Fotbal jiným pohledem

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 1. duben 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Fotbal a život kolem něj mají v našich krajinách poněkud rozporuplnou pověst. Do jaké míry se během let změnily některé negativní jevy kolem fotbalu, jako například korupční kauzy, domluvené výsledky, nesportovní chování, si netroufám soudit. Ale o jednom jsem přesvědčený: násilí, rvačky, bitky na stadionu nebo kolem něj zažijete jen velmi sporadicky. Spíše vůbec. Slovy filmového klasika: „Maximálně jednou, nejvýše dvakrát za deset let.“ Nejste-li členem nějaké skupiny hooligans, ultras či rowdies, nic vážného vám nehrozí. Aby nedošlo k omylu, nechci mluvit za severní Moravu... Ojediněle si protivníci domluví vzájemnou bitku někde mimo civilizaci... Ty však mají svá pravidla a neohrožují třetí osoby. Navíc taková střetnutí nejsou zdaleka tak častá jako třeba ještě před deseti dvaceti lety. Osobně bych si rád myslel, že lidé jsou k sobě vstřícnější a ohleduplnější. Ale možná je to – snad jen částečně – proto, že každé rizikovější utkání provází nasazení enormního počtu bezpečnostních a pořádkových sil.

Když jsme nedávno v rámci našeho nepravidelného seriálu „Život na obvodě“ zavítali na desátý pražský obvod, dostalo se nám zajímavého pozvání: „Přijďte, až bude velký fotbal.“ Fajn, jeden takový velký fotbal je za dveřmi. Jaký jiný fotbal by měl být tím největším, když ne 295. derby Slavia - Sparta? Nejsledovanější, nejnavštěvovanější, nejdiskutovanější, nejvypjatější, nejvyhecovanější. Nejrizikovější. A je úplně jedno, že ve většině případů se na předváděný fotbal nedá dívat a nezúčastněný divák by ho, co do kvality, mohl pokládat za zápas pralesní ligy v podání například Slavoje Čerčany.

Poprvé v životě tenhle zápas uvidím v roli nezúčastněného pozorovatele. Ve štábu, který bude mít dohled nad vším, co se týká bezpečnosti na stadionu a v jeho okolí. 

Je neděle 8. března, 14 hodin, tři hodiny do začátku zápasu. Na místě jsou jak policisté, tak naši strážníci. Mým dnešním průvodcem celou akcí je ředitel Obvodního ředitelství MP Praha 10, Ing. Michal Ridl.

Tradiční místo instruktáže policistů a některých členů štábu je za jižní tribunou, mezi stadionem a železniční tratí. Na místě potkávám několik skupin – policisty v civilu, v čerňákách, v reflexních bundách i ty z dopravky... Překvapivě málo těžkooděnců. Z nedalekého přepravníku zvědavě vykukuje několik koní. Na rozdíl od kolegů vypadají koně vesele a natěšeně.

   „Jednotka KáPéJé už prohledala stadion, žádný problém, všechno bylo v pořádku.“ – „Z kriminálky jdou nějaké zprávy, že by mohlo dojít k nějaké bitce, ale neví se kdy a kde...“ – „Hlídka Depo 74, praporčík... a nadpraporčík....“ – „Zde!“ – „Zde!“ – „Vy máte úsek na rohu ulic... Ještě jednou, jste hlídka Depo 74.“ – „Semafor 23...“ Další policisté se dozvídají, kde mají být, co mají dělat. – „Je nás tady dohromady kolem tří stovek, měli bychom to zvládnout.“

Tradiční místo instruktáže strážníků je na druhé straně stadionu, ve Vladivostocké ulici u garáží. Za mnoho let už je všechno vychytané. Klasika, na vysílačkách Prostor 1, volačky Jasmín a Prostor. Tradicí je prý i to, že když je ředitel ve štábu, přebírá rozhodovací pravomoci kolem stadionu jeho zástupce, Mgr. Roman Turoň.

