Jasmín 30 na příjmu aneb Den s autohlídkou na Praze 10

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: neděle 1. prosinec 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Když se řekne „Praha 10,“ co vám vyskočí v hlavě jako první? Slavia a stadion Eden, Bohemians a stadion Ďolíček, místa častých tzv. „bezpečnostních opatření?“ Aréna Skalka a badminton, místo našich firemních turnajů?

Sportovní areál Gutovka, místo našich strážnických setkání při kulatých narozeninách pražské městské policie? Nebo snad vinohradská nemocnice a vinohradský hřbitov? Všechno občas souvisí a navazuje na sebe, aniž bychom chtěli…

A dovolím si osobní vzpomínku. Před drahnými lety jsem chodil na střední školu v Přípotoční ulici (ne, nestudoval, opravdu jen chodil), tak mi v hlavě naskočí i podniky U tří soudků, U Pepíčka a Waldeska. Kdeže to kapesné od rodičů je...?!? Praha 10, obvod na jihovýchodním okraji Prahy. Vršovice, Strašnice a Malešice. A také část Záběhlic, Michle nebo kus vilové čtvrti Vinohrady. Praha 10, sto deset tisíc obyvatel. Páté místo v žebříčku nejlidnatějších měst Česka.

„Desítka“ je mi sympatická i z toho důvodu, že linku 156 tady operativně zajišťují všechna vozidla, všechny hlídky. Můj bezvýznamný názor je, že pokud tísňovou linku 156 zabezpečuje stále jen jedna hlídka v neměnném složení, pak ostatní strážníci nemají prostor pro profesní růst. A z vlastní zkušenosti vím, že to pak strážníka otráví, když nemá šanci se na linku 156 vůbec dostat. Byl jsem mnohdy několik set metrů od určité události, ale když jsem slyšel ve vysílačce pokyn: „Hele, třistadevatenáctko, posílám tam auto a ty si běž po svém, jo...,“ pak to člověku na náladě nepřidá. Ale jasně, věc každého obvodu.

Autohlídku Jasmín 30 dnes tvoří strážníci Karel a David. Při vzájemném představování mám dojem, že to jsou stálí parťáci a chtějí proto vypadat oba podobně. Oba pod nosem kníry... „Člověče, copak ty nedržíš Movember!?! Ty nejdeš s dobou, měl by ses polepšit!“ Mají pravdu, úplně jsem zapomněl… Ještě jsem se ráno holil, abych kolegům nedělal ostudu a je to přesně naopak, dělám ostudu jim… Takže ano, akce Movember, pánové, prosím, nezapomeňte na její smysl. Nezapomeňte na vyšetření prostaty a varlat, třeba vám to leccos zachrání. Třeba i život.

V práci strážníka není žádný den stejný. Nikdy nevíte, co vám ten den přinese.

Ještě sedíme krátce po půl sedmé ráno na služebně, když nám přes linku 156 přijde první oznámení! Na Počernické hoří auto! Několik set metrů od desítkové služebny! Hned po ránu vyrážíme na majáky udaným směrem. A opravdu, u pravé strany silnice v ranní mlze a pološeru stojí auto, ze kterého se valí na všechny strany šedivý kouř.

Dým všude, plameny nikde. Během dvou tří vteřin obejdeme auto ze všech stran, ale tohle není žádné hořící auto, takhle kouř nesmrdí a nezapáchá. Karel pokleká, dívá se pod auto a hned má jasno: „Tak pánové, přímo uprostřed pod tím autem je kanál. Nic nehoří. Jen spousta páry z kanálu.“ Fajn, planý poplach, mnoho povyku pro nic, jsme rádi za majitele.

Tak pánové, přímo uprostřed pod tím autem je kanál. Nic nehoří. Jen spousta páry z kanálu.

