Mikeš na baterky

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: sobota 1. květen 2021 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Když se píše o výchově domácích zvířat, tak většinou narazíme na články o psech. Češi bezpochyby patří mezi rekordmany v počtu psů na metr čtvereční a vidět rodinný dům bez čtyřnohého štěkajícího miláčka je téměř, s nadsázkou řečeno, nemožné. I v našem časopise najdeme články o výchově psů, práci s nimi, neboť i Městská policie hl. m. Prahy má své psovody, kteří pracují jak ve výkonu služby, tak ve specializovaném útvaru USAR, který slouží k vyhledávání osob, například pod sutinami spadlých budov. Dalším obrovským motivem pro psy v našich řadách je nesporný fakt, že pod městskou policii patří výborný útulek v Troji, který můžeme řadit mezi nejlepší v celé střední Evropě.  Ale právě i náš útulek nemá jen jednu jedinou část – ta druhá je v Dolních Měcholupech a je specializovaná na další skupinu čtyřnožců – na kočky. A ano, jsou to právě ony, kterým se budeme věnovat.

 „Kdyby bylo možno zkřížit člověka s kočkou, pak by byl mnohem dokonalejší. Jen kočka by si značně pohoršila.“ (Mark Twain)

Lidé se obvykle dělí na dvě základní skupiny – na ty, co kočky nemohou vystát a ty, co je bezmezně obdivují a milují. Osobně bych napsal, že ani jedna z těchto variant není až tak úplně „normální“ a „zdravá“, ale to nechme stranou. Osobně se řadím mezi kočičího recidivistu s temnou minulostí lovce. Abych vše uvedl na pravou míru, tak pod termínem recidiva si můžete představit již patnáctý rok života alespoň s jednou kočkou pod jednou střechou a temnou minulost lovce raději nebudu moc rozvádět… jsou to již hříchy dávno minulé, kdy jsme společně s bratrem lezli přes ploty do sousedních zahrad a tam stavěli klece na chytání „bezbranných“ kočičích tvorů. Lákali jsme je pak na kefír, který sice druhý den zmizel, ale v kleci jsme kromě vlastní hrdosti nikdy nic nenašli. Jediným výsledkem naší činnosti byl rozbitý plaňkový plot a názor mé babičky, že musím nesmírně milovat kefír. Ten jsem pak dostával každé ráno a o to víc jsem ty kočičí potvory nenáviděl… Poničené plaňky jsme pak se sourozencem využívali jako vstupní bránu k dalším trestným výpravám. Vpouštěli jsme dírou na kočičí území dědova jezevčíka Tobiáše, který k nim měl podobný vztah, ale jakmile ucítil svobodu, tak vzal do zaječích a netrvalo dlouho a stal se z něj vůdce smečky místních toulavých psů… tak jsme ztratili jediného parťáka, který nám rozuměl a měl alespoň nepatrnou šanci některou z koček dohonit na vzdálenost menší, než jsou dva metry. Na podzim jsme občas využívali jako momentu překvapení plody jabloní, ovšem jediný výsledek našeho snažení byl udivený výraz souseda, nacházejícího pod švestkou a ořechem hromady jablek.  Jiný pohled na kočičí svět ve mně probudila až má manželka, která má kočky opravdu ráda, naštěstí zdravým způsobem, a já ji v poslední době dávám za pravdu.

„Ženy a kočky si dělají, co chtějí, a muži a psi by se měli uklidnit a zvyknout si na to.“ (Robert Anson Heinlein – americký spisovatel sci-fi)

Pokud se rozhodnete pro kočičího mazla, pak můžete jít dvojí cestou. Buď chcete „jasně definovaného jedince“, tedy si vyberete určité plemeno mající specifické vlastnosti charakterové i vzhledové, nebo si jednoduše vyberete tzv. pouliční „směsku“, tedy klasickou kočku domácí. V prvním případě budete vědět, do jaké podoby vám kotě vyroste a jaké zhruba charakterové vlastnosti by mohlo mít. Píši zhruba, protože charakter určitého plemene u koček moc neodpovídá tomu psímu. Je to dáno základní charakterovou vlastností těchto zvířat – psi jsou historicky povětšinou smečková zvířata se smyslem pro hierarchii skupiny, zatímco kočky tuto vlastnost opravdu nemají. Zjednodušeně můžeme napsat, že kočky jsou osobnosti, a tak s nimi musíme zacházet.

