Home office a já aneb Pozdrav z ponorky

Když odečtu přestávky během svých dvou mateřských, jsem součástí pracovního procesu více než 30 let. Až do letošního 17. března  patřilo k mému zaměstnání zvonění budíku a odchod z domova v konkrétní čas, cesta do jiného prostředí a tam práce nad zadanými úkoly, často ve spolupráci s kolegy. Ale příroda už měla bezohledného chování homo sapiens dost a začala se bránit. Celý svět bojuje s pandemií koronaviru a já, stejně jako mnoho jiných, od 17. března pracuji z domova. A zjistila jsem, že to není můj šálek kávy. Ale abych předešla nesprávnému pochopení mé úvahy, podotýkám, že si rozhodnutí i projevené důvěry zaměstnavatele vážím a děkuji za nezkrácený plat.

Home office (HO) – někomu vyhovuje, někdo ho nesnáší, někdo po něm tajně toužil, jiný s ním neumí zacházet. Můj případ bude zřejmě poslední varianta. Koronavirus do HO hodil všechny, u kterých to bylo jen trochu možné a tak se s ním učíme spřátelit, aby naše práce z domova byla efektivní a aby nám z toho zároveň nehráblo. Třeba pomůže rozbor údajných pozitiv. Ano, můžu si přispat, to je pro mě velká výhoda, ale po týdnu už mi to tak skvělé nepřipadá. Ušetřím čas strávený na cestě do/z kanceláře, ale v mém případě se jedná o desetiminutovou pěší procházku, která mi chybí stále víc. Vadí mi pocit izolace a chybí kolegové. Osobní kontakt mi žádné on-line spojení nedokáže nahradit.

Nepatřím k lidem, kteří podstatnou část svého života sledují obrazovku, monitor nebo displej telefonu, a brouzdání po internetu není mým koníčkem. V „době míru“ zapínám domácí PC jen výjimečně, většinou kvůli vyřízení mailové korespondece s přáteli a rodinou. Pro vlastní kancelář, kterou odborníci na HO doporučují, nebyl dosud důvod a není ani prostor. Musím se spokojit s pracovním koutem v ložnici.

Společně se mnou je doma i 17 letý syn, student střední průmyslové školy. Ten už, naštěstí, pomoc se školními povinnosti nepotřebuje, přeskakovat z pracovní role do role rodiče mě nutí jen výjimečně a uvařit oběd během dne zvládnu. Představa, že na mě z jedné strany pípají pracovní maily a mobil, z druhé strany volají děti a z třetí nadskakuje poklička na hrnci s bublajícím jídlem, se blíží hororu. Tady pomůže snad jen dohled prarodiče, chůvy nebo uzamykatelná a zvukotěsná kancelář. Ale i tak, ruku na srdce, těch věcí, které mě doma rozptylují, je stejně hodně. V pauze vyperu a pověsím na zahradu prádlo, ale vlastně jsem pořád v práci. No, ale po 16. hodině bych už moc sluníčka nevyužila... Jsem ve střehu, s mobilním telefonem v kapse čekám na zadání korektur, píšu požadované texty, snažím se vytvořit příspěvky do Pražského strážníka.

„Jé, ty máš home office, to je super, to můžeš pracovat v pyžamu z postele,“ reagovalo několik mých známých na můj aktuální pracovní režim. Tak to ani náhodou. Možná by to šlo výjimečně jeden den a i tak bych zřejmě skončila u fyzioterapeuta a navíc jsem se rozhodla držet odborných rad a jednou z nich je důsledně oddělovat práci od osobního volna. Pro morálku je práce z postele prý většinou spolehlivý zabiják. Takže se snažím ráno chovat tak, jako bych do práce šla: z pyžama se převleču, nasnídám a pak si teprve sedám k počítači. Ve chvíli, kdy mám padla, počítač vypínám a odcházím. V naléhavých případech mě kontaktuje šéfka po telefonu.

Stejně důležitý jako režim je plán, reálný rozpis jednotlivých úkolů. A pro osvěžení ducha i těla jsou důležité přestávky. Zkouším pár cviků, procházku po bytě a kávičku jinde než u počítače. Při práci z domova člověk zjistí, že i mytí nádobí může být dobrý relax.J

I když se snažím dodržovat vlastní nastavená pravidla, s přibývajícími dny vyžaduje moje soustředění stále větší energii, pozoruju na sobě větší sklon k lenosti a tendenci k odkládání povinností na později. Pak mě napadne vyzkoušet jeden z doporučených nástrojů na zvýšení efektivity práce – metodu Pomodoro (název podle kuchyňské minutky ve tvaru rajčete, kterou používal autor Francesco Cirillo). Je postavená na 25minutových úsecích soustředěné práce a prý vážně funguje. Tak, pojďme na to. Na kuchyňské minutce jsem si nastavila 25 minut. Po tuto dobu jsem se maximálně snažila věnovat pouze zadanému úkolu a na všechno ostatní zapomenout. Vypnula jsem upozornění na maily i zvuk na telefonu, vydala příkaz „nerušit“ a plně se soustředila na práci. Když minutka zazvonila, dala jsem si 5 minut pauzu, pak se k práci vrátila a nastavila dalších 25 minut. A skutečně, pravděpodobně díky sebedisciplíně se mi úkol konečně podařilo dokončit. Ale někomu může vyhovovat jiný nástroj, stačí si z nabídky vybrat.

Například lidé, kteří prokrastinují na sociálních sítích a stále dokola sjíždějí zprávy, vyzdvihují do nebes aplikaci Forest. Cíl je stejný jako u předchozí metody – zlepšit efektivitu práce a udržet pozornost u toho, co je důležité. Funguje to tak, že si sami určíte časový úsek, po který se chcete soustředit na práci, a v nastavení zadáte webové stránky, které by vás od ní mohly rušit. Tedy ty, na kterých tak rádi trávíte čas. Tak se dostanou na blacklist a jakmile se spustí časomíra, zasadí se stromeček, který roste po celou dobu vaší práce. Můžete tak vypěstovat celý les. Ale pozor, jakmile se v daném časovém úseku podíváte na zakázané stránky, všechny vaše stromy umřou a můžete začít znovu.

Důležitou součástí práce z domova je také jídlo, i když to může znít banálně. První den HO jsem se zabrala do práce na PC a ve dvě odpoledne se přišel syn zeptat, jestli bude oběd nebo jestli si má vzít něco v lednici. Ten den byla místo oběda teplá večeře. Od té doby si večer předem promýšlím, co budu druhý den vařit, přednost mají samozřejmě jídla rychlá a snadná na přípravu. Odborníci radí neodbíhat z kuchyně k PC, ale to nedokážu dodržet. Zatím se nám vůně spáleného hrnce bytem nelinula. Na pitný režim zapomínám i v kanceláři. Osvědčenou připomínkou je plný džbán nebo lahev na stole. Procházka do kuchyně pro další zásobu je navíc příjemným protažením těla.

Současná situace je krizí nás všech. Zatímco zdravotníci, lidé ze sociálních služeb, prodavači, příslušníci bezpečnostních sborů a další jsou v první linii, my jsme v týlu, zkrátka každý máme své úkoly. Vím, že jiné profese to mají mnohem složitější. Nechci se srovnávat, ani si stěžovat. Jen jsem se chtěla podělit se svými pocity s novou zkušeností – pobytem v ponorce.

• Předchozí
• Následující