„AUDENTES FORTUNA IUVAT” („odvážným štěstí přeje”)

Jedno všední, lehce mlžné ráno. Chodník u tiché, opuštěné školní budovy. Z dostupných informací se lze dozvědět, že tady dříve sídlila soukromá střední škola.

Na onom chodníku zatím postává několik strážníků a několik policistů. I když se navzájem pozdravíme, je znát, že se navzájem neznáme, neozývá se žádný bujarý smích, žádný hlasitý hovor, žádné historky ze služby. Debata zatím zůstává tlumená, poznávací a oťukávací. „Ty jsi odkud?“ „Máš tu parťáka, nebo jsi single?“

Situace se mění v půl deváté. Přijíždí dvě neoznačené dodávky, kdosi odemyká bránu školního dvora a během chvíle na něj začnou najíždět další auta, ať už v provedení policejním nebo našem. Z nedaleko zaparkovaných policejních aut vyskakují další policisté a přidávají se k nám.

O několik minut později oficiálně začíná společný výcvik Policie ČR a Městské policie Praha pod vedením instruktorů z Krajského ředitelství PČR hl. m. Prahy. Začíná výcvik zaměřený na řešení krizových situací v uzavřené budově.

Přízemí, učebna, instruktážní tabule, bedny se cvičnými zbraněmi a náboji FX, zdravotnické záchranářské sety. Na jedné straně asi čtrnáct policistů a deset strážníků, kteří si zatím ukládají batohy se svačinou a pitím, upravují uniformy a neprůstřelné vesty, utahují opasky. Jednu stranu učebny zabrali měšťáci, u dalších dvou stěn se rozložili policisté. Pokukujeme po svých vybaveních, nenápadně se porovnáváme co do výstroje i výzbroje. Někteří policisté si ještě kontrolují své dlouhé zbraně Heckler-Koch, z taserů si vyndávají hlavice, objevují se neprůstřelné štíty. Oproti nám pět instruktorů v civilu, mezi nimi i „náš“ Zdeněk Matušík z Útvaru vzdělávání MPP.

Úvodní instruktáž. Bezpečnost, všichni ochranné brýle. Zkusíme několik modelových situací. Klasika: od jednodušších po složitější. Každá bude po ukončení vyhodnocena. Spolupráce ve skupině tak, jako kdyby na nějaké místo přijelo několik hlídek z různých útvarů, které se doposud neznaly a musely situaci řešit. Koneckonců, i tady jsou kolegové dokonce z cizinecké policie. Co bude při jednotlivých situacích společné? Nějaký útočník.

Dva typy terčů: jeden typ s naznačenou siluetou postavy je „nezúčastněná osoba“, druhý s postavou, která drží v ruce revolver, představuje útočníka. Zatím na nikoho nestřílet, postupovat tak, jako kdyby útočník spolupracoval. Takže výzvy. „Odhoď zbraň! Ukaž ruce! Lehni si na zem, ruce za záda!“  

A ještě další informace: škola je před rekonstrukcí, jsme rádi, že nám ji úřad městské části poskytl, proto nic neničit, žádné dveře nerozkopávat, zamčené prostory nehrají a jako kdyby nebyly, toalety jsou támhle, nějaké dotazy? Ne, instruktáž krátká a  jasná.

Další pokyn: výměna zbraní! „Zásobníky ze zbraní! Pojďte si vyměnit zbraně, dostanete efixa!“ A tak odevzdáváme Zdenkovi naše zbraně a do pouzder strkáme modré pistole s FX náboji.

Tady si dovolím odbočku pro neznalé: tzv. zbraně FX jsou cvičné zbraně, které svým tvarem a vlastnostmi dokonale kopírují používané služební zbraně. V našem případě CZ-75 D. Jsou rozpoznatelné na první pohled, protože tahle „efixa“  jsou modrá. A dále: zbraně FX dokážou střílet pouze střely s barvou. Válka barev. Kdo má na prsou barevnou skvrnu? Vy? Druhý byl holt rychlejší. Fajn, teď by stačilo vyprat uniformu, je to jen nanečisto, v ostré situaci by to mohlo být horší... Ta skvrna na vašich prsou by taky mohla být vaše krev. Zlepšit, zrychlit! Má barevnou skvrnu na prsou ten druhý? Jak se říká: pořád lepší, když vás tři soudí, než čtyři nesou.