❞ Zjednodušeně můžeme napsat, že kočky jsou obnosti, a tak s nimi musíme zacházet...

Asi se dostanu na trochu tenký led, když napíši, že psa si pořídí ti, co chtějí dalšího člena smečky, kamaráda či zvíře, které se dá snadno ovládat a poslouchá (pokud jej umíte vychovat), ale kočka bude buď rovnocenný partner či ten, kdo je u vás doma nad vámi! 

Sedni, kočičáku

Vyvstává otázka, zda lze kočku vychovat v podobném stylu jako psa. Ano, je to možné, jen to chce zvolit jiné metody než u výcviku psa.

Ostatně jste již asi stoprocentně slyšeli o kočičích trenérech, školkách a cvičácích. Jedná se o odborníky, kteří s vámi budou trávit dlouhé hodiny tím, aby vám ukázali, jak se může váš kočičí mazel vychovat. Pokud nebudete litovat svých peněz, tak vám z kočky udělají doslova beránka chodícího na vodítku za vámi, který nebude škrabat, bude mňoukat na povel, dokonce se naučí chodit i pro poštu a nebude lovit drobné ptactvo u krmítek. Bude dodržovat vaše příkazy a zákazy, nechá se pomazlit kdykoliv budete chtít a když nebudete mít náladu, tak o ni prostě neuslyšíte… pokud jste teď začali uvažovat o tom, že takto by to s kočkou doma šlo, tak na to rovnou zapomeňte. Samozřejmě nic takového neexistuje – ostatně představa kočičí školky je dosti úsměvná – místnost plná chlupatých jedinců, kteří poslední, co by udělali, je to, že vás ochotně poslechnou!

Nyní však vážně. U psa můžeme v klidu zvolit metodu cukru a biče. Odměna za správné chování a v případě nutnosti použít i ten „bič“ (napomenutí či menší fyzický trest). Pes má takovou povahu, tedy respekt k autoritám. Pokud použijete „bič“, tak se pes buď stáhne, nebo ožene. To zpravidla přitvrdíte a za určitou chvíli bude dolézat, aby si vás udobřil. Kočka se ožene rovněž, ale pak se stáhne a ve vás to může vyvolat mylný dojem jakéhosi „pokání“. Omyl, kočka právě přemýšlí, jak by se vám co nejlépe pomstila. Na kočku tedy nikdy nepoužívejte fyzické tresty!

❞ Omyl, kočka právě přemýšlí, jak by se vám co nejlépe pomstila. Na kočku tedy nikdy nepoužívejte fyzické tresty!...

Odměna především

Na kočičí jedince platí jen první část této výchovy – odměna. Kočka je naprosto nadšená, když ji chválíte a dáváte odměny. Této metodě se říká pozitivní motivace. Vychází z předpokladu, že zvíře samo chce pracovat, má na to chuť i náladu a do ničeho jej nenutíme. Po správné reakci následuje odměna, nejčastěji v podobě něčeho dobrého a zdravého na zub (nedávejte jim nic tučného, postupem času by kočka reagovala pouze na povel „válej sudy“). Takto lze odnaučit škrábání, a naopak naučit přiběhnout na jméno (zde lze doporučit při volání současně chrastit s pytlíkem pamlsků).

Existuje mnoho otázek, které si začínající chovatel pokládá a bude řešit. Osobně doporučuji nejdříve si tyto problémy vyřešit a pak si domů přivést kamaráda (například z našeho útulku v Měcholupech). Třeba takové chození na kočičí záchod – tak tuto dovednost by měla koťata převzít již od své matky. Pokud se jedná o divokou kočku, která tuto dovednost nezná, pak jí od samotného začátku dávejte odměnu za to, že jej použije. Někdy i naučená kočka může mít „drobnou nehodu“ – buď vás tímto upozorňuje na zdravotní komplikace či jen prostě na nevyčištěný písek.

