Pár metrů čtverečních

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pátek 1. leden 2021 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Stojím uprostřed rozlehlého pražského lesa a poslouchám příběh jednoho obyčejného lidského života. Ztraceného života. Příběh, ve kterém se občas ztrácím, příběh spletitý a zamotaný…Vypráví mi ho paní Tereza a je to příběh jejích několika posledních let. Objevují se v něm události převážně smutné a bolestné. Občas se jí v očích zalesknou slzy, každou chvíli se jí zadrhne hlas a neví, jak pokračovat. Nevadí, chvíli počkáme, vždyť nikam nespěcháme. Paní Tereza brzy navazuje na přetrženou nit svého vyprávění...

Stojíme spolu v části lesa, kam nevedou vyšlapané cesty. Popravdě, vede sem jen jedna jediná nenápadná cestička. Paní Tereze je necelých padesát let a na první pohled je to šaramantní dáma. Na první pohled a na pohled z několika metrů. Ani zblízka nejsou ve vlasech vidět žádné šedivé vlasy, dokonce ani ty odrostlé u kořínků. Oblečením a svými gesty nijak neupoutá jakoukoli negativní pozornost.

Ale když tak stojím vedle paní Terezy, uvědomuji si, že se přece jen odlišuje od většiny svých vrstevnic a je nějakým způsobem jiná… Je cítit. Jiné dámy jsou cítit svým ženstvím. Nebo svým parfémem. Paní Tereza je cítit jinak. Je cítit pachem, který charakterizuje každého, kdo nemá delší dobu přístup k tekoucí vodě, k teplé sprše, k napuštěné horké vaně, k pračce, k novým svrškům…

A po malé chvíli si všímám ještě jedné věci. Paní Tereza se nesmí usmát. Rozhodně nemá dvaatřicet zubů, které by měl mít dospělý člověk. Pár zubů jí zkrátka chybí, nejvíce těch vpředu. Přední zuby připomínají „noty na buben“, sem tam nějaký… Když se během svého smutného vyprávění vzácně usměje, je vidět, že by potřebovala dlouhodobou péči dentisty.

S paní Terezou stojíme uprostřed jednoho rozlehlého pražského lesa. Kolem nás je několik stanů a jedna dřevěná chata. Právě v té dřevěné chatě paní Tereza už několik let žije. Ne, není to několikapatrová výstavní chata, která by vévodila údolí Sázavy nebo Berounky. Je to dřevěná chata, kterou kdosi neznámý někdy postavil… Není zanesená v katastru nemovitostí, nemá ani číslo evidenční, natož číslo popisné nebo číslo orientační… A nemá ani žádné moderní vymoženosti, má jen jednu místnost… Asi jsem to přehnal, není to chata, spíše přístřešek… Prostor, který má střechu, nad kterou ční komín a dá se v něm topit. Několik metrů čtverečních. Možná osm metrů čtverečních, možná deset, se zavřenýma očima nejvýše dvanáct. Ale co je ze všeho nejdůležitější: dá se tady přežít zima!

❞ Vůbec nechápu, jakým způsobem se v tomto prostředí paní Tereza může udržovat tak, aby na veřejnosti a v ulicích nevzbuzovala jakoukoli negativní pozornost...

Vůbec nechápu, jakým způsobem se v tomto prostředí paní Tereza může udržovat tak, aby na veřejnosti a v ulicích nevzbuzovala jakoukoli negativní pozornost. Zkrátka a dobře, aby se nijak neodlišovala od devadesáti procent svých vrstevnic.

Tereza mi vypráví svůj příběh, který poslouchají i terénní sociální pracovníci z Centra sociálních služeb Praha, kolega Jiří Škvor a jeho kolegyně Martina. Paní Tereza se zjevně potřebuje vypovídat ze všech svých životních proher. Stojíme tady, uprostřed lesa, téměř hodinu, paní Tereza nás skoro nepouští ke slovu. Do mě se pomalu dává zima a trochu se sám před sebou stydím, že si v duchu přeji, aby její vyprávění bylo už co nejdříve u konce. Možná se mi to zdá, ale kolegyně Martina už nejen, že zimomřivě přešlápla z nohy na nohu, ale i potajmu pohlédla na hodinky… A koneckonců, ani se jí nedivím, takových příběhů jsme každý vyslechli spoustu.

