Život na obvodě: Praha 5 Od slepic po obchodní centra

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 1. červen 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Co vás napadne jako první, když se řekne „Praha 5“?

Praha 5, Praha 5, Praha 5...? Smíchov a smíchovský Staropramen? Televizní reklama na pivo, podle které prý „Smíchov drží spolu“? Vzpomene si ještě někdo, že tenhle pivovar vaří i pivo z původně druhého břehu Vltavy jménem Braník?

Praha 5, Praha 5? Obchodní centrum Nový Smíchov, otevřené v roce 2001? Kdo si pamatuje, že ještě před otevřením centra byl Smíchov považován za celkem neperspektivní lokalitu z hlediska jakéhokoliv rozvoje? A kdo si vzpomene, jak vůbec tahle lokalita před dvaceti lety vypadala?

Má tady někdo zkušenosti z Nemocnice Motol? No, někdy se cesta za zdravím nepodaří, ale pak je kousek odtud i motolské krematorium...

Praha 5? Městská část, která se rozkládá na levém břehu Vltavy… Sedm kilometrů od mostu Legií až po Branický železniční most. Kromě Smíchova třeba i Újezd, část Malé Strany, docela drahá a prestižní část Prahy... Košíře a Motol... Dříve převážně dělnické čtvrti a zázemí pro dělníky, pracující ve smíchovských továrnách. Hlubočepy, Radlice, Jinonice, Butovice. Čtvrtě a lokality, které se postupem doby proměňují z vesnic a vesniček v administrativní a obchodní centra. Závodiště v Chuchli. Prokopské údolí.

Usedlost Bertramka, kde trávil drahnou část svých pražských pobytů hudební genius Wolfgang Amadeus Mozart. Filmové ateliéry Barrandov a čtvrť, pojmenovaná pro geologu Joachimu Barrande? Zdejší sídliště s názvy ulic po hvězdách prvorepublikové kinematografie.

Křižovatka Anděl, kde se pořád něco děje. Smíchovské nádraží. Náměstí 14. října, kde proběhl pokus o vyhlášení Československé republiky… Ale jak z názvu náměstí vyplývá, zhruba o dva týdny dříve než v jiných částech země.

Dříve narozeným by mohlo naskočit, že je to také čtvrť, kde se často mění místní jména. Například místo stanice metra Moskevská tu najednou bylo metro Anděl, z Realistického divadla Zdeňka Nejedlého se stalo opět Švandovo divadlo, z náměstí Sovětských tankistů bylo rázem náměstí Kinských. Různé přejmenovávání a odstraňování pomníků, to je taková česká národní švanda. Pro ty starší byl tank symbolem osvobození od německé okupace, jiným naopak připomínal okupaci z roku 1968. Ještě dlouho po přejmenování si tady dávali lidé sraz „u tanku“.

První tank, který vjel na Staroměstské náměstí, byl opravdu tank T-34 s věžovým číslem 23. Ale na Klárově se 9. května, oficiálně už celý den po ukončení války a podepsání příměří, střetly tři sovětské tanky se čtyřmi německými stíhači tanků Hetzer, přičemž velitel prvního tanku s věžovým číslem 24 gardový poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko padl. Jeho smrt je více než symbolická: narukoval v první den Velké vlastenecké války a padl v její poslední den, kdy už celá Evropa několik hodin slavila mír. Jako pomník byl však použit tank jiného typu. Generál Leljušenko prý o ohořelém vraku původního tanku řekl: „Přece nebudeme Čechům dávat takové harampádí.“

Co by vás tak mohlo napadnout jako první, když se řekne „Praha 5“? Osmadvacet kilometrů čtverečních a 84 tisíc obyvatel. Počtem obyvatel by se tento pražský obvod vtěsnal přesně na desáté místo v republice mezi Zlín (75 tisíc obyvatel) a Pardubice (92 tisíc obyvatel).

Vítejte na Praze 5.