Nepříjemné mňoukání může znamenat problém. Pokud na něj zareagujete tak, že se jej pokusíte najít a vyřešit, zvolili jste správnou cestu. Pokud ovšem bude mít dost granulí a vy ji ještě přisypete, koledujete si o to, že na vás začne používat mňoukání pokaždé, když si na něco vzpomene a věřte mi, dokáže být dost otravné. Na začátku si musíte stanovit, kdo je doma pánem, i když si to budete myslet asi jen vy.

Většina Mikešů jsou od přírody aktivní zvířata. Potřebují pohyb a hlavně nějakou aktivitu. Pokud je máte jen jako domácí, tak jim rozhodně dopřejte škrabadla, nejrůznější prolézačky, hračky a výběhy. Ideální je ovšem pouštění ven. Pokud to opominete, nedivte se poničenému nábytku, roztrhaným záclonám, závěsům předělaným na houpačky, poškrabanému stolu, okousaným rohům a ztraceným věcem. Vaše kočka to opravdu nemyslí zle, ale nemůžete předělat její přirozenost. Je to stejné, jako byste chtěli po lachtanovi, aby nechodil do vody.

Kočky v klidu můžete naučit na povel „nesmíš“. Stačí si uvědomit, že nemají rády hlasité zvuky a toho tak trochu zneužít. Buď něčím prásknout, zakřičet ono „nesmíš“ a ideálně při tom mít zdvižený prst tak, aby vás při tom bylo vidět. Upozornění můžete umocnit rovněž tím, že se kočce prstem dotknete nosu. Pokud doma nemáte úplného ignoranta, tak by měl povel či zdvižený prst po pár napomenutích stačit.

❞ Kdo neměl co dočinění s reálně rozzuřenou kočkou, tak neví, o čem mluvím...

Na druhou stranu si musíme uvědomit fakt, že kočky jsou a budou tvrdohlavá a svá zvířata. Rozhodně nejsou pro toho, kdo nemá trochu nadhledu a dostatek tolerance. Váš byt považují za své teritorium a vy jste v něm tiše trpěni kvůli krmení. Kdo neměl co dočinění s reálně rozzuřenou kočkou, tak neví, o čem mluvím. Opravdu z nich jde strach a pak nezáleží na velikosti nepřítele, který před nimi stojí. Byl jsem svědkem situace, kdy malá obyčejná domácí kočka tancovala po hřbetě velkého německého ovčáka a ten se ji zoufale snažil setřást a rychle zmizet. Jiná kočka pak proháněla zhruba o čtyřicet kilo těžšího psa do kolečka. Když pochopila dříve než pronásledovaný, že počkáním na místě pronásledovaný sám přiběhne z druhé strany – to pak stačila jen jedna dobře mířená trefa tlapou do čumáku psa a od té doby byla pánem zahrady kočka – pes se pokaždé raději stáhl do ústraní.

Rozhodně však výše uvedeným nechci říci, že jsou kočky a priori agresivní a nebezpečné. Každé zvíře, které je zahnáno do kouta, bude takto reagovat. Občas však stačí i pro nás nepochopitelný důvod – většinou narušení teritoria, tedy nejčastěji bytu. Je zajímavé, jak na každého člověka kočky reagují úplně jinak. Kvůli někomu nezvednou ani hlavu z pelechu, ale u někoho stačí, aby slyšeli jen chůzi po schodech, a ozývá se nepříjemné vrčení a syčení. Nedej Bože, aby byl ten dotyčný cítit jinou neznámou kočkou.