Šestičlenné hlídky. Ať už tři policisté a tři strážníci nebo čtyři policisté a dva „naši“. Žádné otázky typu: „Je ti sympatický? S kým chceš být ve skupině?“ Nic takového, hezky rychle ty a ty a ty jste skupina číslo jedna, ty a ty budete dvojka atd. Ve dvou nemá cenu v podobné situaci něco řešit, čtyři jsou minimum. Sice se ve skupině pozdravíme a navzájem si řekneme křestní jména, ale takřka ihned je zapomínáme. I když… Jméno sympatické a usměvavé policistky z jedné OHSky si tak nějak pamatujeme všichni. Ačkoliv se jinak oslovujeme: „Hele, prosím tě…,“ tak na kolegyni se obracíme konkrétním jménem.

Důraz na komunikaci ve skupině, velitel, rozdělení rolí. „Mluvte spolu! Musíte vědět, co se vám děje za zády, kam jde parťák, kde je čisto, kde kdo stojí, kdo co kryje. Musíte spolu mluvit, mluvit!“ Co když bude nějaký randál, hluk? „Tak na sebe budete křičet!“ Kdo bude velitel? Do příjezdu velitele policie ten, kdo je na místě jako první. „Teď jsi to ty. Však se nebojte, vystřídáte se.“

V budově budeme nejdříve hledat člověka, který je sice ozbrojený, ale zatím na nikoho neútočí a „jen“ verbálně vyhrožuje. Pátrání tedy může být pomalejší. Složitější situace, kdy se postup budovou bude muset zrychlit, přijdou později.

Budova je třípodlažní, na každé patro jde jedna skupina. Vyrážíme. Jsme dvojka, máme první patro. Vepředu kolega se štítem, za ním ostatní, zbraně z pouzder, prst mimo spoušť, míříme kamsi ke stropu. Při postupu jeden za druhým, v tzv. „vláčku“, je to jediný bezpečný prostor. Přece nestřelíme kolegu nebo sebe někam do nártu, lýtka, stehna. Jsme pomíchaní, tady a teď opravdu nezáleží, odkud kdo je, nikoho to nezajímá. Před námi úkol, který máme splnit. Najít nebezpečnou osobu.

Instruktor v reflexní vestě říká, co bychom měli dělat, jak bychom se měli v daném prostoru pohybovat. Už jen výstup do prvního patra je o sehranosti. „Schodiště je hrozně nebezpečné. Kdo nahoře obsadí schodiště, ovládá budovu. Když půjdete všichni najednou, neměli byste šanci. To by dopadlo hodně špatně. Jeden ve vestě to kryje zespodu, druhý ve vestě z půlky schodiště, dva rychle na podestu, tam se kryjí za ten sloup a za štít. Teprve pak se tam přesunují další tak, aby byli kryti těmi na podestě.“ 

Jasně, je to hra. Všichni víme, že je to hra. Ale stejně z ní nechceme vypadnout. A nikdy nevíme, kdy se tahle hra změní ve skutečnost. Co na tom, že doufáme, že nikdy? Kdoví? Žádné vtipy, žádná sranda, žádné švejkování. Každý ví, proč se na tenhle výcvik přihlásil.

Úspěšně jsme zdolali schodiště. „Mluvte spolu! Štítař jde první, za ním ti v neprůstřelkách. Štítař se obrací doprava a kryje parťáka za sebou, který hned bere levou stranu. Co ty dveře proti vám, kdo je má?“ Je to kumšt, vykrývat všechny potenciálně nebezpečné prostory a zároveň neohrozit parťáky. Zároveň mě napadá, kdyby v těchto uzavřených prostorách padl skutečný výstřel, jak bychom to snášeli. Z vlastní zkušenosti vím, že bez „hluchátek“ zvoní člověku v uších hodně dlouho.