Když několik minut po čtrnácté hodině procházíme s ředitelem Ridlem a dvěma policejními důstojníky kolem stadionu, vypadá to jak rojení vos. Nebo jako louka rozkvetlá pampeliškami. Prostě je všude žluto. Jen diváků zatím pomálu. Je 14:20, jarní sluníčko svítí, ale nehřeje.

Vcházíme do objektu stadionu vchodem pro VIP. Nedaleko od hlavního vchodu postávají naši kolegové, ale u vstupu je už ochranka v oblecích. A když se o kousek dál rozhlédnu, obleky převažují, žádné džíny a trička či obyčejné košile. Cítím se dost nesvůj, VIPem (či VIPkou?) jsem ještě nikdy v životě nebyl. Snažím se tvářit, že nějaké nápisy „Jen pro VIP“  mě nemůžou rozházet, že tohle prožívám každý druhý víkend, někdy i častěji. Přesto mám neodbytný pocit, že my čtyři sem v reflexních uniformách a kanadách na nohou nepatříme, že porušujeme předepsaný dress code. Ale nevypadá to, že bychom někoho vyvedli z míry. Ochranka v obleku na každém patře zachovává dekorum: „Dobrý den, pánové. Ať je to dnes v klidu, přejeme příjemný den.“ Zjevně jsou na přítomnost uniforem zvyklí. Napadá mě, že jakákoliv uniforma je také jednou ze vstupenek do těchto vyhrazených prostor.

Cestou do prostoru někde pod střechou jsme potkali několik hráčů Slavie i členů realizačního týmu. Jejich zjevně výborná nálada a rozesmáté tváře napovídají, že si jsou dnešním výsledkem jistí.  V prvním patře mi to nedá a zlehka, potajmu, jako pravá venkovská drbna, nakouknu do opravdových prostor VIP, abych mohl zvědavé rodině doma vyprávět, jak jsem se měl ve světě a co jsem tam viděl. Rozlehlý prostor, stoly ke stání s bílými ubrusy, napříč přehozené červenými. Žádné vysedávání, ale raut, všechno vestoje. Všude pikolíci v jednotných oblecích. Na tácech zahlédnu skleničky s vínem. Po švédských stolech se raději moc nepídím, abych nevypadal hladově a až moc zvědavě. Tady existují dvě barvy: bílá a červená, ať už na stolech, stěnách či doplňcích. Pánové většinou v tmavém obleku, dámy pak šaty ke kolenům.

  Jsem ve „štábu“. Neuměl jsem si ho představit, teď jsem v něm. Jsme pod střechou stadionu. Velká místnost, směrem ke hřišti prosklená stěna. Všude monitory, ty největší snad s úhlopříčkou 180 centimetrů. Tady se nikdo nepředstavuje, všichni se znají. V mém případě jen zaregistrovali další uniformu. Zhruba polovinu osazenstva tvoří snad ti nejvyšší pražští policejní šéfové, každý čas od času přes vysílačku zkontroluje svoji podřízenou složku. Druhá polovina jsou zaměstnanci klubu, s Ing. Ridlem jsme tak trochu výjimky. Celkem kolem dvaceti lidí.

Na monitorech běží většinou záběry z městského kamerového systému. Pod palcem a pod kontrolou je má chlapík, který má teď v systému nastavenou nejvyšší prioritu. Na displeji se mu až v neskutečném rozlišení zobrazují osoby nebo skupiny v okolí stadionu, které vypadají z nějakého důvodu podezřele. Ale jen vypadají – při bližším pohledu se v podstatě nic neděje. To, co na dálku vypadá jako rvačka, se při zoomu ukáže jako nevinné kamarádské pošťuchování. To, co na první pohled vypadá jako předávání drog, se ukáže nabídkou cigarety. Jiní velitelé sledují záběry z náměstí Míru, ať už z MKS nebo speciálních vozů. Tady se srocují fandové Sparty a chystají se na pochod do Vršovic.