Jsme přivoláni do jakési vedlejší ulice. Mají se tady opravovat chodníky, dodavatel má problém s parkujícími auty. Aha, podél chodníku přenosné značky se zákazem zastavení, které řidiči několika aut nerespektovali. „Máme tady ten zákaz už kolik dní.“ Zvyk je železná košile, kdo z nás si na svém „stálém“ parkovišti všimne nějaké změny? Sice tady stojí dvě přenosky B 28, ale páni stavitelé se na ně spoléhali až příliš, nenatáhli si ani výstražnou pásku. Po chodníku nervózně chodí stavbyvedoucí a několik dělníků. Nejvíc rozčilený je řidič stroje, který má trhat starý povrch chodníků. „Hele, chlapi, já jsem placený v úkolu. Když tady budu jen tak sedět a koukat, nedostanu ani korunu.“ Do toho nám stavbyvedoucí ukazuje rozhodnutí z úřadu městské části, které je časově omezené. „Když se do toho nepustíme dneska, nemusíme to stihnout a povolení propadne.“

Řidič stroje má konečně několik desítek metrů, na kterých se může vyřádit. „Děkuju, aspoň něco. Jinak bych tu byl úplně zbytečný.“   

Dostáváme upozornění na modrého Renaulta, který stojí na chodníku a nemá registrační značky. Ano, stojí na chodníku. Ne, nemá značky. Na zadním sedadle termokrabice s názvem jednoho rozvozce jídel. Ačkoliv je kolem místa dost, někomu tohle auto musí hodně vadit. Ze všech stran je polepené samolepkami o průměru asi sedmi centimetrů, které imitují zákazové značky. V bílém středu výkřik „Nemáš právo!“, po červeném obvodě je pak několikero doplnění: „Parkovat, kde chceš!“ Samolepky vypadají celkem profesionálně, to je třeba uznat. A protože opakování je matka moudrosti, nalepil jich protestující na auto docela dost. Na přední sklo, na zadní sklo, na okénka, na řidičovy dveře, na zpětné zrcátko…

Pokud si majitel vozidla myslel, že je bez registračních značek nepostižitelný, velmi se mýlil.

Pokud si majitel vozidla myslel, že je bez registračních značek nepostižitelný, velmi se mýlil. David nachází na předním skle VIN kód a majitel je na světě. Může se těšit na dopis s „Výzvou k uhrazení určené částky“.  

Další ulice, další stavaři, další žádost o pomoc.

Plynaři v ulici vyměňují potrubí, ale s pracemi zůstali stát u jedné vily. Nejsou si jisti, zda mohou dál. Majitelem vily podle katastru je muž, který podle šéfa plynařů má omezenou svéprávnost. Souhlas ke vstupu do domu vyjádřil písemně opatrovník, ale ten na místě není. Stavaři si nejsou jisti majitelovou reakcí. Potřebují vstoupit do sklepa a chtějí nás jako nezaujaté svědky. Navíc muž prý nekomunikuje, ačkoliv je prokazatelně doma.

Zkusíme několikrát zazvonit. Úspěch, majitel ve dveřích. Je poněkud nemluvný, upírá na nás prázdný pohled. Stavbyvedoucí se ujímá slova, ukazuje papír se souhlasem opatrovníka, situaci vysvětluje tak, že jsem ji třeba vůbec nepochopil. Zamotal do toho všelijaké zákony, vyhlášky, nařízení, k tomu několik odborných termínů a slangových výrazů…

Aniž by počkal na majitelovu reakci, stavbyvedoucí odchází přesvědčen, že má jeho souhlas. Karel tu řeč převede do češtiny: „Pane M, cizí chlapi vám budou chodit po chodbě. Potřebují do vašeho sklepa. Vymění plynové trubky a pak zase půjdou pryč. Tak abyste o nich věděl.“ Mezi každou větou udělá pauzu. Poprvé registrujeme přikývnutí.

Ještě chvíli zůstáváme na místě, ale nic se neděje, odjíždíme za dalším dobrodružstvím. Pokud se stálým úkolům dá říkat dobrodružství.

Tady zkontrolujeme zrušenou železniční zastávku Strašnice, po které zůstala jen bouda. Támhle projdeme Čechovo náměstí, Heroldovy sady nebo stanice metra.