Ostatní hlídky v dalších patrech jsou na tom stejně. Jak se budovou rozléhají hlasitější a hlasitější povely, jak se zlepšuje komunikace ve skupině, jak zní více a více informací, jak je člověk ponořený víc a víc do situace, zvyšuje se stres a zvyšuje se i hladina adrenalinu v krvi.

Vstupuji do jedné místnosti jako první, proti mně terč s pachatelem, v ruce drží zbraň. Zapracují instinkty z jiných výcviků. Nestačím cokoliv zařvat. Zapíchnu zbraň a pálím. Střela skončí přesně tam, kde jsem chtěl. Uprostřed hrudníku. Přece se nenechám zastřelit. Z chodby se ozve instruktor: „Říkali jsme, abyste nestříleli! Pachatel spolupracuje!“ Kolega policista z hlídky jde k terči, rukou udělá nad kresbou pomyslný křížek a uznale pronese: „Dobrá trefa! Gratulace, kolego.“ Snažím se být vtipný: „Když střílí strážník městské policie, netřeba volat lékaře.“

No, v pomyslné soutěži „Trouba dne“ jsem právě obsadil první místo.

Výtah? Ačkoliv funkční, dneska nehraje, ale v ostré situaci by se přivolal do přízemí a zablokoval. A ještě jeden prostor instruktoři během dne vyřadili z provozu: toalety v patrech. „Chlapi, ty toalety příště raději vynecháme. Tam je to o ztrátu čichu. Už se dlouho nepoužívaly, navíc ty papundeklové stěny jsou zrádné, ty by prostřelila i malorážka...“

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Místnost, další zavřené dveře. Zase kryjeme prostor ze všech stran, chodbu, další místnosti kolem, schody nahoru. Dveře pomalu otevíráme... Štítař první na ráně proti otevíranému prostoru. Dvě možnosti vstupu do podezřelé místnosti. Dynamický a vyčkávací. Buď do místnosti vlítneme během chvíle v několika lidech za ohromného řevu, nebo sledujeme pomalu otevírané dveře a skenujeme prostor. Volíme vždycky možnost číslo dva. Co je efektivnější? Jeden instruktor hájí vstup dynamický, druhý vyčkávací. 

Patro prohledané, všude „čisto“. Konec.

Znova učebna v přízemí, vyhodnocení. Každý instruktor hodnotí hlídku ve svém patře. Věcně, klidně, pozitivně. „Kdo to střílel na prvním patře?“ Když zdvihnu ruku, hned omluvně dodávám: „Neměl vytahovat zbraň, řekl si o to!“ Od několika kolegů se mi dostane souhlasného pokývání hlavou. Ale kdoví, možná se mi to zdá...

Každá hlídka si pak zkusí „vyčistit“ další patro. Každou další a další situací je každá hlídka jistější a lepší. Už víme, kam se dívat, koho kdo kryje, co hlásit kolegům za sebou... I závěrečné hodnocení je lepší a lepší.

Chvíle odpočinku, chvíle klidu. Čas položit kolegovi Matušíkovi z Útvaru vzdělávání pár otázek.

Zdeňku, kde se vlastně vzala myšlenka na podobnou spolupráci? „Taktika zákroků se neustále vyvíjí. My od PČR bereme informace, reagujeme na to, co oni cvičí a jak to cvičí. Taktické postupy a zkušenosti jsou z PČR předávány naší městské policii. Průběžné změny v taktice jsou díky nastavené spolupráci postupně sjednocované. I když to třeba není na první pohled zřetelné. Ta myšlenka zrála nějakou dobu. Vedení Útvaru vzdělávání městské policie je dlouhodobě otevřené téhle spolupráci.