Ve vyprávění paní Terezy se trochu ztrácím… Snad pracovala na jakémsi archeologickém pracovišti… „Dělala jsem i na preparaci starých hrobů. Malým štětečkem jsem celý den odhrabovala několik metrů čtverečních. Pracovala jsem i na vykopávkách ve Zlaté uličce na Pražském hradě. Turisté procházeli kousek od nás, zatímco my jim tam kopali pod nohama. Tam, kde denně turisté něco obdivovali, my jsme jim pod nohama objevovali zašlé věky… Nikdy bych nevěřila, co se skrývá jen malý kousek pod chodníkem, kde chodí davy lidí. Ale takových podobných lokalit jsme měli spoustu. Člověk by nevěřil, kde všude jsou archeologická naleziště. Zlatá ulička ale asi hrála prim, tu jsem měla nejraději. Vy si tam jako návštěvník zaplatíte za samotný vstup, zatímco já tam chodila do práce.“

Najednou se ve svém vyprávění ocitne, už poněkolikaté, zase někde jinde: „Vyhodil mě z bytu a já nevěděla, kam mám jít. Tak jsem tam u toho supermarketu stála, brečela jak želva, noc na krku, peněženka prázdná. Kam jít, co budu jíst, kde budu spát? A najednou přišel nějakej chlap a kouknul na mě a bez nějakých okolků říká: „Že ty nemáš kde spát, co?“ Tak jsem jen pokejvala hlavou a řvala dál, já vůbec nevěděla, co budu dělat. To řvaní jsem nemohla zastavit, pořád jsem jen řvala. A on říká:“Tak pojď, dneska se vyspíš u mě.“ Vyprávění paní Terezy pokračuje stejně smutně, jako začalo: „A pak najednou po mně v noci šmátrá, a že když mě nenechal v noci na mrazu, tak že si něco zaslouží jako odměnu…“

A pak – zničehonic – zase skočí v čase, prostoru i ději někam jinam… „No jo, asi jsem si zasloužila, vždyť jsem ho docela provokovala… Někdy fest. Ale zase tak moc mě mlátit snad nemusel. Ale jen se podívejte, jak mě zmordoval! Podívejte se na ty modřiny!“ Snažím se pochopit, že ve vyprávění skočila – snad? – ke svému partnerovi. Vyhrnuje si bundu, vyhrnuje si mikinu, vyhrnuje si halenku… Začínám se obávat, kde to skončí a jak se u toho mám tvářit… Ne, kdepak, naštěstí to kasání všeho prádla končí u halenky. Na levé straně žeber má paní Tereza velkou oranžovofialovou modřinu. A když píšu „velkou“ modřinu, mám na mysli modřinu opravdu velkou.

❞ Copak?!? Už jsi si jim posťažovala, že tě mlátím? A pochlúbila ses, že sis to zaslúžila?!? Čo?!? Tak čo, pochlubila?!?“...

A paní Tereza vypravuje dál: „A víte, co pro mě bylo nejhorší ze všeho? Když mi pak vyprávěl, že to své mlácení nemohl zastavit, dokud neviděl moji krev. Že chtěl vidět moji krev. Že se nemohl zastavit. Rozumíte tomu? Nemohl zastavit a tak mě třískal dál. Chtěl vidět moji krev a tak mě mlátil do žaludku, do krku, do žeber… Teprve nakonec do obličeje, do zubů…“ Obrátí se na mě, smutně se usměje ústy, kde něco chybí a prostoduše a bezelstně mi říká: „Těch šest zubů mi taky vymlátil ten den. Asi jsem si to zasloužila.“ Zvedá se mi žaludek, nevím, co mám říci. Terezo, prosím vás, kde je teď váš partner? „No, kde by byl, tady v chatě.“ Z chaty za chvíli vychází dlouhovlasý starší muž, zapálí si cigaretu a bez nějakých větších okolků se otáčí na Terezu: „Copak?!? Už jsi si jim posťažovala, že tě mlátím? A pochlúbila ses, že sis to zaslúžila?!? Čo?!? Tak čo, pochlubila?!?“  