Na stoličce v neměnné, strnulé poloze sedí jakýsi človíček. Zachumlaný do dek a oblečení...

U Strašnické mi kolegové ukazují místního stálého obyvatele. „Ten tady takhle sedí, co pamatuji. Snad deset let.“ Na stoličce v neměnné, strnulé poloze sedí jakýsi človíček. Zachumlaný do dek a oblečení, které dávno vytvořily jedno klubko, všechno zmuchlané dohromady.

Je živý, je zmrzlý? Hibernuje? „Pane H, jste v pořádku?“ Postava trochu ožívá a zdvihne hlavu směrem ke Karlovi. Ozývá se těžká a pomalá řeč. „Jóóó, jsssem v pořřřááádku.“ Karel se pana H. snaží vyzpovídat. „Nechcete jít do nějakého azyláku vyspat se a zahřát se? My někam zavoláme, aby si vás odvezli, co vy na to?“ Odpověď je jasná a v podobných případech ji slyšíme pokaždé. „Kdeeepak, mně je taaady dobřřře. Nikaaam neeechciii.“

Když se kolegů ptám, z čeho vlastně tahle postava žije, říká mi Karel: „Kdybychom zůstali déle, viděl bys, že lidi mu dávají jídlo. Občas kus pizzy, salám, bagetu, cigára, sem tam dostane i peníze.“     

Fascinující, několik let takhle vydržet na ulici. Ten člověk musí mít imunitu a odolnost jako řemen.

Vzpomínám, jak jsem nedávno slyšel podobně šílený příběh. Muž, který už několik let žil na ulici a kolegové ho dobře znali, zachránil z rozvodněného Botiče malé dítě. Otec dítěte, podnikatel, mu hned věnoval několik desítek tisíc korun, zaměstnal ho ve své firmě, sehnal mu podnájem a zaplatil několik měsíců dopředu. Po měsíci bylo všechno jinak – onen muž přišel, že takhle už žít neumí a že se vrací do své polorozpadlé boudy. Že mu tam bylo lépe… Holt každej jsme nějakej… Aspoň to na férovku přiznal. Chlapovi všechna čest!

Linka 156 o sobě dala vědět. Zase doprava. To my, strážníci, milujeme, že? Na žlutých čarách stojí několik vozidel, převážně BMW. Není divu, když hned vedle je značková opravna vozidel BMW.

Kolegové vytahují pédéáčka a začínají fotit. K Davidovi přichází majitel jednoho Q7, vytahuje svazek dvoutisícovek silný snad centimetr a ptá se, kolik bude platit. David má dneska jednu taxu: tři sta korun. „Tak vydržte, prosím, dojdu si rozměnit.“ David se ke mně během čekání přitočí: „Všiml sis, co měl na bundě a na tašce za firemní nápis?“ Ne, nevšiml. David mi během čekání ukazuje webové stránky oné firmy. Roztrhané džíny za 29.300 Kč, černý kulich za 10.250 Kč, bunda za 74.400 Kč. Budiž majiteli BMW přáno, osobně bych takové částky nedal, ani kdybych na to měl. Nevěříte? Najděte si „Balenciaga.“ Tohle v našem časopise nemůže s těmi cenami nikdo brát jako reklamu. V životě jsem o té značce neslyšel. Díky, Davide, rozšířil jsi mi obzory!

Za chvíli nám přestupce zaplatí tři sta korun a ještě poděkuje, že jsme na něj počkali. Vše v klidu, žádný křik, za chvíli vyřízeno. 

Za pár minut přichází řidič dalšího špatně zaparkovaného auta. Karel se ho ptá, zda chce záležitost vyřídit osobně na místě, ale muž jen v klidu odpoví, abychom přestupek poslali rovnou do správního řízení. Vzájemné úsměvy, žádné zdvihání hlasu. Přece si nebudeme navzájem kazit den.

Kolega David má dnes zkrácenou směnu, je prý potřeba vyrovnat do konce roku jakýsi počet odpracovaných hodin.