A potom osobní kontakty. U Pohotovostní motorizované jednotky PČR, ve skupině velitele, jsem strávil několik dlouhých let. S bývalými kolegy se pořád stýkáme. Dostávám od nich zpětnou vazbu o jejich spolupráci s našimi strážníky. Jsme v kontaktu s instruktory PMJ, kteří vedou výcvik v objektech na téma Nebezpečný pachatel, Aktivní útočník, Únosce a řadu dalších modelových situací, které můžou nastat, nebo už se staly. Policie ČR realizuje tyhle výcviky už několik let. To není o tom, že by se někdo najednou probudil a řekl, pojďme tohle cvičit.

Fajn, ale od nápadu k realizaci asi nebylo jen pár dnů... „Určitě ne. V plánu výcviku zůstalo pár volných míst, nám na stole přistála pozvánka, jestli nechceme využít některé volné termíny k podobné spolupráci. Chvíli to trvalo... Ačkoliv se to nezdá, je s něčím podobným spojena spousta dalších, ale neviditelných problémů. Administrativních, dát to papírově „do latě.“ Ale také logisticky. Už třeba jen dostatek střeliva typu FX, správná pouzdra na různé typy pistolí, které se u nás používají, zdravotnický materiál pro případ úrazu, sladit to personálně na jednotlivé obvody atd.

Nejdříve jsme „čistili“ patra jen tak, aniž bychom vlastně narazili na nějakého útočníka. Prostě jsme si zkusili, jaké to je postupovat neznámým prostorem s kolegy, které vidíme poprvé v životě a se kterými si musíme vyjít vstříc.

Další modelovka. Nějaký zoufalec, zhrzený zaměstnavatelem a životem, vezme rukojmí a skrývá se někde v budově. Naše skupina je tentokrát v roli figurantů. Dostávám jasné pokyny: „Jsi školník. Únosce se zamkne támhle v kabinetě, ta druhá místnost zleva. Od toho kabinetu ty máš druhý klíč. S našimi jednotkami budeš spolupracovat.“

Start, začínáme. Zazní pár výstřelů, výkřiky, šílený řev. Kolegyně asi dostala pokyn projevit se trochu hystericky... Slyším hlasité pokyny směrem k dalším figurantům v jiných místnostech. „Zvedni  ruce, chci vidět ruce! Dělej, na co čekáš? Ty jsi kdo? Co tady děláš?!?“ Pak slyším, jak se ke mně blíží první skupina. Sranda, ne? Další výstřely.

Pak do „mojí“ místnosti vlítnou dva policisté a jeden strážník. Policisté s „dlouhými“, kolega s krátkou. Konec srandy. Za ochrannými brýlemi a černou maskou se na vás dívají chladné oči. Jaký je to pocit, když na vás někdo míří? Je to hra a víte,  že to je hra... Ale najednou na vás míří tři lidé svými zbraněmi. Dva dlouhé Heckler-Kochy, jedna krátká. Nikdo se na vás neusmívá, vnímáte jen postavy v černých uniformách a zbraně, které vám míří na prsa... Hodně rychle dávám ruce nahoru, prsty od sebe a řvu: „Jsem jen školník, jsem jen školník!!!“

Spolupracuji. Kolegové se mě snaží co nejvíce vytěžit. „Co jste viděl? Kam zapadl? Jak vypadal? Co měl za zbraň?!?“ Mluví jen jeden, protože ví, že my chlapi nezvládáme otázky z více stran. Pořád mám ruce nahoře, pořád mi míří na prsa. Taky nevědí, co ode mě čekat. Co když se ze mě vyklube spolupachatel? Modlím se, aby některému kolegovi nepovolil prst na spoušti. Setsakra nepříjemný pocit. Docela se mi uleví, když mě předávají dalšímu sledu a jsem eskortován o patro níže do místnosti k další lustraci.

Přeskočím několik dalších dlouhých minut vyjednávání, hledání případného komplice... Tahle modelovka končí vyjednáváním zpoza zavřených dveří a sebevraždou únosce. A samozřejmě vyhodnocením.

Znovu se ptám kolegy Zdeňka Matušíka z našeho Útvaru vzdělávání.

