte, že?  „Přesně tak, kočka nikdy nepřijde. To máte jako doma, přijdete 10x domů a 9x ani nevíte, že tu kočku máte. Když je na volno, aby k ní člověk přišel a chytil jí podběrákem, to není tak jednoduché, to se málokdy povede. Přímo na ulici se i málokdy odchytávají. Když už se kočka chytá na ulici, tak je většinou zraněná. Tím je nějakým způsobem hendikepovaná a tudíž se dá vzít. Tam pak vzniká problém, že hodně bojuje. Chce to hodně opatrnosti, použít odchytové rukavice nebo co používám já, mně se osvědčilo vzít tkaninu, přehodit ji přes zvíře a to zvíře jak nevidí, tak neví, kam má útočit. Je na každém, jaký způsob si zvolí.“ Při vzpomínce na to, jak mě poškrábala kočka mého kamaráda, bych asi zvolil metodu rukavice, tkanina, podběrák a uspávací šipka dohromady. To si ale raději nechám pro sebe. Přijíždíme na místo. Starší paní na nás už ze zahrady mává. Kočičku zavřela ve verandě, kam ji nalákala vůně kapsičky přichystané pro právoplatnou kočičí rezidentku. Můj zkušený parťák se nejdříve pokusil z oznamovatelky dostat, zda si opravdu nevzpomene, jestli není kočička někoho z okolí. Bohužel bez úspěchu a tak dostávám do ruky přepravku a jdeme dovnitř. Kočičí dámu moc nezajímáme a díky použití tzv. Bogdanova chvatu (chvat pojmenován po zaměstnanci odchytu dle jména vynálezce) nesu plnou přepravku k autu dřív, než jsem si vůbec uvědomil, co se vlastně stalo. Ještě sepsat náležitý protokol a vracíme se na základnu. Tam kočičku předáme a jdeme si uvařit kávu. Ideální příležitost dozvědět se nějaké veselé a kuriózní případy, kterých musel být p. Bogdan za ty roky svědkem.  Nenechá se moc pobízet a tak si ani nestačím psát a dost se u toho bavím. No, řekněte sami: „Tenkrát přišel pán do útulku v Troji, zvonil tam u tý brány, já k ní přišel a on povídá: „ Já nejsem blázen.“ „No, já vám věřím,“ odpověděl jsem. Já fakt nejsem blázen, zopakoval. Já mu též zopakoval, že mu věřím. Já opravdu nejsem blázen, ale u mě zvonil medvěd. Pán měl chatku kousek po vodě, vylezl na zápraží a o zvonek opřený medvěd. My jsme tam vyrazili a našli tehdejšího majitele Discolandu Jonáka, jak s dalšíma poskokama venčí medvědy. Měl dva, Báru a Míšu. Báru se povedlo brzo umístit v zoo, ale Míšu zavřeli do toho Discolandu ještě na měsíc. Tak jsem ho tam na svoje náklady chodil krmit. Pak se povedlo oba umístit na zimoviště. Další dobrá akce byl krokodýl. Utekl nějakému kolotočáři a ráno telefon. Nejdřív si z toho všichni dělali srandičky, ale on tam opravdu byl. Ve Kbelích byla taková zeď, kam chodila nějaká paní krmit kočičky. Dávala tam mističky, byl červenec, ono to krásně smrdělo a to ho přilákalo. Krokodýl tam byl rozvalenej, a hysterická paní křičela, ať ho zabijeme a vyndáme ty její kočičky, co sežral, ale co s tím, že jo. Tak jsme vzali odchytovou tyč, jeden odlákal jeho pozornost a já mu to natáhl na tlamu. Oni mají sílu při kousání, ale ne roztahování, tak netrvalo dlouho a byl náš. No, a pak jsme tam celej den stáli a střídala se u nás snad všechna média. Byl z toho celkem humbuk.“ Do třetice mi p. Bogdan přidal ještě historku s šimpanzem. „Přijeli jsme na hlášení do panelového domu. No, a tam šimpanz ve výtahové šachtě. Lítal si tam jak v lanovém parku. Chvíli jsme nevěděli, co s ním, pak jsem na něj začal mluvit, on normálně přišel, dal jsem mu smyčku kolem krku a v klidu jsme šli do auta. Evidentně byl z cirkusu a byl na lidi zvyklej.“