Muž se představuje maďarským jménem. Za chvíli k nám přichází jeho kamarád Imre, který prý bydlí ve vedlejším stanu. Lászlo, partner Terezy, prý pracuje také na archeologických vykopávkách. Za hodinu práce údajně každý pobírá 120 korun čistého na hodinu. „Kolik jste bral třeba v září, když bylo příjemně teplo?“ – „Asi třicet tisíc čistého.“ – „A neuvažoval jste o nějakém podnájmu dvougarsonky za pár tisíc?“ – Kdepak, neuvažoval. A pak poslouchám jen zdůvodnění, jak nic nejde a jak mu všichni házejí klacky pod nohy. A co vy, pane Imre, co vy a pronájem bytu? „Ááááá, kdepak, mi je tu ve stanu dobre.“ Pane Lászlo, nemáte dojem, že by vám třicet tisíc korun mohlo stačit na důstojný život? Projevuje se roztržení republiky – zatímco s kolegy z Centra sociálních služeb počítáme stále v korunách, pan Lászlo už počítá v eurech a husákovskou českoslovenštinou vysvětluje: „No, já platím šest set euro na výživné, k tomu pár set euro za podnájom, tak som radšej tu, v tejto chatke. Tu to mám zadarmo.“

A jak se dorozumíváte se světem? „Však tu mám telefon. Potrebujou dajakú silu na vykopávku, zavolají, idem.“ Kolem nohou se nám motá několik koček. Poslouchám, že tahle ta tříbarevná kočička je Micinka, ta černá je Čertík a ta mourovatá Elinka. No, mám dojem, že v lese kolem nás je dalších asi dvacet koček. „Ano, dělají nám tady společnost. Když sedíme večer u kamen, hezky se tulí.“ Mimochodem, pane Lászlo, už jste při těch vykopávkách prokopl nějaký džbán? – „Á, to viete, že se to občas podarí. Tomu nezabráníte.“

Jako občasný divák seriálu Súsedia mi to nedá a vyptávám se Lászla a Imreho na několik maďarských slovíček a frází, které v seriálu často zaznívají. Takže, pánové, co to znamená „kičibaba“? – Tak prý miminko, malé babätko. A výraz, který často v silných emocích vykřikuje Ildikó: „Isten!?!“ – Aha, tak prý výraz pro „Bože!“

Paní Tereza se zjevně potřebuje vypovídat a svěřit se někomu jinému než těm lidem, které nejspíš má kolem sebe celé dny. Pyšně nám ukazuje kresby, které zachycují svět kolem tohoto provizorního tábora. Obdivuji, jak je schopná obyčejnou tužkou na obyčejném čtverečkovaném papíru neobyčejným způsobem zachytit krajinu kolem. S holými stromy, šedivou oblohou, nedalekým potokem i smutnými větvemi nad ním… Taky co tady dělat celé dny? To by se možná naučil kreslit každý.

Mimochodem, jaký má paní Tereza cíl do nového roku? „Neprovokovat a nedráždit. Chovat se tak, aby už mi Laszlo nemusel dávat přes hubu.“ Slova kolegy Jiřího o existenci intervenčního centra pro oběti domácího násilí a možnosti zajistit ubytování někde úplně jinde po paní Tereze stékají jako kapky oleje po teflonové pánvi.

Jsem v civilu, inkognito, takže mi to na závěr nedá a snažím se trochu provokovat: „Co policajti nebo měšťáci? Dávají vám pokoj nebo jen zbytečně prudí?“ Odpověď mě docela potěšila: „Ne, nepruděj. Přijedou, zkontrolujou, že jsme živí a zase odjedou.“

❞ Ne, nepruděj. Přijedou, zkontrolujou, že jsme živí a zase odjedou...

Téměř na místo jsme přijeli dodávkou Centra sociálních služeb. Ale pak už si Jirka musel hodit batoh na záda a sem dojít pěšky. Nejdříve jsme obešli každý stan, každý přístřešek. Před každým stanem jsme se zastavili a Jiří se představil, mnohdy jen tak do prostoru: „Dobrý den, tady terénní pracovníci Centra sociálních služeb.“ Po chvíli svou výzvu zopakuje. A pak stanem zatřese s otázkou: „Haló, haló, je tady někdo? Můžeme pro vás něco udělat?“

V batohu má Jirka tovaru jako pašerák za dávných časů. Ne, Jiří nepašuje cukerín a krajky. A nepašuje (televizní reklama promine) ani koty packowe, fazole jantarowe nebo mobily komurkowe amerikanske.

Ale nabízí všem třem něco úplně jiného. Z batohu vytahuje a nabízí masové konzervy, sáčkové polévky, hygienické potřeby, fleecové rukavice… A slovně nabízí to, co se do jeho batohu nevešlo: oblečení a další doplňky, které by mohly pomoci přečkat klientům nastávající zimu – karimatku, spacák… To je v dodávce.