Tribuny stadionu zatím zejí prázdnotou, stadion se bude otevírat až za několik minut. Místa u prosklené stěny směrem na hrací plochu zabírají policejní ředitelé a šéf bezpečnosti klubu.

Ridl přes vysílačku kontroluje, zda je u našich kolegů všechno v pořádku a zároveň kontroluje situaci na monitorech. Na nich je jasně vidět, kde se jaká hlídka nachází. Mezi přibývajícími návštěvníky se reflexní bundy prostě neztratí. Žluté tečky v červenobílém moři, sem tam nějaká neutrální barva.

Konečně je trochu času Ridla vyzpovídat, jak takové bezpečnostní opatření vypadá z jeho pohledu. „Jasně, derby se Spartou je největší. Zažívám ho už podesáté. Nastoupil jsem v březnu 2009 a derby se konalo brzy potom, byl to křest ohněm. Ale co se opatření týká, tak nezapomínejte na Bohemku a koncerty v Edenu. A také je tady hokejová Slavia. Sice jen druholigový hokej, ale když přijede tisícovka diváků z Budějic, je to pěkný hukot.“

❞ Jasně, derby se Spartou je největší. Zažívám ho už podesáté. Nastoupil jsem v březnu 2009 a derby se konalo brzy potom, byl to křest ohněm. Ale co se opatření týká, tak nezapomínejte na Bohemku a koncerty v Edenu...

Co se za těch deset let změnilo? „Provázanost a součinnost všech zúčastněných složek. Třeba ještě relativně nedávno na předzápasové porady moc nechodila kriminálka a nesdělovala nám poznatky svého speciálního týmu. To je minulostí. A také oba kluby mají větší zájem na spolupráci jak s policií, tak s námi.“ Znamená to, že při podobných akcích jste podřízený veliteli zásahu? „Ne, tady se o nějaké podřízenosti vůbec nedá mluvit. Během doby už si všechny zúčastněné složky nastavily nějaká pravidla. Už všichni víme, co ten druhý zabezpečuje, jaké jsou naše kompetence a jaká je naše práce. Maximálně je nějaká změna, pokud nám kriminálka předá nějaký specifický poznatek. My víme, kde máme být a co máme dělat, policisté vědí, kde mají být a co mají dělat... Spíše než o podřízenosti a velení bych mluvil o spolupráci a součinnosti.“ A Ridl dodává: „Občas se na nás obrátí velitel od toho kterého policejního útvaru, že mu někde vypadla hlídka a potřebuje pomoct.  Fajn, proč nevyhovět, jsme na jedné lodi.“

Kolik tady vůbec dneska máme kolegů? „Dneska šestatřicet. Ale záleží na rizikovosti zápasu. Je jasné, že třeba zápasy Slavie se Spartou, Baníkem, Plzní, Bohemkou jsou něco jiného než třeba zápas s Opavou. Pří vší úctě k opavským patriotům, je třeba uznat, že tenhle zápas tady asi moc rizikový nebude.“ Ridl mi dále vysvětluje: „I policie tady má dneska třista lidí, šest koní a helikoptéru, zatímco jindy dáváme patnáct lidí a je nás dohromady pár desítek.“

❞ I policie tady má dneska třista lidí, šest koní a helikoptéru, zatímco jindy dáváme patnáct lidí a je nás dohromady pár desítek...

Tady musí mít strážníci přesčasů... Soboty, neděle, svátky... To musí být výplata! „Moc si to nemalujte. Nějaké přesčasy jsou, ale zdaleka ne tolik, jak se na první pohled zdá. Strážník na noční směnu přijde už na 17. hodinu, popřípadě denní směna je zase o něco prodloužená. Přesčasy se snažíme minimalizovat. A ty méně rizikové fotbaly, kterých je většina, jsou bez přesčasů úplně.“ Aha, a co třeba přesčasy na hokeji? „Těžko, tam dáváme jen šest strážníků, nepochodíte.“ Dozvídám se i další věci: „Mimochodem, i před tímhle druholigovým hokejem se potkáváme s kolegy z policie a na případný zásah jsou mimo stadion připraveni i těžkooděnci.“ Druholigový hokej... Hm hm hm... Ridl moje pochyby zaregistruje: „Ale to je akce dohodnutá s policií, nasazení těžkooděnců je její rozhodnutí. To samé při koncertech. Tam se za nás účastní navíc i tým Taxi. Je zajímavé sledovat, jak naši kolegové z Taxi týmu přijedou a třetina připravených taxikářů v tu chvíli odjíždí, jak už je znají.“