Jakou máš zpětnou vazbu od řadových policistů? Neslyšíš občas poznámky, proč vlastně PČR cvičí s měšťáky, když velmi pravděpodobně v podobných situacích nebudeme zasahovat? „Naopak, máme vazbu přesně opačnou, hodně pozitivní. Policisté vědí, že strážníci tady v Praze budou na místě nejspíš jako první. Určitě jsi slyšel vyprávění kolegy z PMJ, že měli se strážníky společný zákrok. A na podobných výcvicích je vidět, že se jakýkoliv rozdíl stírá, všichni táhnou za jeden provaz, všichni pracují v jednom týmu, nikdo ze sebe nedělá něco víc.“

Mimochodem, kolik strážníků projde podobným výcvikem? „Máme dohodnutých patnáct termínů. Počet přítomných strážníků se mění. Někdy je nás tady šest, jindy osm, výjimečně i sedmnáct. Takže výcvikem projde kolem sto třiceti strážníků. Na jeden měsíc celkem slušné skóre, nemyslíš?“ (úsměv)

Nemá cenu tady popisovat všechny modelové situace. Tak jen snad jedna z několika dalších. V budově je útočník se střelnou zbraní, který už se „pustil do práce“ a zůstalo za ním několik raněných, možná mrtvých.

Když se štosujeme na školním dvoře, jeden z policistů s dlouhou zbraní hlídá okna. „Záloha, záloha!! Nestíhám pokrýt všechno!!“ Na pomoc mu přichází další s dlouhou zbraní. Už zmíněná kolegyně z OHSky nám ostatním prozrazuje: „Když jsme tu byli na jaře, jeden instruktor po nás začal střílet z dlouhé zbraně efixkama z druhého patra. Než jsme se vzpamatovali, byli jsme čtyři vyřazeni z dalšího děje.“ Aha, takže si hlídat prostor nejen kolem sebe, ale i nad sebou. Jako jeden z mála nemám neprůstřelku, tak snad se případný střelec trefí do jiných...

Postupujeme po patrech, hlídka po hlídce, vykřikujeme smluvená hesla jedna hlídka druhé... Po pachatelích v podobě terčů už můžeme střílet. „Polož zbraň, ukaž ruce!“ Ozývají se výstřely, povely, pokyny, informace...  „Modrá, tady modrá, jsme modrá!!!“ Po celodenním výcviku už se orientujeme. „Sierra, sierra, posílám dolů!“ A další a další: „Druhá levá, čisto!'“

Sem tam narazíme na „zraněného“. Figurant leží, na krku cedulka s popisem zranění. Masivní krvácení levé stehno... Střelné zranění, hlava... Pravá noha, otevřená zlomenina... Střelné zranění, pravé rameno... Musíme si poradit. V hlídce už je kolega nebo kolegyně se záchranářským batohem. Operativně se musíme rozhodnout, co dál. Věnovat se raněnému a „obětovat“ jednoho kolegu, nebo raněného teď nechat být, ačkoliv zoufale křičí: „Pomozte mi, umírám, umírám, copak to nevidíte?“ a vrátit se k němu za chvíli?

Hlídám schody mezi předposledním a posledním patrem. Uvidím jakousi postavu s revolverem v ruce, která jím máchá někam k nám. Střílím. Jestli jsem onu postavu netrefil, pak jsem ji aspoň štrejchnul. Křičím:  „Nahoře, nahoře, zbraň!! Zbraň!!“ Už naučeným postupem se několika přískoky dostáváme přes podestu o patro výš.

Závěr téhle situace: proti pachateli s revolverem stojíme tři, v těsném sledu jeden za druhým: štítař, kolegyně v neprůstřelce a moje maličkost. „Pachatel“ na nás řve jakési nadávky, které přes adrenalin nevnímám. A pak pomalu zdvihá zbraň proti nám. Díky, dává nám čas. Pak tři výstřely splynou do jednoho.