 „Ti, kteří nenávidí kočky, se v příštím životě narodí jako myši.“ (Faith Resnick)

Abych tuto část textu zakončil jako pravý diplomat a politik, tak musím napsat – každá kočka je individuální a potřebuje svůj přístup. Některé budou nedůvěřivé, některé zvědavé, některé mazlové a jiné se vám budou vyhýbat obloukem. Obrovský kus práce zvládnete výchovou a trpělivostí. Nejlépe je mít kočku od malého kotěte a postupně ji zvykat a učit. A odpověď na otázku, kterou si pokládá mnoho lidí: Je tedy lepší pes nebo kočka? Musíme nechat otevřenou. Správná odpověď neexistuje. A v žádném případě bych rovněž neupřednostňoval Mikeše s dlouhým rodokmenem před kočkou domácí „pouličního původu“. Mít doma protivný chlupatý polštář, který vás pokaždé podrápe, je mnohem horší než například milá kočka bez ucha z našeho útulku. 

Když kočka promluví

„Ačkoliv kocour Mikeš uměl dobře mluvit, nikdy toho nezneužil, aby někoho pomlouval nebo po někom pokřikoval. Byl vždy zdvořilý, za darovaný kousek jídla řádně poděkoval a každého slušně pozdravil.“ (Josef Lada)

Bylo by ideální, kdyby byla každá kočka jako Mikeš. Dokázala by vám říci, co chce, co potřebuje a jakou má náladu. To bohužel nejde, ovšem časem vypozorujete určité vzorce chování, které vám napomohou blíže pochopit svého chlupatého spolubydlícího.

Základní je pohyb ocasu (to mají kočky a psi naprosto stejné). Například ocas vzhůru se zatočeným koncem znamená spokojenost. Nervózní jedinec bude s koncem ocasu občas pohazovat. Naježený ocas znamená vzrušení nebo strach. Vibrující ocas zase znamená spokojenost a to, že vás kočka ráda vidí.

Oči rovněž hrají důležitou roli – jen se vyvarujte dlouhého pohledu bez mrknutí – ten znamená agresi. Rozšířené zornice mohou znamenat touhu hrát si, ale i strach. Pokud se vám kočka sama od sebe bude dlouze dívat do očí, tak je ve vaší přítomnosti spokojená. Pokud uhýbá pohledem, jste pro ni nedůležití a vaši přítomnost moc v lásce nemá.

Kočky svým tělem vyjadřují mnohem více informací a pocitů než my lidé. Proto jen ve zkratce:

  • pokud se o vás kočka otírá, označuje si vás za svůj „majetek“,
  • přátelské narážení hlavou je znakem spokojenosti,
  • otírání hlavou a ocasem znamená kočičí „ahoj“,
  • olíznutí je známkou velmi hluboké důvěry,
  • přešlapování tlapkami a jemné drápkání opět znamená důvěru a spokojenost,
  • „ ochutnávání“ vlasů je opět známkou hluboké důvěry – kočka vás chce upravit jako svá koťata,
  • jemné kousnutí značí naopak „dej mi na chvíli pokoj“!

Pokud se časem naučíte číst v chování kočky a nebudete „ignoranty“, stane se vaše soužití mnohem a mnohem lepší a přátelštější.

A abych také do textu zařadil názor odborníka, tak jsem položil pár otázek přímo do našeho útulku MP Praha v Dolních Měcholupech. Na otázky mi odpovídala paní Dvořáčková.

Jaký způsob je nejlepší zvolit při výchově kočky?

V první řadě bychom si měli uvědomit, že kočka není pes, a tak i způsob její výchovy tomu musíme přizpůsobit. Zatímco pes se chce svému majiteli co nejvíce zavděčit, a proto je často schopný udělat vše, co mu na očích vidí, kočka ráda dělá věci po svém. Do jisté míry se dá říct, že si kočky vychovávají své „lidské otroky“ k obrazu svému.

To však neznamená, že bychom se od nich měli nechat terorizovat. Kočka se samozřejmě „částečně“ vychovat dá, a to jak ke spokojenosti člověka, tak i ke spokojenosti kočky samé.