Stadion se pomalu začíná zaplňovat, řediteli poděkuji za rozhovor a vyrážím ven. Mířím ke tradičnímu místu instruktáže, kde vidím „naše“ auta. Kromě aut z desátého obvodu tady parkuje i dodávka od psovodů. Narážím na Mgr. Turoně, má na starosti venkovní opatření: „Na naší frontě klid. My jsme tady hlavně z důvodu prevence. Je dohoda s policií, že jakmile by se něco dělo, je to věc těžkooděnců. Nejdeme do toho ani my, ani žádná policejní hlídka, ale támhleti těžkooděnci.“ Když se ohlédnu, stojí tam dlouhá černá řada. Turoň pokračuje: „Stojíme u autobusových zastávek, aby tam nezastavovala auta a neblokovala provoz autobusů MHD. A taky naše hlídky stojí na křižovatkách Vladivostocké a těch bočních ulic. Tam jsou vnitrobloky, kam by auta najela a komplet to zazdila. Tam by se stálo na trávě, na vyhrazenkách, na invalidech, ve druhých a třetích řadách, blokoval by se případný příjezd hasičů nebo sanitek. Aut hodně, míst málo. Přitom v Tescu je parkovacích míst spousta.“

Pochod sparťanských fandů z náměstí Míru se dal do pohybu, přes vysílačky se sleduje jeho poloha.

Na místě je i hlídka z našeho Útvaru psovodů. Kolegy Franty se ptám, zda při podobných akcích zažil nějaké krušné chvíle: „Člověče, jednou skoro ano. Bylo to na Letné, hrála Bohemka. Klokani, prý nejlepší fandové, chachacha. Nejdříve zničehonic začal jeden polívat pivem těžkooděnce. My tam pak stáli na křižovatce a najednou se celý ten dav asi šedesáti lidí s řevem rozběhl proti mně a kolegovi. Psi zareagovali, i když měli košíky. A ten dav se na nějaký výkřik zastavil snad čtyři metry před námi. Hahaha, smích, hrozná legrace. Pak šli dál, zase někdo něco zařval a to samé, zase rozběhnutí proti nám, zase řev, zase pár metrů před námi zastavení. A takhle ještě asi třikrát.“ A pes měl pořád košík? Neměl jsi chuť mu ho sundat? „Hele, ani ne. Říkal jsem si, ať to zkusí dokončit. Pár metrů za námi totiž stáli další těžkooděnci.“

Každá naše i policejní hlídka má určený prostor, kde by se měla pohybovat. Prostory by se neměly překrývat. Ale občas se mi zdá, že se přece jen překrývají a ke slučování hlídek dochází... Má to však svůj důvod: členem jedné hlídky musí být zástupkyně něžnější a krásnější poloviny lidstva.

Z vysílačky jednoho kolegy zaslechnu, že průvod sparťanských fanoušků se blíží. Vím, že pochod doprovázejí těžkooděnci, ale od Ridla vím, že na trase pochodu jsou i naše hlídky. Jaké má kolega Tomáš zkušenosti z pochodu? „Při těch velkých pochodech si to policisté ohlídají. Ale dříve se občas stalo, že část pochodu vlítla do večerky a pan Nguyen pak jen smutně koukal, jak se mu část zboží ztrácí... Bez placení, aby nedošlo k omylu. Takže se majiteli v předstihu řeklo, aby si to už za chvíli zavřel, kdyby chtěl...“