Když se řekne Sacré Coeur, nejspíše se vám vybaví bílá a slavná pařížská dominanta, bazilika Sacré Coeur neboli bazilika Nejsvětějšího srdce Páně. Ale věděli jste, že v Praze má tato stavba svého bratříčka? Klášter Sacré Coeur s přilehlým kostelem a vzdělávacím ústavem pro výchovu dívek ze šlechtických rodin z druhé poloviny devatenáctého století stojí jen kousek od obchodního centra Nový Smíchov, v Holečkově ulici.

A právě tento areál dal název také rozlehlému parku na kopci, který se rozkládá za OC Nový Smíchov: park Sacré Coeur. Na první pohled je tak trochu skrytý očím toho, kdo jen spěchá z metra či tramvaje do nákupního centra. Ale zkuste někdy vyrazit z nákupního centra druhým směrem od zastávek městské dopravy. Budete překvapeni, jaká oáza klidu se nachází jen pár kroků od velkoměstského ruchu a lomozu. Kopec s udržovaným parkem, lavičkami, odpočinkovými místy, mini zoo, s překrásnými výhledy na Prahu a kupodivu nemnoha lidmi. Pár metrů od rušného nákupního centra se ocitnete v jiném světě. Zajděte si sem někdy jen tak, stojí to za to.

A když hodně ostrým okrskářským krokem tímto parkem projdete až nahoru na stráň, ocitnete se za deset minut v ulici Kobrova. Tady sídlí Obvodní ředitelství Městské policie Praha 5. Snad žádné jiné obvodní ředitelství nesídlí na hezčím místě. Ohlédnete-li se, celá Praha vám bude ležet u nohou. Nebo jinak: budete mít Prahu jak na dlani.

Ředitel obvodu, Mgr. Bc. Zdeněk Hejna, nastoupil k pražské městské policii v roce 1994. Jak vzpomíná na tehdejší léta? „V té době byly úplně jiné podmínky. Finanční odměny nebyly nijak vysoké, pravomoci také žádná sláva, o pracovním zázemí raději nehovořit... Myslím, že v té době nastupovali lidé, kteří by se dali nazvat „srdcaři“. Jen jsme doufali, že se situace časem začne měnit.“

„Studoval jsem v té době policejní akademii, možná i to bylo důvodem, že jsem jen po několika měsících přešel z pozice hlídkového strážníka na místo vedoucího okrsku na Zbraslavi. No, vedoucí... Byli jsme tam čtyři, lidí málo, takže jsem byl vedoucí spíše jen na papíru, šlapali jsme ulici všichni stejně.“ Zbraslav, Zbraslav, není to tak trochu zapomenutý konec světa? „Člověče, mluvíte se zbraslavským patriotem, já tam totiž bydlím, tak važte slova!“

Dostáváme se k představení obvodu z Hejnova pohledu: „Obvodní ředitelství Praha 5 působí na území dvou správních obvodů se sedmi městskými částmi. Z hlediska strážnické problematiky jde o jeden z nejrozmanitějších obvodů. Tady se naučíte řešit velkoměstskou problematiku v oblasti kolem Anděla, na Barrandově se setkáte s převahou sídlištní výstavby, to je skoro druhé Jižní Město. Příměstskou zástavbu reprezentuje Zbraslav a Radotín. Nakonec jsou tady úplné venkovské lokality, jako třeba Slivenec, Lochkov, Lipence. Pokud nějaký strážník touží po změně prostředí, pak mu můžeme nabídnout takřka cokoliv.“ Tato různorodost má však i svá úskalí, jak Hejna s úsměvem dodává: „O úkolech strážníků v té které lokalitě se domlouvám se sedmi starosty, respektive starostkami. Někdy tak trochu závidím ředitelům, kteří mají starostu jednoho...“

