Dva dny po boku trojské kavalerie

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 1. únor 2021 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Nechť se přihlásí ten, kdo nikdy prostřednictvím filmu, knihy nebo jen vlastní fantazie necválal po boku svých rohanských bratrů vstříc skřetům obléhajícím Helmův Žleb. Kdo nikdy neprojížděl s šerifskou hvězdou na prsou Red Rock, aby se postavil místním Gringos nebo kdo nikdy nezatoužil vybojovat přízeň urozené dámy na rytířském turnaji. Ti, kteří zvedli ruku, určitě alespoň někdy drželi palce svému favoritovi na závodním okruhu, s dětmi hladili koníky v ohradě nebo minimálně šlápli do kobylince. Koně jsou jednoduše všude. Od nepaměti představují sílu, hrdost, majestátnost a autoritu. To jsou vlastnosti, které si nemůže dovolit ignorovat žádná bezpečnostní složka. Naše městská policie si je toho moc dobře vědoma, a tak již od roku 2007 duní kopyta pod strážníky ze specializovaných Jízdních skupin. Jedna taková sídlí v pražské Troji a já dostal příležitost vidět víc než jen tradiční špičku ledovce v podobě jezdeckých přehlídek. Stetson do čela, nahazuji svého železného oře a vyrážím.

Postarej se o koně, oni ti to vrátí

V Troji mě vítá studené ráno a štěkot hafanů z našeho útulku, který od stájí dělí jen betonová silnice. Asi vytušili, že je zase bude někdo nutit pózovat pro „úpozácký“ instagram, a tak je popadla tréma. Dnes však ne. Dnes mířím o branku vedle, kde mě vítá patřičně orouškovaná strážnice. Exkurze může začít.

Zdejší základna Jízdní skupiny se v mnohém neliší od klasických služeben. Je zde kuchyňka, šatna, skříňky, „sociálka“ a další základní vybavení.  Jedny dveře však nadstandardní místnost skrývají a tou je sklad jezdeckého vybavení. Tady je opravdu na co koukat. Krásná kožená sedla, uzdečky, bičíky. Nejedno BDSM srdíčko by zaplesalo, ale to bychom trochu odbočovali. 

Dnes slouží strážnice Nikola a Veronika. Jsou mi celkem povědomé. Aby ne. Jedna je poměrně úspěšná influencerka na sociální síti TikToK a druhá svým úsměvem přivábila nespočet zájemců do řad městské policie a to skrz náborovou kampaň, které propůjčila svou tvář. Trochu se mi ulevilo. Je vidět, že slečny nevnímají média jako zlo a bude tak o čem psát. Po krátkém seznámení míříme rovnou do stájí. Koně mají hlad a celkově na nás čeká hromada práce.



„Tady máš odměrku a každému nasypej,“ ukazuje na sud se směsí strážnice Nikola. Můj první úkol vypadá jednoduše. Sice se na chvíli pozastavím nad tím, že každý z těch ohromných koní dostává jen tak málo jídla, ale jsem ubezpečen, že krmivo je vysoce energetické a hlavně mají koně po celý den k dispozici seno. Otvírám tak první box a přesně v tu chvíli se můj úkol přestává tvářit jednoduše. Mohutný bílý kůň stojí mezi mnou a jeho žlabem. Co teď? Mám se mu dívat do očí nebo je to dráždí? Mám se chovat dominantně nebo se pomazat hnojem, abych překryl svůj pach? Až moc živě si pamatuji, jak mě ve školce kopnul kůň do hlavy a vůbec se mi nechce přiblížit. Ještě, že tu mám Nikču. „Jakmile o tobě ví, tak jsou jako beránci. Klidně ho pobídni k odstupu, nekouše.“ A je to tak. Postupně jsem nakrmil ještě další dva koně, a vždy stačilo poplácat nebo jen obejít a žádný konflikt nenastal. Zbytek snídaní mezi tím obstarala Veronika, a tak se můžeme pustit do další práce. Jelikož dostávám vidle a kolečko, hádám, že nepůjde o popíjení whisky a nácvik kovbojských hlášek. „Všechno pěkně sesbírat, jen vyloženě čistou slámu na podlaze nech,“ vysvětlí mi Nikola a sama se pouští do úklidu vedlejšího boxu. Strážnice Veronika má už mezitím ty svoje skoro hotové. S touhle prací nemám sebemenší problém, my na Korunní nejsme žádný cimprlich. Problém nastal až ve chvíli, kdy jsem měl kolečko plné a snažil se ho vysypat do příslušného kontejneru. Byl plný a to vrchovatě. Snaha vyházet obsah na hromadu se nesla v duchu: jeden koblížek nahoru, dva dolu. Po urputné bitvě se však nakonec zadařilo. Dnes má přijet nějaký místní zemědělec a kontejner si odvézt, bude mít radost.