Nejefektivnější je zvolit výchovu tzv. „pozitivní metodou“. Většina koček si ráda hraje, a pokud probíhá výchova a učení při hře nebo při jiných aktivitách, které má kočka ráda, jsou tyto způsoby základní výchovy nejefektivnější. Skvělou pomůckou při takových hrách jsou například lasery, pruty pro kočky a nebo škádlítka/šidítka. U kočky je absolutně bezvýznamné používat jakékoliv fyzické tresty.

❞ Kočky jsou stejně jako lidé osobnosti. Je velice důležité si nevybírat svého „životního parťáka“ pouze podle fotografie na webových stránkách útulku....

Mohu kočku z útulku výrazně převychovat, či se musím smířit s jejím charakterem?

Velice důležité je si uvědomit, že každá kočička z útulku má za sebou již nějakou minulost. Spousta malých koťat byla nalezena bez matky, která má vliv na utváření povahových rysů svých potomků již v prvních týdnech jejich života. S některými kočkami se „život nepáral“, a tak mají minulost, na kterou by raději zapomněly.

Kočky jsou stejně jako lidé osobnosti. Je velice důležité si nevybírat svého „životního parťáka“ pouze podle fotografie na webových stránkách útulku. Nejlepší je dorazit osobně a s kočičkou se seznámit. Pracovníci útulku vás velice rádi seznámí s povahovými vlastnostmi jednotlivých zvířat. Společnými silami tak pro vás určitě vybereme toho nejvhodnějšího kandidáta.   

Co udělat, aby byl přechod z útulku do nového domova co nejméně stresující?

Je dobré vědět, že každá změna je pro útulkovou kočičku stres. Proto je důležité snažit se kočce změnu prostředí a příchod do nového domova co nejvíce zpříjemnit. Vhodné je alespoň první týdny nedělat výrazné změny v jejím jídelníčku a poradit se s ošetřovateli, na jaké věci je zvyklá. Po příchodu domů nechat kočičce dostatečný čas a prostor k průzkumu nového útočiště a k seznámení s ostatními členy domácnosti.

Říká se, že jedna kočka nestačí. Jsou dvě lepší pro člověka i pro ně samotné?

Myslím si, že tohle je dost individuální. Většina malých koťat ocení parťáka na dovádění (a to hlavně pokud jsou dotyčná zvířata přibližně stejného věku). Hodně koček nemá problémy se začleněním i do početnějších kočičích skupin.  Najdou se však i takové, které mohou být striktně samotářské a nestojí o společnost druhé kočky nebo dokonce mohou reagovat na jiné kočky agresivně. Dobré je, vždy se předem v útulku o konkrétním zvířeti informovat.

❞ Nejprve mi přišly negativní, protivné a divné. Dnes mě baví a okouzlují, i když dokážou i nemile překvapit, ale nikdo není ve své podstatě dokonalý...

Pan Robert Oppenheimer

Sám za sebe mohu napsat, že v průběhu života jsem změnil na kočky diametrálně názor. Nejprve mi přišly negativní, protivné a divné. Dnes mě baví a okouzlují, i když dokážou i nemile překvapit, ale nikdo není ve své podstatě dokonalý.

Mnoho lidí má kočky jen proto, aby nebyli sami a tak trochu si s nimi kompenzují lidský kontakt. To pak může člověk velmi snadno sklouznout do extrému a tak trochu se stát podivínem. V tomto případě si vzpomenu na Teorii velkého třesku a Sheldna Coopera, který si pořídil celou smečku koček a dal jim jména po významných fyzicích a vědcích, například po otci atomové bomby Robertu Oppenheimerovi či Nikolu Teslovi.

Vše je třeba brát s nadhledem a se zdravým rozumem. Takže kočičákům zdar a nechte jim jejich svobodu. Ortodoxním milovníkům psů posílám poslední citát:

„Lidé, kteří nesnáší kočky, prostě ještě nepotkali tu pravou kočku.“ (Deborah A. Edwards)

Zobrazení: 1101