Anděl, jedno z nejproblematičtějších míst v Praze. Křižovatka mnoha tramvajových linek. Stanice metra. OC Nový Smíchov. Supermarket Albert. Všude kolem obchody nejen asijské, výčepy, hospody a restaurace. Možná horší než Václavské náměstí, protože veškerý alkohol je tady finančně dostupnější. „Ano, na křižovatce Anděl stavíme pěší hlídky, které se tady střídají prakticky nepřetržitě po celých čtyřiadvacet hodin.“ No, servus Kaiser, stát v reflexu na nejrušnějším místě Prahy celou šichtu... A ať na místě udělám, co udělám, vždycky to z pohledu veřejnosti udělám špatně a vždycky jsem se měl věnovat něčemu úplně jinému... A vždycky se najde někdo, kdo si mě bude při zákroku natáčet.

Ředitel Hejna přiznává, že Praha 5 má mezi pražskými strážníky trochu specifickou pověst. „Máme nálepku, že jsme náročným obvodem. Samozřejmě se doslechnu, že strážník, který chce jít k nám na pětku, je od toho odrazován s tím, že je blázen... Ale vždyť my jen vyžadujeme, aby si každý plnil svoje povinnosti. Na stranu druhou se však snažíme, aby strážník od lidí z nepřímého výkonu dostal plný servis. Chceme, aby to fungovalo na obě strany.“ A doplňuje: „Možná i naše pověst je důvodem, proč máme výrazný personální podstav, schází nám nějakých třicet spolupracovníků, asi čtyřiadvacet procent plánovaného stavu. Ale na stranu druhou vím, že sem nepůjde někdo, kdo nechce pracovat na sto procent.“

A Hejna v nakousnutém tématu pokračuje dál: „Čelili jsme nevoli, protestům a nepochopení, když jsme jako první obvod zavedli jako standard žluté reflexní oblečení. A podívejte se dneska, je to na všech obvodech a všichni to považují za normální stav.“

Zaslechl jsem něco o čipech, rozmístěných všelijak různě po obvodu a povinnosti strážníků je pravidelně načítat... Ředitel mi vysvětluje: „Čipy a jejich čtečky byly pořízeny z financí městských částí. Občas jsme totiž čelili výtkám, že v některých problematických lokalitách se strážník neobjeví, jak je rok dlouhý. Takže jsme po dohodě s městskými částmi rozmístili v terénu čipy, strážník má u sebe čtečku a do systému tím jen potvrdí, že byl na místě. Čipů dříve bývalo mnohem více než dneska. A nejsou ani předepsané časy. Jen po strážníkovi chceme, aby se na tom kterém místě třeba dvakrát za den ukázal. Samozřejmě, že se na začátku vzedmula vlna negativních emocí.“ A Hejna téma zakončuje: „Rozmístěním čipů jsme dostali do ruky argument vůči výtkám městských částí na nepřítomnost strážníků v problematických lokalitách.“

Nějaká organizační struktura místní městské policie? Kromě Smíchova ještě okrskové služebny na Barrandově, Zbraslavi a v Radotíně. A také zázemí pro kolegy okrskáře na Slivenci a na Lochkově. Na Smíchově nastupuje na hlídkovou směnu kolem osmi strážníků – v praxi to představuje jedno auto na provoz linky 156 a jedno auto na dohled placeného stání. Ano, i na Smíchově jsou všechny možné barevné čáry. Na celém Smíchově jen jedno auto na linku 156? Od ředitele Hejny se mi dostává vysvětlení: „Souvisí to s mým přesvědčením, že strážník má být především v kontaktu s lidmi. Z auta prostě spoustu věcí nezaregistrujete. A ani se od lidí, které míjíte, nic nedozvíte. Nemají šanci vám něco říci a o něčem důležitém vás informovat.“ Kromě toho na Smíchově každý den vyráží do ulic pět – šest okrskářů.