Jaký názor na tohle bezpečnostní opatření má další kolega? „Podívej, všude kolem se mluví o nějakém bacilu. A tady nechají pohromadě dvacet tisíc lidí. Možná budu vypadat jako strašpytel, ale nechal bych je hrát bez diváků. A bez nás.“  Co jeho kolega v hlídce, jaké má zkušenosti? „Ochranka by neměla pustit na stadion nikoho, kdo přebral. Nedochází k tomu často, ale občas se stane. A my se pak otravujeme jak dlouho s člověkem, který je mimo realitu a blábolí nesmysly, to je něco. Častější je to u Bohemky, tam z kluka cítíš alkohol, z oblečení marihuanu a pořád se směje... A když se nemůžeš  Astry 150 dočkat, to bych ti fakt nepřál.“  

Když se člověk podívá z terasy obchodního domu nebo z lávky pro pěší, která od něj vede přes hlavní ulici ke stadionu, vidíme všechny žluté tečky v davu pěkně z nadhledu. „Však to byl taky důvod, proč nás sem začali dávat. Dříve to tu nebývalo obsazené a na sparťany dole se snesla sprška všeho možného. Takže na terasu už při fotbale nikdo nesmí a lávka je při blížícím se pochodu uzavřená.“ Nějaké negativní zkušenosti? „Tady ne. Ale kdysi jsem byl na Dukle jako dotace, Dukla - Baník. Když nám z půl metru řvali vyholení přesmetrákoví chachaři do obličeje to jejich „Banik, pi*o, Banik pi*o,“ moc dobře po těle nám nebylo nikomu. Doufáš, že zůstanou u toho řvaní. A taky hrozně prskali.“

Průvod červenomodrožlutých už se blíží. K lávce se od garáží přesunují i psovodi. Modrobílá páska s nápisem „vstup zakázán“ má mnohem větší účinnost, stojí-li před ní strážníci s německými ovčáky.

Vracím se do štábu. U VIP vstupu se opět trochu obávám, že bez doprovodu budu podroben důkladnější kontrole. Ale příjemný pán v obleku jen prohodí, že „Dlouho jsme se neviděli“ a můžu dál. Ve štábu už je pěkně rušno, ale bez jakýchkoliv emocí. I program na monitorech se trochu změnil. Někde běží záběry z helikoptéry, jinde přenosy z mobilních kamer, někde z kamer na stadionu (sakra dobré rozlišení!), jinde kamery MKS. Na jedné televizi je zapnuté vysílání kanálu o2 – i tady, přímo na stadionu je přenos asi o čtyřicet sekund zpožděný. Každý policejní šéf si hlídá ty svoje. Čas od času si přes vysílačku zkontroluje se svým zástupcem v terénu, že je všechno v pořádku nebo vydá pokyn ohledně pohybu hlídky. Všechna místa u prosklené stěny jsou obsazena policejními šéfy a bezpečnostním ředitelem Slavie.

Na trávník hluboko pod námi nastupují sparťanští fotbalisté, mohutně povzbuzováni červenobílými: „Smrt Spartě! Smrt Spartě!“ Druzí jim to za chvíli vracejí: „Jude Slávie, jude Slávie!“ Hladina emocí ve štábu se výrazněji nemění ani s výkopem zápasu. Spíš se mi zdá, že všem je úplně jedno, jak dnešní zápas skončí. Tenhle pocit mě neopouští během celého utkání. Pokud to někomu jedno nebylo, úspěšně to skrýval.

❞ Na trávník hluboko pod námi nastupují sparťanští fotbalisté, mohutně povzbuzováni červenobílými: „Smrt Spartě! Smrt Spartě!“ Druzí jim to za chvíli vracejí: „Jude Slávie, jude Slávie!...