Až moc žive si pamatuji, jak me ve školce kopnul kůň do hlavy a vůbec se mi nechce přiblížit...

Máme nakrmeno, uklizeno, přestláno a co dál? Dál mě čeká taková menší maturita. Dostávám tzv. háček a mám si zkusit očistit kopyta. Než stačím vypustit nějaký stupidní dotaz ve stylu, jak přimět koně, aby si lehnul a já ho mohl očistit, Nikča provede názornou ukázku. Poklepe běloušovi po noze a on sám kopyto nastaví. Když se na řadu dostanu já, tak postup zopakuji a musím říct, že to byla ta chvíle, kdy se to ve mně zlomilo. Od té chvíle už jsem přestal být z ustájených fešáků nervózní. Což je moc dobře. Čeká nás hlídka zamrzlou pustinou Bohnického údolí a tam není místo pro ostych.

Do sedel!!

Než vyrazíme na hlídku, musí se všichni náležitě připravit. Začínáme u koní, kterým rozčesáváme žíně, hřebelcujeme hřbety a připevňujeme sedla. Vypadají, že si to užívají. Možná už dokonce tuší, co se bude dít. Poté přicházejí na řadu strážnice. Nasazují přilby, opasky, dlouhé jezdecké pláště, chapsy a pérka. Musím říct, že vypadají opravdu elegantně. Už se nedivím jejich mediálním úspěchům. Abych nezůstal pozadu, pořádně si utahuji boty a znovu si projíždím připravené westernové hlášky typu: hej hombre, tvůj ksicht mi plaší koně. Člověk nikdy neví a já chci být na hlídce připraven.



Hlídka v Bohnickém údolí je trochu paradoxní. Pomalu stoupáte úzkou lesní pěšinkou, nad vámi se prohánějí srnky, pod vámi zeje strmý svah, hladově čekající na jediný špatný krok a to vše pod dohledem „paneláků“ stojících na protilehlé straně. Taková hranice mezi přírodou a sídlištěm. Posledních pár vertikálních metrů a rozprostře se před námi místní zahrádkářská kolonie. Momentálně je většina chatek zazimovaných a právě proto je nás tu třeba. Návštěvu zlodějů a squatterů by si určitě nepřál ani ten nejsrdečnější zahrádkář. Všude je však klid, potkáváme pouze rodinu na procházce a dětem se koníci samozřejmě moc líbí. Škoda, že se nemohou povozit, ale předpisy jsou přepisy. I já jen pobíhám kolem. Bez patřičných zkoušek se u Městské policie Praha na svět ze sedla koně zkrátka nepodíváte. A vlastně celkově. Jak se člověk do strážnické kavalérie dostane? Ptám se pozorně hlídkující Veroniky: „Já jsem tu 6 let a přivedl mě sem příspěvek na facebooku o tom, že jízdní hledá lidi. Slovo dalo slovo a jsem tady. Musím říct, že tahle práce do velké míry splnila moje očekávání a hodně mě baví. Asi nejvíc příprava mladých koní a policejní výcvik. Zábavné jsou i hlídky v parku a v neposlední řadě se prací udržuji v kondici. Je to takový benefit navíc. Jediné, co mě tady překvapilo, bylo to, že tu děláme opravdu všechno. Čekala jsem, že tu bude člověk, který se bude starat o koně a na nás bude jen ta strážnická práce. No, ale nevadí.“  Usmívá se strážnice.

Další naše kroky vedou podél dlouhé zdi, za kterou se rozprostírá Bohnický ústavní hřbitov, známý též jako Hřbitov bláznů. Od roku 1909 se zde pohřbívalo kolem 80 pacientů ročně. V současné době je hřbitov však uzavřený a celý porostlý břečťanem. Dle pověry na každého, kdo projde kolem, dopadne tíživý splín a negativní energie. Jsem zvědavý, co na to naši čtyřnozí strážníci. Jestli nějaké zlé síly existují, tak zvířata mají být nejcitlivější. Po celou dobu však nehnou ani brvou. Zkrátka strážničtí koně mají pro strach uděláno.