Technika? Na každé služebně vozidlo, motorky, skútry, kola. A také koně. „Ve Velké Chuchli máme sedm koní. Každé dopoledne i odpoledne musí koně ven. Prokopské údolí, Chuchelský háj... Chápu různé akce a přehlídky, jako třeba předváděčky na dětských dnech nebo něco podobného, ale především beru koně jako prostředek k zefektivnění naší práce na ulici.“

Zdeněk Hejna mi na závěr našeho setkání říká: „Osobně si myslím, že drtivá většina našich strážníků dělá svoji práci poctivě. A že na obvodě máme jedny z vůbec nejlepších a nejschopnějších strážníků v Praze.“

Našimi hostiteli ve vozidle, které toho dne zajišťovalo linku 156, byli Martin, zástupce vedoucího směny a kolega Honza. Děkujeme s kolegou fotografem za vlídné přijetí a vyrážíme do ulic.

Člověk by čekal, že v centru se bude pořád něco dít. S kolegou fotografem čekáme, kdy se konečně začne něco dít. Ale ne, kdepak, naše očekávání není naplněno. Projíždíme obvodem a celkem nic se neděje. Jako kdyby koronavirus utlumil všechno – úplně všechno, včetně telefonických oznámení od všímavých spoluobčanů na špatné parkování sousedů...

Alespoň se zastavujeme u pěších kolegů na Andělu. Honza mi říká, že už to není taková divočina jako ještě před několika lety, i když třeba veřejné popíjení alkoholu tady řeší docela často. Jak mi říká jeden z kolegů: „Jo, dřív tady bylo každou chvíli něco. Ale teď nás taková skupinka vidí zdálky a už se zvedá a odchází sama. A když nás přece jen přehlídne, tak i spolupracují. Prostě se zvednou a jdou zevlovat někam jinam.“

Konečně přece jen něco: auto ve vjezdu. Přijíždíme na místo, kde na nás čeká oznamovatelka a Martin vytahuje PDA. Během fotografování přichází majitel vozidla. Z rychlého vyřízení, protože o přestupku nemůže být pochyb, se stává téměř několikaminutové dohadování. Majitel auta si trvá na tom, že sem auto zaparkoval správně a že se přestupku nedopustil a nesouhlasí s řešením na místě a nesouhlasí s řešením ve správním řízení a nesouhlasí s městskou policií a vlastně nesouhlasí vůbec s ničím. Majitel vozidla kolem nás krouží a pořád si opakuje to svoje, že tohle rozhodně není vjezd a může tady parkovat každý. Do toho se ozývá oznamovatelka, která potřebuje vyjet ze dvora a která řidiče nabádá, aby popojel, a ona bude spokojená. Jenže řidič si trvá na svém, ve vjezdu nestojí. Teprve, kdy padnou slova o odtahu, řidič zbystří: „Odtah? Vy jste říkal odtah, rozuměl jsem dobře?“ Ano, Martin zmínil odtah a dotyčný rozuměl dobře. Najednou už si tak jistý není a vychází vstříc i dámě, když vozidlo přeparkuje. Přestože se dáma zklidňuje a říká, že jí tohle řešení bohatě stačí, přestupek už je zadokumentovaný. Spletený řidič nakonec ještě Martinovi poděkuje, když mu podepisuje příkaz na místě za pět set korun. Kdoví, proč některým lidem dělá dobře otravovat život ostatním. Kdyby za čelním sklem nechali kartičku se svým telefonním číslem, byla by celá situace vyřešená za dvě minuty…

Když už jsme nakousli odtahy, řeší se na zdejším obvodě? „Ano, většinou jezdí auto. Ale dneska je nás málo, tak je postavená jen jednočlenná pěší hlídka. To víš, taky tady máme všelijaké čáry. A taky tady máme místa, kde stojí auta bez zaplacení. A za tu dobu, co tady jsme, už víme, kde budeme mít úspěch.“