Jiří Škvor je pracovníkem Centra sociálních služeb, který se v oblasti terénních sociálních programů pohybuje už několik let. 

Jirko, jak byste ve stručnosti představil terénní sociální program?

Zjednodušeně řečeno: vyhledáváme naše potenciální klienty v jejich prostředí. Prostě nečekáme, až přijdou oni k nám, ale jdeme my za nimi. Hledáme je v lesích, kanálech, někde v křoví, pod mosty… Jsou to lidé, kteří sami aktivně nevyhledávají nějakou pomoc. Můžou ji i přímo odmítat. Nechtějí využít nabídku nejrůznějších denních center nebo nocleháren. Chtějí si připadat samostatní a nezávislí.

Ale tím, že kontaktujeme jednoho člena skupiny v nějaké lokalitě a pomůžeme mu, můžeme pak na sebe navázat i další členy dané komunity. Ti prostě vidí, že naše pomoc funguje a příště se nám třeba ozvou sami.

Terénní programy jsou v pyramidě poskytovaných sociálních služeb úplně na prvním, nejzákladnějším stupni. 

Jakou pomoc konkrétně nabízíte nejčastěji?

Úplně nejzákladnější pomoc je ta, kterou klient potřebuje teď a tady. Většinou oblečení, jídlo, hygienické potřeby.

Ale hlavní nástroj mojí práce je rozhovor a vztah. Mnoho klientů nepotřebuje často vůbec žádnou pomoc. Oni chtějí jen doprovázet ve svých životech. Nemají si s kým popovídat, chtějí a potřebují se vypovídat. Často nemají s kým sdílet svoje prožitky, svoje myšlenky. Potřebují někoho, kdo jde vedle nich. Nikoho nemají, blízcí je opustili, nemají přátele. Kolikrát si říkám, že jsem vlastně nijak nepomohl. Ale pak si uvědomím, že mi klient vyprávěl svůj příběh, svoje zážitky, třeba hodinu a ani se ve své řeči nezastavil. Pomohl jsem mu už jenom tím, že jsem ho vyslechl. Vypovídal se. Takže nejdřív toho hodně vyslechnu a teprve pak můžu nějak pomáhat dlouhodoběji.

Rozumím dobře, že každá pomoc má nějaký vývoj?

Na začátku je to ze strany klientů taková hra. Testují si mě. Zkoušejí, jestli přijedu, kdy jsem řekl. Jestli si pamatuji informace, které mi oni sdělili. To je to nejdůležitější, protože už to zasahuje do jejich osobní roviny. A další krok, to znamená, aby klient udělal nějaký posun, k tomu ho můžu „vyzvat“, až když mi věří. Někteří jen nahlas málokdy přiznají, jak na tom jsou a když už to přiznají navenek, nejsou s tím vnitřně ztotožnění. A naopak, mnoho z nich má už tak nízké sebevědomí, že nejsou schopni vést normální dialog. Jsou i ve svých vlastních očích to nejposlednější kolo u vozu.

Ale všichni tak nějak víme, že lidé bez domova si svoje příběhy upravují, přikrašlují, mění podle potřeby…

Já jsem tady od toho, abych klientovi pomohl. Možná jsou jejich historky vymyšlené a upravené Hm, a co má být? Je to důležité? Koneckonců, oni těm svým příběhům už často sami věří. A kdo z nás si někdy nepřibarvil svůj vlastní příběh? Dobře, klient mi něco nakuká a usvědčím ho ze lži. Pomohl jsem si, zvýšil jsem si svoje sebevědomí? A proč dělám tuhle práci? Protože nechci pomáhat sobě, chci pomoci klientovi.  

Takže jen pasivně posloucháte, přikyvujete, dáváte klientovi za pravdu?

Až takhle to není. Žádné vyprávění neshazuji, ale v podstatě čekám na ten správný moment, kdy můžu klientovi říci: „Tak pojďme tu vaši situaci nějak změnit!“ Za poslední rok se mi povedlo dostat jednoho člověka do protialkoholní léčby, vyřídit sociální byt, dostat pár lidí do zaměstnání… nazval bych to čekáním na správnou chvíli.

Jenže mnoho klientů o žádnou pomoc nestojí.