Klidně bych tohle vyprávění dokázal poslouchat až do večera, ale zazvonil telefon a nás čeká druhý výjezd. A tentokrát nejde o žádnou kočičku, budou se dělit chlapci od chlapů. Nedaleko od nás je ke stromu přivázaný velký a dost nervózní pes. Přiznám se, že když sedáme do auta, tak jsem hodně zvědavý, co se bude dít. Každý by asi chtěl vidět vystřelovací síť nebo uspávací pušku v akci. Na druhou stranu bych zase nerad viděl v akci doktora, jak mi sešívá natrhlou … . Ptám se tedy ledově klidného parťáka na nejhorší zranění, jaké tady zažil. „Za dobu co jsem tady, se díky bohu nic vážného nestalo. Občas pár stehů, ale nic strašného. Musíš dobře vyhodnotit situaci. Mně se taky před pár lety stalo, že jsem situaci podcenil. Šel jsem k přivázanému rotvajlerovi a nevšiml si, že je na dlouhém vodítku. Vyběhl na mě a napálil mně přímo do hrudníku, ještě že měl náhubek. Večer jsem pak počítal, podle modřiny, kolik měl ten náhubek mřížek.“ Vlastně ani nevím, jestli mě tahle odpověď uklidnila, ale už není čas na přemýšlení, jsme na místě. Na místě, kde se Praha začíná objímat s přírodou, kde benzinové pumpy a tovární haly sousedí s poli a remízky. Ideální místo na venčení pejska. A právě jeden ze zdejších pejskařů nás přivolal. Po telefonu nás dovedl na místo trochu schované mezi nevzrostlými stromky, kde se opravdu nacházel zhruba 60 kilový „drobeček“ přivázaný ke stromu. Oznamovatel vysvětlil, že šel tudy ráno venčit a pes už tu byl. Bylo sice divné, že nikdo není poblíž, ale moc to neřešil. Divné mu to začalo připadat, až když ho jeho mazlíček vytáhl na odpolední procházku a chlupáč tu stále bez dozoru čekal. Pána jsme ujistili, že udělal dobře a jdeme na to. Hafan je evidentně dost nervózní a jak se přiblížíme, začne cenit zuby. Aniž bych se ptal, vyslechnu si od vedoucího následný postup: „Nejdřív to zkusíme po dobrém, a když to nezabere, tak zavoláme veterináři, aby nám namíchal dávku do uspávací pistole.“ Zatímco já hrdinně hlídám vůz, pan Bogdan vzal do ruky odchytovou tyč a vyrazil směrem k hafanovi. Jak se k němu dostal na vzdálenost zhruba jednoho metru, kleknul si na kolena a začal na psa mluvit. Netrvalo dlouho a pes upustil od štěkání a po chvíli vypustil i vrčení. Hezky pomalu a v klidu přetáhnout smyčku přes hlavu, odvázat od stromu a už si to štrádují do klece v našem odchytovém autě. Chvíli mi to připadá, jako by to měli ti dva už dávno nacvičené. I já jsem svůj úkol splnil. Po dobu šéfova zásahu nám nikdo vůz neukradl, takže hodnotím týmovou spolupráci za jedna s hvězdičkou. Jen co jsme náš chlupatý náklad předali v trojském útulku, vysílačka ohlásí zraněnou labuť na mostě Legií. Tam my ale nepojedeme. K volně žijícím živočichům nyní vyjíždějí zaměstnanci Lesů České republiky, i když kolega pamatuje časy, kdy měla městská policie v kompetenci i je.

Do konce mojí směny se už žádný výjezd nekoná. Mám trochu smůlu. Jindy jsou dny rozhodně akčnější. Statistiky, které se vedou od roku 2000, ukazují, že počet výjezdů za kalendářní rok se pohybuje mezi třemi až šesti tisíci. Když se to zprůměruje, tak je vidět, že dnešek opravdu patřil k těm klidnějším. A co tedy srovnání pracovníků odchytu s romantickou představou lovců, kterou jsem nastínil na začátku? Určitě se tu nestřílí deště uspávacích šipek z vojenského vrtulníku. Na druhou stranu pracovník odchytu musí umět řídit dodávku, ovládat drahé, technicky náročné vybavení a hlavně musí umět pracovat se zvířaty a vlastní hlavou. Projeďte si znovu text: Psychika zvířete. Poznám, kdy se bojí. Kleknu si k rozzuřenému zvířeti na kolena. Nesmí ze mě cítit, že se ho bojím. Bogdanův chvat na kočky. Sem tam pár stehů. Trocha toho lovce ve Vás být prostě musí, jinak to z Vás zvířata i šéf Bogdan vycítí a stejně jako v přírodě i u odchytové služby městské policie nemá slabý kus místo.

Zobrazení: 2592