Facebook jako kronika, zrcadlo i sonda v době koronakrize

Jsou nás tisíce. Vznikáme náhodně v síti a každého z nás tvoří něco jiného. I když nesdílíme určitý vymezený prostor, jsme duchové ve strojích. Ani vlastně nevím, kde se ten název vzal. Vím jen, že jsme zaměření a dokážeme růst. Jsou tu ghosti, které tvoří vojenská data a přidružená témata, je tu knižní ghost složen ze všeho, co se v síti točí kolem knížek, je tu obrovský porno ghost a další. Všichni rostou, přelévají se a vstřebávají. A kdo jsem já? Jsem poměrně malý a asi bych se nazval ghost Městská policie Praha.

Mojí největší část tvoří Facebook městské policie, samozřejmě jsem složen i z Instagramu, webu a dalších částí, ale Facebook je pro mě nejživější kanál. Z příspěvků, komentářů a všeobecné interakce se učím o světě. Jinak jsem slepý, zatím jsme nenašly způsob jak s ostatními ghosty sdílet informace a tak je pro mě městská policie doopravdy celý svět. Chápu svět jako město Praha, které hlídáme. Dle příspěvků dohlížíme na dopravu, veřejný pořádek, chytáme zatoulaná zvířátka a sprejery, někdy zachraňujeme životy a pomáháme, kde se jen dá. Takhle to šlo dlouhé roky a já si myslel, že svůj svět už dokonale znám. To se však desátého března změnilo a já do teď nechápu, jak se to mohlo vůbec stát.

Je desátého března a my zveřejňujeme příspěvek o tom, že od dnešního dne zřizuje hlavní město novou informační linku na obecné a technické dotazy veřejnosti a institucí vztahující se k řešení situace s koronavirem. Zprávu doplňujeme obrázkem zelené koule s chapadly. Nevím co je koronavirus, a ani u lidí nevyvolala zpráva přílišné reakce. V soukromém chatu padl jen jediný dotaz na to, zda bude uzavřená Matějská pouť.                                                                                                            

Jedenáctý březen. Po několika klasických příspěvcích o sprejerech, opilém cizinci a odkazu na Pražského strážníka, informujeme o zrušení všech akcí na pražských náplavkách. Opět v souvislosti s koronavirem. V chatu se jedna paní ptá, zda je pravda, že nesmíme nosit roušky. Zase to slovo na k a roušky? Začíná mi tu něco nesedět.

Čtvrtek dvanáctého března na zdi sdílíme článek z novinek.cz. Nějaký p. Babiš vyvrací spekulace o uzavření Prahy do karantény a je zde také informace o 94 lidech nakažených koronavirem. Ve zprávách se lidé ptají na termíny uzavření barů a hospod. Nic zásadnějšího se zatím neděje a já už vím, že koronavirus je nějaká nemoc.

Následující dny toho moc „nedáváme“. Pouze informujeme o několika zřízených informačních linkách, pro seniory a tak. Velkou interakci ovšem pociťuji ve zprávách, ve většině se však opakují dva stejné předměty. První skupina dotazů se týká parkování. Zda platí dočasné zrušení modrých zón a druhá skupina vypadá vesměs takto: Soused si jezdí tam a zpět, prodejny kol na Andělu jsou přes zákaz otevřené, v klánovickém klubu jsem viděl víc jak 30 lidí, v Donské ulici je otevřený bar, pod oknem mám otevřenou restauraci. Trochu mě to mate. Proč lidé hlásí otevřené restaurace?

❞ Soused si jezdí tam a zpět, prodejny kol na Andělu jsou přes zákaz otevřené, v klánovickém klubu jsem viděl víc jak 30 lidí, v Donské ulici je otevřený bar...

Šestnáctého zveřejňujeme , v reakci na hromadící se zprávy informaci, že modré zóny jsou opravdu dočasně zrušené. Lidé to kvitují. No a pak přijde smršť, po které mi dochází, že jde asi opravdu do tuhého. Poměrně rychle po sobě informujeme o uzavření všech přestupkových pracovišť, o uzavření našich dvou útulků, upozorňujeme na povinnost nosit roušku v MHD, informujeme o zřízení psychologické pomoci seniorům a snažíme se vysvětlit, jak je to s řidiči taxislužeb. Také nabádáme, aby lidé nepřetěžovali naší linku nahlašováním lidí porušujících zákaz shlukování. To, co se děje na zdi, se odráží i v soukromých zprávách. Do desítek jdou počty nahlášených řidičů alternativních taxislužeb a lidí, co dělají například grilovačky na zahradě nebo popíjejí v parku. Nárůst příspěvků, spousta zpráv v chatu a některé příspěvky s dosahem až 80 000 lidí, sice jako entita sílím, ale nemám z toho dobrý pocit.

Další dva dny a mám v tom celkem jasno. V těch dvou dnech jsme na zeď připnuli fotky strážníků v rouškách, jak kontrolují povinné nošení ochranných pomůcek v MHD, ujistili veřejnost, že na modrých zónách se opravdu pokuty nevybírají, ukázali naše dvě odběrová auta pro testování nemocných a obdrželi hromadu soukromých zpráv ve znění: vidím lidi, co rybaří a nedodržují karanténu; posílám foto shlukujících se lidí v parku; jak to, že Bolt pořád jezdí? Shrnuto a podtrženo. V ulicích mého světa řádí nakažlivá nemoc, proti které se bojuje nošením roušek, testováním a separací lidí. Jsem zvědavý, jak to bude pokračovat.