Tak to je, jsou holt různé kasty a skupiny lidí bez domova. Někteří z nich mají chytré telefony se spoustou dat, jiní mají aspoň tlačítkáče, někteří na jakýkoliv kontakt se světem rezignovali. Někteří si nám zavolají, přesně řeknou, jakou službu nebo pomoc potřebují a domluví si místo srazu. A pak na místě opravdu jsou. Jiní klienti naši vizitku vyhodí a další setkání je víceméně nahodilé.

Představa, že každý člověk bez domova se bude chovat stejně, je omyl. Bezdomovci nejsou nějakou homogenní skupinou, která má společné znaky.

A co si budeme povídat, mnoho bezdomovců nikdy nepůjde do azylového domu, nikdy nepůjde do noclehárny.

Ano, existují lidé, kteří do azyláku nikdy nepůjdou. Možná chtějí být svobodní a usínat i v mrazech s hvězdným nebem nad hlavou. Možná je jim alkohol opravdu milejší než teplo. Ale taky se mohlo stát, že jim v nějakém azyláku ukradli poslední majetek, mohli se stát obětí násilí, zbili je, mohli se stát obětí šikany, odnesli si nějaké breberky… Co kdo víme? Nesuďme, abychom nebyli sami souzeni.

V autě máte spoustu materiálu a věcí. Masové konzervy, polévky, mýdla, roušky, ženské hygienické potřeby… Ale také drahé spacáky za několik tisíc a karimatky. Nemáte někdy pocit zneužití či manipulace?

Nebudu zapírat, děje se to. Někdy tuším… Konkrétně s těmi spacáky: když někam přijedeme, nenabízím je všem kolem: „Nechcete spacák za x tisíc do minus dvaadvaceti stupňů?“ Nerozdávám na dobré slovo. Nejdříve rozhovor na téma, jak chce klient přežít zimu, zda má k přežití všechno potřebné. Má klient stan, karimatku, spacák? Vůbec se o nějakých možnostech ani nezmiňuji. Někdy se i dozvím, že ho prodal. Měl šanci, nevyužil ji, já mu další nedám. Loni se rozdávaly stany typu iglú, letos jsou ke spacákům i karimatky. 

To je i v potravinách. V duchu cítím, že se klient se mnou snaží manipulovat, hraje nějaké divadlo, ale mně je to jedno – klient může mít dobrý pocit z toho, že ode mě dostal tři konzervy místo dvou. Proč bych mu měl ten dobrý pocit kazit? Třeba to byla jediná věc, která se mu ten den povedla…

❞ V duchu cítím, že se klient se mnou snaží manipulovat, hraje nějaké divadlo, ale mně je to jedno – klient může mít dobrý pocit z toho, že ode mě dostal tři konzervy místo dvou. Proč bych mu měl ten dobrý pocit kazit?...

Zatím jsme vůbec nemluvili o nějakém organizačním schématu…

Momentálně jsme z Centra sociálních služeb na celou Prahu dva týmy. Rozdělení podle Vltavy, levý břeh, pravý břeh. Jeden tým, jedna dodávka VW Transporter, stejné vybavení. Je jasně dané, kam kdo kdy jezdí. To znamená, kam jezdíme my, kam jezdí Naděje, kam Armáda spásy. S ostatními organizacemi se nepotkáváme. Každý zajišťujeme nějaký den nějakou lokalitu. Plán mám předem daný, takže vím, že třeba v pondělí budu na Smíchově, v úterý v centru, a tak dál.

Jirko, povězte, existuje v terénu nějaká spolupráce s městskou policií?

Čas od času se někde potkáme. Slyšíme „Děláte skvělou práci!“, pokecají s kolegyní, na mě moc zvědaví nejsou, kolegyně je hezčí a sympatičtější (úsměv). Moc toho o sobě nevíme. Teprve při podobných náhodných setkáních se dozvídáme, co vlastně ti druzí dělají. Ale upřímně, ona občas hapruje i komunikace mezi jednotlivými sociálními organizacemi… Já se nedozvím, jestli objevily nějaké nové nocležiště a jaké služby tam realizovaly. 

Ale nejdůležitější je, že když někdy musíme zastavit tam, kde nemáme, že nám nedávají pokutu! (smích) Naštěstí jsme to vždycky měli za domluvu, takže děkujeme! Pokutu by nám Centrum sociálních služeb neproplatilo.

Zobrazení: 1275