Dnes je díky počasí a trase poměrně klid, ale jindy řešíme veřejný pořádek a občas poskytujeme první pomoc...

Jak se naše cesta stáčí pomalu zpátky ke stájím, vyzvídám u slečny Veroniky, zda jsou všechny hlídky takhle trochu romantické, trochu strašidelné a jako dnes klidné. „Dnes je díky počasí a trase poměrně klid, ale jindy řešíme veřejný pořádek a občas poskytujeme první pomoc. Zdejší cyklostezka podél řeky je oblíbená a těch úrazů na bruslích je požehnaně. Jindy se zase ve službě věnujeme propagaci. Jezdíme na různé ukázky do škol, školek nebo jiných zařízení. To bývá veselo.“ Opět s úsměvem dodává strážnice.

Cestou zpět na základnu jsem se ještě dozvěděl, že tady v Troji mají 6 koní. Všichni jsou to Starokladrubští koně, kteří dostávají jména po svých rodičích. První půlka jména odkazuje na línii po otci a druhá po matce. Dnes jsme například hlídkovali na GENERALE PASTORAⅡ-1 a SACRAMOSO ECLETA IV-7. Koně se kupují „neobroušení“, výcvik pak leží na bedrech samotných strážníků a jedno takové cvičení je na programu zítra. To si nenechám ujít.

Cvik dělá mistra

Dnešní ráno je ještě ledovější než to předchozí, ale ve stájích se rychle zahřeji. Jedno kolečko, druhé kolečko, nakrmit, očistit a znovu kolečko, protože vraník přezdívaný Glock si samozřejmě nechal tu největší nálož až na závěr. Přísahal bych, že to udělal schválně, ale není čas přemýšlet nad škodolibostí místních Kladrubáků. Od deseti hodin máme zamluvený výcvikový areál v Braníku a chceme tam být v čas. Dle mých jednodenních zkušeností soudím, že se strážnice i koně na cvičení vystrojili stejně jako na hlídku. Rozdíl je pouze v chráničích nohou, které dostávají koně, aby se nezranili při transportu. Samotný nástup do přívěsu proběhl bez problémů, je vidět, že na rozdíl ode mě, nejedou koníci poprvé. Tak hurá do Braníka.

Na cvičiště je to kus cesty a kdy jindy se dozvědět, co nás vlastně čeká. Odpovědi se ujímá Veronika, která vládne volantem jako zkušený kamioňák. „Dnes je na programu klasické přeježďování, procvičujeme základní chody a celkovou práci s koněm. Nic zvláštního. Jindy je to zajímavější. Dostaví se pyrotechnik a učíme koně, aby nereagovali na nežádoucí ruchy a podněty jako je oheň, fáborky, střelba nebo dým. Používáme u toho různé druhy pyrotechniky, vystavujeme koně nekomfortním situacím a ruchům. Také jsme měli společné cvičení s Policií České Republiky. Šlo o nácviky vytlačování davu, ale to mi v reálu dělat nemůžeme. Každopádně to bylo zajímavé a přínosné.“

I když se Veronika moc hezky poslouchá, už jí raději nechám, aby se naplno věnovala řízení. Je namrznuto a veze vzácný náklad. Samozřejmě nemyslím sebe, jako řadového pisálka, ale zvířata zapsaná na seznamu UNESCO jedoucí v zadu. Svou pozornost tedy obracím k Nikče, která co minutu kontroluje obrazovku přenášející situaci z přívěsu za námi. Zajímá mě, jak se k jízdní policii dostala ona a co na práci zde říká. „Já jsem u městské skoro dva roky. Nejdřív jsem byla 3 měsíce jako řadový strážník na ulici, než jsem zjistila, že existuje nějaká Jízdní skupina a nechala se přeložit. Práce mě baví, ale pokládám si otázku, jak dlouho to tak ještě bude. Koně mám i doma, tudíž je to pořád dokola. V práci koně, ve volném čase koně. No, uvidíme. Usmívá se strážnice.“ Zbytek cesty se vyptávám spíše na perličky, a tak se dozvídám, proč se koně utrácí, když si zlomí „jen“ nohu a medicína už je tak daleko, proč nekrmit koně v ohradě třeba i čerstvou zeleninou nebo které plemeno je nejtupější. Musím říct, že svět koní je pestřejší, než jsem si myslel.