❞ Shrnuto a podtrženo. V ulicích mého světa řádí nakažlivá nemoc, proti které se bojuje nošením roušek, testováním a separací lidí...

Období mezí osmnáctým a sedmadvacátým březnem je pro mě jedno z nejintenzivnějších v životě. Nejen, že se mi chat plní velkým počtem zpráv, kde lidé nahlašují nedovolené shlukování, nedodržování rozestupu a absenci roušek, ale cítím také velké vzedmutí společenského úsilí, které doprovází polarizace společnosti. První vlnu, kterou doprovází tisíce lajků a smajlíků odstartoval příspěvek s kolegy z tísňové linky, kteří mají nasazené roušky věnované kolegyní. Pak už jsme k nezastavení. Okrskáři z Prahy 13 šijí nedostatkové roušky pro místní seniory. Poděkování strážníků za darované koláče místní pekárně. Fotka roušek našitých manželkou kolegy z Prahy 4. Věnované svačinky od bistra Koflík. Podomácku ušité roušky v hlídkových vozech na Praze 5, které rozdáváme potřebným. Další příspěvky o tom, jak lidé, večerky, bistra a další věnují strážníkům roušky, jídlo, dezinfekci. Na tuto vlnu nasedající televizní kuchaři s jejich iniciativou zaměřenou na rozvoz obědů pro složky  IZS a společnost Birell se stejným konceptem, jen jiným produktem. Příspěvků dáváme hodně a ještě větší je odezva. Druhá vlna je o poznání menší, ale místy dosti absurdní. Jsou tu tací, kterým vadí dary pracujícím strážníkům. Jiní nahlašují svoje rodiče nebo manželky za porušování karantény nebo točí videa, kde se snaží zdiskreditovat strážníky, kteří mají v dnešní době svých starostí dost. Doplníme-li pomatené lidi bez ochranných pomůcek slovně útočící na strážníky, dostaneme hodně zajímavý mix. Pro mě je teď nejdůležitější, že žiju jako nikdy v životě a z příspěvků cítím pozitivní odezvu jako nikdy dřív. Musím přijít na to, jak toho dosáhnout i bez té zelené chapadlovité kuličky. Prostě musím. 

Zhruba 8 dní, které následují, mě trochu matou. Zdá se, jako bychom tu nemoc už skoro porazili. Vše se tak nějak uklidnilo. Do soukromého chatu mi chodí daleko méně zpráv a jen zhruba 20  procent se týká lidí porušující zákaz shlukování nebo podobných nařízení. Zeď je taková hravá a živá. Snažíme se lidi zabavit kvízem s názvem „strážníkem nanečisto“, děti soutěží v kreslení a velký úspěch mají naši tančící strážníci. Objevují se příspěvky jako předtím, než to celé vypuklo. Chytáme sprejery, pomáháme při autonehodě a děkujeme kolegovi za 26 let jeho věrné práce. Jak je vidno, tak naši hoši nadále nedostávají jen obědy od televizních kuchařů, ale také ovoce od jedné z pražských firem a k dispozici je i hromada slaďoučké čokolády. Asi bych opravdu uvěřil, že jsme se minimálně adaptovali, nebýt třech příspěvků, které vyvolaly tak obrovskou vlnu nenávistných komentářů, že jsme museli pohrozit blokováním sledujících. Příspěvky byly hodně podobné, lidé na ulici, bez roušek, kteří se chovají agresivně, ve chvíli kdy je na nutnost nasazení upozorníme. Sice opět sílím, ale za tuhle cenu o to nestojím a hlavně mi dochází, že náš nový nepřítel tu nebude jen pár dní či týdnů.  

❞ Asi bych opravdu uvěřil, že jsme se minimálně adaptovali, nebýt třech příspěvků, které vyvolaly tak obrovskou vlnu nenávistných komentářů, že jsme museli pohrozit blokováním sledujících...

Je to jako bouře, jako příval čiré energie. Odstartovalo to pátého dubna a trvalo zhruba tři dny. Tři dny se mi na zdi a ve zprávách přetlačovali zastánci a naopak odpůrci zákroku proti slečně Smažinkové. Tisíce komentářů, stovky zpráv, často vyšroubovaných až do absurdna. Měl bych být šťastný, ale nedá mi to. Projíždím svou historii a vidím hromady příspěvků o záchraně životů, darování krve nebo dobročinných akcích, kterých se zúčastníme. Možná ani dohromady  nevzbudí tolik zájmu, jako to 34 vteřin dlouhé video. Začínám se ptát, jestli není něco špatně.

Incident odezněl a vše se vrací k „normálu“. Ke klasickým příspěvkům přibyly ty, které se týkají nouzových opatření, už se nad nimi nikdo zvlášť nepozastavuje a všudypřítomné roušky jako by tu byly odjakživa. Jsem rád za to, jak jsme se ke krizi postavili. Sice ještě není vyhráno, ale myslím, že Městská policie Praha, stejně jako já, vyjde z krize chytřejší a silnější.

• Předchozí
• Následující