Zdeňku, co tyhle situace ještě vyšperkovat? Nějaké zvukové efekty? Občas někam hodit  výbušku, zábleskový granát, nahrávky hysterického ječení?

„U některých cvičení se zvukové efekty dělají. Ale nikdy nevíš, co se opravdu stane. Skutečnou reálnou situaci můžeme napodobit až potom, co se stane.“

Do našeho hovoru se vmísí instruktor PČR: „Mnohé ve výcviku změnila i střelba na fakultě. Například jsme si dříve mysleli, že zraněný si přivolá pomoc sám. Ne, na fakultě si nikdo pomoc nezavolal, lidé byli v šoku. Nikdo tam hystericky neřval, bylo tam až skoro absolutní ticho. Polovina lidí ani nevěděla, že se tam něco děje.“

Chystá se podobný výcvik v rámci městské policie? „Ano, na Útvaru vzdělávání můžeme na tenhle výcvik navázat, některé věci si můžeme cvičit sami. Další fáze připravujeme, ale v tuto chvíli nebudu zabíhat do detailů.“

Pověz mi svůj pohled na tenhle výcvik. „Když sleduješ ten průběh, jak každý je na nějaké taktické úrovni, na fyzické úrovni, vidíš, že všechny spojuje to nadšení. Během postupu budovou mnohdy jeden neví, kdo mu stojí za zády. Strážník, policista? Není vidět rozdíl. Krásná spolupráce, úspěšné dotažení zákroku do konce. A dál... Aplikují se poznatky ze zdravovědy, kdy se ošetřují „zranění“. Určitě sis všiml, že třeba v jednu chvíli policisté s dlouhými zbraněmi střežili prostor a strážnice poskytovala první pomoc vážně zraněnému s masivním krvácením.“

Cestou ze cvičení rozebíráme celý den s kolegy z naší městské policie.

Jak se třeba dívá na tenhle výcvik kolega Tomáš z Hlídkového útvaru? „Na ulici lidé v zoufalé situaci nebudou dělat rozdíl mezi státní a městskou policií. Určitě bych se snažil v případě krizové situace v budově především o bezpečnou evakuaci osob z budovy. Věřím, že by mi nějaké automatismy naskočily. A jak padlo při dnešním výcviku, určitě bych počkal na další hlídky, rozhodně bych proti útočníkovi nešel ve dvou, minimálně ve čtyřech. Ale... Ale nikdy nevíš, jak se zachováš, dokud se v té situaci neocitneš.“   

A názor kolegy Matěje z Prahy 12? „Podle mě se jedná o moderní formu výcviku, je to skvělá spolupráce s dalšími ozbrojenými složkami. Máme možnost se jim tak trochu „dívat pod ruce“ a využít jejich zkušeností. Všichni vidíme, co se děje ve světě... Pokládám tyhle společné výcviky za správný směr i do budoucna. Líbí se mně ta primární filozofie, že kdo se na místě události ocitne jako první, pak by měl být schopen něco udělat, ať už třeba jen organizovat evakuaci osob. Ve službě nosím standardně neprůstřelku, snažil jsem se zdokonalovat i mimo povinné kursy… Myslím, že bych toho na místě využil, i když jen v případě minimálně čtyřčlenné hlídky. Ale vím, že dopředu si nikdo svojí vlastní reakcí v konkrétní situaci nemůže být jistý. Ani já tou svojí.“

A nakonec názor vedoucího Útvaru vzdělávání naší městské policie Vladimíra Shánělce: „Na tenhle výcvik máme od strážníků hodně pozitivní reakce. Určitě budeme v něčem podobném pokračovat, máme to rozpracované, ale povídat si teď o konkrétní podobě by bylo trochu předčasné. Ale myslím, že se můžete těšit.“ 

PS: Soutěž o „Troubu dne“ vyhrál kolega z cizinecké policie. Zastřelil vzdávajícího se únosce. „Nezahodil ten nůž dost rychle.“

Poděkování: Mgr. Zdeněk Matušík

• Předchozí
• Následující