Davida jsme vyměnili za Dášu. Ta by se podle svých slov z „desítky“ nejraději přesunula k psovodům. Svého německého vlčáka už cvičí několik let. „Jo, klidně to do toho článku napiš, že bych nejraději k hlídkovým psovodům! Však tam jednou zjistí, že to taky umím! A jednou budou litovat, že mě k psovodům nevzali! Nevědí, o koho přicházejí!!!“ Tak jo, fajn, slíbil jsem ti to, tak to sem teda píšu. Dášo, držím ti pěsti, ať se k těm hlídkovým psovodům dostaneš!

Další auto bez registraček, červená Kia. A na chodníku hned vedle vozidla hromada nepotřebných věcí. Nepovolená skládka? To asi zrovna ne… Karel si mezi vyhozenými věcmi všímá rybářského prutu. „Žádná sláva, tohle je hodně starý model.“ Promluvil z něj zkušený rybář, který nám předtím v autě vyprávěl, kolik toho ulovil. (Tááákhle velkej ten kapr byl!)

Z blízké kancelářské budovy vychází paní: „To jsem vás volala já. Docela jsme z toho řidiče měli strach, máme tady vedle firemní parkoviště. Rozhlížel se, jako kdyby nás tady všechny chtěl vykrást. Vypadal divně! Hodně divně!!!“ Ještě čekám, že paní dořekne, kterak mu z jednoho oka koukal Špilberk a z druhého oka Kartouzy.

Lustrace? Pozitivní, auto je v pátrání. Kontaktujeme státní policii, ale ta už o tomhle vozidle ví. Dáša se s paní ještě dává do řeči. Empaticky jí napovídá, že kdyby něco, ať neváhá a zavolá...

Za chvíli máme na žádost PČR přijet k budově Svobodné Evropy. Karel se dává do řeči s přítomným policistou. „Co se po nás chce? Já tady nic nevidím.“ Policista ve službě nám vysvětluje, že „támhle“ stojící vozidlo porušuje jakési zákonné ustanovení o zvlášť významných objektech a máme ho odtáhnout. Prý žádné auto nesmí parkovat poblíž zvlášť chráněného objektu. Rádi bychom... Jenže kolega policista se odkazuje na zákony, které nemají žádný dopad na městskou policii. A tak se Karel chvíli dohaduje. „Neodtáhnu, to bych si taky mohl platit sám.“ - „Říkám ti, že to auto tady v chráněné zóně nemá co dělat.“- „Rozumím, ale tak si zavolej váš odtah péčéerky, já bych si jen naběhl.“ - „Odtáhni to, tady nemá to auto co dělat!!!“ - „“Neodtáhnu, není to překážka silničního provozu! Odtáhněte si to podle svých pravidel! V tomhle nejedu!“

Kolega od PČR kamsi volá, pak kamsi vůči někomu do vzduchu divoce gestikuluje a nakonec mávne rukou. „Tak vám teda pěkně děkuju, přijedou naši!“ Konečně jsme se domluvili. Tohle by fakt žádný měšťák neodtáhl ani za zlaté tele.

Borec na konec? Skoro každou šichtu se někdo najde! To by bylo, aby nebylo! Je tady další linka 156. Z horního bytu prý protéká voda do spodních pater.

Přijíždíme na místo, do domu se dostáváme celkem snadno. A hned vidíme, odkud teče voda. Teče nám totiž po schodech vstříc.

Dáša hned organizuje věci příští: „Kde máte hlavní uzávěr vody? Musíme to uzavřít, aby to neproteklo dolů. Kde? Měl by být ve sklepě! Máte klíč od sklepa? Přineste mi ho, zavřeme hlavní uzávěr vody!“

Jenže paní se zalekne: „Ale to pak nepoteče voda nikomu! To bych nemohla tomu svému a dětem udělat večeři!!! To by byl pěkně nasranej!!! Žádný klíč od sklepa vám nepřinesu!!“

Tak děkujeme, řekneme si sousedce.

To byla služba na Praze 10. Zase někdy na shledanou.

Poděkování: Karel Mayer, David Fořter, Dáša Klímová

Zobrazení: 158