Na cvičáku střídáme „koňáky“ z Prahy 11. Pár přátelských vět a velký střechou krytý prostor vystlaný pískem je jen náš. Strážnice nejdřív koně pozvolna zahřejí rychlou chůzí podél obvodu a pak se do toho pořádně opřou. Zrychlit, zpomalit, otočky, zatáčky, koně dostávají pěkně do těla. „To máš za ten vtípek ve stájích,“ prohodím směrem k vraníkovi a dál se zaujetím sleduji pověstnou ladnost koňského běhu. Ani mi nepřijde, že uběhla hodina a je čas na návrat. Zpocení koně dostávají deku, aby nenastydli, a putují zpět do přistaveného přívěsu. Strážnice shazují přilby a jede se na oběd.

Celebrity ve Stromovce

Zatímco koně tankují další dávku vysoce energetické směsi, strážnice vychutnávají připravené obědy a já se snažím vybrat všechen přilepený alobal z toho, co mělo být toust, venku vypukla naprostá vánice. „To jsem na to ve Stromovce zvědavá,“ pronese směrem k bílé tmě za oknem jedna ze strážnic. Čeká nás totiž hlídka v Královské oboře a tam žádné závětří nehrozí. Díky bohu, než stačíme opět osedlat koně a dojet na místo, tak sněžení trochu poleví. Stejně ale není úplně vlídně, a já očekávám klidný průjezd liduprázdným parkem. Nic takového se ovšem nekoná. Všude je spousta pejskařů, bobujících dětí a procházejících se párů. Tak hurá mezi ně, veřejný pořádek se sám neudělá.

Minimálně každý druhý si nás fotí. Někdo jen nás, někdo selfíčko s koníky za sebou a někdo svého miláčka štěkajícího na o parník větší strážnické lichokopytníky...

Stačí ujet několik set metrů a už mi dochází, proč se strážnice vždy tak pečlivě upravují, a proč nesměl mít Páťa ani flíček od bláta, když jsme ho ve stájích připravovali. Minimálně každý druhý si nás fotí. Někdo jen nás, někdo selfíčko s koníky za sebou a někdo svého miláčka štěkajícího na o parník větší strážnické lichokopytníky. Jsme tu opravdu jako celebrity. Jsem zvědavý, jestli bude i nějaká, jak se říká, akce. Úplně vidím zloděje na terénní motorce, jak za jízdy ukradne kabelku z ramene nějaké dámy, strážnice vyrazí a po krátkém pronásledovaní okusí strážnická pouta. Nic takového se zatím však neděje, a tak je čas zeptat se Veroniky, jaké nejvážnější situaci tady ve Stromovce během hlídek čelila. „Stejně jako na cyklostezce, o které jsem mluvila, i zde jde nejčastěji o zdraví. Pamatuji si, jak jsme volali záchranku paní, která upadla a nebyla schopná vstát ani komunikovat. Hlídky tady jsou ale spíš o prevenci a reprezentaci,“ dodala strážnice, zatímco se stala obětí dalšího fotografa.

Zhruba o dalších sto cvaknutí mobilu a milionu rozpuštěných vloček ve tváři se vracíme k autu. Naše hlídka končí a nic mimořádného se nestalo, což je vlastně pokládáno za úspěch dobré preventivní činnosti. Mě, jako novinářskou hyenu, to sice trochu mrzí, ale co se dá dělat. Ani u Jízdní skupiny není každý den posvícení.

Po odpoledním ustájení si teprve naplno uvědomuji, kolik je kolem koní práce. Neustále krmit, čistit, ustrojovat, odstrojovat, cvičit, převézt, převézt zpět a pořád dokola. Nejedná se o lehkou práci a bez pořádné porce koňáckého srdcařství jen těžce dlouhodobě zvládnutelnou. Samozřejmě, že ve výsledku by to zvládl téměř každý, ale přesně tady se jedná o práci, kterou když nebudete dělat s láskou, nebude to fungovat a vše se vrátí jako bumerang. Dále mohu konstatovat, že už trochu víc chápu, proč jedna ze spolužaček vstávala v 5 ráno, aby mohla být před školou u koní, proč se jezdectví stává stále více oblíbené a proč městská policie Jízdní skupinu tak ráda prezentuje. Má to prostě svoje kouzlo a málokdo se ubrání.

Zobrazení: 825