Jediné větší vzrušení zažijou operátoři u monitorů se záběry vnitřních kamer, když oba tábory zapálí světlice. Díky neuvěřitelnému přiblížení se na obrazovce o úhlopříčce 180 centimetrů objeví jen několik obličejů. Kamera pak sleduje všechny aktéry pyroshow, kterak mizí pod roztaženými plachtami a operátor trpělivě čeká, kde se jednotliví účastníci objeví převlečení. Jeden policejní velitel mi k tomu říká: „Dříve jsme měli úspěšnost objasnění podobných přestupků mnohem větší, kolem sedmdesáti procent. Přes technické vymoženosti je to dnes mnohem méně, kolem třiceti procent. Dotyční už vědí, že je v podstatě neustále sledujeme a dokázali bychom je ztotožnit, takže se pořád v hledišti roztahují plachty, aby se pod nimi mohli převléci. Ale záběry jsou vždy vyhodnocovány několik dnů. To, že teď nevíme, kdo tu světlici držel, neznamená, že to nebudeme vědět za tři dny po vyhodnocení všech záběrů.“ Druhý policista ho doplňuje: „Snad se už brzy začne v parlamentu projednávat novela zákona o podpoře sportu. Ta dá klubům možnost shromažďovat a zpracovávat biometrické údaje.“ Co to bude znamenat v praxi? „Že kluby si budou moci instalovat třeba kamery na rozpoznávání obličejů. Problémoví fanoušci se vůbec na stadion nedostanou.“

 Vedle stojící policista se zeptá, kde přesně v městské policii pracuji: „Tak vyřiďte pozdrav vašemu řediteli. Jo, znám ho, asi tři roky nám při podobných opatřeních před pár lety velel jako nejvyšší.“ Tímto pozdrav vyřizuji (bohužel nemůžu posloužit ani funkcí, ani jménem).   

Mezi osazenstvo štábu přišel i nejvyšší pražský policejní ředitel. Protože světlice už dohořely a zápas svou úrovní rozhodně ze sedadel nikoho nezvedal, je nálada a čas na jiné problémy. Ředitel probírá s kolegy personální záležitosti ohledně vyslání několika policistů do programu Frontex či na turecko-řeckou hranici, současnou situaci na bulharských hranicích s Tureckem a podobně. Tématem hovorů je i případná epidemie koronaviru v Česku, nejen z policejního pohledu (zdůrazňuji, že zápas se odehrával 8. března). Když zápas končí, ředitel odchází se slovy, že ještě dvě tři taková derby v klidu a policisté budou moci zůstat doma. Když se za ním zavřou dveře, ozve se takřka unisono: „Přijde, zrovna když se nic neděje... Zákon schválnosti.“

I podle všech kamer z okolí je čtvrt hodiny po utkání všude klid. Naši kolegové zabezpečují bezpečný výjezd vozidel, přecházení mimo přechod přehlížejí jak strážníci, tak policisté. Několik těžkooděnců ještě hlídá před vchodem restaurace na Vršovické, kam se někteří slavisté přesunuli. Při šmejdění kamer to kdosi glosuje: „Tak tohle je teď ta nejbezpečnější hospoda v Evropě.“

Sparťanská část hlediště se uvolňuje asi dvacet minut po opuštění stadionu ostatními diváky. Kordon těžkooděnců doprovází fanoušky na Vršovickou ulici, kde se dav rozplyne. Jednotliví ředitelé dávají svým podřízeným volno. Jako první končí koňáci, následují dopravní policisté, odjíždějí těžkooděnci z krajského ředitelství i speciální pořádkové jednotky, kriminálka a policisté z pražského ředitelství „římská“ IV. Končí i naši kolegové. Ředitel Ridl mi na rozloučenou říká: „Chtěl jste nějakou akci a ono je to nakonec to nejklidnější derby za poslední roky.“

Když asi hodinu a půl po zápase odjíždím z Vršovic, je autobus poloprázdný.

PS: O tři dny později vláda ČR svým nařízením zakázala pořádání veškerých podobných akcí.

 Za spolupráci a vstřícnost děkuji vedení OŘ MP Praha 10 a všem zpovídaným.

Zobrazení: 1459