Ukázkový telefonát z linky 156: v obytném areálu Waltrovka stojí v pěší zóně zaparkované vozidlo. Kolega si během jízdy na místo stěžuje, že dopravy se dotýká drtivá většina oznámení z linky 156. Protože Tomáš přišel z jiného obvodu, vyměňujeme si zkušenosti a zážitky ze svých předešlých obvodů, abychom se nakonec shodli, že je to všude stejné: lidé si z nás udělali parkovací policii, kdy většina Pražanů v nás vidí jen nasazovače botiček, odtaháře a vypisovače parkovaček. Ale opravdu byla linka 156 zřízena k oznamování vozidel, stojících jen částečně na chodníku v půl čtvrté ráno? Co si myslet o telefonátech na „tísňovou“ linku 156 ve dvě ráno, když všímavý spoluobčan oznamuje jedno auto na žluté čáře? Kam se vytratil veřejný pořádek?

Waltrovka, nová výstavba, všude kolem nás spousta nových bytů, každý za pár miliónů, ale kapacita podzemních garáží zjevně nepostačuje. Když se rozhlédneme, v pěší zóně nestojí jedno auto, stojí jich tam minimálně šedesát… Paráda, jdeme na to. Kolegové vytahují PDA a vrhají se do jámy lvové. Některá auta mají za stěračem „sousedské“ upozornění, že vozidlo je zaparkované na veřejné komunikaci a že městská policie bude takové parkování pokutovat, případně že bude auta odtahovat. Děkujeme místnímu obyvateli za reklamu a za návod, ale nechť laskavě ponechá na našem uvážení, co v podobných případech uděláme.

Díky pédéáčkům je dokumentace za necelou půlhodinu vyřízena. Ve vzpomínkách se vracím do svých okrskářských dob, kdy mi přišla podobná „tísňová“ linka 156… Bylo léto, sobota navečer, pár minut po osmnácté hodině, necelou hodinu před ukončením směny... Dětský den, všude kolem nějaké akce, v zákazu zastavení asi milion aut… Papírové parkovačky… Všechno vypsat ručně… Sice v Písmu svatém stojí, že bychom měli bližního svého milovat jako sebe samého, ale tenkrát jsem toho oznamovatele měl přece jen rád o hodně míň než sebe.

Abychom zažili trochu jinou atmosféru, vydáváme se do Radotína. Velkoměstský ruch měníme za téměř vesnickou idylku. Místní kolega Tomáš potvrzuje můj prvotní dojem, že se tady během roku zase tak moc neděje. Jako pěší okrskář by na prstech obou rukou spočítal, kolik oznámení přes linku 156 ho zaměstnalo během roku.

Přesto jednu horkou chvíli zažíváme: přímo před auto nám nedaleko Otínské ulice vpadne jakýsi muž, zcela zjevně pod vlivem alkoholu. Je krátce po poledni, zřejmě zapil oběd několika žejdlíky navíc. Tomáš vznáší řečnickou otázku: „Tak co, voláme Astru sto padesát, nebo si vystačíme sami jako vždycky?“ Jen kousek za námi je restaurace, jen kousek před námi je azylový dům jedné sociální organizace. Takže na podobné situace jsou tady kolegové zvyklí. Snažíme se dotyčného podepřít, vyslechneme si jeho povídání o strastech osudu a jak je v azylovém domě vlastně jen proto, že ho manželka vyhodila a tak vůbec, co každý z nás mnohokrát slyšel. V pořádku ho předáváme denní službě v azylovém domě. Služba si ho opře o nástěnku, na které se skví velký nápis: „Příchod v podnapilém stavu je zakázán!“

Když o nějakou tu chvíli později provádíme kontrolu v jakési zahrádkářské osadě a procházíme kolem zahrad, slyšíme kokrhání kohoutů, kdákání slepic a sem tam i ržání koní. Denní směna v takové lokalitě by byla pro některé strážníky z centra balzámem na duši.

Na shledanou na Praze 5.

Zobrazení: 1278